Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak jste se dočkali. Pomalinku polehounku se nám to začíná rozjíždět. Co příště. Příště nás bude čekat... A víte co, počkejte si na to! XD

Kapitolka je věnována nevy, emmickav, lauře, Vince, Annie, Samanthě, akomě a neky.

Ať se kapitolka líbí a zase za 14 dní.
Harry cizince následoval a s notnou dávkou obezřetnosti nasedl po vyzvání do tmavě modrého auta. Ten, kterého Harry zatím neznal jménem, se posadil na místo řidiče a jakmile se usadili a připoutali i ostatní, nastartoval a napůl se k němu otočil.

„Jsem Filip,“ představil se hlubokým hlasem a pak se upřeně zahleděl na silnici před sebou.

„Sier,“ prozradil mu své jméno Harry, i když si byl jist, že mu ti dva jeho jméno již prozradili. Dostalo se mu jen přikývnutí.

Brzy vyjeli z centra Londýna a zamířili na sever. Projeli několika menšími městy a asi po hodině Filip zahnul z asfaltky na polňačku a zamířil k menšímu lesíku, za kterým se ukrývalo stavení podobné statku avšak bylo vidět, že by potřebovalo celou řadu oprav.

Jakmile auto zastavilo před domem, otevřely se hlavní dveře a na malé terase stanula vysoká mírně opálená žena s hnědými vlasy po ramena a jemnou sítí vrásek kolem očí a úst, která se právě teď mračila, ruce založené na hrudi. Když vystupovali z auta, vyšel z polorozpadlé stodoly muž se stejnou barvou vlasů jako jeho děti, jehož tváře byly porostlé vousy v červené košili s několika fleky a špinavé ruce si utíral do kusu hadru.

„Myslel jsem, že jsem vám to jasně vysvětlil,“ promluvil dřív, než se Harry zmohl na slova pozdravu.

„Ale, tati...“ začal John, avšak přísný pohled jeho otce ho umlčel.

„Pokud budete mít okamžik strpení, pane, jakmile si se svými dětmi promluvím, odvezou Vás zpět,“ pronesl k Harrymu, aniž by mu věnoval pohled a pokývl směrem ke dveřím, ve kterých stále stála ona žena.

„Samozřejmě,“ souhlasil zamračeně Harry a opřel se o bok auta.

Ti tři se s mírně skloněnou hlavou vydali ke dveřím a co nejnápadněji si mezi sebou vyměňovali pohledy. Žena již zmizela uvnitř a muž za nimi zavřel dveře. Kolem se na několik okamžiků rozprostřelo ticho přerušované jenom zpěvem ptáků. Pak se za Harrym ozvalo zašustění a praskot několika větviček a vzápětí se zpoza několika stromů a keřů vynořily dvě děti – chlapec a dívka. Vypadaly maximálně na osm a byly to dvojčata.

Se stydlivými úsměvy došly až k Harrymu a postavily se proti němu. Chvilku po sobě pokukovaly a pochechtávaly se a pak se dívka zeptala, co je zač.

„Jmenuji se Sier. Vaši sourozenci mě sem z nějakého důvodu přivezli, ale než mi to stačili vysvětlit, objevil se tu váš otec. Nevím, co se stalo, že se na ně tak zlobil, že mě sem přivezli,“ odpověděl a usmál se na děti, které si opět vyměnily jeden tajný pohled, který nikdo z dospělých nemůže rozluštit.

„Tatínek a bráškové s Annou před námi taky pořád něco tají. Říkají, že jsme ještě moc malí,“ promluvil tentokrát klučina a vrazil ruce do kapes modrozelených kalhot.

„Ale my taky máme tajemství,“ prozradila mu se spikleneckým úsměvem.

„Vážně?“ zeptal se Harry se úsměvem a čekal, které ze svých tajemství mu ti dva prozradí.
„Já i Petr umíme zvláštní věci,“ prozradila mu znovu dívenka a rozhlédla se kolem a pak se trochu nervózně zahleděla na zem pod svýma nohama.

„Vážně?“ zeptal se Harry zaujatě a upřel pohled na chlapce,

„Hm, ale Wendi je lepší,“ zamumlal nakonec chlapec.

„A ukážete mi to?“ zeptal se Harry a usmál se na ně.

Ti dva si znovu vyměnili pohled, pak každý popadl Harryho za jednu ruku a vedli ho za dům na malou zahradu.

„Koukej!“ vykřikla polohlasně dívka, stoupla si poblíž záhonků a zavřela oči.

Po chvíli, kdy se nic nedělo, se ze země zvedly kameny, které nejspíš určovaly hranice záhonků a začaly kolem dívky rotovat. Netrvalo to však příliš dlouho a Harry byl rád, že to dívka ukončila sama, než jí musel říct nebo než by se zhroutila vyčerpáním. I takhle viděl, že to na její drobné tělíčko byl příliš velký výdej energie, ale s trochou cviku a jakmile bude větší a bude mít víc síly.

