Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, v první řadě se chci omluvit, že je tu kapitolka až teď, ale jak už jsem psala, minulý týden jsem absolutně nestíhala. Teď to sice není o nic lepší a čeká na mě 7 maturitních otázek, které se musím ještě naučit, ale když je ten advent...
Kapitolku jsem po sobě nečetla. Nestíhám, takže je možné, že tam jsou překlepy a chyby, takže se omlouvám, ale beta, kterou jsem měla nereaguje. Tak si to užijte, kapitolka je pro všechny co vytrvale a hlavně trpělivě čekají.
PS.: Komentáři nepohrdnu XD



Muž je dovedl na jakousi mýtinu. Tam se zbytek jeho družiny rozestoupil po jejím obvodu, s jednou rukou na pochvě meče. Dva ozbrojenci, kteří doprovázeli Harryho mu stáli za zády, ale respektovali jeho rozkaz a odevzdali mužům své zbraně na znamení, že nehodlají do souboje nijak zasahovat.

Mladý kouzelník si sundal plášť a následně i opasek s pochvou, odkud vytáhl svůj vlastní meč. Pak v tichosti vyčkával, než se připraví i jeho soupeř. Ten mladíkovo počínání sledoval s úšklebkem. Sám v jedné ruce svíral meč a v druhé dýku. Pohledy, které po něm někteří házeli a vyjadřovali tak, že se jim zdá nefér jít proti mladíkovi s mečem a s dýkou, ignoroval. Život nebyl fér. O tom věděl dost z vlastní zkušenosti.

„Připraven, mylorde?“ otázal se posměšně a několik mužů se zasmálo.

Harry neodpověděl. Pouze přikývl a zpevnil svůj postoj. Čekal, až jeho nepřítel uhodí. A nemusel čekat dlouho. Muž měl očividně větší zkušenosti s mečem než Harry, ale udělal tu nejzásadnější chybu. Podcenil ho. Myslel si, že někdo jako Harry, používá meč pouze jako ozdobu. Jako rekvizitu pro své smyšlené historky, které ho oslavují jako hrdinu. Ale to se přepočítal. Ano, Harry nebyl žádný mistr, ale pokud s vámi někdo nepočítá jako s rovnocenným soupeřem, děla chyby.

Muž si po chvíli svou chybu uvědomil. Nejenže se mu mladík velmi umně bránil, ale sám ještě stíhal útočit. A ve chvíli, kdy mu mladíkův meč vyrazil z ruky dýku a zanechal po sobě nevelký šrám, pochopil, že před sebou nemá jen tak nějaké princátko, jak se z počátku domníval.

Ti, co souboj sledovali, se později shodli na tom, že byl opravdu obdivuhodný. Ale jejich vůdce Elaros měl více zkušeností i praxe. Při jednom zákeřném útoku, vyrazil mladíkovi meč z ruky. Navíc se mu podařilo podrazit mu nohy, takže Harry skončil rozplácnutý na zádech v měkkém lesním porostu. Elaros se na něj vítězně ušklíbl a rozmáchnul se mečem, jako by ho chtěl mladíkovi bodnout do srdce, Což samozřejmě udělat nechtěl, ale to Harry nevěděl. A jeho magie také ne.

Než měl meč vůbec příležitost přiblížit se k jeho tělu, utvořil se kolem Harryho modře pableskující štít, který se rychle roztahoval a když narazil do Elarose, odhodil ho od něho téměř přes celou mýtinku, kde zůstal nějakou dobu nehybně ležet, až se Harry na okamžik obával, jestli ho nezabil.

Harry se zvedl, došel si kulhavě pro svou zbraň, kterou následně používal ke své opoře, a rozešel se k Elarosovi, aby mu pomohl na nohy. Všichni na něj zírali. Nikdo se neodvažoval ho nějak zastavit.

„Omlouvám se,“ dostal ze sebe trochu udýchaně Harry a natáhl k muži na zemi ruku.

„Za co?“ zeptal se Elaros a nabídku pomoci přijal.

„Bylo ode mě nefér použít magii, když Vy k ní nemáte přístup. Navíc jsem prohrál. Jenže jak se zdá, magie má vůči mně ochranitelské sklony,“ vysvětlil a odstoupil od muže dva kroky.

