Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
No jo, je opravená. Vlastně byla už v týdnu a kdyby bylo u minulé kapitolky k TII více komentářů, byla by tu taky dřív, nebo by se tu dneska objevily dvě, ale co se dá dělat. Za Bettu děkuji Elišce, doufám, že si kapitolku užijete, v příští...no zahraju si na tajemnou a budu mlčet. A't se vám líbí, komentáři nepohrdu.

 Do tmy a ticha pronikly hlasy a slabé světlo. Harry zamžikal víčky a otevřel oči, které vzápětí překvapeně vykulil. Ležel na podlaze jakéhosi povozu, který vypadal spíš jako obrovská klec na kolečkách, a s ním tu byli i další lidé – muži i ženy. Všichni měli špinavé ušmudlané oblečení a každý měl na rukách pouta, která byla vzájemně propojena, jak si Harry všimnul. Posadil se a dotkl se temena hlavy. Nahmatal malou bouli.

 „Kde to jsem?“ zeptal se Harry a podíval se na své společníky.

            Nejprve to vypadala, že mu nikdo neodpoví, ale pak se vedle něj objevila drobná hnědovláska s olivovou pletí a podala mu měch s vodou. Až do teď si neuvědomil, jakou má žízeň.

 „Vezou nás do Istelu,“ řekla, vzala si od Harryho měch a podala ho muži za sebou.   

 „Kam?“ Nechápal Harry.

  „Nikdy jsi neslyšel o Istelu?“ zeptala se překvapeně dívka a on záporně zavrtěl hlavou.

 „Musíš být zdaleka. Jde o planinu na severu země. Podle královniných učenců je tam ta nejúrodnější země, ale prší tam velmi málo a voda je příliš hluboko. Sváží se tam otroci a zločinci z celé země a jejich úkolem, a brzy už i naším, je postavit několik studen a nějaký systém, který bude vodu rozvádět po zemi, aby mohla být zavlažována. A všichni, kteří se na tom budou podílet, získají volnost,“ vysvětlila dívka a usmívala se na mladíka vedle sebe.

 „Jsem Diera,“ řekla a podala mu ruku.

 „Harry,“ řekl a stiskl ji špičky prstů a jemně potřásl.

 „Zvláštní jméno. Nikdy jsem takové neslyšela,“ řekla dívka a s nakloněnou hlavou si prohlížela mladíkovu tvář.

 „To nejspíš nikdo,“ odtušil Harry a ona se na něj zamyšleně podívala. Pak se najednou její obličej vyhladil a ona se nepatrně usmála.

 „Budu ti říkat Sier. Tak se ti povede zůstat nenápadným,“ řekla dívka a zakolísala, když sebou vůz najednou škubl, jak prudce zastavil. Harry ji zachytil.

 „V pořádku?“ zeptal se a ona přikývla.

 „Vystupovat,“ ozvalo se a Harry si všiml, že zadní část vozu je otevřená. Všichni se zvedli a začali se pomalu trousit ven.

            Harry se rozhlížel kolem, ale viděl jenom les stanů a dřevěných chatrčí a za tím se tyčící skálu. Řada lidí postupovala vpřed, kde si jakýsi obtloustlý mužíček s lysou hlavou zapisoval jména.

 „Jméno?“ zavrčel na Harryho.

 „Ha-Sier, jmenuji se Sier,“ odpověděl Harry, když si vzpomněl na Dieřina slova.

            Muž si s bručením zapsal jeho jméno a mávnul rukou. Byl odpoután a přistrčen ke skupině, ve které byla i Diera. Ta se okamžitě objevila vedle něj a povzbudivě se na něj usmála. Přišel k nim muž – vysoký, v černých kalhotách a vestě a v ruce svíral bičík. Počkal, až písař zaznamená všechna jména a udělá kopii. Pak se postavil před skupinu unavených lidí.

 „Jmenuji se Eril, ale vy mě budete oslovovat pane. Jste má skupina, což znamená, že příkazy bude přijímat pouze ode mě. Také dostane mou značku, podle které se pozná ke komu patříte. pokud něco provedete, budete přivedeni rovnou ke mně a já vás potrestán – budu soudce i vykonavatel trestu. Později vám tato značka zajistí svobodu a očištění vašeho jména. Trestáni budete pouze v případě, že něco provedete. Budete pracovat vždy šest dní a sedmý budete mít volno. Každý den budete pracovat od východu slunce do jeho západu, což zde vychází na šestnáct hodin denně. Každé zranění či onemocnění hlaste ihned. Otázky?“ Nikdo ani nemukl.

