Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak máte to tady. Tentokrát jsem to nekontrolovala, takže je tu možnost, že možné překlepy, které Eliška přehlédla tam prostě jsou. Zdám jsem vám nevrlá? Věřte, že jsem. Nevím, jestli máte všiichni moc práce, málo času nebo se mi mstíte za předminulý týden, kde jsem v tom shonu a fandětí prostě přidat nestačila, ale myslela jsem, že snad dvěmi kapitolkami by se to dalo omluvit. No, nejspíš ne.
Kapitolku věnuji Helion, Stolid a Fanynce12, které jediné z těch všech lidí (pokud by to někoho náhodou zajímalo tak vás tu v pátek a v sobotu bylo přes 300 ostatní dny téměř 200) si našly čas a zanechaly mi komentář. Těm také můžete poděkovat, že se tu dnešní kapitolka objevila.
Kdy přibude další? Nevím, vše záleží jen na vás.

Harry měl čelo orosené potem, když se mu konečně podařilo dostat se z místnosti s krystaly. A nebylo to jenom jeho novým závažím. Na chvilku se opřel o stěnu vedle průchodu a zhluboka se vydýchával. V další chvíli mu po nahé kůži přejel ledový vzduch a on se otřásl. Posečkal ještě několik sekund, pak se narovnal a vyrazil.

            Nejprve bylo vše stejné, jako když šel sem. Všude bylo ticho a ve skalní chodbě se rozléhal jenom jeho dech a jeho kroky. A pak se najednou stalo něco zvláštního. Po zádech ho pošimral ledový větřík a u ucha se mu ozval ženský smích. Harry se nejprve zarazil, ale pak si vzpomněl na Aifa, opět začal dýchat a pokračoval. A najednou znovu. Mladík se trochu otřásl, ale šel dál. Bez zastavení, bez ohlédnutí.

 „To od tebe není hezké mě ignorovat.“

            Najednou stála před ním. Vysoká blondýnka ve světle modrých šatech. Měla andělský obličej a nevinné modré oči. Ale Harry moc dobře věděl, že i za takovou skořápkou se může schovávat červivý ořech. A tak šel dál. Jenže dívka stále stála s rukama v bok a sledovala ho. Harrymu došlo, že se mu dívka z cesty neuhne, ale v chodbě nebylo dost místa, aby ji obešel. Byl už od ní jen několik centimetrů, když pomyslel na bradavické duchy, zavřel oči a prošel skrz ni. Uslyšel vyjeknutí a na kůži ucítil podivné jiskřičky, ale když otevřel oči, byla dívka pryč. Alespoň do doby, než zabočil.

 „Ten mladík nemá vychování. Prošel skrz mě,“ stěžovala si někomu.

 „Možná by jsem mu měl dát lekci.“ Vedle dívky se najednou objevil muž – robustní s ryšavým plnovousem a dlouhými vlasy. U boku mu visel kord.

            Harry sklopil hlavu k zemi a myslel na bradavický hrad zalitý letním sluncem. Taková hezká představa by ho přece mohla donutit zapomenout na to, že rázně míří k muži, který na něj míří kordem, nebo ne?

 „Stůj, mladíku,“ přikázal muž.

            Harry nezvolnil a postupoval dál. A v duchu si opakoval : Není to skutečné, není to skutečné. Věděl, co čekat, ale když pocítil ono jiskření, opět sebou trochu trhl. Ušel sotva několik kroků, když za sebou zaslechl ten hlas.

 „Harry, nenechávej mě tu.“ Hlas jeho matky. Slyšel ho jen třikrát – poprvé ve své vzpomínce, podruhé na hřbitově a potřetí ve Snapeově myslánce. A přesto ho bezpečně poznal.

            Srdce a dech se mu na okamžik zastavili a on zpomalil. Není to skutečné, není to skutečné. Tichá slova mu jako modlitba běžely hlavou a on váhavě postupoval. Nemůže to už být přece tak daleko, ne?

 „Harry, chlapečku. To mě tu vážně necháš? Svojí matku?“

 „Není to skutečné, není to skutečné…“

            Mluvil na hlas, aby přehlušil hlas své části, která se chtěla otočit a vběhnout té osobě do náručí. Dva kroky, další prosba. Po tváři mu stekla první slza a tu následovala druhá a třetí.

 „Samozřejmě, že jsme skuteční, Harry. Nenechávej nás tu. Čekali jsem tu tak dlouho.“

            Harry se kousl do rtu, když uslyšel hlas svého otce, zabočil za roh a vzlykl nahlas. Co by se stalo, kdyby se otočil? Stiskl více knihu ve svých rukou a přidal. Chtěl pryč. Dřív než udělá nějakou hloupost.

 „Otoč se, Harry. Můžeme být zase rodina.“

            Harry se rozběhl, zatočil a ocitl se před vodní hladinou. Málem spadl do vody, ale naštěstí stihl včas zastavit. Stál a díval se v matném světle na svůj odraz. Najednou mu po boku stáli rodiče. Vypadali stejně, jako když vyšli z Voldemortovy hůlky. Harry zavřel oči, nechal poslední horkou slzu sklouznout po tváři dolů a skočil. Vodní hladina se nad ním uzavřela a on se vydal k průrvě.

