Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
První kapitolka, snad se bude líbit....

Z temnoty ho probral žár slunce a šumění moře. Otevřel oči, posadil se a rozhlédl se kolem sebe. Nacházel se na malém ostrově, který byl slabě porostlý suchou trávou a kolem bylo moře. Až na ruiny, ve kterých se nacházel, tu nebylo nic. Uvědomil si, že v obou rukách něco svíral. V pravé svíral věštbu a v levé… V levé svíral zbytky své hůlky. Přesněji fénixovo pírko a několik třísek, z nichž se mu většina zabodla do dlaně.

            Nechápal, co se děje, kde je. A pak se mu vše vybavilo. Ministerstvo, věštba, Sirius, oblouk. Takže tohle je nebe? Nebo je to peklo? A kde jsou jeho rodiče? Cítil, jak mu po tváři sklouzla slza. Slza, která v sobě ukrývala vztek, zmatek, bolest a lítost. Zatnul ruce v pěst. Třísky se mu zaryly hlouběji a pírko začalo pálit. Vykřikl a chtěl ho z ruky sundat. Pustil věštbu a odhodil zbytek pírka. Najednou si všiml, jak se skleněná koule přibližuje k moři. Možná by ji mohl nechat. Pak se však po ní rychle natáhnul. Kdo ví, co se s ním stalo, a pokud ji chtěl Voldemort, bude důležitá.

            Najednou se mu začala točit hlava a cítil nevolnost. Temnota se kolem něj opět začala stahovat. Z posledních sil se přetočil tak, aby mu věštba nevyklouzla a neutopila se v moři. A pak se temnotě poddal.

 

***

            Přitáhl si slabou deku blíže k tělu a snažil se ignorovat vlhký pach plísně. Najednou se zarazil. Na ostrově žádnou deku neměl a po plísni to tam taky nesmrdělo. Vymrštil se do sedu. Okamžitě zajel rukama do kapes, když v tom mu došlo, co se s jeho hůlkou stalo. Povzdychl si a rozhlédnul se kolem sebe.

            Nacházel se v malé místnosti s postelí, na které ležel, v rohu se nacházel otvor, který měl sloužit jako záchod, a u dřevených dveří s malým okýnkem ve výšce očí ležel džbánek a podivný žlutý kulatý bochánek. Stěny byly kamenné a vlhké.

            Harryho napadlo, že se nachází u Voldemorta, ale pak to zavrhnul. Proč? Protože vedle postele ležela skleněná kulička – věštba. Pomalu se postavil a protáhnul se. V páteři mu několikrát zapraskalo, od toho jak dlouho ležel, ale jinak se cítil v pořádku. Podíval se na ruku, ve které měl zlomenou hůlku. Třísky mu z ruky někdo vyndal, není po nich ani stopa, ale uprostřed dlaně se mu skvěla spálenina.

            Chodbou se rozezněly kroky. Harry ztuhnul a zhluboka dýchal. Zíral na dveře a čekal, jestli se otevřou. A opravdu. Kroky se zastavili před jeho celou a dveře se s tichým skřípotem začaly otvírat. Ve dveřích stáli dva muži v černých kožených kalhotách, bílé košili, černé kožené vestě s modrým erbem vyšitým na srdci a mečem u pasu.

 „Konečně jsi se probral. Paní tě chce vidět,“ řekl jeden z nich.

            Harry sice chvíli váhal, ale nakonec se vydal ke dveřím. Jeden strážný šel před ním a druhý za ním. Ocitli se na konci kamenné chodby a vystoupili několik schodů. Najednou se ocitly v jiném světě. Mramorová podlaha, světle modré stěny, krémové závěsy u oken, obrazy na stěnách, voňavé květiny… bylo toho tolik, ale Harrymu nebyl dán čas, aby se mohl rozhlížet. Strážným co byl za ním, do něj strčil a Harry musel pokračovat. Zastavili se až před velkými dřevěnými vyřezávanými dveřmi. Muži, co u nich drželi stráž, na Harryho doprovod kývli a otevřeli jim dveře. Ocitli se ve velkém oválném sále, který byl plný světla. Podlaha byla mramorová, stěny byly krémové se zlatým zdobením, strop byl skleněný. Naproti dveřím na druhém konci místnosti bylo malé podium. Na něm stály dva trůny – vyřezávaná dřevená křesla se sedátkem potaženým modrým sametem. Na jednom z nich seděla žena. Černé vlasy měla vyčesané a na hrdém čele se jí skvěla stříbrná korunka – stříbrný kroužek posázený safíry. Bledé trojúhelníkové tváři dominovaly černé oči a přísné rudé rty. Na sobě měla tmavě zelené šaty se zlatým lemováním.