 „Dobrá. Pojďte za mnou.“

            Nejprve chodili po jednom do stanu na začátku celého tábořišti. Eril se jich vždy zeptal na jméno, odškrtl si ho na seznamu a pak si je vzal do parády nerudný stařec. Museli si svléknou košili, v případě žen stačilo stáhnout šaty z ramen, a na lopatku jim stařec vypálil malého orla v letu a napatlal ho jakousi kaší, která měla v krátké době odstranit puchýř a zraněné místo zbarvit dočerna. Poté dal každému nové oblečení – ženám jednoduché světle modré lehké šaty a šátky a mužům bílé plátěné kalhoty, košile a též modré šátky – boty a misku na jídlo a dvě tvrdé obilné placky, které dnes měly být jejich jedinou stravou. Nářadí vždy dostanou až před prací a po té ho opět vrátí. Ženy měly mužům nosit vodu, která byla každý den přivážená od tři dny vzdáleného jezera. Pak je zavedl do jedné dřevěné boudy a řekl jim, ať se zde zabydlí a seznámil je, že každý den po práci budou odvedeni k hodinu vzdálenému moři, kde se mohou umýt.

Diera se zarudlýma očima se držela blízko Harryho a vybrala si lůžku vedle něj, přičemž obě lůžka byla až úplně na konci ubytovny. Na zemi byly rohože a slabá přikrývka. Diera stejně jako ostatní snědla přidělené jídlo a usnula, aby načerpala sílu na zítřek. Harry ne.

Lámal kousky placky, které si následně vkládal do úst a přemýšlel. Nějak nedokázal pochopit, jak je možné, že se tady ocitl. A pak si vybavil ty nenávistně pohledy, když tehdy stál před Mircall. Nejspíš tu stále byl někdo, kdo se s rozhodnutím královny nesmířil a rozhodl se vzít věci do svých rukou. Nejspíš však měl příliš velký strach Harryho zabít a tak ho dostal sem. Pokud bude mít štěstí, Harry nezvládne tvrdou práci a zemře. Když přežije a dostane se odtud, královna už mu nejspíš stejně neuvěří.

Začalo se pomalu stmívat. Harry polkl poslední sousto a ulehl na podložku. Koukal se na strop a poslouchal. Někde se smála skupina mužů, kolem budovy právě prošla skupina smějících se žen. A pak uslyšel jemnou melodii a zpěv. Nerozuměl slovům, ale houpavá radostná melodie ho ukolébala ke spánku.

Ráno Harryho probralo zatřesení ramenem. Venku byla ještě tma, ale byl čas, aby se najedli. Opět dostali ony placky a hrnek teplého čaje. Pak se vydali přes planinu k oné hoře. Když tam došli, jeden z dozorců odemkl zámek na dřevěné chajdě a rozdal mužům krumpáče a koše a ženám z vozu podával jiný měchy s vodou. Pak se všichni pod ostřížím zrakem dozorců provázeni světlem luceren vydali po ušlapané cestě do nitra hory, aby vykopali tunely, kudy bude voda proudit do studen. Voda se totiž nalézala právě pod a za touto horou a jakmile budou hotové tunely a rozvodňovací systém, bude stačit odstranit skalní stěnu.

Harry se postavil na místo, kam mu ukázali a chvílí jen tak stál a koukal na skálu před sebou. Pak bič prošvihl vzduch a Harry se dal do práce.

 

***

    

            Harry pomohl starci z jejich skupiny naložit si koše s kameny a hlínou na záda. Muž ušel dva kroky, zakolísal a poklesl v kolenou. Dva dozorci muže chvíli sledovali a pak k němu došli. Nejprve ho k pokračování ponoukali slovně. Avšak muž po prvním kroku poklesl. Dnes již toho na něj bylo moc. Vzduchem se rozeznělo svištění biče a muž zanaříkal. Všichni okolo jen stáli a koukali. Harry nechal své práce a rozešel se ke starci, aby mu pomohl.

 „Hleď si své práce,“ okřikl ho jeden z dozorců, ale Harry si ho nevšímal. Jazyk biče se mu zakousl do kůže na zádech.

 „Slyšel si?“

            Dřív, než stihl bič dopadnout znovu, Diera ho odtáhla od starce a odvedla ho na místo, kde nechal ležet svůj krumpáč. Stařec posbíral kameny, vyzdvihl koše a najednou ke svému údivu zjistil, že téměř nic neváží. Nikdo si nevšiml, jak snědý černovlasý mladík zatíná ruce v pěst a soustředěně sleduje starcova záda.

            Když k mladíkovi, který jako jediný nepracoval, zamířil dozorce, Diera jím zatřásla. Harry na chvíli zavřel oči, trochu se zachvěl a pak popadl krumpáč a dal se do práce.

 

***

 

            Harry seděl u ohně a pozoroval tanec ohnivých jazyků. První týden pobytu zde měl za sebou. Cítil se vyčerpaný. Nejen kvůli práci, ale i kvůli užívání magie. Nepoužíval ji, aby ulehčil sobě, přišlo mu to vůči ostatním nefér, ale pomáhal jí ostatním, kterým docházely síly a hrozilo jim potrestání.

