Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
No jo, vím, že jsem řekla během pondělí, ale víte jak je to s tím dělání plánů? No nic, kapitola je tu, další přibude, no bude to v neděli, ale až za 14 dní, protože příští se můžete těšit na DH nebo TII, ještě si nejsem jistá, která z těch dvou to nakonec vyhraje.
Před časem tu někdo měl jistou narážku na podobnost Weasleyových... Tenkrát jsem asi nereagovala, už si nejsem jistá, ale přísahám, že takhle to bylo v plánu od začátku. I když několik okolností se změnilo, to hlavní zůstalo stejné.
Kapitolka je dle mého názoru až na několik posledních řádků o ničem, ale i takové kapitoly musí být.
Kapitolka je věnovaná všem co pod minulou kapitolkou zanechali komentář, takže: Neky, anet, emm, samuelovi, akomak, Annie, Samanthě, Anastazii a sarah. Pokud někdo komentoval ve vzkazníku opět se omlouvám, ale dohledávat komentáře je tam opravdu náročné.
Za chyby se omlouvám, jakmile bude čas tak se snad dostanu na opravu i téhle povídky. Ať se líbí.

Když se Harry ráno probudil, hodiny v rohu pokoje ukazovaly něco málo po osmé. Ještě chvíli zůstal jen tak ležet a pozoroval ve sloupu slunečního světla, které proniklo skrz závěsy, líně vířící zrnka prachu. Pak vstal, protáhl se, roztáhl závěsy a otevřel okno, aby se do pokoje dostal čerstvý vzduch. Pak se vydal do koupelny, vykonal potřebu, učesal se, vyčistil zuby a přejel po tváři, než si z látkového balíčku, který si včera do koupelny přinesl z vaku, vyndal břitvu ve stříbrném pouzdru s jemnou rytinou lovící vlčí smečky. Pokaždé, když břitvu použil, musel tu detailní a miniaturní práci obdivovat.

Jakmile byl v koupelně hotov, z vaku vytáhl čisté černé kalhoty a bílou vzdušnou košili z jemného materiálu. Včera zabrousil i do obchodů s oblečením, ale většina mu po těch letech, kdy nosil buď volné oblečení po svém bratranci nebo to které dostal za obloukem, připadala příliš těsná, všude ho to škrtilo a kousalo, a tak se rozhodl, že se na nějakou dobu spokojí s tím, co měl s sebou a pak si nechá ušít takové oblečení, které mu bude vyhovovat.

V hotelové restauraci si ze švédského stolu vzal misku ovesné kaše, osladil ji lžičkou medu a na jinou misku si nandal několik kusů ovoce – jahody, půlměsíčky pomerančů a kousky ananasu. U vedlejšího stolu si pak nalil do skleničky pomerančový džus a vše si přenesl k nejbližšímu stolku a v klidu posnídal. Po snídani se vydal do Londýna. Včera, když mířil do hotelu, se rozhodl, že i kdyby mu hned ráno přinesla sova seznam od Gringottových, než by se vydal do sídla, chtěl se podívat do centra mudlovského Londýna, neboť doposud nikdy neměl příležitost.

Měl štěstí. Po té, co prošel několika uličkami, se náhle dostal na ulici, kde proudil dav lidí a kousek od něj zastavil poznávací dvoupatrový autobus. Harry neváhal ani chvíli a několika rychlými kroky se dostal k červenému autobusu a vklouzl dovnitř. V jedné chvíli dostal strach, aby našel cestu zpět k hotelu, ale pak si všiml mapky na jedné ze stěn autobusu a oddechl si, když mu došlo, že autobus neustále jezdí v kruhu, takže se nemusí bát. A tak se někdy kolem třetí ocitl na tom samém místě a jednou z mnoha uliček se vydal směrem tuše hotýlek, ve kterém se ubytoval.

Po chvíli si však nadával do hlupáků, že nedával předtím pozor, protože jak to vypadalo, ulička se klikatila a když konečně došel na její konec stanul proti malé kavárně spojené s knihkupectvím. Harry se už už chtěl otočit a vydat se stejnou cestou zpátky, ale pak za výlohou zahlédl jakýsi papír. Přišel blíž s zjistil, že v kavárně shánějí obsluhu. Nevěděl, co ho to napadlo, ale řekl si, že když už musí nějakou dobu v Londýně zůstat, nehodlá pořád zůstat zavřený v hotelovém pokoji a takhle se alespoň dostane mezi lidi – jak velkou by musel mít smůlu, aby se tu ukázal někdo, kdo zná Harryho Pottera?

