Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak, pro ty nedočkavce, nebojte, Harry bude brzy zpět. Pokračování možná o víkendu. Ať se líbí.

Harry stál v prostorné místnosti. Kdysi musela vypadat krásně. Dnes byla kamenná podlaha pokrytá silnou vrstvou prachu, závěsy, které visely podél špinavých oken, byly prožrané od molů a plné prachu. Nábytku uvnitř mnoho nebylo – dvě převrácené židle a podlouhlý stůl. A pak mapa na zdi. Mapa, před kterou Harry nyní stál.

Původně jí chtěl vidět kvůli tomu, aby zjistil, kde se nachází vesnice, kde získají zásoby, ale nyní zamyšleně hleděl na malé uskupení domů, které bylo ohraničené červeným inkoustem a neslo stejné jméno jako vesnice, kde se nyní nacházel.

„Pane?“ ozvalo se váhavě za ním a Harry se otočil.

Ve dveřích domu stál vysoký hnědovlasý muž, který sem Harryho poslal s tím, žeza ním za chvíli přijde, aby mu zodpověděl případné otázky Byl mladý, ale uštvaný výraz ve tváři ho dělal starším. O moc starším.

„Děkuji, že jsi přišel...?“

„Prien, pane. Jsem Prien,“ pochopil muž narážku a nervózně se podíval kolem sebe.

„Má na tebe otázku, Priene. Nevíš, proč se tyto dvě vesnice jmenují stejně a proč je tato takto ohraničená?“ zeptal se Harry a poklepal na oba Alasty.

„Víte, pane... Vlastně jde o jednu vesnici,“ pronesl po chvíli a v očích se u objevil zvláštní lesk.

„Můžeš mi to vysvětli?“ zeptal se Harry zdvořile, zvedl jednu židli a s obavou v očích se na ni posadil.

„Jistě, pane. Kdysi jsme žili na pobřeží. Patřili jsme k těm několika rybářským vesnicím, kterým se opravdu dařilo. Půda kolem byla úrodná a moře bylo plné ryb. Jenže kousek od břehu v moři je malý ostrůvek. Byl tam od nepaměti a nikdy jsme z něj neměli obavy. Až před několika lety... Najednou z něj jednoho rána začal stoupat kouř a za noci jsme mohli z břehu sledovat, jak z něj k nebi létají plameny. Když se pak jednoho dne objevily za dne, začala se otřásat země a hladina moře se zvedla a zničila vše – úrodu, domy i několik životů. Když se to několikrát opakovalo, starší rozhodli, že je čas Alast přestěhovat,“ vyprávěl Prien a při tom hleděl na mapu.

Harry nad tím přemýšlel. Kouř a létající plameny. Mohlo by jít o sopku, která se stala činnou? Pokud by tomu tak bylo, možná by byl démon ochotný se do ní přestěhovat. Vždyť by se vrátil k tomu, jak žil před tím. On by zklidnil sopku a vesničané by mohli opět žít klidně. A možná by bylo nejlepší kdyby...
„Pověz mi, Priene, myslíš, že kdyby jste odtud mohli odejít a pobřeží by bylo opět bezpečné, vrátili by jste se tam?“ optal se Harry a zamyšleně hleděl z okna směrem, kde stála hora.

„Ano, pane, myslím, že by to všichni uvítali,“ odpověděl zaraženě, nevěda na co mladý muž myslí.

„Děkuji, Priene,“ poděkoval Harry, zvedl se a vydal se ven, aby si osedlal koně. Než navštíví démona, chtěl si to místo sám prohlédnout.



Harry zastavil koně a zamračeně se rozhlédl kolem sebe. O tom, že byl na místě, nepochyboval. Několik metrů od břehu se k nebi zvedal hustý dým a na pobřeží stálo několik posledních základů kamenných domů. Slunce pomalu klesalo a s ubývajícím světlem mohl Harry vidět, že krom dýmu k nebi stoupají také malé kouvé lávy. Kůň nervózně zafrkal a přešlápl na místě.

