Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak konečně ji tu máte. Doufám, že komentář vás zanechá minimálně tolik, kolik si o ni řeklo. Jak si určitě všimnete, jedu mimo kánon. Nějak jsem se rozhodla, že prostě zbytek ignoruju :D No, jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne, protože teď, po téhle kapitolce, můžu vzít těch několik stránek, kam jsem si napsala co a jak a můžu je vyhodit. To je tak, když chce člověk mít hotovej koncep než se pustí do psaní aby se pak někde nezasekl.
Jsou tam chyby. Uvědomuji si to. Pokud se nezve nikdo, kdo by byl ochotný mi dělat betu na korekturu se dostanu až někdy až tu povídku dopíšu a provedu ji i u těch ostatních, které sice už dopsané mám, ale zatím neopravené. Takže jestli se přes prázdniny někdo nudíte, dejte vědět. O:-)
**********************************************************************************************
Nebylo to takové, jaké si to pamatoval. Když propadl obloukem, pohltila ho temnota a on si z přesunu téměř nic nepamatoval. Nyní za to byl vděčný. Měl pocit, jako by hořel a mrzl zároveň a v hlavě pociťoval neuvěřitelnou bolest a tlak. A pak bylo konečně po všem. Veškerá bolest zmizela a temnotu kolem něj vystřídalo ponuré šero. Rozhlédl se kolem sebe a okamžitě věděl, kde je. Přesně na tom samém místě, kde to začalo. Na Ministerstvu v sále s obloukem.
Povzdechl si, přes hlavu si přehodil kapuci od pláště, který měl na sobě a ujistil se, že vak na jeho zádech drží pevně a je pevně zavřený a že dvě dýky na jeho opasku nejsou vidět. I se za ty tři a půl roku, které ve světě za obloukem prožil, změnil, nechtěl riskovat. Stále měl výrazně potterovské rysy, i když to, že vypadá úplně jako jeho otec, by dnes asi řekl málokdo, a i když byla velmi bledá a skrytá pod vlasy, jeho jizva ve tvaru blesku nikam nezmizela.
Trochu se obával, že první, co po návratu pocítí, budou Voldemortovy emoce či pocity, ale nic se nestalo. Jeho jizva se nerozpálila ani nezčervenala, jak měla před tím ve zvyku. Bylo to, jako by jeho spojení s Voldemortem zmizelo. Oddechl si. Ctěl si tohle eso nechat v rukávu tak dlouho, jak jen to půjde a to by nešlo, kdyby o něm Voldemort věděl z první ruky.
Naposledy se ujistil, že je vše, jak má být a vyrazil ke dveřím, doufaje, že rychle najde východ. V kapse mu cinkalo několik srpců, které u sebe měl ten den, kdy propadl obloukem. Doufal, že při nejhorším by mu stačily na cestu na Příčnou. Musel ke Gringottovým. I kdyby ho kouzelnický svět prohlásil za mrtvého, díky Hermioně a profesorovi Binnsovi, který se zdál skřety fascinován, věděl, že skřeti bez toho, aby sami mohli prohlásit jakéhokoliv majitele trezoru za mrtvého a to díky nevyvratitelným důkazům, drželi trezor dál a nikdo krom majitele k němu neměl přístup.
Harry u sebe sice neměl klíček, ale věděl, že skřetům bude k potvrzení jeho identity, teď když byl plnoletý, stačit jeho krev a jeho magie. I když se jeho magie změnila a on už nikdy nevezme do ruky hůlku, jistá část jeho magie se nezměnila. On ji zaznamenat nemohl. Skřeti, domácí skřítci, čistokrevné víly, upíři a vlkodlaci ano. To, co je odlišovalo od kouzelníků jim umožňovalo mimo jiné vnímat magii ostatních. Bylo to jako kdyby každá magie kouzelníka měla specifickou vůni, která se nikdy nemůže změnit a kouzelná stvořen ji mohou zachytit. Z toho důvodu byl rád za diskrétnost Gringottových a doufal, že se nepřiplete do cesty Remusovi, Dobbymu či Kráturovi – pokud byl starý skřítek ještě naživu.
