Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda....no jo, já vím. za minulý týden se omlouvám, ale šrotila jsem se matiku, ne že by to nějak pomohlo.
Ale ke kapitolce. Nejprve chci poděkovat za komentáře a opět se omluvit za chyby. Jinak je to jenom první část ze zamýšlené kapitolky, ale nakonec jsem se to rozhodla rozdělit. Bude to tak lepší, nebo alespoň podle mě.
Ať se líbí.

Harry, kterého však již všichni nazývali Eivalem, seděl před bílou sochou muže. Posed byl podobný tomu, který zaujímají mnichové při meditaci. Měl zavřené oči a zhluboka dýchal. Na sobě až na bílé volné kalhoty nic neměl, takže kdokoliv by se na něj podíval ze předu, uviděl by podivné tetování na jeho hrudi. Jediný znak, který mu po obřadu zbyl a který již nikdy nezmizí.

            Během rituálu se Eival změnil. Jeho tělo dospělo. Veškerá dětskost, která se v jeho rysech ještě ukrývala, byla pryč. Vlasy, které byly stále stejně černé, mu Alter trošičku zastřihl a tak mu teď končily těsně pod bradou. Oči byly stejně zelené, jen o něco tmavší. A něco v jeho tváři dávalo najevo ostatním, že není jen tak nějaký obyčejný člověk.

            Stejně tak, jako dospělo jeho tělo, však musela dospět i jeho mysl. Proto ta meditace. Byl myslí spojen se samotným Životem a učil se od něj, získával informace. Zjistil, že stejně tak jako Seilen a její kněžky, odvádí duše na onen svět, on a kněží jsou u zrodu nové. Eival bude mít za úkol novou duši stvořit, stvořit nový život. A ostatní pohlídají, aby jeho příchod na svět nebyl ničím ohrožen.

            Zjistil, že jeho magie je pryč. Voldemort ji z něj vysál. Ne všechnu, nepatrné množství v Eivalovi zůstalo – množství, které stačilo na to, aby se dostal přes štít, který Voldemorta chrání před útokem ostatních.

            Ale místo, kde bylo uložené jeho magické jádro nezůstalo prázdné. Usídlila se tam moc, stvořit nový život. A moc, která mu měla pomoci ochránit jak sám sebe tak ostatní.

            Znovu se zhluboka nadechl a vydechl. Pak otevřel oči a vzhlédl ke kamenné tváři před ním. Cítil se…přehlcen informacemi. Ale jen na několik minut. Jen takovou dobu, kterou jeho mysl potřebovala, aby informace zařadila na správné místo, pospojovala je.

            Cítil se zvláštně. Ještě před několika dny mu bylo šestnáct. Uvažoval o tom, že se zkusí ucházet o místo ve famfrpálobém týmu a jeho největší starostí bylo, jestli správně napsal test. Teď se cítil…starší. Jeho mladická naivita kamsi zmizela. Trochu toho litoval. Toho, že si nikdy neprojde tím posledním kouskem dospívání. Ale nejspíš to byl jeho osud…

            Vstal, otočil se zády k soše a pohlédl na deset mužů v bílých pláštích se sklopenou hlavou, jak tiše mumlají své modlitby a prosby.

 „Jsem připraven,“ řekl Eival a šepot v místnosti ustal.

 „V tom případě je potřeba tě připravit. Úplně nastane za tři dny,“ oznámil mu Alter a Eival přikývl.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

            Seilen hleděla na sochu před sebou. Trvalo to tak dlouho a ona nesměla opustit svatyni do doby, než bude čas přemístit se do svatyně, která je zasvěcena Životu u Smrti. Nejvíc jí však vadilo, že nemá žádné informace. Mohla jen doufat, modlit se a prosit.

            Najednou se na černém stromu vytesaném na zdi objevila tři bílá poupata. Ta po chvíli zmizela. Seilen moc dobře věděla, co to znamená. Otočila se ke svým kněžkám s úsměvem na tváři.