„Takže ty tvrdíš, že jsi magii vůbec nechtěl použít?“ zeptal se zvědavě a jakási myšlenka mi vlila do očí svit naděje.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou a obezřetně ho sledoval.

„A co kdybych tě o to poprosil?“



Smrákalo se, ale v malé lesní vesničce, kde se právě nacházeli, už byla tma. Po té, co mu Elaros položil svou otázku, se ho Harry zeptal, jak to myslí. Elaros ho pozval na noc do jeho tábora, stejně tak jako jeho doprovod, s tím, že mu tam vše osvětlí. A Harrymu jeho nebelvírská čest nedovolila odmítnou. I když, jak mu muž tvrdil, vyhrál, vyhrál podvodem a Harry takové vítězství neuznával.

Takže po tom, co vyzvedl lorda Fiera, princeznu Alekrii a její dvorní dámy, se lesními stezkami vydali do tábora Elarosa a jeho lidí. Lord Fier a dvorní dámy po cestě neustále frňali, že se pro jejich postavení nehodí, aby se proplétali lesním porostem, ale princezna je s nadšením vepsaným na tváři i v očích usadila a nabádala je, aby si to dobrodružství užívali. Harry si pomyslel, že ta holka musí mít zatraceně nudej život, ale pak musel přiznat sám sobě, že kdyby nežil takový život, jaký do teď žil, nejspíš by mu to také tak připadalo.

V táboře je s otázkou v očích přivítalo několik starších, několik žen a jejich dětí. Během chvíle však byli usazeni k ohni a do rukou jim byly vtisknuty hliněné misky, naplněné jakousi směsí masa a hub, a dřevěné lžíce. Harry se musel uchechnout, když poslouchal stížnosti lorda Fiera o tom, že je s ním zacházeno, ale jakmile pozřel první sousto, náhle šla jeho nadřazenost stranou, a když mu statná černovláska přidala, dokonce poděkoval.

„Takže... Jak jste to myslel?“ vrátil se Harry k otázce, kterou mu muž položil na mýtině, jakmile dojedli a hemžení v táboře se uklidnilo. Trochu mu to připomínalo Robina Hooda.

„Víš, mladíku...“ začal, ale Harry ho přerušil.

„Sier. Tady se jmenuji Sier.“

„Elaros,“ řekl mu na to s klidným pokývnutím muž a přijal od ženy, která se mu posadila po boku letmé políbení, které však bylo plné citu, džbánek vína, jak později Harry zjistil.

„Tak dobrá, Sieri. Víš, vždycky jsme nežili v lesích – já a můj lid. Ještě před třemi lety jsme žili ve městě Kalor. Já a moje rodina pocházíme ze vznešeného rodu Fortonů. Pokud to mohu říct, myslím, že jsem byl dobrým pánem. Snažil jsem se, aby nikdy v kraji, který mi byl svěřen, nestrádal. Pokud někdo porušil zákon, byl souzen a spravedlivě potrestán. Když bylo málo lidí a bylo potřeba sklidit úrodu dřív, než přijde zima, zapojil jsem se mezi ostatní. Velmi dlouho má území vzkvétala. A pak přišel Lisier – baron odnikud. Vetřel se do mé přízně a já ho velmi dlouho považoval za přítele. A on mi pak jednoho dne řekl, že mu mám předat vládu. Jen tak. Odmítl jsem a on... a on použil magii. Já a všichni, co drželi při mně, jsme byli násilně vyhnáni z vlastního domova a nezbylo nám nic jiného, než se usadit tady v lese. Jeho magie nám brání překročit hranice nebo nějak informovat královnu, aby nám pomohla. Děkuji bohům, že se naše cesty dnes střetly, a děkuji za sled událostí, který vedl k tomu, že jsem našel někoho obdařeného magií. Někoho, kdo má srdce na pravém místě,“ dořekl Elaros, zhluboka se napil a upřel svůj pohled na Harryho.

„Pomůžu vám,“ řekl po chvíli a jeho vnitřní hlas mu nadával do ztřeštěných nebelvírů.



Harry jel na svém hřebci, který nervózně podupával. A za ním šel Elaros se svou ženou a dvěma syny. Po jeho boku jela na koni princezna Alekrie, které se rozhodla dát najevo, že jako budoucí panovnice toto jednání schvaluje. A za nimi jeli ti dva ozbrojenci. Zbytek zůstal ukryt v lese. Pro jejich bezpečí.