Konečně. Na třetí pokus se trefil do správných dveří a zamířil k výtahu, kterým se nechal vyvést až do vestibulu. Byl připraven, díky své předchozí návštěvě, na množství lidí, kterému se bude muset vyhýbat a na štěbetající dav zaměstnanců i návštěvníků, kteří si vyměňují nejčerstvější informace, ale až na několik bysrozorů, chlapce prodávající noviny a úřednici kontrolující hůlky, byl vestibul prázdný. Zalétl pohledem k hodinám nad stolem úřednice. Půl deváté. Podle světla za okny bylo dopoledne. Harry zamířil k chlapci, vzal si jeden výtisk a do dlaně mu vtiskl všechny srpce, co měl u sebe.
„Ale... pane... To je moc!“ křikl za ním chlapec, ale Harry jen mávl rukou pokračuje k jednomu z velkých krbů očima přelétaje bystrozory. Doufal, že žádného z nich nezaujme natolik, aby ho chtěl zkontrolovat.
Jeden se k tomu nakonec odhodlal. Rozešel se k Harrymu, který však již stál v krbu a než stihl bystrozor cokoliv vykřiknout, letaxový prášek dopadl na polena a Harryho tělo pohltily zelené plameny.
Cestování letaxem bylo stále tak příšerné, jak si pamatoval. Když ho krb konečně vyplivl, dokázal sice nespadnout, ale v pravém lokti ho brnělo, jak několikrát narazil do jiného krbu.
„Zlatí koně...“ zamumlal si pro sebe, oprášil si plášť a urovnal kapuci. Noviny, které do teď pevně svíral, svíral v jedné ruce, strčil do vaku a znovu ho pevně uzavřel. Dýky by přinejhorším asi nějak vysvětli, ale meč ve vaku asi těžko.
Rozhlédl se po příčné. Nebylo tu moc lidí, ale vzhledem k tomu, kolik bylo hodin a protože byl školní rok, jak odhadoval to ani nečekal. Přesto těch pár lidí, kteří prošli přes Příčnou, spěchali a žádný z obchodníků neponoukal své zákazníky k tomu, aby se zastavili na kus řeči. Obrtlá byla zavřená.
Pomalým avšak pevným krokem zamířil k bance. Usmál se, když vešel. Ne, tady se nic nezměnilo. Skřeti měli svůj vlastní svět, kterého se ani Voldemort nemohl dotknout.
Kolem mnoha stolků, kde skřeti pracovali, zamířil k tomu, který stál v jejich čele. Skřet musel jeho magii již zaznamenat. Zíral na něj, jak k němu kráčel, a měřil si ho přemýšlivým pohledem.
„Pan Potter. Sdělili nám, že jste mrtev. Naštěstí pro Vás, jsme to nemohli potvrdit,“ pronesl skřet, na jehož stole stála cedulka se jménem Graynoc, místo pozdravu, jakmile se Harry zastavil u jeho stolku.
„Byl bych rád, kdybych pro zbytek světa ještě nějakou dobu mrtvý zůstal,“ poznamenal Harry též bez pozdravu polohlasem.
„Máte klíč?“ zeptal se skřet a dal najevo, že vzal Harryho žádost v potaz, když se kolem nich zavlnila magie. Harry to odhadoval na kouzlo pro zachování soukromí.
„Bohužel momentálně není v mém držení, ale jsem si jistý, že...“
Skřet ho zvednutím ruky zastavil a pokývnul mu, aby ho následoval do nenápadných dveří napravo od svého stolku.

*** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ***

Albus Brumbál seděl ve své pracovně a zamyšleně hleděl z okna. Doufal, že mu Severus přinese nějaké dobré zprávy. Po večeři za ním měl přijít Neville Longbottom. Albus si vždycky myslel, že tím Vyvoleným chlapcem věštby je Harry. Vždycky si myslel, že tomu vše nasvědčuje – to, že Harry přežil onen útok, když mu byl jeden rok a jizva, kterou si z toho odnesl. Jeho odvaha a odhodlání, to, jak důležití pro něj byli jeho přátelé. Teď po tom, co chlapec propadl obloukem si už tak jistý nebyl.
Chlapec, i když jeho matka byla mudlorozená, byl v kouzelnickém světě považován za čistokrevného. Patřil ke starobylému čistokrevnému rodu, byl magicky velmi nadaný a Albus si byl jistý, že kdyby byli naživu Jamesovi rodiče, postarali by se o to, aby si jejich vnuk vzal nějakou čistokrevnou čarodějku.