 „Máme tři dny,“ oznámila jim a ještě jednou pohlédla na sochu ženy.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

            Eival si opláchl tvář, kterou si vzápětí otřel do bílého ručníku a poté si oblékl bílou košili. Tu a bílé kalhoty měl doplnit ještě stejně bílý plášť. Na chvíli se zahleděl na vodní hladinu, kde se lehce odrážela jeho tvář. Stále tomu nemohl uvěřit – tomu, že se tak změnil, za tak krátkou dobu, že umřel a znovu ožil.

 „Jsi připraven? Je čas,“ oslovil ho Alter a on sebou trochu trhl, jak ho neslyšel přicházet.

 „Jistě. Můžeme jít,“ odpověděl, naposledy střelil pohledem na svůj odraz a následoval Altera do svatyně, kde již byli ostatní.

            Kněží se postavili do kruhu kolem Eivala. Ten na okamžik zavřel oči a zhluboka se nadechl. Kolem nich se najednou začala tvořit našedlá mlha, která je všechny pohltila. Když se rozplynula, nikdo ve svatyni nebyl.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

            Objevili se na lesní mýtině. Na jejím konci se do výše tyčil kamenný oblouk, který kdysi tvořil zádní část chrámu. Před ním stály dvě sochy držící se za ruce. K rozvalinám vedla cesta tvořena hořícími pochodněmi. Před sochami již stálo několik postav, které byly oděny v černém.

            Eival se zhluboka nadechl a rozešel se k nim. Kněží ho následovali. Byl bos, ale nebylo mu to nepříjemné. Lesní mech byl měkký a nadýchaný jako koberec. Pak se mu struktura povrchu pod nohama se změnil na kámen. Prošel poslední dvojící pochodní.

 „Vítej, posle života,“ přivítala ho Seilen a otočila se k němu čelem. Doteď hleděla sochy.

            Eival viděl, jak ho sjela pohledem. Viděl, jak se zhluboka nadechla a pak mu věnovala úsměv, který jí opětoval. Rozešel se k ní, chytil ji za ruku a na její hřbet jí vtiskl polibek.

 „Vítej, paní smrti,“ řekl pak a viděl, jak se nepatrně zarděla. Stále držel její ruku.

            Najednou se stalo něco podivného. Ruiny zmizely a místo nich to byl kompletní chrám. Po sochách také nebylo ani památky, místo nich tu stály dvě postavy.

 „Vítejte, dcery Smrti a Života,“ pronesl muž a popošel s ženo po své pravici blíže k Rivalovi a Seilen.

            Kněží a kněžky se vrhli na kolena. Seilen je užuž chtěla následovat a Eival též, ale ti dva je zarazili.

 „Jste naši nástupci. Po dnešní noci zaujmete naše místo. Zůstaňte stát,“ pronesla žena a ruce, za které se stále drželi, položila bílou stuhu s černou výšivkou.

            Ta se jako had obtočila kolem jejich rukou. Muž se pak postavil za Eivala, žena za Seilen.

 „Ruku v ruce, bok po boku…“ začala odříkávat žena.

 „Jeden na začátku, druhý na konci…“ pokračoval muž.

 „Stejně tak jako noc a den…“

 „Patří k sobě život a smrt…“

 „Spravedlnost a vůle…“

 „Věrnost a podpora… „

 „Navždy…“ dořekli ti dva na stejně.

            V té chvíli se ze stuhy a z postav začalo šířit světlo. Stuha po chvíli zmizela a na Eivalově prsteníčku se objevil černý prsten, na Seilenině bílý. Světlo z postav se z jedné části vpilo do těch dvou a pak se rozšířilo po okolí. Chrám zmizel. Nebylo po něm ani památky.

 „Navždy,“ zopakovali ti dva a notnou chvíli si hleděli do očí.

            Pak si všimli, že ostatní kolem nich utvořili kruh. Čerpali jejich sílu, ale jejich spojení ještě nebylo kompletní. Ještě chyběla jedna část.

            Ti dva zmizeli v šedém kouři první. Ostatní je o chvíli později následovali do sídla, kde byla připravená hostina, na které se však ti dva nějako dobu určitě neukážou. Pokud vůbec.

 

20.11.2011 19:36:33
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one