Brána města byla otevřená a nikterak hlídaná. Harry hleděl na město před sebou a podle výrazu, který se při tom pohledu objevil v obličeji Elarosa, si pomyslel, že vláda Lisiera mu nijak neprospívá. Cestou k menšímu zámečku ve středu potkali několik lidí. Někteří Elarose poznali a zvědavě se vydali za nimi, jiní si ten průvod pouze se zájmem prohlíželi a ptali se ostatních, jestli ví, co jsou ti cizinci zač.

Před zámkem už na ně čekal baron Lisier s několika ozbrojenci za zády. Byl to celkem malý muž. Hlavu mu pokrývaly černé řídké vlasy a Harry ze své pozice viděl i plešku, které se mu začala objevovat. Hnědozelené vodnaté oči si je pohrdavě měřily z obtloustlé tváře a křivé rty se na ně šklebily.

„Co vás přivádí do mého města, vážení?“ zeptal se jich pohrdavě, jakmile od něj stáli necelé dva metry a průvod se zastavil.

„Spravedlnost,“ odvětil klidně Harry a popleskal koně po šíji, když nervózně zafrkal.

„Prosím?“ otázal se baron a po spánku mu sjela kapička potu.

„Přišel jsem bojovat za práva lorda Elarosa Fortona,“ oznámil mu Harry podíval se do tváří vojáků, kteří stáli za baronem. Jejich výraz naprostého nezájmu ho uklidnil. Až dojde na souboj – a na něj dojde, protože pochyboval, že baron by se bez boje vzdal – nebudou zasahovat.

„Vyzýváš mě na souboj, chlapče?“ optal se baron Lisier a na tváři se mu rozlil jakýsi úsměv.

„Ano,“ potvrdil mu klidně Harry a seskočil z koně.

„Dobrá, mladíku, dám ti možnost bojovat za práva tohohle... člověka. Pokud však prohraješ, zemřeš a oni také,“ oznámil mu nelítostně Lisier a bylo na něm vidět, že si je svou výhrou naprosto jistý.

„A pokud vyhraji já a Vy budete žít, zrušíte svá kouzla a pak se podvolíte jakémukoliv trestu, který Vám udělí královna,“ vyslovil Harry své podmínky a natáhl ruku směrem k Lisierovi pro zpečetění slibu.

„Platí,“ pronesl Lisier a ruku stiskl.

Po té je Lisier zavedl na nádvoří zámečku. Jeho vojáci a Harryho doprovod se rozestavěli po jeho obvodu. Harry v klidu stál a čekal, dokud se šum neuklidní.

„Podle tradic máte právo vybrat zbraň,“ pronesl Harry nahlas a sundal si plášť a opasek. Nezabýval se ani tím, aby si z pochvy vytáhnul meč, a před tento balík jednomu ze svých mužů.

„Správně, mladíku, správně. Avšak my nebudeme bojovat se zbraněmi, ale s magií. Měl by ses začít modlit ke všem bohům, aby ti pomohli,“ pronesl s úšklebkem.

„Čekal jsem to,“ připustil Harry, trochu víc se rozkročil, aby zaujal stabilnější polohu a nepatrně se nahrbil.

Z Lisierových rukou se vynořilo rudé světlo, které se zformovalo do koule a tu baron hodil proti Harrymu. Jedině, na co stačil Harry pomyslet, než se kolem něj roztáhnul jeho štít bylo, že tohle není nikdo, kdo by prošel obloukem. Baron Lisier ovládal magii. Magii, která byla stejná jako neverbální magie z Harryho světa. Magie, která byla stejná jako ta, která vytvořila Harryho štít. A pokud zvládla štít...

Harry se soustředil na svou magii a náhle musel uskočit za studnu, která stála nedaleko, neboť se na něj řítila rudá koule a Harry jednal zcela instinktivně. Náhle se zase cítil jako ve čtvrťáku, kdy čelil drakovi.

Kousek od něj leželo několik kamenů, které se uvolnily ze studny. Harry se zaměřil na vzduch a mrštil jimi proti Lisierovi. Před ním se však vytvořila rudá stěna, která kámen rozdělila na několik menších ostrých a ty vyslal zpět proti Harrymu, který musel vylézt ze svého úkrytu. Štít se kolem něj opět zhmotnil a z ostrých kamenů se stal písek.