            Ani se neohlédl a tak nemohl vidět, jak se dvou duším vrátila jejich pravá podoba a s nenávistným výrazem v obličeji zmizely.

 

***

            Harry vylezl na břeh. Knihu položil vedle sebe a jen tak ležel. Po chvíli mu z očí začaly téct nové slzy. Slzy, které z chlapcova těla vyplavily bolest. Harry už věděl, že jeho rodiče mu nikdo nevrátí a doufal, že jsou alespoň na lepším místě, kde jsou spolu a šťastní. Přesto předchozí událost otevřela ostrou ránu – naději, že získá milující rodiče. A to bolelo. A pak si vzpomněl na paní Weasleyovou a smutně se usmál. Věděl, že našel mnohem víc…

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ****    ***      ***

 

 „Co tu zase děláš, Blacku?“ vyštěkl Snape na uprchlého vězně, který pročítal jeden svazek z Blackovské knihovny za druhým. A dělal tak nepořádek v systému mistra lektvarů, podle kterého si odtud půjčoval knihy.

 „Co myslíš, Srabusi? Chtěl jsem ti upéct dort, ale nemůžu najít kuchařku,“ řekl ironicky a odhodil další knihu na hromadu.

 „Co kdybys ty knihy alespoň vracel zpět do polic? Jsi člověk, tak se tak chovej.“

 „Je to můj dům. Můžu se tu chovat jak chci.“

 „Nechceš jít třeba někam ven? Když tě hledalo ministerstvo, pořád jsi fňukal jako malej spratek. Teď tě očistili, tak co kdybys toho využil?“ zeptal se podrážděně Snape a začal rovnat knihy zpět do polic.

 „Musím najít, jak dostat Harryho zpět,“ řekl Sirius a Snape práskl knihami hlasitě o polici.

 „A Pottera s Lily taky dostaneš zpátky? Protože ti tři jsou na tom teď úplně stejně.“

            A černý plášť odvlál pryč.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ****    ***      ***

 

            Když se Harry uklidnil, zjistil, že se třese. Vedle něj ležela hromádka jeho suchého oblečení, které předním sundal. Povzdechl si a sundal ze sebe mokré spodní prádlo a oblékl se. Pak popadl knihu a vydal se z jeskyně pryč. Skrz malé otvory pronikalo načervenalé světlo. Harry vyšel ven a přimhouřil oči. Slunce mizelo za horami, strávil tam celý den.

            Pak uviděl Aifa. Seděl u malého ohníčku a něco vyřezával ze dřeva svou dýkou. Harry se k němu s povzdechem vydal. Posadil se blízko ohně, knihu položil vedle sebe a čekal. Muž mu hlavou kývl k čutoře a balíčku kousek od něj a pokračoval v práci. Harry se po obou věcích natáhl a pustil se do jídla. Měl opravdu hlad. Počáteční žízeň uhasil vodou z nádrže, ale teď zhluboka pil čerstvou vodu z horské bystřiny.

            Poslední sluneční paprsky zmizely a na černé obloze se začaly objevovat hvězdy. Harry se díval na neznámá souhvězdí a vzpomněl si na domov. Píchlo ho u srdce. Napadlo ho, co asi dělají jeho přátelé, co dělá Sirius. Přemýšlel, jestli už v Bradavicích začal školní rok. Tady běžel čas jinak. Po cestě se od Aifa dozvěděl, že zatímco tady uběhl rok, tam teprve půlka. Zapraskání dřeva a starcův kašel ho vrátili do přítomnosti.

 „Odpočiň si. Zítra ráno vyrážíme,“ řekl stařec, vzal knihu a chvíli se díval na obal, ve kterém byla ukryta. Pak po něm přejel rukou a podal knihu Harrym. „A na ni dávej pozor. Je to tvá jediná možnost, jak ovládnout svou magii. Ani kdybys se vrátil, nebudeš moci bojovat s hůlkou.“

            Chlapec přikývl. Neslyšel to poprvé. Uložil se blízko ohně a sledoval oblohu. Najednou viděl padat hvězdu. Jak tak sledoval její pouť, vzpomněl si, jak mu někdo jednou říkal, aby si něco přál, když uvidí padat hvězdu. Přál si jediné – vrátit se domů.

 

***

            Cesta zpět byla naprosto stejná jako cesta tam. Aif byl nevrlý a pospíchal. Neustále se ohlížel přes rameno a kdykoliv se utábořili, ujišťoval se, že kniha je dobře schovaná a že je v pořádku. Když jednou k večeru vyzval Aif Harryho k malému souboji s rovnými klacky které přinesl z nedalekého lesa, poblíž místa kde se utábořili, obořil se na něj starý muž jako nikdy předtím.