Pak dívku vystřídal chlapec. Nejprve se rozhlížel kolem a pak přistoupil k malému keříku na jednom záhonu. Upřeně na něj hleděl a keř se náhle pokryl růžovými květy. Harry překvapeně zamrkal nad nadáním těch dvou a pak se vrhl k chlapci, který se zakymácel.

Takže země a vzduch. Jak to tak vypadalo, magie, kterou si tenhle rod přinesl zpoza oblouku sem, se začínala pročišťoval a nabývala na síle. Harryho by zajímalo, jestli také někdo z ostatních dokáže ovládat svou magii a nebo jestli jsou dvojčata v této generaci jediná. Ujistil se, že je Petr v pořádku a pak se na obě děti pozorně zadíval.

„Umím něco podobného,“ prozradil jim a zamířil k malému rybníčku několik kroků od nich. Děti ho zvědavě následovaly.

Pobaveně na ně mrkl a pak nechal svou magii jednat. Z vody vylétlo několik jako pěst velkých kapek. Ty se následně zformovaly do podoby několika zvířat – byl tam pes, kočka, motýl, kůň a nějaký pták. Následně se zvířata začala prohánět kolem hlaviček dětí, které se po nich se smíchem a pištěním natahovaly, a když se jim náhodou povedlo nějaké zvířátko chytit, změnilo se na shluk kapek a následně se znovu poskládalo.

„Co se tu děje?!“ ozvalo se jim za zády.
Harry ztuhl, zvířátka s rozprsknutím zmizela a dítka se smíchem rozběhla k udivenému zbytku rodiny.

„Sier umí to co my,“ vykřikl chlapec a zatahal za matčinu sukni.

„Můžeme si ho nechat?“ zeptala se zároveň s ním Wendi svého otce.



Jakmile ze sebe hlava rodiny setřásl překvapení, pokývl Harrymu, aby ho následoval do domu. Harry si všiml, že Filip jde s nimi, ale jinak zůstali ostatní venku.

„Mé děti mi řekli, že vlastníte velmi zvláštní šperk,“ promluvil, jakmile se za nimi zavřely dveře malého avšak útulného obýváku s malým krbem.

„Ano, byl to dar od přítele, kterému jsem pomohl v nouzi,“ přisvědčil Harry a po vyzvání ukázal muži svůj prsten.

„Můj rod je velmi starý, mladíku, i když v tomto světě jsou naše kořeny stále velmi krátké oproti dřívější slávě a historii mého rodu. Pokud říkáte pravdu a tento prsten ti byl věnován, pak by mě zajímalo, kde ses tu vzal a jak je možné, že ovládáš tento druh magie.“

„Pane Moone, já... Je to velmi dlouhý příběh.“

Oslovený se pohodlněji usadil a naznačil Harrymu, že může začít vyprávět.


*** **** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ***** ****** ***** ***

„Takže?“ zeptal se černokněžník svého léčitele. Ten si vyměnil pohled s Mistrem lektvarů postávajícím v rohu a pak začal cosi hledat ve své brašně.

„Vaše síla je již téměř zpět, můj Pane, jen...“

„Jen...?“ popostrčil ho Voldemort a výhružně se mu při tom zablýskly oči.

„Jen to vypadá, jako kdyby kus Vaší moci...kus Vašeho magického jádra prostě zmizel. Ne, ne zmizel, ale jako kdyby ten kus byl zničený, příliš poškozený na to, aby se mohl znovu vyléčit,“ vysvětloval bázlivě lékouzelník a s nervózním tikem v oku odložil brašnu.

„Co to pro mě znamená?“ zeptal se Voldemort a natáhl si hábit, který si před vyšetřením svlékl.

„Nejsem si jist,“ pronesl zdráhavě a znovu se podíval na lektvaristu.

„Severusi?“ oslovil Voldemort druhého muže, když zjistil, kam míří lékouzelníkův pohled.

„Podle všeho by Vás to nemělo omezit nijak. Budete schopen používat veškerá kouzla, ale čím silnější kouzla budete vysílat, tím se můžete dřív unavit a nakonec by se mohlo stát, že než znovu nabijete své magické jádro, nebude moci nějakou dobu používat magii.“

*** ***** ***** ****** ***** ***** ***** ****** ***** ***** ****** **** *** ****

„Ne, pane ministře, nikdo toho muže neviděl. Vypadá to, jako by se propadl do země. Budeme samozřejmě dál hlídat Příčnou a ostatní uličky, ale mohl tudy jenom procházet.“

„Děkuji, Petersone,“ poděkoval Sirius a poděkoval mladému bystrozorovi a pobídl ho k odchodu.

„Co jsi zač?“ zamumlal si pro sebe polohlasně nad několika fotografiemi a pak vzhlédl k té v rámečku, ze které na něj mával jeho kmotřenec.

Náhle se prudce narovnal, na několik vteřin zadržel dech a pak v rychlosti něco načmáral na pergamen a zavolal si ministerskou sovu. O dvě hodiny později dostal od Gringootů truhlici, kterou mu odkázal James.

*** **** **** ***** **** ****** ***** ***** ***** ***** ***** **** **** **** ****
15.03.2014 16:53:41
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one