Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, vím, že jsem si opět udělala neplánovanou a nenahlášenou pauzu, ale jak už jsem asi psala, začátek semestru byl poněkud hektický. Alespoň pro mě. No a pak jsem taky měla s touhle kapitolkou trochu problém. Už jsem ji měla napsanou a pak jsem si to po sobě přečetla a šlo se přepisovat. Tohle je asi pátá verze kapitolky a jsem s ní jakž takž spokojená. Vím, že se vám některé věci nebo reakce lidí, asi nebudou zdát. Mně se také nezdají, ale z těch několika verzí je tahle pro pozdější pokračování nejlepší a jistých, hmm, věcí a reakcí se dočkáte v příští kapotole. Kapitolka je jako vždy samozřejmě věnovaná všem, co čekali a jmenovitě těm, co zanechali pod minulou komentář: sam, Zrzka, Samantha, Annie, Vinka, víťa a kamera. Doufám, že se kapitolka bude líbit a omlouvám se za chyby.
Harry se zvedl z trávy a automaticky se oprášil, aby do domu nenanosil nějaký bordel, i když věděl, že by skřítkům netrvalo dlouho, aby se toho zbavili. John ho tiše se zvědavým pohledem následoval a Filip s rukama v kapsách stál ve dveřích a čekal.

„Kdo je to?“ zeptal se Harry, jakmile vstoupil na verandu.

Filip místo odpovědi jen potřásl hlavou a ustoupil ze dveří, aby jeho přítel mohl projít a pak se stejně jako John připojil jako tichý stín. Cestou Harry nahlédl do kuchyně. Paní Moonová stála u linky a na talířek rovnala nějaké sušenky, zatímco v konvici na plotně se vařila voda na čaj. Pak konečně zamířil k obývacímu v pokoji. Zastavil se ve dveřích.

Uvnitř byli dva muži. Jeden seděl v křesle k Harrymu zády a jeho přítomnost tak prozrazovala jenom čupřina zlatavě medových vlasů, která čněla nad opěradlem. Druhý muž stál, taktéž k Harrymu záda, a prohlížel si obraz s výjevem honu nad krbem. Postoj toho muže byl Harrymu povědomý. Ale nemohl to být ten, kdo si myslel, neboť nebylo možné, aby ho tu našel. Ani jeden si Harryho zatím nevšiml, ale to se změnilo ve chvíli, kdy se otevřely vchodové dveře a záclona v okně se prudce pohnula kvůli průvanu. Muž sedící v křesle prudce vyskočil na nohy a otočil se k Harrymu k čelem s šokem a nevírou vepsaných v tváři. Druhý muž se také otočil, ale jeho tvář byla plná naděje a radosti. Harry slyšel hlas pana Moona i křik dvojčat, které se před chvílí probudila a teď se běžela přivítat s otcem, ale on jim nevěnoval pozornost. V místnosti před ním stáli dva přátelé jeho otce, o kterých věděl, že jim nebude moci lhát.

„Harry...“ zašeptal Remus, ale jeho šepot zanikl v křiku dvojčat, která se již přivítala s otcem.

„Siery! Půjdeme zase kouzlit? Slíbils, že do večera bude lepší než Peter!“ Zatahala ho za ruku Wendy, ignorujíc Petra, který se na ni zašklebil.

„No tak, nevidíte, že Sier má návštěvu! Filipe běž s nimi na chvíli na zahradu než jim připravím svačinu a ty Johne běž pomoc své sestře s těmi štěňaty!“ Oháněla se paní Moonová rozkazy jako generál, zatímco na malý konferenční stolek položila tác se sušenkami a s čajem. Pak, když opouštěla místnost, jemně popostrčila Harry dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Harry si povzdechl, v bezděčném gestu si zajel prsty pravé ruky do vlasů a s podivným pocitem v žaludku se rozešel k druhému křeslu v místnosti.

„Jak jste mě tu našli?“ zeptal se. Věděl, že asi není to, co čekali, že od něj po takové době, a hlavně po tom, co se stalo, uslyší, ale on to potřeboval vědět. Pokud tu byla nějaká možnost,že by to mohl zjistit i Voldemort, musel by odtud Moonovi dostat někam do bezpečí.

„Jsem tvůj kmotr, Harry,“ řekl Sirius, jako by to snad všechno vysvětlovalo, zatímco Remus stále v šoku pozoroval syna svého nejlepšího přítele, neschopen slova a nechápaje, co se tu děje.