            Diera dál usínala den co den na lůžku vedle něj a on ji ochraňoval před chtivými mužskými pohledy. Byla pro něj něco jako sestra, kterou nikdy neměl. Někdy tenhle zvláštní pocit míval s Hermionou.

            Při vzpomínce na domov, ho píchlo u srdce a on pohlédl k nebi, kde se na něj z černého sametu mrkaly ty maličké diamanty.

            Najednou se nalevo od něj ozval veselý smích a Harry pohlédl na skupinku mužů, jak se o něčem dohadují. Jedna z žen je utišila a za chvilku se ozval zpěv. Harry naslouchal a po chvíli se s úsměvem přidával k refrénům. Na lítost nebyla vhodná doba.

 

***

 

 „Okamžitě mě pusť, Siery! Rozuměl jsi? Ne! Ať tě to ani….“ Křičící hnědovláska větu nedokončila a místo toho se teď zlostně dívala na mladíka, který ji hodil do vody.

            O chvíli později se vedle ní objevil snědý krátkovlasý blondýn. Objal vztekající se dívku kolem pasu a něco jí pošeptal do ucha. Ta sice přestala nadávat, ale vydala se ke břehu, kde se lidé bavili jejím křikem.

 „Neměl bys ji provokovat,“ řekl blonďák a Harry se na něj zašklebil.

 „Já už nejsem ten, kdo se jí musí v noci bát, Orte,“ odpověděl a uhladil si mokré vlasy dozadu, aby mu nepadaly do očí.

 „Jen aby ses nedivil,“ zaprorokoval si Ort a též se vydal ke břehu.

            Harry si ještě užíval vody, která z něj smyla dnešní pot a pak se vydal ke břehu, kde se lidé pomalu shromažďovali, aby se s posledními paprsky slunce vydali do tábora. Bylo to již devět měsíců, co se dostal sem do Istelu. Od té doby se toho hodně změnilo.

            Našel si přátele mezi lidmi, které netušil, že někdy potká. A oni ho naučili něco ze svého umu. Například Ort, který si po dvou měsících získal Dieřino srdce, naučil mladého kouzelníka, jak uklidnit i toho nejzuřivějšího psa a udělat z něj poslušného mazlíčka. Takže velký černý pes, připomínající vlka, který hlídal sklad s jídlem, začal nadšeně štěkat a vrtět ocasem, kdykoliv černovláska zahlédl.

            Také se naučil, jak používat magii a přitom se tolik neunavit. Naučil se tiše přijímat rány a zklidnit svůj temperament. A i když ho to samotného překvapilo, užíval si života. Nevěděl, co bude, až práce tady skončí a co s ním bude, ale nehodlal se tím zatěžovat, dokud to nepřijde.

            Vpředu se ozval dívčí smích a v další chvíli se vedle něj objevila mračící se Diera. Podíval se na ni a pozvedl tázavě jedno obočí.

 „Nemohl by sis obléknout košili a svázat si vlasy?“ zeptala se podrážděně.

 „Vlasy si svážu až mi uschnou a brát si na sebe mokré oblečení se mi zrovna dvakrát nechce. Co máš za problém, Diero? Nejsem sám,“ řekl a poukázal tak na to, že většina mužů je do půli těla svlečená.

 „Jistě, jenže nikdo z nich tu nemá kamarádku, za kterou by ostatní přišly a ptaly se, co se mu líbí.“ Při těch slovech lehce zčervenala a Harry se rozesmál.

 „Běž za Ortem, hm? Jsem si jistý, že on tě před dotěrnými otázkami uchrání,“ řekl Harry a stále se trochu pochichtával.

            Když došli do tábora, zamířili jak jinak než o ohni, který vesele plápolal uprostřed vesničky z ubytoven. Vlhkou košili položil na jeden sluncem vyhřátý kámen blízko ohně a vydal se pro příděl večeře. Najedl se, svázal si již téměř suché vlasy do copu a vydal se k ohni. Košile díky ohni a teplu vycházejícímu z kamene téměř doschla a tak si ji natáhl.

            Naskočila mu husí kůže, ale po chvíli si zvykl a jakmile košile doschla, bylo mu víc než dobře. Po chvíli se rozezněl, jak už bylo zvykem, radostný zpěv. Najednou se před ním objevila drobná zrzka s černýma očima – Cai. Dostala se sem nedávno, kvůli krádeži šperků jedné vážené dvořanky.

            Harry se jí podíval do očí a nejen v nich četl pozvání. Usmál se na ni a natáhl k ní ruku. Úsměv mu opětovala, chytila ho za ruku, ale místo toho, aby se mu posadila na klín, jak Harry zamýšlel, ho vytáhl na nohy a vedla ho do ubytovny, která byla jejich domovem. Následoval ji až ke svému lůžku a tam se ujal iniciativy on.

 

 

 

18.09.2011 02:49:02
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one