„Klid, hochu,“ klidnil ho slovy i pohlazením po krku Harry.

Vzápětí se musel pevně chytit uzdy a pevně objímal koňské tělo nohami a doufal, že se udrží. Země se začala třást a to koně poplašilo. Harry víc vědět nepotřeboval. Pobídl koně a ten bez většího přemlouvání vyrazil. Měli před sebou celou noc cesty, pokud se do Alastu chtěl dostat do rána, ale věděl, že cestou bude muset někde zastavit, aby si kůň i on odpočali.



„Takže ty, čaroději, pravíš, že ta hora je stejná jako ta, kde jsem měl domov před tím?“ zeptal se démon.

„Nevím, jestli je úplně stejná, ale je v ní láva, která hrozí každým okamžikem vyrazit ven. Zem se otřásá a moře se prý valí daleko na břeh,“ odpověděl Harry a hodil malý kamínek na dno hory.

„Hm... Ale je tu jede problém, čaroději,“ prozradil mu démon po chvíli zadumaně a trochu se zavlnil.

„Jaký?“ optal se zvědavě Harry.

„Jak bych se tam měl podle tebe dostat? Už jsem ti vysvětloval, jak jsem na tom s energií,“ odvětil démon a Harry se na několik vteřin zamyslel.

„Můžeš... Mohl by jsi se na nějakou dobu napojit na energii jiného člověka nebo zvířete, aniž by jsi ho zabil?“ optal se a v hlavě slyšel Snapea, jak mu nadává do nemyslících idiotů, a Hermionu, která mu radí, aby od toho dal ruce pryč, než se do něčeho namočí.

„Nabízíš se, čaroději?“ optal se démon a pruh moci se obtočil kolem mladého těla.

„Pokud mi můžeš zaručit, že mě nezabiješ,“ odvětil na oko klidně Harry, ale uvnitř se mu žaludek nervozitou a strachem stáhl.

„Pokud by jsi byl obyčejným člověkem, nejspíš by jsi takovou oběť nepřežil, ale... ty nejsi obyčejný. Je v tobě něco zvláštního... Možná je to tvou mocí, ale... Ano, čaroději, pokud bych v tvém těle nepobýval déle než den, neměl bych ti nijak výrazněji ublížit,“ odtušil démon a onen úponek moci se stáhl.

„Dobrá, přijdu zítra ráno,“ řekl místo rozloučení Harry a vydal se pryč. Teď musel s plánem seznámit vesničany.



„Takže vy tvrdíte, pane, že se smíme vrátit zpět na pobřeží Stín nás bude chránit?“ optala se stará žena s vrásčitou tváří.

„Ano. Ten démon neměl jinou šanci, jak se živit, když ho vyhnali z jeho předchozího domova. To ho samozřejmě neomlouvá, ale nabízí vám nyní svou ochranu, pokud se vrátíte na pobřeží. A já vám nabízím svou pomoc s výstavbou nového Alastu. Já i můj doprovod,“ pronesl nahlas Harry, tak aby ho všichni slyšeli.

Sir Feir si odfrkl a když po ním hodil Harry zvídavým pohledem, pozvedl hlavu a udělal dva kroky dopředu.

„Neboť jste odhalil příčinu, proč vesničané nezaplatili, vydám se zpět a informuji Její výsost, proč tomu tak bylo a jak se hodláte dále angažovat v této... situaci,“ pronesl a bylo na něm vidět, že už se nemůže dočkat, až odtud bude pryč.

„Je mi líto, sire Feire, ale pokud vím, královna dala jasně najevo, že se máme vrátit společně. Budete uzavírat celý konvoj. Vyrážíme zítra ráno asi hodinu po rozbřesku,“ rozhodl Harry a nevšímal si vzteklého šlechtice ani vděčných pohledů.