            Harry se těm šatem podivil, ale jak se blížili k podiu, stačil si všimnou, že je tak oblečena většina žen, které se nacházely v sále. Jen jejich šaty nebyly tak okázalé. I muži na sobě měli oblečení, které se Harrymu zdálo podivné. Připadal si, jako by se najednou ocitl ve druhé třídě na výletě v muzeu. Všichni ho sledovali. Jejich pohledy byly nepřátelské a opovrhující. Ale to už došli téměř k pódiu a Harry byl přinucen pokleknout před ženou v zeleném.

 „Jak se jmenuješ, cizinče?“ zeptala se chladným hlasem a zabodla do něj černé ledové oči.

 „Proč bych Vám měl odpovídat?“

            Kolem se rozlehl šepot. Žena, která do teď seděla znuděně v křesle, vstala a udělala několik kroků k mladíkovi. Chytila ho za bradu a pozvedla mu tvář.

 „Víš kdo jsem?“ zeptala se s přimhouřenýma očima.

            Harry jen zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu a čekal. Nemusel dlouho. Žena ho pustila a vrátila se na svůj trůn.

 „Jsem královna Mircal. Královna Klanersty. A tebe, mladíku, čeká poprava,“ oznámila mu. Harry ztuhl.

 „Poprava?“ zopakoval téměř šeptem.

            Někdo se zasmál, ale Harry to nevnímal. Přemýšlel. Přemýšlel a doufal, že je z této šlamastyky vede nějaká cesta ven.

 „Za co?“ zeptal se, když znovu našel hlas a pohlédl na ženu.

 „Prošel jsi branou na ostrově Erestan. A to je zakázané,“ oznámila mu znuděně a začetla se do jednoho pergamenu, který jí přinesl muž v tmavé modrém obleku.

 „Nechápu to. Propadl jsem se obloukem a ocitl se tady, ale myslel jsem, že jsem mrtvý,“ přemýšlel Harry nahlas a žena na něj opět upřela pozornost.

 „Pročpak by jsi měl být mrtvý, když projdeš branou?“ ptala se zvědavě.

 „Tím obloukem, branou, kterou jsem u nás propadl se říká oblouk smrti. Proč by se mu tak říkalo, kdyby člověk, který projde, neumřel?“ ptal se Harry a žena se na něj blahosklonně usmála.

 „Ty ale umřeš. Za porušení zákonů,“ řekla a kývla na stráže, že mají Harryho odvést.

 „Jakých zákonů?“ ptal se Harry a pokoušel se dostala ze železného sevření.

            Žena zvedla ruku a vojáci ho pustili. Upadnul a zůstal klečet. Žena si ho zkoumavě prohlížela.

 „Co jsi zač?“ ptala se.

 „Jsem kouzelník, jsem…“

            Představit se už nestačil. Síň naplnili výkřiky a urážky.

 „Ticho.“ Jedno ženino slovo stačilo a síň byla opět tak tichá, že by člověk slyšel upadnout špendlík.

 „…jsem Harry Potter.“ Představil se Harry konečně.

 „Proč jsi tu?“ ptala se ho žena.

 „Při jedné bitvě jsem propadl na ministerstvu obloukem smrti a ocitl jsem se tady. Když jsem se probral, ležel jsem na tom ostrově. Z mojí hůlky zbyly jen třísky, ale věštba byla v pořádku,“ odpověděl Harry.

            Žena si ho zamyšleně prohlížela a pak pokývla rukou. Jeden strážný jí podal Harryho věštbu. Pak kývla znovu a jakási žena před ní postavila oválnou misku naplněnou růžovou vodou. Pak na příkaz své paní vložila věštbu do vody. Stalo se něco, co Harry nečekal. Najednou před Harrym stála jeho profesorka věštění a chraplavým hlasem říkala:

 

„Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“

 

 

            Harry užasle naslouchal věštbě a nedokázal tomu uvěřit. On že by měl zabít Voldemorta? Porazit ho? Ano, již se s ním několikrát setkal a přežil, ale vždy jen díky náhodě, štěstí.

 „Víš co to znamená?“ zeptala se ho Mircal a kývla hlavou k věštbě.