„Siriusi... tys... jak...?“ Nebyl ze sebe Remus schopen dostat smysluplnou větu.

„Říkal jsem ti, Náměsíčníku, že Harry není mrtvý. Nikdo jste mi nechtěl věřit. Teď budeš muset, protože ať už se Harry změnil jak chtěl, tvůj vlkodlačí nos oklamat nemůže. I když i mě samotného, by zajímalo, co se s tebou stalo a proč se nám vyhýbáš, Harry.“

Harry si znovu povzdechl. „Nejprve mi musíš říct, Siriusi, jestli je tu nějaká možnost, že tak, jak ses o mně dozvěděl ty, by se mohl dozvědět i Voldemort.“

„Ne, Harry,“ potřásl Sirius hlavou a z kapsy kabátu vytáhl kus pergamenu. „Tohle mi James dal v době, kdy jsem se stal tvým kmotrem. Vidíš, jak se tenhle dům liší od těch ostatních? To znamená, že je obývaný, ale vidí to pouze členové rodu, kterému to patří. Tím, že jsem se stal tvým kmotrem, jsem se automaticky stal členem rodu. Pro Remuse nebo pro kohokoliv jiného je to jenom kus prázdného pergamenu.“ Vlkodlak potvrdil jeho slova pokývnutím.

Harry chvíli zamračeně pozoroval pergamen před sebou, pak si povzdychl, napil se čaje a pustil do vypravování, co se dělo za obloukem, s tím že několik věcí vypustil, jak se dostal zpátky i to, jak potkal Moonovi a proč se sem nastěhoval s nimi.

„Dvojčata potřebují moji pomoc. Kdyby se jim nikdo nevěnoval, jejich magie by se mohla stát nebezpečnou nejen jim, ale i jejich okolí. Je mi líto, že jsem nešel za vámi, jakmile jsem se dostal zpátky, ale v té chvíli se mi to zdálo jako skvělá výhoda proti Voldemortovi a nechtěl jsem riskovat, že by v Řádu mohl být nějaký špeh nebo že si někdo pustí pusu na špacír a já o tuhle výhodu přijdu,“ vysvětloval Harry a zoufale si přál, aby ho muži před ním pochopili a odpustili mu. Nechtěl je ztratit.

„Mohl jsi nám dát nějak vědět, Harry. Určitě bys na něco přišel...“

Harryho bodlo u srdce a bezděčně si přejel po zvláštní jizvě na ruce.

„Na něco asi ano. Pár dní, po tom, co jsem se vrátil, se u mě objevil Faweks. Možná ho poslal Brumbál, možná přiletěl sám, ale... Řád má svého špeha, proč by Voldemort nemohl mít svého. A já opravdu nechtěl a ani nemohl riskovat. A ani nemůžu. Jsem rád, že vás vidím, a že víte, že jsem naživu, ale budete si to muset nechat pro sebe, dokud...“

„A pokud bychom zařídili, aby o tom vědělo jen několik členů a všichni byli přinuceni složit neporušitelný slib? Jen Brumbál, Weasleyovi, Hermiona a pár členů?“ zeptal se po chvíli přemýšlení Remus, ale cosi v jeho hlase dávalo Harrymu znát, že se na něj stále zlobí.

„Já bych moc rád, Remusi, ale...“

„Voldemort hodlá 20. června zaútočit na Bradavice, Harry. Už není moc času na to, aby ses mohl skrývat. Je rozhodnut je dobýt a my mu v tom buď zabráníme nebo padneme. Kdyby ti lidé věděli, že jsi zpátky, možná by jim to dodalo odvahu a sílu bojovat,“ přerušil ho s vážným hlasem Sirius. I přesto, že se na svého kmotřence zlobil, to nedával najevo. Nyní byl rád, že je zpět a pokud to všechno přežijí, bude dost času na to, si o všem popovídat.

Pln bezmoci si Harry povzdechl, pomalu vstal a přešel k oknu. Dvojčata si vesele hrála na zahradě, nevědoma si toho, co se okolo děje. A možná to tak bude lepší, napadlo Harryho. Nemohl být připraven víc, než byl teď. Pokud byla věštba pravdivá, byl jediný, kdo mohl Voldemorta zastavit. Nevěděl, jestli je jeho osudem i zemřít nebo jestli to přežije. Nezbývalo mu než doufat, ale možná, že by nebylo na škodu, kdyby při tom měl za zády všechny své přátelé. Nebo alespoň ty, které zde mimo oblouk může dostat.

