Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak jsem tu opět s další kapitolkou k ZO. Opět není moc dlouhá, ale aspoň něco. Před koncem roku  mam ve škole celkem honičku. Omlouvám se za chyby a děkuji za komentáře a za milé přivítání zpět po té dlouhé odmlce.

Harry seděl v zaprášeném hostinci a naslouchal starci, který si mezi větami vkládal malé kousky chleba, který si drolil na stůl, do úst.

„Alast byl kdysi jedním z nejúrodnějším míst, která na této zemi byla. Krávy měly nejsladší smetanu a vemena vždy plná mléka. Země rodila ty nejsladší plody a řeky byly plné ryb. A pak se tu objevil Stín. Ten den bylo bezmračno, slunce svítilo a najednou se prudce zatáhnulo, začalo pršet, začal foukat silný vítr. Nad horou se najednou mraky roztáhly a z nich sestoupil Stín a vešel do hory. Nejprve se nic nedělo. Bouře odešla a vše bylo jako před tím. A pak začala zvířata chřadnout a umírat. Pole vysychala a ryby zmizely. Postupně tu všechno zemřelo – až na nás. A když jsme odtud chtěli odejít – nemohli jsme. Ten Stín nás tu drží a nedovolí nám odejít. Pomalu vysává život i z nás.

Osten se sice nabídl, že Vás zavede do vesnice, ale nejspíš se za lesem zastaví a nebude moc pokračovat. My jsme s tímto místem svázáni. Vy odejít můžete, nemáte k tomuto místu žádné vazby, ale my jsme ztraceni...“ dopověděl stařec a napil se vody.

„Tak budeme muset počkat. Nějaké jídlo ještě máme a pokud budeme rozumní, vydrží nám nějakou dobu,“ pronesl Harry po chvíli přemýšlení a zadíval se na sira Feira, který se nad tou výtkou vzteky zarděl.

„Říkáš, že se ten Stín usadil v hoře?“ zeptal se Harry po chvíli ticha, co přemýšlel.

„Ano, pane,“ odvětil stařec a Harry se zahleděl ven ze špinavého okna. Pomalu se začínalo stmívat.

„Tak dobrá. Je čas si odpočinout. Jakmile vyjde slunce, půjdeme se na ten Stín podívat,“ pronesl rozhodně Harry, zvedl se a vydal se do horního patra, kde pro něj i ostatní byl připraven pokoj a nevšímal si vyděšených pohledů, které na něj ostatní vrhali.



„Pane! Vážně to není nejlepší nápad. Pokud je ten Stín tak nebezpečný, jak říkají, měli by jsme odtud odjet a nechat je jejich osudu.“

Sir Feir opravdu nebyl nadšený představou, že by měl ohrozit svůj život kvůli prostým a chudým lidem.

„,K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama.*' Věřte mi, drahý sire Feire. Ve světě, kde by tato situace nastala a zlo vyhrálo, by jste nechtěl říct,“ odvětil mu Harry klidně a pohladil hřebce, kterého do té doby držel jeden mladík. Pak se vyhoupl do sedla a pevně chytil otěže.

„Ale pokud Vás to uklidní, můžete tady počkat. Pojedu sám,“ rozhodl Harry a měl co dělat, aby se neušklíbl, když si sir Feir viditelně oddechnul.

Naposledy si prohlédl tváře lidí, kteří ho se strachem a zároveň s nadějí a ohromením sledovali. Pak s tichým mlasknutím pobídl koně a za chvilku klusal přes vyschlý kraj směrem k hoře. I když se tvářil statečně, uvnitř něj byla malá dušička. Smutně se pousmál. Hermiona měla pravdu – měl zachraňovací komplex a do všeho musel strkat nos. Nebelvír tělem i duší.

„Ach, Hermi,“ zašeptal potichu při vzpomínce na kučeravou kamarádku a hřebec natočil uši, když uslyšel hlas svého jezdce.

Hora od něj byla vzdálená asi deset metrů, když hřebec najednou prudce zastavil a stočil uši dozadu.

„Co se děje, kamaráde?“ zabroukal polohlasně a krouživým hlazením ha krku se snažil nervózně tancujícího koně uklidnit.

V tu chvíli to najednou Harry ucítil. Jeho vnitřní alarm začal zvonit na poplach, když ucítil vibrace magie, které vycházely z hory, jak Harry předpokládal.

Harry slezl z koně a za otěže ho přivázal k jednomu suchému stromu, aby náhodou neutekl. Pak si přitáhl černý plášť blíže k tělu a s divoce bušícím srdcem se vydal k hoře doufaje, že najde nějaký vchod, aby nemusel šplhat až na její vrchol. Toto přání se mu po pár metrech výšlapu splnilo, když se před ním objevila puklina, dostatečně velká na to, aby jí prolezl.

