Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak je to tady. Omlouvám se, že tak pozdě, ale dřív jsem to prostě nestíhala. Pokud jste si toho někdo všiml, původně mělo ZO vycházet v pátek, jenže včera jsem narazila na AVSY (kdo zná nemusím vysvětlovat) no a od toho jsem se odpoutat prostě nemohla. Nakonec jsem si řekla, že dvě kapitolky v týdnu stačí a přesunula ji na sobotu. A většinu dneška jsem věnovala vyklízení toho, co se mi za ty čtyři roky nashromáždilo - žel bohu mnou plánované riuální pálení se nekonalo, tak snad jindy. XD
Kapitolka je v podstatě o ničem, je krátká a zatím neopravená, takže se omlouvám za chyby. Komentáře vážně potěší, i když nevím, kolik z vás zaregistrovalo, že jsem "vstala z mrtvých"
Od toho dne, kdy Harry pomohl rozsoudit onen případ uběhl už téměř měsíc a Harry stále setrvával na zámku jako host, pravidelně se účastnil hostin a bavil se, ale začínal být nervózní. Do mysli se mu vkrádal hlásek, který mu našeptával, že když teď Mircall ukázal, jak dokáže být užitečný, domů ho nepustí a bude ho tu držet tak dlouho, jak jen bude chtít. Naštěstí, zatím pokaždé dokázal Harry tento hlas umlčet a nepanikařit.

Toho dne byl Hary ve stájích. Právě se vrátil z ranní vyjížďky a chystal se postarat se o koně, i když věděl, že mu v tom budou mladíci ve stájích bránit, neboť to byla jejich práce, když tu náhle pocítil, jak se někdo váhavě dotkl jeho paže.

„Ano?“ optal se, když se otočil a zrak mu spočinul na jedné z dam, které viděl v houfu, který doprovázel princeznu Alekrii.

Ta ho nejprve sjela pohledem a své znechucení, nad jeho oblečením, koňským pachem nebo prostě jeho osobou, dala znát pouze nakrčením svého nosu a mírným úšklebkem.

„Její Jasnost princezna Alekrie si žádá Vaši přítomnost. Jakmile se trochu upravíte a nasnídáte se, bude Vás očekávat ve svém salónku,“ oznámila mu, otočila se na patě střevíčku a nejkratší cestou se vydala ke dveřím, kterými se člověk dostal do zámku.

„Co ti ta slečinka chtěla?“ ozvalo se kousek od něj, když jednomu z mladíků předával otěže svého koně.

„Nic, co by tě mělo zajímat, Mairin.“

Mairin byla jedna z pomocnic v kuchyni. Za ten měsíc ji viděl mnohokrát. Čím dál častěji se stávalo, že to byla ona, kdo mu nosil snídani do pokoje a až podezřele často to byla ona, kdo mu doplňoval pohárek na hostinách. Zpočátku se k němu chovala zdvořile a uctivě jako všichni ostatní. Jenže pak jednou neodolal půvabům jejího těla a náhle se z té plaché, upejpavé holky stala žena, která rozhodně věděla co chce a šla si za svým. A věděla, že ten, koho chce, je Harry.

„No, netvářila se nijak nadšeně, když s tebou mluvila. Copak, Sieri, slíbils jí snad něco? Nebo si jí hanebně ukradl srdce a pak ho roztrhal na kousky, když si jí řekl, že jediná žena, která má nárok na to tvé, jsem já?“ zeptala se a Harry cítil, jak mu jednou rukou sjíždí po zádech, než přešla před něj.

„Mairin,“ povzdechl si a přemýšlel, co s ní má dělat.

Ne, že by Mairin nebyla heká. Štíhlá blondýnka s modrýma očima byla snem nejspíš každýho kluka, ale Harry ji prostě nemiloval. Rád se s ní bavil neboť byla zábavná a neměla před ním zábrany. Byla pro něj zdrojem většiny informací, které za tu dobu, co tu byl měl. A její tělo zbožňoval, ale láska? Ne, nic takového necítil.

„Mám dnes přijít jako obvykle?“ zeptala se dívka, která nemohla tušit, kam myšlenky mladého muže před ní směřují.

„Mairin, já... Já myslím, že bude lepší když ne. Když už chodit nebudeš,“ vyřkl doufaje, že čím dřív to její pobláznění ukončí, tím líp.

„Cože?“ zeptala se ztuhle a zaryla mu dlaň do paže, kterou ještě před chvílí laskala.

„Je možné, že odtud co nevidět odjedu a nejsem si jistý, že se ještě vrátím. Myslím, že by nebylo fér...“

Plesk. Než Harry stačil vysvětlit své úmysly, domyslela si je Mairin sama. Vychrlila na něj několik nadávek a odpochodovala směrem ke kuchyni. Ve stájích se veškerá činnost na několik minut zastavila a všichni s obavou hleděli na Harryho. Ať už se k nim choval jakkoliv přátelsky, pořád to byl někdo, kdo stál nad nimi a mohl je bez nějakého velkého důvodu potrestat. A teď na něj jedna z pomocnic vztáhla ruku.