Žena – vysoká blondýnka středního věku – která byla majitelkou, si ho sice obdařila skeptickým pohledem, když z něj vylezlo, že nemá žádnou praxi ani zkušenosti s takovou prací, ale nakonec, snad z důvodů nouze, řekla, že to tedy zkusí a aby přišel druhý den na sedmou, že podepíší smlouvu a do osmi ho tu provede a vysvětlí co a jak a ať si s sebou přinese nějaké černé kalhoty a černou košili jako uniformu.

A tak Harry druhý den přišel, pozorně naslouchal co a jak a za pět minut osm ho majitelka zanechala v kavárně s klukem, který se mu představil jako Alex. Alexovi táhlo na třicet, byl ženatý, jak dokazoval kroužek na jeho ruce, a měl sedmiletou dceru Kate a o dva roky mladší ženu Ninu, která pracovala v malém květinářství. Alex byl přátelský chlapík, který Harrymu ze začátku pomáhal. Kromě ranní, která byla od osmi do jedné odpoledne, chodil Harry s Alexem ob týden i na odpolední od jedné do osmi. Když na Harryho a Alexe vyšla právě odpolední, tak si to Harry užíval. K večeru nechodilo tolik lidí, jenom kroužek jakýchsi poetů, kteří si navzájem přednášeli své básně a vydrželi s jednou konvičkou čaje celý večer. A tak si Harry čas od času mohl půjčit nějakou knihu a přečíst si ji. Někdy na doporučení Alexe, někdy nějakého zákazníka a někdy mu v hlavě bleskla vzpomínka na základní školu.

Vše probíhalo v jakémsi stereotypu. Pokud Harry zrovna nebyl v práci, cvičil svou magii, sledoval Voldemortovu aktivitu a přemýšlel, jak ho porazit. Dávno se vzdal hesla nejprve jednat a pak myslet. I když se mu to mnohokrát vyplatilo, tentokrát na to byl sám. Nebyl tu nikdo kdo by mu kryl záda a tak si nemohl dovolit nějaké ztřeštěné akce. Prozatím. A pak, jednoho dne se jeho stereotyp náhle změnil.

Bylo to zrovna, když měli s Alexem ranní směnu. Bylo chvíli po deváté, Alex neustále zalétával pohledem k hodinám na stěně a k baru, za kterým stál Harry a utíral bílé hrnečky na kávu, přišla dívka. Byla asi o hlavu menší než Harry, měla po ramena dlouhé kaštanové vlasy s bronzovým odstínem a tmavě hnědé oči. Pleť měla bledou a na rozdíl od několika dívek, které znal z Bradavic, nepoznamenané pubertou. Na sobě měla obyčejné světlé džíny a limetkové tílko. Opřela se o bar a otráveně se rozhlížela kolem.

„Mohu Vám něco nabídnout?“ zeptal se Harry a koutkem oka zahlédl, jak Alex v koutku kavárny kontroluje displej mobilního telefonu.

Dívka mu věnovala jeden svůj otrávený pohled, ušklíbla se a zase se věnovala prohlížení dekorací interiéru.

V další chvíli ji spatřil Alex a přihnal se k ní.

„Anno, rád tě vidím! Kde je John?“ vyhrkl a na bar položil tác se špinavým nádobím.

„Poslal mě, abych ti vyřídila, že to stihne až tak za hodinu. Volal z nějaký benzínky kousek odtud, že se na dálnici stala nehoda, ale že už by to nemělo dlouho trvat,“ odvětila a zalétla pohledem k hodinám.

„Co se děje, Alexi?“ zeptal se Harry, když viděl přítelův zoufalý výraz.

„Kate za půl hodiny začíná to divadlo. Slíbil jsem že tam budu a domluvil se s Anniným bratrem, že přijde o něco dřív a vezme to za mě, ale takhle...“ vysvětloval a znovu se zoufale podíval na hodiny, jako by se snažil je přemluvit, aby zpomalily.

„Tak běž. Než přijde, tak to tu zvládnu sám,“ nabídl se Harry a Alex se na něj obrátil s nadějí v očích.

