Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak vám přináším druhou kapitolku, pořád je tak trochu o ničem, ale už brzy se to začne rozjíždět. Moc děkuju za komentáře u minulé kapitolky a těším se na vaše reakce u této.
Stolid, děkuju za upozornění. I když jsou kapitolky obetované, jsme jenom lidi a sem tam něco přehlídneme. Tuto kapitolku jsem si přečetla a pár překlepů našla a opravila.

Harry právě sledoval na zahradě Gaunte a Leie, jak mu převádějí jeden místní tanec, když přišel Sait a oznámil mu, že je tu nějaký stařec. Harry Saitovi poděkoval a vydal se do obývacího pokoje, kde na něj měl muž čekat. A opravdu. Muž stál před krbem a sledoval plápolající jazýčky. Když Harry vešel, vlk, který seděl vedle muže, otočil hlavu a zavrčel.

 „Dej pokoj, Saire,“ řekl muž hlubokým hlasem a sám se na Harryho otočil.

            Muž opravdu vypadal staře, avšak ne tolik jako Brumbál. Pleť měl opálenou a černé vlasy i vous byli již z velké části šedivé. Oříškové oči měl však plné života. Na sobě měl obyčejný černý plášť.

 „Jsem Aif.. Váš učitel,“ představil se muž a pokývnul Harrymu na pozdrav.

 „Harry Potter,“ opětoval mu Harry pozdrav a pokynul mu, aby se posadil.

 „Není čas odpočívat, mladíku. Máme málo času,“ řekl však Aif a zamířil na nádvoří. Sair i Harry ho následovali.

            Za koněm, na kterém Aif přijel, byl malý vozík. Aif odtáhl plachtu a vytáhnul odtamtud dvě tyče. Jednu podal Harrymu.

 „Zaútoč, chlapče,“ vyzval ho Aif.

            Harry se podíval, jak muž drží tyč a napodobil ho. Pak udělal dva kroky vpřed a najednou se díval na Aifa ze země.

 „Nečekej, tvůj soupeř ti nedá šanci rozmyslet se. Znovu.“

            Harrymu v něčem připomínal Snapea při hodinách nitrobrany. Povzdechl si a vstal. Rozmáchl se a tyče do sebe s třesknutím narazily. A pak znovu ležel.

 „Musíš být rychlejší.“

 

***

 

            Trvalo dva měsíce, než Aif vyměnil tyče za meče. A po dalším měsíci začal Harryho učit střílet z luku. Prý aby se naučil soustředit a trpělivě vyčkávat. A i když byl Harry dobrým studentem, občas se dopouštěl chyb. Občas bojoval příliš unáhleně a velmi často se nechával vyprovokovat. Ve střelbě někdy zapomněl brát ohledy na vítr či pohyb zvířete, ale přesto ho Aif chválil.

 „Pokud se dostaneš do přímého střetu, ubráníš se. A až budeš trpět hlady, skolíš srnku, ani nebudeš vědět jak,“ říkával mu, když na mladíka padl splín. Harry vždy pokýval a odměnil svého učitele úsměvem. 

            Uběhlo půl roku a na zem se začaly snášet bělostně vločky. Přicházela zima a Harry přemýšlel, co dělají jeho přátelé, co dělá Sirius. Přemýšlel, jestli pojedou všichni na ústředí a budou slavit Vánoce tam s celým Řádem nebo jestli zůstanou v Bradavicích. Hermiona možná pojede někam s rodiči.

            Tady se Vánoce neslavili. Když se na to zeptal Dauren, chtěla vědět, co to Vánoce jsou a pak se ho s úsměvem zeptala: „Proč by člověk potřeboval nějaký zvláštní den na to, aby mohl obdarovat toho, koho má rád?“

            Harry se na ni místo odpovědi usmál a odešel trénovat. Pak musel uznat, že měla Dauren pravdu. Na co mít nějaký zvláštní den? Nejsou všechny dny něčím výjimečné? A zvlášť tady. Rok tu nebyl rozdělen na měsíce, ale na dobu setí, sklizně, lovů a oslav. Jakmile napadl sníh a země zmrzla, snad každý bohatý obyvatel této země pořádal denně nějaký ples nebo bál. Harry sice sem tam dostal pozvánku, ale raději se tomuto druhu zábavy vyhýbal. Šel jen tehdy, když ho Gaunte přemluvila. Pokaždé, když na nějaký ples šel, byla jeho doprovodem. Nikomu to nevadilo a navíc většina těch boháčů za několik hodin zapomněli, že se s dívkou vůbec setkali.

