Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak, jsem konečně zpátky, a doufejme, že natrvalo. Omlouvám se za tu obrovitánskou pauzu, ale vyskytlo se několik problémů, jak doma, tak ve škole, které jsem musela řešit a na psaní nebo překládání nezbýval nějak čas a ani nálada. Hned příští týden mi začíná zkouškové, takže v tu dobu neslibuji pravidelnost, ale pak ano, pokud se zase nic nepokazí, ale doufejme, že po zbytek tohoto akademického roku bych mohla mít klid.
Určitě vás zajíma co NP. Takhle, kapitolku mám přeloženou a je u bety, můžu vám ji sem dát neopravenou s tím, že možná některé věty budou znít... divně a že tam budou chyby, a nebo počkáte, až se mi vrátí a já ji sem dám opravenou.
K ZO - proč po dlouhé době kapitolka k ZO? Když jsem otevřela složku s povídkami, věděla jsem přesně, jak pokračovat a že, díky osnově, která je mi tak od 12. kapitoly téměř k ničemu, alespoň vím, co a jak. Chtěla bych co nejdříve dokončit TII, ale budud si muset přečíst několik posledních kapitol. No, takže doufám, že zbyl ještě někdo, kdo to se mnou nevzdal, omlouvám se za chyby a slibuji, že se v tomto roce polepším.
A kapitolka je samozřejmě jako vždy věnovaná těm, co pod minulou zanechal komntář, ani se raději nedívám, kdy to bylo, jmenovitě: sam, Vinka, Zrzka, Elizabeth, víťa a Sofie
Brzy po té, co dvojčata posvačila, začala zívat, mnou si oči a nakonec si Wendy Harrymu šeptem postěžovala, že je unavená. Ten se na ni usmál, podíval se na hodinky a zeptal se, jestli tu může děti někde uložit, neboť byl čas, kdy si děti chodily odpoledne zdřímnout, protože tuší, že na něj mají několik otázek.

„Samozřejmě, Harry. Vezmu je nahoru do jednoho z pokojů. Celý dům už je sice vyčištěný, ale pro jistotu jim vloží na dveře alarm, abychom věděli, až se proberou,“ nabídla se Molly Weasleyová, že se o děti postará s mateřským úsměvem.

Dvojčata se nejprve podívala na Harryho, stále poněkud zmatená, že ho oslovují jinak, než jsou zvyklá a nejistá, že by měla někam jít s někým, koho neznají.

„Paní Weasleyová je moje kamarádka,“ řekl jim Harry, „A navíc jsem si jistý, že zná nějakou skvělou pohádku, kterou já ani vy neznáte, takže mi ji pak budete moc vyprávět. A kdyby se něco dělo, budu u vás coby dup.“

Nakonec to byla Wendy, která jako první překonala ostych a chytila se nabízené ruky rusovlasé ženy. Petr se ještě podíval na Harryho, a když byl znovu ujištěn jemným kývnutím, následoval svou sestru.
Paní Weasleyová se na obě děti usmála a jak procházeli dveřmi, zaslechl Harry Petrův hlas, jak se Molly na něco ptá. Za chvilku jejich hlasy i kroky odezněly a místnost se utopila v tichu. Na okamžik.

„Tak se ptejte,“ pobídl je s povzdechem Harry, neboť tušil, že teď přijde ta horší část. Nemýlil se. První se ozval Snape.

„Takže, Pottere, když jste si hrál na pana Všechno-zvládnu-sám-jen-s-bandou-Nebelvírů a propadl obloukem, napadlo vás, zatímco jste si tam hrál opět na hrdinu a vyžíval se v tom, že jste tu zanechal několik lidí, kteří věřili, že vás ten poslední namyšlený a bezohledný kousek stál život, a že tu je ještě několik záležitostí, které, žel Merlinovi, které bez vás není možné vyřešit?“

„Takže, vám se po mně stýskalo, profesore?“ zeptal se s nevinným úsměvem Harry a odpovědí mu byl rozzuřený pohled v černých očích Mistra lektvarů.

