Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak, konečně je to tu. Ani se mě neptejte, kolikrát jsem tuhle kapitolu přepisovala. Omouvám se za chyby a kapitolku věnuji: Akomě, emmickav, Annie, neky, Lauře a Vince. A všem co vydrželi čekat.
Muž si trpělivě vyslechl Harryho příběh. Občas pokýval hlavou nebo si pro sebe zamumlal. Filip na druhou stranu naslouchal v naprosté tichosti a se zaujetím. Občas dokonce vypadal, že se chce na něco zeptal, ale stačil se pouze nadechnout a jeho otec po něm střelil pohledem, což ho okamžitě znovu umlčelo a on upřel zrak k zemi.

„... a pak jsem se mohl vrátit. A nebo tam zůstat. Ale i když se moje magie změnila, pořád tu mám nějakou...práci, dalo by se říct, ke které jsem byl podle všeho předurčen a je to až příliš mnoho lidí, na kterých mi záleží, než abych je mohl nechat trpět a zapomenout na ně.“ Dokončil Harry své vyprávění se smutným úsměv. V jistém ohledu se mu po světě za obloukem stýskalo.

Na několik okamžiků se v místnosti rozhostilo ticho. Pak se pan Moon s povzdechem zvedl a zamířil ke krbu. Harry na něj zvědavě hleděl a pozoroval, jak ze římsy sundal všechny fotografie a malou vyšívanou dečku, která se však v žádném případě nepodobala hrůzám, které po domě rozmisťovala jeho teta. Náhle něco tiše cvaklo a dřevěná římsa se odklopila a odhalila tak tajnou schránku, ze které muž vyjmul malou dřevěnou krabičku. S tou se pak vrátil do svého křesla a několik vteřin na ni jen hleděl. Pak svůj zrak přesunul k Harrymu.

„Můj dědeček, když jsem byl malý, mi vyprávěl o světě, ze kterého on a jeho rodiče přišli. Tehdy mu bylo deset a do jejich světa přišli cizinci, kteří vyprávěli o tom svém světě. Jeho matka pocházela z významného a mocného rodu, ale byla to žena a měla staršího bratra, které již v té době měl na světě jednoho potomka. To, že by ona nebo někdo z jejích dětí, mohl něco dokázat nebo se těšit stejné úctě, jako hlavní rodová větev, bylo bláhové přání. A tak se tehdy rodiče mého dědečka dohodli, vyžádali si svolení a následně se vrátili z cizinci do tohoto světa. I když byly v podobné situaci jako ve svém světě, kdy zde jejich jméno neznamenalo již vůbec nic, a jejich prostředky sice byly nemalé, ale také velmi potřebné, něco se na jejich situaci změnilo. Při průchodu obloukem na tento svět se změnilo něco uvnitř nich samotných. Pamatuji si, že můj dědeček mi vyprávěl, jak jeho matka ve vzteku podpálila stodolu, když se se svým mužem pohádala a jak si on sám jako mladík usnadňoval práci na poli. Ano, moji předci na tento svět přišli s magií. A s nimi také z naší rodiny zmizela. Až dokud se nenarodili Peter a Wendi.“

Pak se muž znovu odmlčel a pohlédl na krabičku ve svých rukách, kterou následně otevřel a podal Harrymu. Ten si ji vzal a zvědavě pohlédl dovnitř. Uvnitř se nacházel prsten – stejný jako měl na své ruce on sám, a pak jemný zlatý řetízek s přívěškem, který tvořil ten samý znak jako prsteny. Dále tam bylo několik černobílých fotek a několik kreseb. U těch se Harry na okamžik zarazil. To, co na nich bylo vyobrazené Harry poznával, i když on sám to viděl krajinu i stavby o něco starší a pozměněnou časem, který za tu dobu, kdy byly kresby pořízené, uplynul.