 „Co kdyby tě teď napadli? A byli to silní, mladí bojovníci a ne jeden seschlý stařec? Nebyl by jsi pro ně žádný problém. Ani by se nezapotili.“

            Harry se cítil zahanbeně a bál se, že ho Aif opustí a vezme s sebou i knihu. Avšak, když druhého dne seděli v sedlech a před nimi se rýsoval Harryho dům, starý muž se na něj unaveně usmál a omluvil se mu.

 „Jsem starý, Harry. Po léta jsem se o tu knihu nestaral, byla v bezpečí. Teď mám strach, co by se se všemi, které známe stalo, kdyby se dozvěděli, že ji máme u sebe. Nesmíš o tom nikomu říct, Harry. Slib mi to.“

            A Harry mu to slíbil. Občas Harrymu připomínal Brumbála. Se svou starostlivostí a tím, jak se choval k Daureniným dětem. A pak tu byl najednou stařec, který ho v klidu sledoval, jak tahá těžké kameny z jedné hromady na druhou, a když je přenese, pokývá hlavou a řekne: „Znovu.“

            Jakmile vjeli na malé nádvoří, objevila se u nich Dauren, která se na Harryho vrhla jako na jednoho ze svých synů a začala hořekovat nad tím, jak za těch několik dní zhubl a střelila zlobným pohledem po Aifovi, který si zabrblal, že si nějak nevšiml. A když Harrymu řekl, aby byl za hodinu připravený a přišel za ním do zahrady, rozčílila se ještě víc.

 „Teď ten chlapec přijel. Potřebuje se najíst, umýt se a odpočinout si. A ne se hned do něčeho vrhnout.“

 „Za hodinu, Harry,“ řekl Aif jakoby ji neslyšel a pokračoval do domu.

 „Dědek jeden,“ zamumlala si pro sebe Dauren a Harry se pousmál.

 „Tak honem, mladíku. Nemáme moc času,“ popohnala ho žena, když si všimla, že její chráněnec stále stojí na místě.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

 „Nemůžete to udělat,“ rozčiloval se Black a zároveň tiše prosil o podporu.

 „Já se naopak domnívám, že už bylo načase,“ utrousil Snape a několik členů mu přitakalo.

 „Zmlkni. Harry není mrtvý, takže nebude mít pohřeb.“

 „Siriusi, jsou to skoro tři měsíce. Všichni jsme si moc přáli, aby bylo nějaké řešení, ale nikdo, kdo prošel obloukem s nevrátil. Kornelius nechal prohledat starý archiv a našel, proč byly výpravy do oblouku zakázány. Je za nimi jen smrt,“ odvětil unaveně starý muž.

 „A co když je tam prostě jen jiný svět a nikdo se vrátit nechtěl?“ ptal se Sirius zoufale a hledal pomoc u Remuse.

 „A ty si myslíš, že by tam Harry zůstal a vykašlal se na nás?“ zeptal se jeho přítel ze školy.

            Sirius zakroutil hlavou a složil tvář do dlaní. Někdo mu stiskl rameno. Pohlédl do očí Remuse a jeho oči se ptaly proč. Remus se smutně pousmál a pokrčil rameny. On záměry osudu neznal.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

 „Tu knihu si přečti. Ale čti ji jen u sebe v pokoji a tam také zkoušej kouzla. Ale jenom, když budeš sám. Jinde by to nemuselo být bezpečné. Možná by tě nečekal trest smrti za to, že kouzlíš, neboť jsi kouzelník, ale všechny by zajímalo, odkud máš ty znalosti,“ oznámil mu Aif, když za hodinu přišel do zahrady.

 „Takže ty mě učit nebudeš?“ zeptal se Harry zmateně a Aif zakroutil hlavou v nesouhlasném gestu.

 „Nejsem čaroděj, Harry. Naučím tě meditovat a ovládnou tak sílu, která se v tobě skrývá, ale to je vše. Zbytek je na tobě.“

            Harry přikývl. Pak si vzpomněl na své pokusy o vyčištění mysli ve svém pátém ročníku a nejistě se na Aifa podíval.

 „Meditace?“

            Aif si povzdechl a pustil se do vysvětlování.

 „Magie se tvým přesunem změnila. To už víš. Teď už však zůstane stálá. A to i tehdy, až se vrátíš domů. Ale už nikdy se ti nepodaří ovládat ji hůlkou. Proto si nemůžeš vyrobit hůlku tady i kdybys k tomu měl příležitost a možnost. Nyní se svou magii musíš naučit ovládat myslí. Kouzla, která jsi se za celý život naučil, můžeš klidně zapomenout, k ničemu ti nebudou. To, proč se musíš naučit meditaci, je právě kvůli tomu. Meditací se naučíš vyčistit svou mysl, najít vnitřní klid a dokážeš probudit svou novou magii. Z toho, co jsem slyšel, to bude nejspíš bolestivé, ale pak už pro tebe nebude problém. Ta kniha ti pomůže. Ne se vším, ale se základy ano. A na zbytek musíš přijít sám.“      

22.05.2011 22:57:39
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one