„To je v pořádku,“ zamumlal Harry tře si tvář, kam před několika okamžiky dopadla Mairinina dlaň.

Pak, s posledním pohledem ke kuchyni, kde u dveří kolem drobné dívky stál houf jejích kamarádek či spolupracovnic, si povzdechl a vydal se do zámku, aby se připravil na setkání s princeznou.


Alekrie ho přijala ve svém salónku usazená v pohodlném křesle. Na menších stoličkách poblíž ní seděly její dvorní dámy, jedna z nich tiše brnkala na jakýsi nástroj a jiná četla z knihy. Jakmile Harry s poklonou vešel, zdvihla Alekrie dlaň a hudba i četba ustaly.

„Má paní,“ pozdravil ji Harry s úklonou a když se zvedla a došla k němu, vtiskl jí polibek na hřbet dlaně, kterou mu nabídla.

„Ráda Vás zase vidím, lorde Siere. Vím, že jste již dnes na projížďce byl, ale byl byste tak laskav a doprovodil mě a mé dámy dnes odpoledně?“ zeptala se ho s úsměvem, a i když to byla žádost, Harry tu byl již dost dlouho, aby věděl, že odmítnout nesmí.

„Bude mi potěšením,“ odpověděl tedy a vysloužil si tím další úsměv.

„Dobrá tedy. Po obědě se sejdeme na zadním nádvoří,“ oznámila mu Alekrie a naznačila mu, že může jít. Znovu se poklonil a zamířil do svého pokoje.

Když odpoledne pomáhal princezně a dvěma jejím dámám do sedla, cítil v zádech čísi pohled. Jakmile se vyhoupl do sedla i on sám, ohlédl se a jeho zrak se střetl s blankytně modrýma očima Mairin.

Od toho dne začal princeznu doprovázet pravidelně. Jednou to bylo na projížďku, podruhé do města, jindy na procházku do zahrad. Ten den, když se vrátili z vyjížďky, si ho Mircall zavolala.

„Vím že to trvá dlouho, ale musím teď vyřešit několik naléhavých věcí. Chtěla jsem tě tedy požádat, abys na mou dceru dával pozor. Za pár měsíců má přijet její snoubenec a do té doby ji nechci nechávat nechráněnou. Je tu příliš mnoho lidí, kteří by tu svatbu mohli chtít přerušit.“

A tak měl Harry o novou zábavu postaráno. Místo toho, aby se poflakoval v knihovně či ve stájích, držel se dva kroky za princeznou, s rukama skříženými za zády, očima prohledávajíc okolí připraven kdykoliv vytasit meč na jeho boku.

Z počátku se v této pozici Harry cítil divně. Princezna mu kladla spoustu otázek na jeho život či na jeho svět a Harry často nevěděl, jak se vyhnout odpovědi, když si nebyl jistý, zda by na danou otázku měl odpovídat. Když však pochopil, že princezna se ho na to samé zeptá následující den, dal jí odpověď, avšak dával si pozor na to, co říká.

Nyní to již byly čtyři měsíce, které strávil jako princeznin osobní strážce a v zámku propukly přípravy na svatbu. Den před příjezdem jejího snoubence, mu Alekria po jedné dvorní dámě vzkázala, že se půjdou projít do zahrad.

Ten den Alekrie mlčela. Harry jí následoval dva kroky za ní a rozhlížel se kolem. I když tušil, že je kolem spousta stráží nechtěl se nechat ukolébat pocitem bezpečí k nedbalosti. V tichu došli až k malému altánku uprostřed růžových keřů. Alekrie vyšla tři schůdky a usadila se na lavičce uvnitř. Harry zůstal stát na vrcholku miniaturního schodiště.

„Něco se děje, má paní?“ zeptal se Harry asi po deseti minutách, kdy sledoval její ztrápený výraz.

„Já... Pověz mi Sieri, cítíš ke mně něco?“ zeptala se a pohlédla na něj. Harry ztuhl.

„Má paní?“

„Já... Nejsem si jistá, že si chci vzít Klaneda. Za tu dobu, co tě matka učinila mým strážcem, jsem tě měla možnost poznat a jsem si jistá, že je stále čas jeho nabídku odmítnout. Matka by nejspíš zpočátku byla proti, přece jenom nejsi odtud, ale jsem si jistá, že nakonec by svolila. Nemusel by ses nikam vracet, stal by ses králem, měl bys veškerou moc a bohatství, jenž patří mému rodu, stačí jen... Stačí jen tvé slovo...“

Alekrie vstala a udělal několik váhavých kroků směrem k Harrymu. Harry na ni civěl s očima i ústy dokořán a hledal vhodná slova. Nikdy netušil, že by se do takovéto prekérní situace mohl dostat. Nikdy nemusel takovéto problémy řešit. Jediný vztah, který měl, byl s Cho a i ten nebyl příliš povedený. Navíc ho všichni považovali za blázna a on si nikdy nepřipadal nijak přitažlivý. To až tady. Nejhorší na tom bylo, že netušil, co ty holky na něm tady přitahuje. Tady nebyl Chlapec, který přežil. Tady byl Sier – jeden z velké hromady šlechticů, kteří slouží u dvora. Vážně nechápal ženskou logiku.