„Pottere, kdyby vás nebylo zapoítřebí k poražení Temného pána, osobně bych na vašem pohřbu pronesl řeč, ve které bych vám složil kompliment, že ukončit svou bídnou existenci byl od vás po dlouhé době ten nejrozumnější čin, který...“

„Sklapni, Srabusi. Já tě varuji...“

„Ano? A co mi uděláš, Blacku? Kousneš mě nebo na mě poštveš toho vlkodlaka jako tenkrát?“

„Tenkrát to byla nehoda a ty to moc dobře víš! Neměls tam co dělat!“

„Samozřejmě, jak jsem mohl zapomenout...“

„Tak dost, pánové,“ přerušil je Brumbál a oba muži okamžitě utichli, rudí vzteky.

„Abych odpověděl na vaši otázku, pane profesore, ano, myslel jsem na to a ne jednou. A to je také důvod, proč jsem se vrátil,“ odpověděl Harry klidně na předchozí Snapeův dotaz, ignoruje právě proběhlou hádku.

„Jak to myslíš, Harry? Tys tam chtěl zůstat?“ zeptala se Hermiona a v té chvíli zpozorněli i dva Pobertové. Tohle byla nová informace, kterou jim Harry předtím nesdělil.

„Nevím, Hermiono. Možná. Po dlouhé době jsem si tam konečně připadal, že žiji. Byl jsem tam nikdo, Lidé, kteří mě potkali mě soudili podle mých činů a ne jména. Bylo jim jedno, jestli jsem Harry Potter nebo Sier, a po čase se ukázalo, že je jim i jedno, jestli jsem kouzelník nebo ne. Ať už jsem získal nějaké postavení, vážnost, úctu nebo přátelství, musel jsem si ho zasloužit. Ano, mohl jsem tam zůstat, Hermi. Nabízeli mi to. Už když jsem přišel, dostal jsem, no, dům, kde jsem žil. Stále mi patří. Kdybych chtěl, mohl jsem tam odjet, založit rodinu a hospodařit, nebo jsem mohl zůstat u dvora a vybudovat si kariéru. Nemusel jsem se znovu stát Harry Potterem, Chlapcem, který přežil, ale věděl jsem, zvlášť, když jsem vyslechl věštbu, že je tu jedna věc, kterou za mě nikdo neudělá. Kdybych neměl tu pitomou jizvu, nejspíš by se našel někdo, kdo by mě zastoupil. Kdo by byl schopný porazit Voldemorta. Možná vy, řediteli, nebo ty, Rone, možná někdo, koho vůbec neznám, ale kvůli tomu, že se Voldemort rozhodl řídit tou věštbou a mě se zbavit, dokud jsem byl dítě, musím to být já, kdo ho porazí. Nebo alespoň dle věštby jsem ten, v jehož moci je porazit Pána zla.“

„Takže, věštbu znáš,“ pronesl do ticha Brumbál.

Harry přikývl a zaujatě si prohlížel své prsty, aby se vyhl pohledu na dva Poberty a své přátele. To, co řekl, mohlo znít tvrdě, ale on už měl předstírání dost. Nenáviděl, když se musel každé léto vracet do Zobí ulice, ale nikdy neprotestoval, nebo ne příliš, a po čase to přijal jako fakt. Předstíral, že je všechno v pořádku, když si o něm každý ve škole šeptal. Dělal, že nevidí, že ho všichni pomlouvají, když byl ve čtvrtém ročníku označen za šampióna. Tvářil se, že je normální, když mu rok, co rok, někdo usiluje o život. Nikdy si doopravdy nešel nikomu, kromě svých přátel, stěžovat na Snapea, že si na něj zasedl.