„Než se dvojčata narodila,“ pokračoval ve vyprávění, „myslel jsem si, že si všechny ty příběhy můj dědeček vymyslel a tohle je prostě něco, co vyprodukovala jeho fantazie nebo fantazie jeho rodičů. Ze začátku to s dvojčaty byly drobné nehody, které se daly logicky vysvětlit, ale jak rostla, rostla i jejich moc. Před pár dny mi o Vás pověděli. Příběh o naší rodině jsem jim vyprávěl, a kdyby nebylo dvojčat, nejspíš by mi nevěřili. Pak začali prosit, aby Vás mohli přivést a představit mi Vás. Odmítl jsem. Než dnes jel Filip pro své sourozence, vzal si prsten, aby Vás donutil sem jet. Za to se hluboce omlouvám. Pokud jste pomohl mému příbuznému a on Vám věnoval prsten s erbem mé rodiny, pak je mou povinností Vám pomoci nebo se Vám odvděčit, pokud to bude v mých silách. Pokud tu něco takového je, prosím, řekněte si a nebo můžete vyčkat, až ten čas přijde. Svůj dluh splatíme.“

Harry uložil kresby zpět do truhličky a tu vrátil jejich majiteli. Přemýšlel. I kdyby byli všichni obdařeni magií, nikdy by je nepoprosil, aby mu pomohli porazit Voldemorta. Avšak, jak to tak vypadala, bylo tu něco, o co musel Harry požádat, pokud nechtěl riskovat něčí život. Něco, co by mu nejspíš jen tak tento muž, podle toho, co o něm za tu krátkou dobu Harry věděl, nedovolil.

„Něco by tu bylo. Dovolte mi učit Petra a Wendi.“

*************************************************

Když se Sirius stal kmotrem Harryho, bylo mu v závěti odkázáno ještě něco, kromě několika upomínkových předmětů, co mu mělo pomoci s výchovou Harryho, kdyby se Jamesovi a Lily něco stalo předtím, než jejich syn dovrší sedmnáctých narozenin. Stejně tak mu měl připadnou majetek Potterových po Harryho „smrti“, ale skřeti měli svá pravidla a mezi nimi bylo i to, které zaručovalo, že nesmí majetek vydat, pokud o smrti majitele nedostanou platný a nezvratný důkaz, za což propadnutí obloukem nepovažovali. Pokud by si majetek do dvou set let nikdo oprávněně nevyžádal, propadl bance. Ale to, co Siriusovi přišlo, byl jeho majetek, který po Jamesovi zdědil a který ležel v jeho trezoru od jejich smrti. Sirius nadával sám sobě, že si na něj nevzpomněl dřív.

Jednou z věcí, kterou mu James odkázal, byla mapa všech panství, domů a pozemků, které Potterovi vlastnili. Siriusovi měla sloužit k tomu, aby mohl Harryho kontrolovat, ale zároveň mu zanechal volnost. Mohl pomocí ní vědět, kde se Harry nachází a nemusel ho otravovat sovami nebo svou osobní přítomností.

Sirius mapu rozložil a pomocí jednoduchého lepícího kouzla ji přidělal na zeď ve své pracovně v domě Blacků. Přejel po ní rukou, jako by chtěl uhladit místa, na kterých byla mapa přeložena, a bodlo ho u srdce, když přejel po šedivém obrázku rozpadlého domu, u kterého se vznášel vybledlý název: Godrickův důl. Stejně šedá byla i ostatní místa. To znamenalo jediné – žádné z míst nebylo právě nikým z Potterů užívané.

Sirius si zklamaně povzdechl, ale naděje se nevzdal. Díky tomu přežil dvanáct let v Azkabanu, díky naději. Sirius měl naději a díky práci ministra i trpělivost. A byl Black. A ti se nikdy nevzdávají.

************************************************

„Pán Zla plánuje finální útok,“ oznámil stroze Snape a se zamračením sledoval, jak mezi sebou členové řádu začali diskutovat.

„Ticho!“ okřikl je ředitel Bradavic, který více než kdy jindy vypadal na svůj věk. „Jaký je cíl, Severusi?“

„Původně chtěl napadnout Ministerstvo, ale díky tomu, že Black odvedl svou práci, tak se zaměřil na Bradavice.“

„Proč teď?“ zeptal se Charlie Weasley, který vypadal velmi unaveně a nebylo divo, vzhledem k tomu, že se před hodinou přemístil z Rumunska.