Harry vždy vypadal, že ho ty okolnosti ohledně čistokrevnosti nezajímají. Jenže nyní, po té Albus absolvoval návštěvu u Dursleyových, se sám sebe ptal, co by se stalo, kdyby Harry neskončil v Nebelvíru ale ve Zmijozelu. Pamatoval si na chlapcovy obavy, že se příliš podobá Tomovi. Tehdy mu Albus řekl, že záleží na tom, jakou cestu si zvolí. A on si zvolil stranu světla, ale co kdyby tu nebyli Weasleyovi a jejich nekonečná láska a ochota poskytnout tomu chlapci domov? Co kdyby se jeho přítelem stal Draco Malfoy? Pokusil by se Harry, stejně jako Tom, všechno to mudlovské v sobě zahubit, tvářit se jako čistokrevný a při první příležitosti se mudlům pomstít? Albus věděl, že jsou si s Tomem velmi podobní, ale nikdy si neuvědomoval jak moc? Jak by to asi dopadlo, kdyby Dursleyovým nezabránil, když chtěli dát chlapce do sirotčince?
Neville na druhou stranu byl čistokrevný i když jeho magické nadání patřilo k průměru. O mudly, co Albus vypozoroval, se nijak zvlášť nezajímal ani o politickou situaci. Ano, věděl, že chlapec stál za Harrym a šel s ním na ministerstvo, ale Albus se domníval, že spíše než kvůli přesvědčení to bylo kvůli tomu,aby na něj mohla být jeho babička hrdá. Každopádně byl Neville nyní jediný chlapec, na kterého věštba seděla. A Albus musel využít všeho, co měl, pokud chtěl Toma zastavit. Byl sice silný, ale už byl starý a …
Proud jeho myšlenek přerušilo zaklepání na dveře. Odvrátil pohled od okna a pohlédl na prázdné bidýlko vedle jeho stolu. Dnes dopoledne Faweks z ničeho nic ustal v čištění svého peří, zmizel a stále se nevrátil.
„Dále,“ vyzval rušitele za dveřmi ke vstupu, odkašlal si a napil se již vlažného citronového čaje.
Dveře se otevřely a do ředitelny vešel Severus. Byl o něco bledší než obvykle a mezi obočím měl zamračenou vrásku.
„Albusi,“ pozdravil ho s pokývnutím Severus a přešel k jednomu ze dvou prázdných křesel před stolem.
„Čaj?“ optal Albus a aniž by čekal na odpověď, přivolal jeden prázdný hrníček a nalil mu.
„Jak je na tom Tom, Severusi?“ zeptal se, jakmile Severus odložil šálek a pohodlně se uvelebil v křesle.
„Ten léčitel, který se o něj měl po rituálu starat, je mrtvý. Temný pán ho umučil k smrti mezitím, co mu vyčítal, že se kvůli jeho chybnému rozhodnutí zbytečně odhalil a navíc ohrozil svůj život. Léčitel se mu mu snažil ve chvílích, kdy mu Temný pán dával čas na oddych, aby vydržel mučení déle, vysvětlit, že ho varoval, že i když je jeho veškerá magie konečně zpět, musí s ní zacházet opatrně, neboť velká část magie drž pohromadě jeho tělo. Prý ho varoval, že pokud dojde na střet, rychle se vyčerpá, ale domnívám se, že Temného pána už přestalo bavit posílat Smrtijedy vraždit mudly a sám se do toho nesmět zapojit. Nyní, po vašem souboji, je přesně tam, kde byl těsně po rituálu, ale nyní se jeho magie obnovuje rychleji. Nový léčitel se domnívá, že do týdne bude tam, kde byl před třemi dny a do měsíce se jeho magie ustálí natolik, že se nebude muset bát ji použít. Oslabil jste ho, Albusi. Pro své následovníky byl obrazem nepřemožitelnosti. Překonal Smrt a i když se osobně neúčastnil těch útoků, které měly být varováním pro čistokrevné, co se stane, když se nepřidají na jeho stranu, a zároveň demonstrací síly pro ty, kteří by proti němu chtěli bojovat, denně jim dokazoval, že vládne mocnou a temnou magií. A pak jste ho před třemi dny málem porazil, když se odhodlal – jako symbol začátku své nadvlády – zničit Godrickův důl. Dodal jste kouzelnickému světu naději a podkopal jeho autoritu u některých Smrtijedů. Pokud máte nějaký plán, Albusi, je čas ho použít. Dřív než bude pozdě.“
Albus se s povzdechem zahleděl do svého šálku. Když Harry propadl, kouzelnický svět ho vyobrazil jako blázna, co se pokusil o sebevraždu ve velkém a podařilo se mu to. Až na pár jeho přátel a na ty, co věděli, nikdo po chlapci netesknil. Hermiona Grangerová chtěla využít tajemství Rity Holoubkové, aby ji donutila napsat další článek, ale Rita se přestala zabývat novinařinou a slečně Grangerové oznámila, že pokud ji chce obvinit, ať to udělá, jestli si myslí, že jí někdo bude věřit.