„Harry, až bude po válce...“

„Nic mi neslibuj, Siriusi. Jestli válku přežiju, budu tu pro dvojčata tak dlouho, jak mě budou potřebovat. Tento slib hodlám dodržet. Ale jinak? Kdo ví, co pak bude. Moje magie je nyní jiná, možná se jí lidé budou bát. Budou se bát, abych se nechtěl stát dalším Pánem zla a bude pro mě lepší zmizet. A samozřejmě, vždy je ta ta možnost, že nakonec zemřu.“

„Ty neumřeš, Harry!“

„Vážně, Siriusi? Ty ses dal na věštění, zatímco jsem byl pryč?“ zeptal se ho lehce pobaveně Harry a pak se stále s úsměvem, ale vážností v očích podíval na Brumbála. „Co všechno víte o tom připravovaném útoku?“

*** ****** *** ******

Drobná blondýnka rovnala květiny ve váze a po očku sledovala dveře na konci chodby a sama sebe se ptala, o co se to vlastně snaží. Když ji Sier odmítl, vyhýbala se mu a pak na nějakou dobu odjela domů. Odsloužila si v kuchyni, co měla a mohla se nyní vdát nebo se ucházet o místo, které by chtěla a ve kterém by jí její rodiče viděli radši. Než odjela, zavolala si ji sama královna a nabídla jí, že až se její dcera vdá, mohla by se stát jednou z komorných v její nové domácnosti a ona tu nabídku přijala. Odjela domů a vrátit se měla až po svatbě. A když se vrátila, zjistila, že už je Sier pryč.

Určitou dobu si říkala, že je to tak lepší. Byl pryč, nemohl jí dál motat hlavu a jako princeznina komorná měla mnohem lepší postavení než je pomocnice v kuchyni a snadno by si tak mohla najít ženicha mezi muži, kteří se pochybují na dvoře. O nápadníky neměla nouzi, jenže tak nějak zjistila, že každého porovnává se Sierem a že ho prostě nemůže dostat z hlavy.

A pak včera večer přijel lord Rocin Forton, prostřední syn lorda Elarose, se svou družinou a skupinkou podivínů, kteří, jak se později ukázalo, byli kouzelníci, kteří se skrývali. Mairin nebyla hloupá. Tušila proč tu jsou, a byla rozhodnutá, že pokud jim to královna dovolí, přidá se k nim. I kdyby měla utéct z princezniny služby. Sier řekl, že k ní nic necítí, ale Mairin ho měla ráda a zamilovala se do něj, a věřila, že kdyby mu nad hlavou jako Damoklův meč nevisela vidina toho, že se musí vrátit do svého světa, možná by si dovolil něco cítit. Mohla se samozřejmě plést, ale pokud ano, mola se kdykoliv vrátit. Ale pokud se nepletla...

Dveře se konečně otevřely a Mairin v rychlosti přerovnala květiny a po očku sledovala jedno z pážat, které se jednání účastnilo. Jakmile se chodba vylidnila, zamířila chodbou za pážetem. To dostihla v půlce schodů, které vedly do pokoje archiváře, od kterého měl mladík obstarat několik svitků.

Když na něj Mairin uhodila, nejprve nechtěl nic říci, ale když mu před obličejem zacinkala váčkem s penězi, nadutě jí sdělil, že lord Forton by se měl do týdne vydat na cestu, aby se dostal Dristrových skal, aby splatil dluh svého rodu lordu Sierovi, neboť jeho pro Siera sice prý něco udělal, ale po té, co se mu to rozleželo, mu to nepřišlo dost. Takže vyhledal mágy, se kterými se setkal během toho, co žil ve vyhnanství. Prý mu za něco dlužili, ale pomoci mu proti uzurpátorovi nemohli.

To Mairin stačilo. Hodila chlapci váček s penězi a vydala se do východního křídla, kde měla komnaty princezna. Věděla, že i ona se se Sierem přátelila a možná bude ochotná jednu ze svých komorných propustit na nějakou dobu ze své služby.
01.01.2015 23:52:59
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one