Na několik okamžiků se ocitl v naprosté temnotě. Jakmile si však přivykl, zjistil, že ze srdce hory k němu prosvítá matné světlo. Drže se zdí se potácivě vydal dopředu. Cesta se několikrát stáčela a po té, co se Harry uhodil o snížený strop, měl jednu ruku nataženou před sebe. Náhle musel prudce zastavit.

Cesta najednou končila a Harry měl možnost prohlédnout si samotné srdce hory. Uvnitř byla dutá a vypadala tak trochu jako sopka. Až na to, že místo lávy se na dně krčil a prostor osvětloval podivný černo-fialový mrak. Jak Harry prudce zabrzdil, několik kamínků se odštíplo a spadlo přímo na něj. Nejprve se nic nedělo. Pak se mrak zavlnil a začal pomalu stoupat vzhůru. Černovlasý mladík ztěžka polkl a uvědomil si, že se mu začínají potit dlaně.

Mrak se zastavil a Harry si uvědomil, že vnitřku se na něj dívají dvě temně modré oči bez bělma. Několik černých úponků se z mraku oddělilo a ovinulo vzduch kolem Harryho. Pak se rychle vsákly zpět a z mraku vyšel chraplavý hlas.

„Kouzelník:“ Hlas v sobě nesl nelibost.

„Ty víš kdo jsem já. Otázka zůstává, kdo jsi ty. Zoubková víla asi nebudeš, co?“

Ano, pokud měl Harry strach, pokaždé ji maskoval drzostí. Už v dětství se naučil, že ve chvíli, kdy člověk ukáže strach, je odepsaný. Ať už je jeho sokem pes, rozzuřený příbuzný nebo parta školáků.

„Já jsem démon, kouzelníku. Měl by jsi mi projevovat trochu úcty, človíčku. Zbavit se tě, by mě nestálo ani trochu námahy,“ pronesl hlas pevně a Harry se vnitřně zachvěl. Ano, proti tomuhle démonovi by neměl sebemenší šanci.

„Ne že bych tě chtěl rozčílit nebo se tě nějak dotknout,“ začal opatrně Harry a pro jistotu udělal půlkrok vzad. „Ale proč jsi tady?“

Démon se zavlnil a dál na mladého kouzelníka zíral.

„Myslím tím, proč jsi zrovna tady. Pokud jsem to dobře pochopil, nebyl jsi tady vždy a parazituješ tu nejen na přírodě, ale i na lidech, kteří tu žijí. Proč jsi tady? Nejsou žádné zprávy o tom, že by se tohle už někdy stalo, takže...“

„Nikdy předtím jsem k tomuto nebyl donucen,“ přerušil ho démon. „Žil jsem v jiné hoře. Uvnitř tryskalo ze země roztavené zemské jádro. Žil jsem uvnitř a živil se jím, jeho energií. Bylo to poblíž města podobnému tomuto. Ti lidé tam... Zpočátku mi byli vděční. Chránil jsem je. Pak však zjistili, že kromě lávy a mě se uvnitř skrývá ještě něco. Kameny barvy zapadajícího slunce. Jejich chamtivost zvítězila nad zdravým rozumem. Vyhodili mě odtamtud. Nemusel jsem jít, ale odešel jsem. Nějakou dobu jsem se však potuloval poblíž a sledoval je. Týden po tom, co jsem je opustil, sopka vybuchla a celé město pohltila. Musel jsem si najít nový domov a byl jsem příliš vyčerpán, abych mohl hledat delší dobu. Tohle místo bylo ideální – plné energie, života, ale teď...“

„Teď umírá. Opustil jsi svůj domov bez boje?“ zeptal se Harry po té co ho přerušil a opřel se o zeď skalní chodby.

„Ano. Myslel jsem, že brzy pochopí, co jim hrozí a zavolají mě zpátky,“ odvětil démon a opět se zavlnil.

„Ale tady nemůžeš zůstat. Jinak ti lidé zemřou,“ upozornil ho kouzelník.

„A kam bych podle tebe měl jít, dítě?“ optal se démon a Harry se nepříjemně ošil, když ho démon takto oslovil. On už přeci nebyl dítě.

„Nehledal jsi jiné místo?“ optal se ho zadumaně Harry.

„Dokud tu bylo dost energie, ne. Když mi došlo, že jednou i tato studna vyschne, věděl jsem, že bych se měl podívat po jiném zdroji energie, ale pokud jsem ty lidi nechtěl zabít, musel jsem přísun energie o mnoho zmenšit. V téhle chvíli mi stačí jenom na to, abych přežil. Pokud bych se od něj úplně odpojil, zemřu,“ obhajoval se démon.

*Edmund Burke


11.06.2012 02:13:58
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one