„Po večeři za mnou přijde mladý pan Longbottom. Možná bys sem mohl zajít a podívat se, jak je na tom...“
„Vážně, Albusi? Longbottom?“ skočil mu do řeči Severus a vráska mezi obočím se mu prohloubila.
„Je poslední nadějí, kterou máme,“ bránil Albus chlapce, o kterém se bavili.
„V tom případě nemáme žádnou, protože, nezlob se na mne, Albusi, ten chlapec, ať už je ovlivněn Potterem jakkoliv, nemá to, co potřebuje k tomu, aby mohl Temného pána porazit.“
Po té se Severus zvedl ze svého křesla a s tichým rozloučením opustil ředitelnu. Albus se znovu zahleděl z okna a čekal, kdy se objeví jeho fénix. A opravdu si přál, aby se Severus pletl.

*** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ***

Harry si potřásl rukou se skřetem, v kapse mu cinkal váček s několika galeony a ve vaku měl uschovanou obálkou s kartou k účtu v jedné mudlovské bance, která patřila Gringottovým a byla zřízena právě pro kouzelníky, kteří chtěli obchodovat i v mudlovském světě a nechtěli si pokaždé chodit přeměňovat peníze do Příčné. Jeho kreditní karta a několik dalších dokumentů však nenesli jeho jméno. Harry nehodlal riskovat a tak se zeptal skřeta, zda by to nešlo nějak udělat. Šlo. Zeptal se Harryho na jaké jméno by měly být nové dokumenty vystaveny a Harry nemusel ani dlouho přemýšlet.
Křestní jméno si zvolil samozřejmě Sier. U příjmení chvíli váhal. Potter ani Evans použít nemohl. Mohlo by to být příliš nápadné. Pak ho napadlo použít svou jizvu. Ale pak si to rozmyslel. Většina kouzelníků latině rozuměla a on nechtěl nikoho ani náznakem zatím přivést na stopu. A pak se podíval na prsten na svém ruce a na jemnou spirálu. Spira. To nikomu nic neřekne a pro něj to mělo osobní význam. Možná by si časem, až se plně zapojí do boje proti Voldemortovi, mohl vytvořit vlastní ekvivalent Znamení zla.
Než opustil Příčnou, zašel si ještě koupit nějaké přísady do lektvarů. Hodlal si udělat zásobu všeho, co by mohl potřebovat. Nechtěl se jen tak potulovat po Příčné. Uvědomil si, jaké měl štěstí, když dnes na ministerstvu nebyl Moody, a tak ho nechtěl pokoušet.
Pak prošel Děravým kotlem a vydal se hledat nějaký hotel, kde by mohl nějakou dobu přebývat, než se rozhodne, které s panství, které patřilo jeho rodině a ke kterým získal jakmile mu i tady bylo oficiálně sedmnáct, přístup, stejně tak jako k hlavnímu trezoru, který byl umístěn v nejnižších patrech. Věděl, že si musí vybrat nějaké, o kterém by každý hned nevěděl, že patří Potterům. Proto si nechal od Gringottových zjistit, kdy bylo které naposledy osídleno. Skřet, který s ním navštívil trezor a předal mu tento seznam, mu slíbil, že do konce týdne mu pošlou sovu.