Přijmout ve svém těle démona bylo... zvláštní. Harry měl strach, že to bude jako když ho posedl Voldemort, ale bylo to spíš jako když skončil po drsném zápasu na ošetřovně a madam Pomfreyová ho nadopovala lektvary proti bolesti. Byl lehce otupělý a to, že dorazili na místo, zjistil až ve chvíli, kdy ho démon začal opouštět.
„Nemusíš mít strach, mladý čaroději. Tvé energie jsem se nemusel ani dotknout. Ve tvé duši dlelo cosi temného a zlého. Něco, co do tvého těla nepatřilo. Z toho jsem se živil a tak to zničil. Byl jsi světlým čarodějem již před tím a věř mi, viděl jsem jich hodně, na to, abych to mohl posoudit, ale nyní je tvá magie ještě o něco čistší. Ale zůstala ti jedná temná schopnost. Tu tvoji magie přijala za vlastní.“

Slova démona mu rezonovala v hlavě a Harry je nebyl s to v první chvíli pochytit. Sledoval, jak démon krouží kolem sopky a pak vklouzl dovnitř. Několik vteřin se nic nedělo. Pak začal kouř slábnout a Harry mohl vidět, jak se do vesničanů vlévá nová energie.

„Měli by jsme se dát do práce,“ řekl po chvíli a usmál se na ně.

Seskočil z koně, sundal si plášť a vestu a jenom v košili a kalhotách se zapojil do práce. Muži z přivezených kamenů začali stavět nové domy, ženy poklízely okolo a vyznačovaly území, kde vznikne pole a děti pokoušely své štěstí v rybaření. Jenom sir Feir se nezapojil. Seděl na svém koni a s povýšeným pohledem vše sledoval.

Do západu slunce toho příliš nestihli, ale jakmile se další den objevily první sluneční paprsky, všichni se s úsměvem a energií vrhli do práce a do večer stálo několik prvních domů. Do dvou týdnů měla každá rodina svůj domek a právě vznikal nový hostinec. Koncem dalšího týdne se Harry se skupinkou mužů a žen vydal do nejbližšího města, aby dokoupili zásoby nějaké vybavení. Vše platil z peněz, které měl pro osobní účely od Mircal. Když peníze došli, zaručil se Harry její osobní pečetí a musel se usmát, jak si představoval, jak se bude královna tvářit, až jí přijdou účty za stádo kravek, oradla a ostatních věcí.



Uplynulo půl roku od doby, kdy Harry poprvé vjel do Alastu. Pole se nyní zelenala mladým obilím, na stromech se krčily první nezralé plody, nedaleko bučely kravky a kdákaly slepice. V přístavu kotvilo několik lodí a z hostince se ozýval smích.

Harry proměnil několik kvítků ve žluté motýli a s úsměvem sledoval, jak se za nimi děti se smíchem ženou. Byla to jenom iluze, která dlouho nevydrží a oni kolem něho budou za chvilku znovu poskakovat, ale pro teď je zabavil.

Omluvně se usmál na skupinku mužů, které ho doprovázela a pak se společně vydali k nedalekým jeskyním, kde se podle všeho měla ukrývat železná ruda. Slíbil, že se tam s nimi půjde podívat a hodlal jim pomoci se k ní dostat. Napadlo ho, že by svou magií mohl prorážet silný kámen a dostat se tak k žíle.

Sopka byla od té doby, co přišli klidná a Alast se opět stával oblíbeným místem námořníků. Sir Feir byl jediný, který se den co den mračil na všechny okolo a když si myslel, že ho nikdo neslyší, stěžoval si na to, že kdy byl svěřen pod vedení mladého čaroděje.


Harry se vracel z lesa, kde byl pomoci ostatním sehnat nějaké dřevo, když viděl, jak se k němu žene skupinka dětí. Povzdechl si už přemýšlel, jak je zabavit tentokrát, když se na něj pověsila maličká copatá Ijelin a začala rychle něco štěbetat.

„Zpomal, prcku,“ brzdil ji Harry a vyhoupl si ji do náručí, ostatní děti poskakovali okolo něj a v jejich dětských tvářích mohl Harry číst vzrušení.

„Přijela princezna. Sir Feir nás pro Vás poslal a začal se vypravovat na cestu. Prý zítra ráno odjíždíte.“

08.07.2012 16:08:36
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one