Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak a dnšní druhá a slíbená kapitolka je prolog k pokračování Tajemství. No, má dvě stránky, takže jsem se rozhodla to brát jako normální kapitolku. Ať se líbí, komentáře potěší, omlouvám se za chyby.

            V kotlíku na kamenném oltáři pobublávala nažloutlá směs. Černovlasý muž do ní postupně přidával další ingredience a mumlal latinská zaklínadla. Poslední na řadu přišly dvě ampulky krve. S tou první lektvar zčernal. S druhou zprůzračněl. Muž uhasil oheň a odstavil kotlík. Pak přešel do rohu místnosti a na střed vytáhl mladíka. Jeho pihovatá tvář byla bledá a v rudých vlasech byla zaschlá krev. Mladík byl v bezvědomí. To však muži nezabránilo vlít mu do úst lektvar s další latinskou formulací. Pak přešel k proutěnému koši u vchodu do místnosti a vyndal z něj spící nemluvně.

            Postavil se za oltář, na kterém nebylo po přípravě lektvaru ani stopy, a položil na něj spící dítě a černou dýku. Pozvedl obě prázdné ruce a začal. Kolem spícího mladíka se v zemi začal objevovat pentagram. Muž vzal dýku a podřízl nemluvně jako jehně. Krev začala stékat po kameni až na zem. Našla si cestičku a vyplnila pentagram. Ten začal zářit a nad ním se objevila černá mlha. Mladíkovo tělo se vzneslo a z mlhy se k němu začaly natahovat černé úponky. Ty se do něj začaly vpíjet a nakonec se opět snesl k zemi. Mlha zmizela a pentagram také. Muž mávl rukou a dětské tělíčko zmizelo. Pak přešel k mladíkovi na zemi a nadzvedl mu víčko. Červená barva se mísila s chlapcovou původní, po chvíli však zmizela. Další mávnutí a mladík zmizel.

            Muž se rozhlédl kolem sebe a s dýkou stále od krve začal do zdi vyrývat runy. Tvářil se potěšeně a nespokojeně zároveň. Svůj poslední slib splnil a mohl se vrátit do svého světa. Zároveň se však na černokněžníka, kterému se kdysi zavázal, zlobil. Kdyby vše nechal na něm, neměl by teď Gabriel obavy, že tento rituál vyšel vniveč. Vše by naplánoval a počkal, až ten mladý kněz zmizí, neboť měl strach že ti ostatní poznají, co se stalo a zasáhnou dřív, než se dílo dokončí. Prvního července se však začal jeho poslední slib dožadovat splnění. Dva týdny mu trvalo, než vše připravil a pak stačilo popadnout prvního chlapce, kterého uviděl. No, nebyl to první chlapec. Snažil se vybrat někoho, kdo by byl užitečný pánovým zájmům. Mohl si vybrat buď jeho nebo tu dívku, se kterou se procházel v lese. Oba patřili na stranu Brumbála a pokud si dovolil předvídat, oba se budou velmi často vyskytovat v blízkosti toho zasvěcence.

            Nyní to však už nebyla jeho starost. Dokončil runy a před ním se objevil portál. S úsměvem prošel a jakmile ho ovanul známý vítr, usmál. Byl zpět. Po dlouhých letech byl zpět. A kvůli tomu, může mít radost i démon.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***     

 „Rone, Hermiono, kde se couráte? Čekáme už jenom na vás.“ Oba oslovení pod zkoumavým pohledem paní Weasleyové zrudli a dvojčata za jejími zády se pobaveně ušklíbala.

 „Usnuli jsme,“ kuňkl Ron a několik jeho bratrů se zasmálo.