Starší manželský pár, který Harry zastavil na ulici, mu poradil, aby se ubytoval v hotelu Bílá růže. Nebyl daleko, neměl přemrštěné ceny a byl útulný. Jakmile vtiskl poslíčkovi, který mu přinesl večeři, do ruky několik drobných, zavřel dveře, zamkl dveře a cestou ke stolu u jednoho okna si z vaku vzal noviny, které si dnes koupil.
Pravý horní roh hlásal, že je 20. března 1998. Bylo to neuvěřitelné. Kdyby nepropadl obloukem, měl by před sebou několik posledních měsíců sedmého ročníku a v červenci by oslavil osmnáctiny. Ve skutečnosti mu již bude dvacet. Když propadl, vnímal, jak běžel čas, i když své narozeniny neslavil a dokázal si spočítat, kolik času uběhlo.
Zavrtěl hlavou, aby odehnal pochmurné myšlenky na to, co by bylo kdyby a pustil se do čtení. V novinách nenašel ani jeden článek od Rity Holoubkové. Harryho docela zajímalo, co se s ní stalo. Jakmile dočetl, složil noviny a zamyšleně se zahleděl z okna. Podle toho, co se dočetl, náhodné útoky, které trvaly něco přes rok od jeho „smrti“ vyvrcholily před třemi dny v Godrickově dole, který se Voldemort za osobní účasti rozhodl zničit. Díky Brumbálovi se mu to nepodařilo a to v Harrym vyvolalo otázku, jak je na tom Voldemort se svou sílou. Nepochyboval, že ten rituál byl vyčerpávající a musel mít nějaké následky i pro Voldemorta, ale Harry netušil jaké. Tím, že se konečně odhalil rozpoutal něco, co se mu předtím i přes věčné úroky smrtijedů povedlo potlačovat.
Ministerstvo se konečně probralo a začalo plně spolupracovat s Fénixovým řádem. Bylo celé pomocí bystrozorů, kteří byli všichni prověřeni Moodym, vyčištěno od úředníků, kteří pracovali pro Voldemorta a po odhalení znamení zla na Popletalově paži byl za ministra zvolen překvapivě jeho kmotr. Harry si nedokázal představit, jak se Sirius k něčemu takovému dostal. Byla vydána různá opatření, chycení smrtijedi, kteří byli ihned po zadržení vyslechnuti pod veritasérem a došlo k jejich usvědčení, byli díky novému lektvaru, který prý získali od jednoho lektvarového vědce z Austrálie, i když Harry nepochyboval že tím vědcem je ve skutečnosti Snape, zbaveni magie a pro jistotu jim byly ještě nasazeny magii spoutávající náramky. Pak byli umístěni do některého z vězení, která byla zatím provizorně zřízena, neboť Azkaban byl nyní z rozhodnutí ministra zavřen a mozkomoři měli být odstraněni. Mnoho rodin vyslovilo svou důvěru a loajalitu Brumbálovi jehož – stejně tak jako Harryho – jméno bylo očištěno. Harry se domníval, že nebude trvat dlouho a ti, co se k Voldemortovi přidali ze strachu co nevidět změní stranu. Bylo neuvěřitelné, kolik toho Sirius stihl jako ministr ani ne za tři dny.
Náhle se před Harrym na stole s prásknutím a zábleskem objevil fénix. Harry se tak lekl, že sebou prudce škubl dozadu a s hlasitým třesknutím židle skončil rozplácnutý na podlaze.
„Faweksi...?“ oslovil trochu nejistě fénixe a opatrně se postavil.
Fénix souhlasně zacvrlikal a když Harry nijak nereagoval, vznesl se a přistál kouzelníkovi na rameni. Zmatený Harry zvedl jednu ruku, aniž by si uvědomoval, že je to ta, na které má menší jizvičku od fénixova pírka, kterého ho popálilo, když se mu rozletěla hůlka, a začal ho drbat.
„Ví o mně ještě někdo?“ zeptal se Harry, když konečně našel hlas a v hlavě si představoval mapu podobnou Pobertově plánku, na které však byla celá Anglie, a jak před ní Brumbál, nebo někdo jiný stojí a pozoruje veškerou kouzelnickou populaci a jak se tam objevil náhle puntík s jeho jménem.
K jeho neskonalé úlevě fénix zavrtěl hlavičkou a pak se sklonil a dotkl se svou hlavou Harryho dlaně.