„Vážně? Díky, Siery, ani nevíš jak jsem ti vděčný.“

V další chvíli zmizel v doprovodu Harryho pobaveného smíchu Alex v šatně, aby se za pšt minut vynořil převlečený a naposledy se ujišťoval, že to jeho spolupracovník zvládne. Jakmile se za ním zavřely dveře, otočil se k dívce, která se mezitím usadila na barové stoličce na konci baru, znuděně si podpírala bradu a hleděla skrz okno po její pravé straně na ulici.

„Dám si čaj,“ broukla pak téměř polohlasem, když Harry vyřídil jednu objednávku a umyl několik kousků špinavého nádobí.

„Ovocný nebo černý?“ zeptal se Harry, zatímco dal vařit vodu.
„To je jedno,“ odvětila beze zájmu a tak Harry na podšálek vedle hrnku s koťaty položil sáček jahodového čaje.

Dívka od okna odvrátila pohled ve chvíli, kdy před ni Harry opatrně položil hrnek s horkou vodou a otočil se za sebe, aby ze skříňky vyndal menší talířek na vylouhovaný sáček čaje. Dívka si přisunula hrnek k sobě a ve chvíli, kdy se jí do zorného pole dostaly Harryho ruce, ztuhla.

„Kdes to vzal?“ vyhrkla možná trochu moc nahlas, neboť někteří návštěvníci, co seděli blíže baru, se po ní otočili, a chytila ho za ruku, na které měl prsten.

„Byl to dárek,“ řekl po chvíli váhavě a pokusil se dívce vykroutit, ale ta jeho ruku svírala pevně a následně se prstenu dotkla a vzápětí rychle ucukla.

„Kdo jsi?“ zeptala se a vzhlédla od prstenu k jeho tváři.

„Nikdo zvláštní,“ zamumlal Harry, konečně vytáhl svou ruku z jejího sevření a vydal se ke staršímu páru, který právě zabral stůl poblíž dveří. A hlavou mu vrtalo, co je ta holka zač.

Asi za hodinu a půl se dveře kavárny otevřely a dovnitř vstoupil dlouhán velmi podobný dívce na baru. Harry odhadoval, že to bude ten bratr, který měl vzít směnu za Alexe. Harry si právě zapisoval objednávku skupinky dívek, které se s Harrym pokoušely flirtovat, neustále se chichotaly a nemohly se rozhodnout co si vlastně dát. A tak jen koutkem oka Harry pozoroval, jak muž přešel k dívce, položil ji ruku na rameno a něco řekl. Ona mu začala něco horečně vyprávět, pak mu odpověděla na několik otázek a následně se oba otočili jeho směrem.

„Takže třikrát latté, dvakrát čaj a jednou pomerančový džus a sodovku?“ ujistil se Harry, že je objednávka konečné a vydal se k baru, kde opět už byla jen ta dívka. Její bratr se za několik minut vynořil z šatny a zamířil rovnou k němu.

„Jsem John Moon a tohle je moje sestra Anna,“ představil se a pohodil hlavou ke jmenované.

„Sier Spira,“ prozradil jim Harry své jméno a stiskl nabízenou ruku.

John mu však v další chvíli ruku natočil a upřel oči na prsten na jeho ruce. Pak po něm přejel palcem a nepatrně sebou trhl. Upřel na Harryho zkoumavý pohled. Ten se na oba sourozence mračil a vytrhl Johnovi svou ruku. Nechápal o co těm dvěma jde.

Až do konce směny ho ti dva stále pozorovali, ale alespoň až na několik na první pohled nevinných otázek, na které Harry odpovídal co možná nejméně slovy a až po té, co si odpověď pořádně rozmyslel, mu dali pokoj. Až do pátku, kdy měli otevřeno pouze do jedné a když se Harry rozloučil s Alexem, který zůstal ten den o něco déle, aby si nahradil pondělí a rozhodl se tentokrát vzít úklid poslední várky nádobí, stolů a vytření podlahy na sebe, a vyšel na ulici, uviděl Annu, Johna a ještě jednoho muže, který byl v podobném věku jako jeho dva sourozenci, neboť ona podobnost se nedala přehlédnout.

„Musíme si promluvit,“ řekl mu bez jakéhokoliv pozdravu přímo John, jakmile k nim došel dost blízko.

„Nechápu proč...“

Slova mu odumřely na rtech ve chvíli, kdy John vytáhl z kapsy úplně stejný prsten, jako měl on na prstu.
15.03.2014 16:54:02
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one