            Paní Weasleyová si povzdechla a popohnala je. Celá rodina Weasleyů byla pozvána do Bradavic, kde další členové řádu, přátelé Siriuse a několik dětí, oficiálně uvítají Harryho Pottera v Anglii. V jeho domově. Dnes se totiž Sírius, Remus, Harry vraceli z desetidenní dovolené. Když se totiž chlapec nastěhoval ke svému kmotrovi, Brumbál nadhodil, že by výlet chlapce trochu rozveselil a Sírius okamžitě začal plánovat. A tak na nějaké uvítání nebyl čas.

            Molly se podívala na Rona, aby ho popohnala ke krbu a viděla, jak její syn zavrávoral a chytil se za hlavu.

 „Jsi v pořádku?“ zeptala se ho starostlivě.

 „Jo. Jen se mi trochu zamotala hlava. To z toho horka,“ řekl zrzek a vlezl do krbu.

Když ho pohltily plameny, pocítil tu podivnou slabost znovu a tlak v jeho hlavě byl větší. Naštěstí to zmizelo dřív, než vypadl z krbu v Bradavické vstupní hale a během několika minut na to zapomněl a s vděkem přijal sklenici dýňového džusu.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

            Seilen seděla na zahradě a zachmuřeně hleděla před sebe. Alter ji pobaveně sledoval a přesně věděl, co se jí honí v hlavě. Měla strach o Eivala. I když neměla sebemenší důvod. A zároveň měla strach, aby se Eival nezamiloval. To, co předtím cítil k té lidské dívce, nebyla pravá láska a proto ji to netrápilo. Teď měl bez nich žít devět let a ona měla strach, aby si nikoho během té doby nenašel. Mezi nimi bylo normální, najít si někoho mezi lidmi a zplodit s nimi děti. Tedy, bude to možně, jakmile se Eival stane veleknězem. Ale Seilen a Eival…

            Když mu bylo následujícího dne po tom masakru oznámeno, že se má stát veleknězem, zalekl se. Ne že by proti Seilen něco měl, ale nedokázal si představit, že by ji měl kdy milovat a že by to byla žena, které je – stejně jako ona jemu – povinován věrností. Tak to totiž mezi veleknězem a velekněžkou bylo. Byli ztělesněním Života a Smrti. Dokud byli smrtelní, platilo to jen po nějakou dobu. Než se vzdali svého úřadu. Pak odcházeli z chrámu učit nebo prostě žít. Ale nyní to bylo navždy.

            A Seilen si už stačila Eivala oblíbit. Znala ho totiž od jeho narození, neboť v den, kdy se narodil, zemřela jeho babička. Fiel byl u jeho narození a Seilen, která věděla o smrti paní Potterové šla s ním, aby to staré ženě ulehčila a aby jí zabránila zůstat na Zemi jako duch. A pak to byla znovu ona, kdo s Kreou odváděla jeho rodiče a měla odvést i jeho. Avšak on přežil. A od té doby dávala na chlapce pozor. Jediná totiž věděla, kdo se má stát novým veleknězem – chlapec označený smrtí i životem.

            Nejprve na něj chtěla jen občas dohlížet, což měla stejně ve zvyku, ale před pár dny se něco stalo a ona měla divný pocit. Od toho, aby se za ním vydala, ji odrazovali asi dvě hodiny. A i pak byla na vážkách. A i když se to snažila zamluvit a předstírat, že jí o Eivala ani tak nejde, své přátele neoklamala. Všichni na ní viděli, že ke chlapci cítí víc než náklonnost.

 „Poslal jsem za ním Niana. Dá na něj pozor a ochrání ho před horou ctitelek,“ řekl a se smíchem se uhnul letícímu jablku, které černovláska do té doby svírala v rukou.

 „Pošlu s ním Liu. Teď, po smrti toho černokněžníka, by jsme měly mít méně práce,“ řekla a Alter zakryl smích kašlem.

            Velekněžka se elegantně zvedla a vydala se do chrámu ke svým kněžkám, aby jednu z nich vyslala se služebníkem Života na Zem.    

15.05.2011 21:01:03
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one