 „Ano, všechno začalo ještě před tím, než jsem se narodil. Jeden čaroděj – Tom Rojvol Raddle -  nenáviděl mudly. A to natolik, že se jich chtěl zbavit. Chtěl nad nimi získat moc. Mudlové, jsou obyčejní lidé, bez kouzelných schopností. To mu však brzy přestalo stačit a začal odsuzovat všechny, kteří nebyli čistokrevní kouzelníci. On a jeho následovníci nastolili období strachu a teroru. A pak, když mi byl rok, zaútočil na mé rodiče. Oba zabil a pak se pokusil zabít i mě. Nepovedlo se mu to. Moje matka se za mě obětovala a tak se kletba téměř neškodně odrazila. Zbyla mi po ní jen jizva a občasné spojení s Voldemortem. Tak si začal Tom říkat. Všichni si mysleli, že umřel. Na dobro. Jenže minulý rok se vrátil. Pokoušel se o to už dřív, ale až minulé léto se mu to doopravdy povedlo. Jenže lidé se bojí a tak nevěří, že se vrátil. Před náznaky zavírají oči a tak nemá problém v tom, aby co nejnenápadněji ovládal kouzelnický svět,“ řekl Harry a hořce se usmíval. Pokud je ta věštba pravdivá, těžko se naplní. Pochyboval, že se z tohoto maléru jen tak dostane.

 „Proč jsi propadl tím obloukem?“ zeptala se ho a podepřela si bradu jednou rukou.

 „Kvůli tomu spojení, co s ním mám díky té jizvě, jsem tento rok viděl nějaké jeho plány a pomohl tak zachránit tatínka mého nejlepšího kamaráda. Pár lidí se domnívalo, že je to nebezpečné, že by to mohl použít proti mně a učili mě se proti tomu bránit. Měl jsem jim věřit, jenže já si myslel, že bych tak mohl zachránit další a tak jsem se ani moc nesnažil. A pak jsem najednou měl vidinu, že Voldemort má na ministerstvu mého kmotra. Já a moji přátele jsme se tam vydali, abychom ho zachránili. Místo toho jsem našel to věštbu a hned na to se objevili jeho následovníci a chtěli ji. Byl jsem příliš blízko oblouku a snažil se hrát o čas. Jenže jednu smrtijedku jsem svými slovy vyprovokoval natolik, že na mě vyslala kletbu a ta mě strčila do oblouku.“

            Harry odpovídal s klidem. Tohle mu nijak ublížit nemohlo a i kdyby ano, stejně umře.

 „Kouzelníci… Neustále mezi sebou vedete války. Kvůli tomu byl zbourán i chrám na Erestanu,“ řekla z ničeho nic Mircal a Harry se po ni překvapeně podíval.

 „Před mnoha lety existovali mezi různými světy brány,“ začala vysvětlovat, když viděla, že jí mladý kouzelník nerozumí. „Jejich obyvatelé spolu obchodovali, uzavírali sňatky, udržovali přátelství. A pak se objevili kouzelníci s tou jejich touhou po moci. Začali si dělat právo na naše světy a prohlašovat se za jejich pány. Tehdy vypukla ošklivá bitva. Byla spousta mrtvých. Když válka skončila, byl kontakt mezi světy přerušil. Většina bran byla zničených, jenže ne všechny se povedlo tím uzavřít a někde i některé zbyly. Proto byly vydány zákony, které zakazují, aby kdokoliv branami prošel. “

 „A tady? Je tady ještě nějaká brána?“ ptal se Harry nadějně a myšlenky o své popravě velmi rychle zahnal.

 „Ano, je, ale co když tě pustíme domů a ty se vrátíš s armádou?“ zeptala se a několik lidí projevilo svůj nesouhlas s tím poslat chlapce domů.

 „Od svých jedenácti jsem obklopen slávou. Můj nejlepší kamarád mi ji závidí a já jemu závidím rodinu. Nikdy jsem nechtěl nic víc, než mít svou rodinu a klidný život. Proč bych teď měl své přání měnit? A ne že bych měl něco proti Vaší zemi, ale… není to můj domov. Není to Anglie,“ řekl Harry a zahleděl se na Mircal.

            Žena si pro sebe přikývla a pak pokynula rukou. Okamžitě u ní bylo šest mužů a dvě ženy a něco si špitaly. Asi po deseti minutách odstoupili a Mircal povstala.