„Tak dobrá. Domluvte to a nikomu nic neříkejte dřív, než složí slib. Nikomu. Pak pro mě pošlete Fawekse. Najdeme mě a dostane mě i na místo, které je chráněno kouzlem.“


*** ****** ***** ****** ***

Severus Snape seděl v prostorné kuchyni domu Blacků a čekal, až se Řád sejde. Předpokládal, že Brumbál chce probrat něco závažného, když takto narychlo svolal schůzi, ale sám ředitel seděl v čele stolu, tvářil se zadumaně a s mírným zamračením a zároveň sledoval dva Poberty v rohu kuchyně. Severus se rozhlédl kolem. Bylo tu jen několik členů – Moody, Tonksová, Kingsley, McGonagallová, pomalu se začali trousit Weasleyovi. Když do místnosti vstoupili i ti dva nejmladší spolu se slečnou Grangerovou, Severus se zamračil. Viděl, jak se Black rozhlédl kolem, následně zavřel dveře a spolu s Lupinem několikrát mávli hůlkou a dveře i stěny zazářily zlatým světlem.

„Co se tu děje?“ zeptal se Moody, když i on zaregistroval, že tuhle poradu mají v ruce nejspíš dva Poberti.

„Než vám řekneme víc, musíte všichni složit slib na svůj život a magii, že nic, co zde dnes uvidíte a vše co uslyšíte, nebudete sdílet s nikým jiným než s těmi, kdo jsou v téhle místnosti, dokud nebude rozhodnuto jinak.“

Nejprve po Siriusových slovech zavládlo slovo a pak se několik kouzelníků začalo překřikovat, jak dávali najevo svou nelibost a zvědavost.

„Ticho,“ okřikl je všechny Brumbál a vstal. Z rukávu vytáhl svou hůlku a slavnostně pronesl: „Já, Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, na svou magii a život slibuji a přísahám.“

Z jeho hůlky vyrazil zlatý paprsek, který se zastavil nad středem stolu, kde se začal kroutil a svíjet. Následně se k němu připojily sliby Siriuse a Remuse a začaly se proplétat. Následovali Weasleyovi, až nakonec zbyl jen Severus. Nejprve si opět zamračeně přeměřil hlavní aktéry dnešního dění, a pak připojil i svůj slib. Klubko zlatavých hadů se proplétalo, dokud Sirius znovu nemávl hůlkou a klubko zlatavě zazářilo, pak změnilo barvu na černo a následně na rudo, které se následně znovu rozdělilo a jednotlivé paprsky se vpily do těla těch, co složili slib.

„Albusi, mohl bys zavolat Fawekse?“ zeptal se ředitele Sirius.

Stařec přikývl, zavřel na okamžik oči a následně se v rudém záblesku vedle něj objevil Faweks. Ten nejprve jemně zatrylkoval a pak čekal na rozkazy, kterých se mu dostalo od Lupina.

„Můžeš přinést našeho společného přítele?“

Cosi ve Faweksově zpěvu, který jim věnoval, než zmizel, znělo pobaveně. Trvalo asi pět minut, než se znovu zablesklo a v kuchyni se objevili tři postavy. Vysoký černovlasý mladík v bílé košili a černých kalhotách, a dívka a chlapec, na kterých bylo na první pohled vidět, že jsou příbuzní.

„Páni, Siery, to bylo bezva! Můžeme to udělat znovu?“ zeptala se dívenka nadšeně, a pak si všimla publika, které je zvědavě sledovalo, chytla mladíka za ruku a schovala se za něj.

Chlapec stál za ním celou dobu, pevně svíral jeho druhou ruku a zvědavě pozoroval neznámé tváře, okolo sebe.

„Omlouvám se, musel jsem vzít dvojčata s sebou. Nikdo doma nebyl a nemohl jsem je tam nechat samotné,“ promluvil mladík k Pobertům a v další chvíli se ujistil, že dvojčata jsou v bezpečí za ním, neboť na něj mířilo několik hůlek.

„Šílenství ti muselo zakalit mozek, Blacku! Koho si sem, pro Merlina, přitáhl?“ vyštěkl jako první Snape a mířil na mladíka, který se tolik podobal chlapci, kterého viděl padal skrz oblouk.