„Něco se děje s jeho magií. Nehodlá riskovat, že by o ni mohl přijít, než ovládne kouzelnický svět a věří, že když padnou Bradavice a jejich ředitel, padne i zbytek kouzelnického světa.“

„Co se děje s jeho magií, Severusi?“ optal se Brumbál a znovu tak utišil ostatní členy řádu.

„Podle všech testů kus jeho magického jádra bez jakéhokoliv vysvětlení zmizel.“

„Zmizel?“ zeptal se Sirius a odrazil se od stěny, o kterou se po celou dobu opíral. Snape přikývl.

„Kdy hodlá zaútočit, Severusi?“

„20. června. Na výročí Potterovy smrti.“

***********************************************

„Ty chceš učit mé děti?“ optal se Moon a ve tváři se mu objevil vztek a zuřivost a vzápětí ho obvinil: „Hodláš je využít!“

„Ne, pane Moone, poslouchejte! Pokud se Peter a Wendi nenaučí, jak svou magii ovládat, jak ji využívat. Pokud se to nenaučí a nedostanou to pod kontrolu, mohlo by je to zabít. Když jsem se ji učil ovládat já, už jsem nějaké zkušenosti s magií měl a byl jsem o dost starší než dvojčata. Nechápal jsem, proč se to musím učit ovládat. Několikrát jsem se na to chtěl vykašlat, neboť můj učitel po mně mnohokrát chtěl věci, které mi nedávaly smysl. Ale později se ukázalo, že jediné o co mu jde, je mi zachránit život, protože se několikrát v minulosti stalo, že někdo neodhadl jaké hranice magie má, přecenil se a nakonec zemřel. A to by se mohlo stát i Vašim dětem.“

Moon zhluboka dýchal, ve tváři zardělý, a mračil se na mladíka před sebou. Nakonec se uklidnil a narovnal se v křesle.

„A jak si to představuješ, chlapče? Dvakrát do týdne se tu objevíš, ukážeš dvojčatům co a jak a zase zmizíš?“ zeptal se a bez dovolení přešel z vykání k tykání.

„Dnes mi dvojčata na zahradě ukázala co dovedou. Bylo to obdivuhodné na jejich věk, ale z pohledu magie využívali tu nejjednodušší stránku této magie. A přesto je to neuvěřitelně vyčerpalo. Pokud jim opravdu chcete pomoct, jejich výcvik a učení musí být pravidelné a intenzivní.“

Harry viděl, že pana Moona upoutal a pokývl mu, aby pokračoval. Harry se zamyslel. Věděl, že jeho následující návrh bude možná těžké přijmout. Ale bylo to důležité.

„Jsem... Jak už jsem Vám říkal, předtím, než jsem propadl obloukem, jsem měl v kouzelnickém světě své místo, postavení a majetek. A k tomu patří i nějaké domy. Sám jsem měl v plánu se přesunout do jednoho dlouho opuštěného sídla, aby si nikdo nedal do spojitosti mě a Potterovi. Ale jedno sídlo měla má rodina i nedaleko Londýna. Naposledy bylo osídlené asi před šedesáti lety. Vaše děti by mohli chodit dál do školy, vy do práce a dvojčata by zároveň byla pod ochranou a já bych se jim mohl plně věnovat.“

„A co náš dům?“ Tentokrát přišla otázka od Filipa, ale Harry viděl na jeho otci, že se mu hlavou honí úplně to samé.

„Není důvod, abyste si ho nenechali. Můžete sem jezdit kdy budete chtít a jakmile se dvojčata naučí ovládat svou magii a nebudou potřebovat neustálý dohled, můžete se sem vrátit.“

To, že tenhle okamžik nastane až za hodně dlouhou dobu, si nechal pro sebe.
15.03.2014 16:53:29
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one