 „Dám ti šanci, kouzelníku, abys prokázal, zda v sobě máš čest, spravedlnost, odvahu, pokoru a skromnost. Nechte vyhlásit, že kdokoliv chce, může přijít mladého kouzelníka učit. Pochybuji totiž o tom, že krom kouzel, umíš ještě něco. A jak jsi sám řekl, tvá hůlka je ti nyní k ničemu. Avšak máš přesně rok. Ode dneška přesně na den. Pak tvá zkouška započne. Ulte, Dauren, postarejte se o našeho hosta. Obstarejte mu vše, co bude potřebovat. Tímto ti dávám k dispozici dům u jezera. Ulte a jeho manželka a jejich děti ti budou k dispozici. Uvidíme se za rok.“

            Než se Harry stačil vzpamatovat a poděkovat, byl v síni sám. Najednou se vedle něj objevilo blonďaté copaté děvče.

 „Pojďte, pane,“ řekla, chytila ho za ruku a táhla ho labyrintem chodeb.

Najednou se zastavila před jedněmi dveřmi, otevřela je a strčila ho dovnitř. Ocitl se v malé kruhové místnosti s vanou, ze které stoupala pára, uprostřed s plentou, zrcadlem a stolkem s několika lahvičkami a židlemi. Krom něj tam byly ještě dvě ženy – jedna mu připomínala paní Weasleyovou. Stejně jako matka jeho nejlepšího kamaráda měla maminkovskou postavu a milý obličej. Krátké, tmavě hnědé vlasy měla spletené do copu a na sobě měla bílou halenku s krátkými rukávy a černou sukni. Dívka vedle ní mohla být jen o několik let starší než Harry. Musela to být ženina dcera. Měla stejné vlasy i stejné modré oči. Vlasy však měla rozpuštěné a pouze přední dva pramínky měla svázané, aby jí nepadaly do očí. Na sově měla hnědé šaty s dlouhými rukávy, které teď však měla vytažené, a hnědá bavlna byl zdobena červenou výšivkou.

 „Jsem Dauren a toto je má dcera Gaunte. Ta, co vás sem dovedla je Tresa. Královna rozkázala, že než můj manžel a synové připraví vše na cestu, máme Vám připravit koupel a pokud máte nějaké zranění, ošetřit Vás. Než však půjdete do lázně, změřím Vás a Gaunte dojde ke krejčímu, aby Vám poslal nějaké šaty hned a další Vám podle seznamu Jejího Veličenstva pošle do domu,“ řekla Dauren a spolu s Gaunte se mu poklonili.

            Pak se Dauren dala do měření a než se vzpamatoval, zmizela Gaunte i s malým papírkem pryč. Pak ho Dauren vyzvala, aby se svléknul a vlezl do vany. Harry jí naznačil, aby odešla, ale ona se něj jen usmála a řekla, že se před ní mladý pán stydět nemusí. Harry s červenáním vlezl za plentu a svléknul se. Pak v rychlosti vklouznul do vany a užíval si toho požitku, co mu přinášela horká voda.

            Dauren mu pomohla se umýt a nespokojeně si pod nos mumlala, jak je ten kluk vyhublý. Pak se ozvalo krátké zaklepání a dovnitř nakoukla Gaunte s balíčkem látky v rukou. Dauren na ni kývla dívka vplula do místnosti. Šaty položila na židličku za plentou, vzala Harryho staré oblečení a zase zmizela.

            Když byl Harry konečně umytý a převlečený do čistých černých kožených kalhot a bílé košile se šňůrkou, odvedli ho do kuchyně, kde před něj baculatá kuchařka postavila kus pečeného hovězí, chléb a korbel vína.

 „Omlouvám se, ale nemohl bych dostat jenom vodu?“ zeptal se Harry, který nebyl zvyklý pít alkohol. Kuchařka se na něj mile usmála a podala mu sklenici vody.

 „Děkuji,“ poděkoval a pustil se do jídla.

            Snědl toho málo. Ono po třech dnech spánku, jak se dozvěděl, není divu. Obě ženy se sice mračily, že toho jejich svěřenec snědl tak málo, ale Dauren ujišťovala kuchařku, že se o toho mladíka postará. Pak byl konečně čas vyrazit.

            Harry ani nevěděl jak, ale najednou se ocitl na nádvoří. Otočil se a podíval se na hrad, ve kterém doteď pobýval. Byla to mohutná stavba se dvěmi věžemi. Byl o tolik jiný než Bradavický hrad. Tamten na dálku vyzařoval magií a životem. Tento byl sice také téměř živý, ale to bylo všechno. Žádné zadržování dechu úžasem.