„Dobrá, chlapče, konec hraní,“ pronesl Lisier a proti Harrymu se vyvalila rudá vlna, která se zformovala do oblouku, takže mladý čaroděj neměl možnost skrýt se znovu za studnu.

Harry, který měl obavy, že se jeho štít znovu neobjeví, se natočil a obličej si zakryl pažemi. Avšak nic se nestalo. Narovnal se a zalapal překvapeně po dechu. Kolem něj se rozprostíral jeho modrý štít a ten ze všech stran objímal Lisierova červená magie. Harry cítil pulzování magie z obou štítů – z jeho i z Lisierova. Tohle byla jiná magie, než kterou se zde učil. Bylo to něco, co mu zbylo z magie z jeho světa. A pokud ji měl i Lisier, buď se sem nějak nepozorovaně dostal a nebo pocházel z rodiny, která měla za předky kouzelníky.

Jeho štít se pod náporem červeného trochu smrskl a Harry si v duchu pomyslel, že je dobře, že netrpí klaustrofobií. Přemýšlel. Lisierova magie byla červená. Mohl třeba i on mít nejprve jenom štít? A pokud ano, jak má Harry ovládnout ten svůj, aby začal útočit. Prostor kolem něj se opět zmenšil a Harry si uvědomil, že musí začít jednat. Zavřel oči a vzpomněl si na hodiny Nitrobrany se Snapem. Vyčistil svou mysl a soustředil se na magii pulzující kolem něj. V mysli si představil, jak jeho magie pohltí tu Lisierovu a odhodí barona. Cítil, jak se mu propocená košile lepí na záda. A v další chvíli se to opravdu stalo.

Baron něco takového nečekal. Magie ho odhodila, ale v dalším okamžiku byl opět na nohou a neraněn. Nepříjemně se na Harryho usmál a proti němu vystřelilo několik rudých hadů. Harry čekal, že se kolem něj zhmotní štít, ale nestalo se tak. Ten první do něj narazil, ostatním se stihl vyhnout. Cítil, jak mu po levé paži stéká z ramene, kam ho paprsek trefil, teplá krev. Proč jeho štít nefunguje? Proč, když předtím na něj nemusel ani pomyslet?

A pak to Harrymu došlo. Bylo to stejné jako s magií. Dokud vám nebylo jedenáct, ovládali jste magii naprosto bez problémů. Ve chvíli, kdy jste dostali hůlku a naučili se jí ovládat bylo neverbální a bezhůlkové kouzlení nesmírně těžké. Možná tohle bylo založeno na podobném principu. Dokud svou magii neovládl, pracovala sama. Nyní jí musí pomoct.

To už se na něj znovu řítila rudá vlna a Harry pomyslel na svůj štít, který se kolem něj roztáhl a rudou magii pohltil. Harry sebral veškeré své síly a oplatil Lisierovi stejnou mincí. Avšak za první vlnou poslal ještě druhou. Tu Lisier nečekal a nestihl se jí bránit. Znovu byl odhozen, avšak tentokrát silněji, narazil do zdi a po ní se sesunul k zemi. Kolem jeho hlavy se začala rozlévat rudá kaluž.

Nějaký muž se k Lisierovu tělu sehnul a následně prohlásil, že je mrtví. Harry se posadil na zem a zabořil tvář do dlaní.

„To jsem nechtěl,“ zašeptal a jeho rameno sevřela dlaň.

„Nesmíš si to vyčítat, Sieri. Jsem si jistý, že kdyby k tomu mohl Lisier cokoliv říct, raději by zemřel tímto způsobem v boji než na popravišti, kam by se určitě dostal. V každém případě máš můj dík. Osvobodil jsi nás od magie a já doufám, že se vše navrátí do starých kolejí,“ pronesl k němu útěšně Elaros a když Harry pokývl hlavou, rozešel se k lidem, kteří se na nádvoří pomalu začali scházet.

Harry viděl, jak si jeden z jeho synů vzal osedlaného koně a rozjel se z města pryč pro ostatní. Lisierovo tělo někdo odnesl a na krvavou kaluž hodili slámu, aby do sebe krev vpila. Rod Fortonů se pomalu vracel zpět na své místo. A jak to vypadalo, nikdo proti tomu nic nenamítal.