 „Budeš číst nahlas?“ ozvalo se vedle něho a on se přes knížku s úsměvem podíval na Tresu.

            Ta maličká si Harryho velmi brzy získala a byl to právě on, za kým chodila, když se jí v hlavičce urodila nějaká neplecha a byl to on, kdo ji potom vždy bránil před hněvem rodičů.

 „Nevím, jestli se ti tohle bude líbit,“ řekl a prstem poklepal na knihu básní od jednoho klanerského básníka.

            Dívka se na něj usmála a rozeběhla se k jedné polici. Odtamtud vytáhla objemnou knihu, až Harryho udivilo, že dívku její váha nestáhla k zemi, a vrátila se s ní k Harrymu. Harry si přečetl název a usmál se. Báje a pohádky. Pokynul dívce na druhé křeslo, ale ta se mu usadila na klíně a vyčkávavě se na Harryho podívala. Harry se usmál, otevřel knihu a dal se do čtení.

 

***

 „Přidej. Jestli zjistíš, že jsi sám proti přesile, je to to nejlepší, co můžeš udělat,“ popoháněl ho Aif jednoho rána.

            Sněhu bylo stále víc a víc a Harrymu zbývalo ještě pět měsíců. Aif už ho sice neučil nic nového, ale každé ráno ho nutil cvičit a pak s ním hodinu nebo dvě trénoval. Dnes to však vypadalo, že vše bude jinak. Než vyhnal Harryho běhat okolo jezera, přikázal Saitovi, aby osedlal Harrymu a jemu koně.

 „To stačí. Protáhni se a pak přijď. Hlídej ho Saire,“ řekl Aif a sám zamířil po mostě k vile.

            Harry se protahoval, ale jakmile Aif zmizel z jeho dohledu, přestal. Sair začal na Harryho štěkat. Chlapec protočil oči a zamumlal na adresu psa pár nelichotivých poznámek a pak se jal pokračovat.

            Když se rozběhl po mostě, Sair radostně běžel vedle něho. Doběhl se opláchnout a převléknout. Pak se vydal do jídelny, aby se v rychlosti nasnídal. Dauren se na něj jen mlčky mračila, když ve stoje zhltnul krajíc chleba a v rychlosti vypil vlažný čaj, neboť věděl, že na něj Aif čeká.

 „Dávejte na sebe pozor,“ nabádala ho Dauren, když mu podávala uzlíček s jídlem a vak s vodou.

 „Postarám se o něj. Za pár dní jsme zpátky,“ řekl Aif dřív, než stačil Harry odpovědět.

 „Jistě, to známe,“ mumlala si pod nos, zatímco odcházela do kuchyně. Harry se usmíval.

 „Pohni sebou mladíku, máme málo času.“ Popohnal ho s bouchnutím do zad Aif a Sair zaštěkal.

 „Tentokrát tu zůstaneš příteli,“ řekl Aif psovi a podrbal ho na hlavě.

            Sair naklonil hlavu na stranu a pak dvakrát štěknul. Aif se usmál a pohladil ho. Pak pes zmizel v domě.

 „Tak pojď,“ řekl Aif a oba vyšli na nádvoří, kde již byli dva osedlaní koně.

 „Kam to vlastně pojedeme?“ zeptal se Harry a pobídnul svého hřebce do klusu.

 „Na místo, kde už stovky let nikdo nebyl,“ odpověděl s tajnůstkářským úsměvem Aif a pobídl svého koně k trysku.

 „Že jsem se ptal,“ zamumlal si pro sebe Harry a srovnal s Aifem tempo.

 

***

            Po čtyřech dne jízdy dorazili do jedné horské vesnice. Harry s úžasem zíral na těch několik domečků a usměvavé tváře. Pokud si však Harry myslel, že tady jejich cesta končí, šeredně se mýlil.

 „Vrátíme se za pár dní. Tady je dost peněz za stravu a péči o koně.“ Zaslechl Harry Aifa, právě když se kochal pohledem na zasněžené vrcholky hor.

 „Jak jdeme? A proč necháváme koně tady?“ ptal se, jakmile k němu jeho učitel přišel.