 „Pane, musíme vyrazit,“ oslovila ho Dauren a Harry přikývl.

            Otočil se a hleděl na dva vozy překryté plachu. Na jednom kozlíku seděl starší plešatý muž v modré vestě a hnědých kalhotách. Byl mu představen jako Ulte. Vedle něj se posadila Dauren a Gauntina náručí si převzala nemluvně. Byl to Daurenin nejmladší syn Roin. Byl starý jen několik měsíců. Gaunte si vlezla na kozlík druhého vozu vedle hnědovlasého chlapce tak v Harryho věku. Byl to její bratr Lei. Na klín si vzala blonďatou Tresu. Posledním členem rodiny byl Sait. Ten seděl na mladém grošákovi a z uzdu držel černého hřebce. Harryho se v první chvíli při pohledu na hřebce zmocnila panika. Pak ji však zahnal a namlouval si, že se jízda na něm nebude příliš odlišovat od jízdy na testrálovi, Klofanovi nebo kentaurovi. Jakmile se dostal do sedla, vyrazili. Každý vůz táhli dva koně.

 „Co je v těch vozech?“ zeptal se Harry Saita. Ten chvíli váhal, ale nakonec odpověděl.

 „V jednom jsou věci mojí rodiny. Ve druhém je nějaký nábytek do Vašeho domu, jídlo, zbraně a vše co královna považovala z důležitě.“

            Harry přikývnul na znamení vděku. Pak přemýšlel. O tom, co ho čeká a jestli se odtud někdy dostane. A jestli to bude dřív, než Voldemort stihne zničit jeho domov.

 

***

            Asi za tři hodiny dojeli k velkému jezeru v jehož středu stála na ostrůvku menší vila. Přes jezero k vile vede kamenný most. Pomalu se rozjeli a Harry se tak mohl kochat svým novým domovem. Vila byla dvoupatrová natřená bílou barvou s červenou střechou. Na malém nádvoří, kde právě zastavili, byla studna se zdobenou mříží a za vilou byla zahrada. Sait a Lei se okamžitě začali starat o koně. Ulte stáhnul z prvního vozu plachtu a začal nosit nábytek do vily. Harry se mu rozhodl pomoct. To vyvolalo údiv, ale Harry se to rozhodl neřešit. Rodině bylo přiděleno k dispozici spodní patro – kuchyň, čtyři pokoje a jedna koupelna. Pak byl dole ještě malý obývací pokoj s krbem a jídelna. Ve druhém patře měl pokoj Harry. Pak tam byla jeho vlastní koupelna, jeden pokoj pro hosty, pracovna a knihovna. Pak tam bylo ještě několik pokojů, ale ty byly prázdné.

            Harry pomohl Ulteovi a později i Satovi a Leiovi nastěhovat všechen nábytek a pak jim dal po zbytek dne volno. On sám si chtěl celý dům projít. Jeho pokoj se mu líbil. Byla to půlkruhová místnost, ke které patřil balkon. Stěny měly krémovou barvu. Postel byla z tmavého dřeva. Byla obrovská a měla zlatá saténová nebesa a povlečení. Po obou stranách byly noční stolky se svícny. Naproti posteli byl krb. Před ním stály dvě krémová křesla a tmavý konferenční stolek. Za tajnými dveřmi vedle krbu mak byla jeho ložnice – stěny byly světle žluté a podlaha byla kamenná. Uprostřed stála vana a kolem zdí bylo několik truhlic, které byly zatím prázdně. Do nich později přijde Harryho oblečení. Naproti Harryho pokoji byl záchod. Harry se podivoval nad tím, jak některé věci jsou v tomto světě jsou na stejné nebo na lepí úrovni než v jeho světě a některé jsou naopak zaostalé.

            Nějakou dobu trvalo, než si Harry na všechno zvykl. Pomalu začínal brát Dauren a Ulta jako své rodiče a jejich děti jako své sourozence. Harry je často svým chováním překvapoval. Choval se k nim mile a přátelsky, zatímco oni čekali, že se na ně bude povyšovat. Jednoho dne ho začala Gaunte učit tanci a on sám sebe přesvědčil, že to s ním nebude tak špatné. A pak, za pár dní, se po mostě začali přibližovat jezdec a pes.                        

 

 

Citace věštby je použita z Harry Potter a Fénixův řád, str. 770   

01.05.2011 12:26:31
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one