„Proč se nezeptáš, Remuse?“ optal se klidně Sirius, i když ostražitě sledoval své okolí, aby kdykoliv mohl vytáhnou hůlku na obranu svého kmotřence.

„Remusi?“ oslovil ho Brumbál a v jeho očích se spolu s jiskřičkami objevila naděje.

„Jak víte, jsem vlkodlak. Člověk nemůže změnit nebo zaměnit svůj pach. Ano, trochu se pozmění, když je žena těhotná, nebo člověk projde nějakou velkou změnou, ale to jsou jen nepatrné odchylky. A já znám Harryho pach. Můj vlkodlak ho bere jako člena smečky od chvíle, co se narodil, a když mě za ním přede dvěma dny Sirius přivedl, ani na okamžik jsem nepochyboval.“

„Slyšeli jste. Skloňte hůlky,“ přikázal Brumbál, mávl vlastní hůlkou a vyčaroval další tři židle.

Dřív, než se však stačil Harry posadit, se mu kolem krku vrhly se slzami v očích Hermiona s Ginny a Ron ho se zarudlýma očima poplácal po zádech, než ho přenechal své matce, aby mu vynadala, přivítala ho a ujistila se, že je v pořádku nebo nemá hlad.

„Myslím, Harry, že by ses měl posadit a vyprávět. Jsem si jist, že nejenom já jsem zvědavý,“ pobídl ho Brumbál a poklepal hůlkou na stůl, který se následně zaplnil obloženými chleby, nějakými sušenkami a čajem.

„Siery, proč ti říkají Harry?“ zeptal se ho tiše Petr, než se, stejně jako jeho sestra, posadil na volnou židli a zvědavě se rozhlížel kolem.

Harry se pousmál, nalil jim každému do hrnečku čaj a mezi ně přisunul talířek sušenek. Věděl, že to dvojčata na několik minut zabaví. Dost dlouho na to, aby mu neskákala do vyprávění, jakmile začne. A jak věděl, oba budou velmi pozorně poslouchat a pak ho zahrnou spoustou otázek. Harry byl jen rád, že tu není jejich matka.

„Když jsem na Ministerstvu propadl obloukem, dostal jsem se do úplně jiného světa...“

Nikdo ho nepřerušoval. Všichni tiše seděli a poslouchali Harryho vyprávění. Ten, samozřejmě, tak jako to udělal i u Siriuse a Remuse, několik věcí vynechal, neboť do jeho soukromí nikomu nic není, nebo je nechal, aby si zbytek domysleli sami, protože tu byla dvojčata.

„...a tak jsem se dostal zpátky. Ubytoval jsem se v Londýně a přemýšlel co dál. Nevěděl jsem, jestli někoho z vás hledat a nebo prostě čekat a snažit se využít toho, že si Voldemort myslí, že jsem mrtvý. Pak se u mě objevil Faweks a já si řekl, že kdyby se něco dělo, ví, kde mě najít, takže jsem se stáhl do mudlovského světa.“

„Faweks tě našel, Harry?“ optal se starý ředitel a s jiskřičkami v očích se podíval na svého okřídleného přítele.

„Ano, pane. A stalo se něco divného... Víte, po té, co moje hůlka po přenosu jaksi, hm, vybuchla, zůstal mi po tom jizva. Ale byla to naprosto obyčejná jizva. Pak se ale objevil Faweks a, no, dalo by se říct, že mi věnoval jedno ze svých per a ta jizva se změnila,“ prozradil Harry a ukázal Brumbálovi dlaň.

„Nejsem si jist tím, chlapče, co měl Faweks v úmyslu, kdy ti věnoval své pero, ale jsem si jist, že to není nic, co by ti mohlo ublížit. Dřív nebo později se ukáže, jestli jeho záměr vyšel. Ale dělá mi starosti změna tvé magie. Pokud nemůžeš používat hůlku, jak bys mohl být Voldemortovi rovnocenným protivníkem?“

Brumbál vypadal, že ho to opravdu trápí. Harry se jen smutně pousmál. Nehodlal jim tu předvádět, co všechno jeho „nová“ magie dokáže. Na to si budou muset počkat.

„Nějak to dopadne,“ pronesl se snahou rozehnat zamračení několika přítomných a s jemným úsměvem k dvojčatům, i přes jejich protesty a nářky, že chtějí další sušenky, přisunul talíř obloženými chleby.
28.10.2014 19:08:39
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one