 „Dočkej času, mladíku. Musíme po svých, tam se koně nedostanou.“

            Harry se zdržel jakýchkoliv komentářů a raději poslušně následoval staršího muže. Nejprve u jednoho muže nakoupili nějaké teplejší oblečení a pevnější boty. Pak dokoupili zásoby jídla a vody. Toho dne přespali u jedné milé rodiny a druhého dne ještě za tmy vyrazili.

            Vydali se jednou cestou, ale ta brzy skončila a Harry musel spoléhat na Aifa. Ten je s jistotou vedl stále dál do hor. Až za další dva dny zastavili před jeskyní, která se na první pohled zdála malá. Teprve tehdy uviděl Harry na muži nějaké známky únavy.

 „Musíš do té jeskyně,“ řekl Aif a zahleděl se ke vchodu.

 „A co tam budu dělat?“ zeptal se opatrně Harry.

 „Víš, když kouzelníci přišli do tohoto světa, přišlo i několik vědců. Těm kouzelníkům, co sem přišli, se změnila magie. Nemohli najednou kouzlit hůlkou. A když se vrátili do jejich světa a pořídili si novou, při prvním kouzle vybuchla. A tak začali zkoumat čím to je, a jak znovu magii ovládnout. Přišli na to a všechny poznatky tu nechali. Byla toho spousta. Ale…ale když došlo na ničení oblouků, byly jejich poznatky zničeny. Avšak ne všechny, jak už se léta všichni domnívají. Pár rodin – a ta má je mezi nimi – věřilo, že jednou budou ještě potřeba. Zachránili několik knih a ukryli je. Nepovím ti, jak svou kořist ukryli ostatní, ale to, co se podařilo zachránit mému předkovi, je zde. Tam leží tvá naděje být znovu kouzelníkem. Poslouchej mě pozorně a nepřerušuj mě. Kousek za vchodem je vodní nádrž. Musíš se potopit a plavat ke dnu. Tam je průrva, kterou proplaveš. Když vylezeš z vody, budou před tebou tři chodby. Jdi tou úplně nalevo. Pořád rovně. Na konci, je rovná zeď, avšak ve středu je tenká jako papír. Snadno ji prorazíš. Za zdí jsou krystaly. Dávej si pozor, aby ses o ně nezranil, jsou napuštěny jedem. Musíš se dostat do středu místnosti a dostat se do dutiny ve stropě. Není to vysoko, neboj. Tam najdeš v kůži zabalený balíček. Nerozbaluj ho a stejnou cestou se vydej zpátky. Nikde neodbočuj a ignoruj všechno co uslyšíš. Tahle jeskyně se stala vězením několika zlým duším a ty chtějí ven. Pamatuj si, Harry, pořád rovně. Jinak to špatně skončí.“

            Harry pozorně naslouchal Aifovi a poté, co ho Aif vyzval, aby mu Harry zopakoval, co má udělat, řekl mu to bez chyby.

 „Tak dobře. Najez se a vyraz.“

 

***

 

            Jakmile si Harry trochu odpočinul, zanechal Aifa před jeskyní u malého ohniště a provizorního přístřešku z Harryho pláště. Vešel do jeskyně a nějakou chvíli si zvykal na šero, které tu bylo díky několika malým otvorům ve stropě. Pomalu postupoval a hleděl před sebe. A pak uviděl odlesky a věděl, že došel k vodní nádrži. Harry si zul boty a sundal si košili a kalhoty. Zůstal tak jen ve spodním prádle a pomalu se do něj dostávala zima. Špičkou prstů zkusil vodu a potichu vyjekl. Byla ledová. V první chvíli přemýšlel o tom, že se na to vykašle. Ale…byla to jeho jediná šance, jak znovu kouzlit.

 „Tak jdeme na to,“ řekl si pro sebe, aby si dodal odvahy.

            Vlezl do vody a chvíli jen tak setrval. Věděl, že si na teplotu vody nezvykne, ale bylo to podle něj lepší, než tam rovnou skočit. Pak se zhluboka nadechnul a potopil se. S široce otevřenýma očima pátral po oné průrvě. Jak byl nyní rád za Dauren a její bylinky, které mu uzdravili zrak. Sice tomu za začátku nevěřil, ale když po týdnu Daureniny léčby, která se skládala z přikládání obkladů na oči z podivné zelené smradlavé kaše, jí děkoval málem na kolenou. I bez brýlí najednou viděl dobře a po dalším týdnu přímo perfektně.