„No jo. Je mi to líto, Faweksi. Tohle je to jediné, co po té hůlce zůstalo,“ zamumlal Harry a vzápětí zasykl bolestí a nevěřícně zíral na fénixe.
Faweks mu zahnitým zobáčkem provedl přesně přes jizvu rovný řez. Pak otočil hlavu a pod křídlem si vytrhl jedno malé rudé pírko se zlatým okrajem. Jakmile ho přiložil na ránu, Harry vykřikl a byl v pokušení fénixe i pálicí pírko shodit, ale tušil, že to, co fénix provádí, má svůj účel. Jakmile Faweksovo pírko téměř celé zmizelo v ráně, kterou fénix vytvořil, začaly z jeho očí kanout slzy, které utišily pálení a zacelily ránu. Stará jizva byla pryč. Místo ní měl na zápěstí malou jizvičku ve tvaru fénixe v letu.
„Co to...?“ zamumlal polohlasně a zvedl si zápěstí k očím.
Fénix jen radostně zatrylkoval, hravě dloubl Harryho do tváře a zmizel. Harry si povzdechl. Absolutně netušil, co to mělo znamenat nebo čeho tím chtěl Faweks dosáhnout. V každém případě už to byl druhý okřídlenec, kterého měl na svém těle. Orel na jeho lopatce byl vypálen, tohle byla jizva.
„Třeba to příště bude tetování...“ zamumlal si pro sebe, když si svlékl košili a zamířil do koupelny, aby se osprchoval, než půjde spát.

*** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** *** ***

„Ten kluk tvrdí, že tomu chlápkovi do tváře neviděl. Prý měl kápi. Jediný co je o něm schopnej říct je to, že to byl nejspíš někdo bohatej, kvůli tomu, kolik mu zaplatil a taky kvůli tomu prstenu. Nechápu jak tam mohli Kent s Morisem nechat jen tak někoho potulovat,“ vztekal se Moody, když se mu dostalo hlášení, že dopoledne se na ministerstvu objevil nějaký cizinec a aniž by někdo věděl, kdo to je, zase zmizel.
„Jak vypadal ten prsten, Moody? Byl na něm nějaký erb?“ zeptal se Black a přemýšlel, kudy se sem ten člověk dostal. Hlídky zaznamenaly jeho odchod, ale o příchodu nikdo nevěděl.
„Ne. Nevím,“ zamumlal podrážděně bystrozor, z kabátu vyndal lahvičku, jejíž stříbrnou tekutinu nalil do prázdného šálku na Siriusově stole a klepl na ni hůlkou.
V té chvíli se mezi nimi objevil poloprůsvitný zvětšený obraz ruky, natahující se pro noviny, kde se na prostředníčku vyjímal černý kámen se zlatou spirálu ve svém středu, který byl zasazen ve stříbrném lůžku, jehož okraje nebyly sice hladké, ale protože se chlapcovo pozornost neupírala přímo na ten prsten, nebylo možné určit co zdobí stříbrný kov.
„Už jste přišli na to, jak se dostal dovnitř?“ zeptal se Sirius, i když věděl, jaká bude odpověď a nechal vzpomínku, aby se znovu proměnila ve stříbrnou mlhu na dně šálku a přenesl ji do ampulky, ze které ji Moody vylil.
„Ne. Nikdo ho neviděl přicházet. Vyslechl jsem všechny, co měli hlídku dneska, včera i předevčírem a nic. Nikdo cizí, kdo by zároveň odešel se tu neobjevil. A ty víš, že si na to dáváme teď pozor. A přes tu šťáru co tu proběhla předtím tu taky bejt nemohl. A nic odnikud nezmizelo.“
„Víte alespoň kde byl?“ otázal se Sirius kontroluje svůj tón.
„Stanley zaznamenal zbytkovou magii na odboru záhad. Tam na tom rozcestí,“ odvětil Moody rád že může dát Blackovi alespoň nějakou odpověď.
„Odbor záhad,“ zamumlal si pro sebe Sirius a zahleděl se na fotku svého kmotřence, kterou někdo pořídil o jejich posledních Vánocích, kterou měl na stole.
„Hm,“ zamručel Moody a rozloučil se Siriusem připomínaje mu dnešní setkání řádu.
15.03.2014 16:54:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one