Bylo brzké ráno. Slunce ještě zcela nevyšlo, ale Harry se už pomalu připravoval na cestu. Měli sice vyrazit až krátce před polední, ale musel toho ještě mnoho zařídit. Lord Fier na včerejší slavnosti popíjel v hojné míře silné víno a medovinu a Harry ani nedoufal, že by ten člověk vylezl z pokoje dřív než těsně před odjezdem. Přehodil přes sebe kabátec a zapnul si opasek s mečem kolem pasu. Pak se vydal najít kuchyni, aby zjistil, zda bude možné obstarat si zásoby tady nebo bude muset do města.

Když vešel do kuchyně, několik kuchtiček si začalo vzrušeně špitat a chichotat se. Kuchtíci po něm taky loupli pohledem, ale jakmile zjistili, že se na ně mladý kouzelník dívá, odvrátili se a pokračovali ve své práci.

„Jak ti můžeme pomoci, pane?“ optala se ho baculatá kuchařka s přísným obličejem.

Harry se na ni nejprve mile usmál a pak jí předestřel svou prosbu. Žena si ho bez jakéhokoliv výrazu vyslechla a pak přikývla a oznámila mu, že pan Elaros ji již večer nařídil, aby dnes připravila nějaké jídlo na cestu pro něj i jeho doprovod. Harry jí poděkoval, dokonce se jí i nepatrně uklonil. Kuchtičky se znovu zachichotali a žena před ním nepatrně zčervenala a pak ho vyhnala z kuchyně.

„Pane...“ ozvalo se za ním, když mířil do stájí, aby zkontroloval koně.

Otočil se a uviděl jednoho z Elarosových synů, jak se za ním se zarudlými tvářemi žene. Harry zůstal stát a čekal, až k němu mladík lapající po dechu doběhne.

„Pane, otec prosí, zda by jste za ním přišel. Chce s Vámi mluvit ještě než budou vzhůru ostatní,“ oznámil mu a naznačil mu, aby ho následoval.

Harry se celkem divil, že už je Elaros vzhůru, ale pak si pomyslel, že i on má před sebou spoustu práce, kterou by měl udělat co nejdřív, aby vše zase fungovalo, jak má. Chlapec zastavil před jedněmi dveřmi z tmavého dřeva se zdobenou klikou. Pak se s ním rozloučil a zmizel v ohybu chodby. Harry za ním chvíli hleděl a pak zaklepal. Po vyzvání vstoupil.

„Posaď se, příteli,“ vyzval ho Elaros a pokynul mu k jednomu ze dvou křesel potežených tmavě zelenou látkou.

Harry se usadil a v tichosti vyčkával.

„Vím, že už jsem ti poděkoval, přesto mám u tebe dluh. A vím, že nejsi odtud a že se zanedlouho odsud vrátíš do svého světa. Proto, prosím, přijmi toto,“ řekl Elaros a podal Harrymu malou dřevěnou krabičku.

Uvnitř se skrýval prsten. Stříbrný kroužek s propracovanou rytinou po obvodu, jemuž vévodil kámen, svou barvou podoben onyxu, avšak uprostřed měl jakousi zlatavou spirálu. Harry se tázavě podíval na Elarose.

„To je jeden z klenotů našeho rodu. Kdysi, před mnoha a mnoha lety, odešel do vašeho světa bratr mé prabáby. I když tam začali úplně nový život, jsem si jist, že to odkud pochází a jaká je historie našeho rodu, si dál předávají z generace na generaci. Pokud budeš potřebovat pomoc, podle tohoto prstenu je najdeš a prokážeš, že ti náš rod dluží laskavost. Nevím, jak moc je tato linie mého rodu magicky nadaná, neboť to proč můj praděd odešel, byla jeho láska k jedné čarodějce, ale jsem si jist, že udělají, co bude v jejich silách,“ vysvětlil mu Elaros a Harrymu nezbylo než poděkovat.

Nasadil si prsten, rozloučil se a zamířil do stájí, kam jeho kroky směřovaly již prve. To, že nehodlal zatáhnout někoho nevinného do války s Voldemortem, mu přece říkat nemusel.



09.12.2012 22:50:09
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one