            Konečně. Rychle se průrvou protáhl, odrazil se ode dna a začal se drát k hladině. Cítil, že pokud se brzy nenadechne, začne se topit. Několik posledních temp a ocitl se nad hladinou. Dostal se na břeh, kde se zhluboka vydýchával a snažil se třením paží trochu zahřát.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

 „Ale..ale Harry by to určitě nevzdal. Kdyby tam spadnul kdokoliv z nás, Harry by ho dál hledal. Jsou to teprve tři měsíce.“ Černovlasý hubený muž stál v ředitelně Albuse Brumbála a upíral smutné prosící oči na všechny přítomné.

 „Siriusi, musíš pochopit, že jsem se snažil. Pokoušel jsem se najít cokoliv, jakoukoliv zmínku, ale nic jsem nenašel. Mluvil jsem o tom i s Korneliem, ale ani on neví, co je oblouk zač. Všechny výzkumy, které kdysi proběhly, buď nebyly zdokumentovány nebo poznámky někdo zničil.“ Brumbál se opravdu snažil potlačit smutek a zoufalství, když to dědici Blacků říkal.

 „Ale Harry…“

 „Tak dost, Blacku, máme důležitější věci na práci. Potter je mrtvý, to už nikdo nezmění,“ zasáhl do toho Moody.

            Ubrečená paní Weasleyová se po něm ošklivě podívala. Jen ruka profesorky McGonagalové na jejím rameni ji donutila mlčet.

 „Je to velká ztráta pro nás všechny, Molly, ale Alastor má pravdu,“ řekla profesorka přeměňování a otřela si vlhké oči.

            Členové řádu se začali pomalu rozcházet. Každý z jinými pocity a myšlenky. Avšak každý si ještě jednou připomněl Harryho Pottera. Chlapce, který přežil. Chlapce, který přitahoval problémy jako magnet. Chlapce, který by za své přátelé obětoval život.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ****    ***      ***

 

            Harry vstal a dle pokynů se vydal chodbou nalevo. Kolem něj bylo jen zlověstně ticho, ve kterém slyšel vlastní dech. Pomalu postupoval s rukama nataženýma před sebe, aby ve tmě nenarazil. A pak se konečně dotknul hladkého povrchu. Pro jistotu ohmatal i další zdi kolem sebe, aby se ujistil, že je opravdu na konci. Přemýšlel, jak zeď zbourat. Aif tvrdil, že ve středu je slabá, a tak začal na zeď ťukat. Usmál se, když uslyšel, že se odezva klepání změnila. Přiložil na to místo dlaň. Druhu ruku sevřel do pěsti a zatnul zuby. Udeřil. Cítil, jak se ruka prošla skrz. Vytvořit větší otvor už pak byla hračka.

            V místnosti za zdí bylo světlo. Několik paprsků sem vniklo skrz otvor ve stropě. A ty se pak odrážely od krystalů. Harry pohlédl na pravou ruku. Na kloubech byla krev a na několika místech měl ruku poškrábanou. Jen se pousmál. Už jsem byl zraněný hůře, pomyslel si.

            Vešel a rozhlížel se kolem sebe. Udělal první krok a rychle se sehnul. Stejně jako podlaha byl i strop pokryt krystaly. Avšak na stopě jich bylo mnohem víc. Pomalu a obezřetně postupoval. Po čele mu stékal pot a nejedou v něm zatrnulo, když se jednomu krystalu vyhnul a další je od něj několik milimetrů. A pak se konečně dostal do středu. K jeho velké radosti a úlevě tu opravdu žádné krystal nebyly. Narovnal se a všimnul si, že výduť, ve které jsou skryté knihy, je opravdu přesně nad ním.

            Stačilo mu jen se natáhnout. Šmatal rukama sem a tam, až se konečně jeho dlaně něčeho dotkly. Popadl to a začal to táhnout ven. Balík vypadnul. Byla to velká krychle zabalené v podivné lesklé modré kůži a převázaná provazem. A taky pěkně těžká, uvědomil si Harry, jakmile ji zvednul Pohlédl na moře krystalů a ztěžka polkl. Jaká bude asi cesta zpátky s tímhle závažím?         

15.05.2011 19:58:27
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one