„Má paní, já... Vaše nabídka je velmi lákavá a velmi štědrá, ale budu ji muset odmítnou,“ dostal ze sebe s rudými tvářemi a přál si být kdekoliv jinde.

„Proč? Mohl bys být králem, měl bys všecko na co bys jenom pomyslel,“ lákala ho.

Jenže Harry věděl své. Věděl, že člověk může být jak chce bohatý či slavný, ale věci, po kterých Harry obvykle toužil, mu to nepřineslo.

„Je mi líto, má paní, ale mé povinnosti leží jindy. Jsem si jist, že vy a princ Kladen spolu budete šťastni a opravdu se budete milovat. A pokud mi osud bude přát i já jednou najdu ženu, které bych mohl věnovat své srdce, ale Vy to bohužel nejste. A nyní mě prosím omluvte.“

Harry se zhluboka uklonil, otočil se na patě a rázně se vydal cestou, kterou sem přišli, pryč ze zahrad. Koutkem oka zpozoroval dva vojáky, jak vystoupili z keřů a zaujali jeho místo princezniny ochranky.

Toho večera si ho Mircall nechala zavolat do svých komnat. Krom ní a něj se zde nacházela jedna její dvorní dáma, která si však více hleděla dečky, kterou vyšívala, než jich dvou.

„Vaše Výsosti,“ pozdravil ji s úklonou, jakmile vešel a trochu v obavách se na ženu podíval. Co když ho Alekrie za to, že ji odmítl, chtěla potrestat.

„Posaďte se, sire Sieri. Má dcera doufá, že se na ni příliš nehněváte. Vypadá to, že si toho podivného přátelství, které mezi vámi vzniklo váží,“ přivítala ho a postrčila k němu na malém stolku tác s hrnkem čaje.

„Má paní?“ Harry již podruhé za ten den nevěděl co říct.

„Musím se ti omluvit, Sieri. Poslední dobou jsem toho měla moc a věděla jsem, že čím déle tě tu budu držet, tím těžší by pro tebe pak mohlo být splnit své poslaní. A proto jsem přesvědčila svou dceru, aby udělala to, co dnes udělala. A opravdu se na mě hněvá, neboť si myslí, že tě urazila, takže bych tě chtěla požádat, pokud cítíš nějaký hněv, abys ho směroval na mě a mé dceři odpustil.“

„Má paní, já stále nechápu...“

„Dnes jsi byl vystaven poslední zkoušce, Sieri. A uspěl jsi. Prokázal jsi, že neprahneš ani po moci či bohatství, že jsi odvážný, spravedlivý a pokorný. Přesvědčil jsi mne, Sieri, že ne všichni kouzelníci jsou stejní. A já dodržím svůj slib. Jakmile bude po svatbě, dám ti mapu do Dristrových skal, kde najdeš bránu. Nevím, kde přesně se ti průchod otevře, ale jsem si jistá, že bohové budou stát při tobě a pomohou ti s tvou cestou i s tvým úkolem. Strávil jsi tu dlouhé tři roky a šest měsíců, pokud budeme počítat i s nějakým časem, který ti bude trvat, než se k bráně dostaneš. V tvém světě utekla pouze polovina té doby. Možná se ti to bude zdát divné, možná se budeš cítit nezvykle. Zestárl jsi, zmoudřel, dospěl – pokud to tak mohu říct, ale jsem si jistá, že ti to při tvém úkolu pomůže. A věř tomu, Sieri, že pokud, až ve tvém světě naplníš svůj osud, by ses chtěl vrátit, tak tě zde přivítáme jako člena rodiny, který se po dlouhé době vrátil domů. Prokázal jsi této zemi velkou službu a ukázal nám, že magie nemusí být vždy pouze špatná.“

O týden později, jakmile skončily svatební oslavy, se konala další hostina, která měla sloužit k rozloučení se Sierem. Bylo zde jen několik lidí, kterým Sier přirostl k srdci a kteří ho vnímali jako přítele, bratry, syna... A několikrát byl za ten večer ujištěn, že pokud se bude chtít vrátit, přivítají ho s otevřenou náručí. A Harry si náhle uvědomil, že začal tohle místo považovat za domov a že ho stojí všechny síly říct sbohem.
15.03.2014 16:54:37
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one