Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak nakonec bude jenom jedna, ale ve středu vás čeká pokráčko s názvem Reakce XD. Omlouvám se za chyby, děkuji za komentáře u minulé kapitolky a těším se na další.

Harry se s povzdechem rozhlédl na nádraží, kam byl ani ne před pěti minutami přenesen. Prý bude lepší, když přijede s ostatními studenty a on se nehádal. Kousek od něj stála rodina Weasleyových a loučila se se svými studujícími dítky.

 „To je mi ale překvapení,“ ozvalo se za ním a Harry se s úsměvem otočil na blonďáka.

 „Draco,“ kývnul mu na pozdrav a pak si všiml blonďatého páru za nimi.

Lucius Malfoy byl ochoten udělat cokoliv, aby se vyhnul Azkabanu. Pomohlo mu především to, že se bitvy u Bradavic aktivně neúčastnil a když ho bystrozoři zatýkali, nekladl odpor. Pak prozradil úkryty smrtijedů, polohu Temného sídla a vysypal seznam jmen s Voldemortovi přívrženci. Kvůli této ochotě nakonec skončil v Azkabanu na dva měsíce, velká část majetku mu byla zkonfiskována a jeho rodině byl odebrán titul, na který byl tak pyšný, tudíž jeho postavení a vliv, který měl na kouzelnický svět, se rovnal nule.

 „Pane a paní Malfoyovi,“ pozdravil je Harry.

Narcissa Malfoyová se na něj jemně usmála a Lucius stroze přikývl, rozloučil se se synem a spolu s manželkou opustil nádraží. Draco se za nimi chvíli díval a pak se otočil na Harryho.

 „Tak, jak jsi si užil prázdniny?“ zeptal se Harry zmijozela a společně se vydali do expresu.

            Nakonec Harry našel jedno prázdné kupé ve třetím vagónu. Zalezl dovnitř následován Dracem. Posadili se naproti sobě a začali si povídat o prázdninách. Najednou se dveře kupé rozlétly.

 „Harry, tak tady…“ Ve dveřích stál Ron a Hermionou a Ginny po boku.

            Hermiona, která si během roku, kdy musela s Dracem spolupracovat, na blondýna kývla s drobným úsměvem na tváři a šťouchla do Rona, který stál jako zkamenělý mezi dveřmi.

 „Vypadni, Malfoyi,“ zavrčel s přivřenými víčky Ron.

 „Vlastně, Rone, tohle je Dracovo kupé. To já jsem si přisedl k němu,“ řekl Harry a tím si vysloužil překvapené pohledy od dvou členů rusovlasé rodiny.

 „Jsem si jistá, že Malfoyovi nebude vadit, když si přisedneme,“ řekla Hermiona, aby přerušila ticho a na důkaz svých slov se posadila vedle blondýna, protože pochybovala, že by si někdo z Weasleyových posadil vedle něj.

 „Hermiono…“ Ronův hlas zněl naprosto užasle, ale nakonec se posadil trochu zaraženě vedle Harryho a byl odhodlán celou cestu zmijozela probodávat pohledem.

 „Tak já půjdu. Holky mi drží vzadu místo,“ řekla Ginny, mávla na rozloučenou a byla pryč.

            Na chvíli se v kupé rozhostilo ticho. Pak se Harry a Draco vrátili k diskusi o lektvarovém pokusu, do kterého se Draco pustil o prázdninách. Tím upoutali Hermioninu pozornost a ta se po chvíli zapojila. Jediný, kdo mlčel, byl Ron.

            Během cesty k nim do kupé nahlédlo několik zmijozelských. Pozdravili Draca, pozvedli obočí nad společností, ve které se nachází a odešli. Jiní, kteří procházeli kolem, když byly otevřené dveře, směrem k nim syčeli, že mladý Malfoy konečně našel společnost, do které patří. Většinou šlo o děti smrtijedů, ale i mezi nimi se našli tací, kteří Draca pozdravili a řekli Dracovi, že mi nic nevyčítají, neboť se jedná o činy jejich otců a ne jejich.

            Někdy v půlce cesty se Ron zvedl a řekl, že půjde najít kluky z ročníku a Hermiona se nakonec jako prefekta taky musela vzdálit.

 „Jak to máš s NKÚ?“ zeptal se po chvíli Draco černovlasého nebelvíra.

 „Já se skládal ten rok před tou soutěží. To jsem byl vlastně v pátém ročníku,“ vysvětlil mu Harry a začal se převlékat do hábitu.

 „A co máš za předměty?“ zeptal se Draco a uvázal si zeleno-stříbrnou kravatu.

 „Lektvary, obranu, runy, péči o kouzelné tvory, dějiny, astronomii a přeměňování,“ odpověděl nebelvír a posadil s hábitem položeným vedle.

 „A co chceš dělat po škole?“ zeptal se zmatený blondýn. Harry jen pokrčil rameny. Vlak zastavil.

 „Nevím,“ odvětil Harry, vyšel z kupé a zamířil k poloobrovi, který svolával prvňáčky. On měl přijít do hradu s nimi.

            V lodičce seděl sám. Stejně jako ostatní se díval na osvětlený hrad, ale na rozdíl od ostatních užasle nevzdychal. Byl to sice úchvatný pohled, ale Harry už Bradavice znal. Na břehu vystoupil z lodičky a zařadil se za houf dětí, které převyšoval. U vchodu do Velké síně je přivítala profesorka McGonagalová a seznámila je s rozdělením do kolejí a s přidělováním bodů. Pak, za písně Moudrého klobouku, vešli do síně.

            Harry od svého kmotra věděl, že Moudrý klobouk zpívá každý rok to samé, ale upraví svou báseň tak, že se každý rok zdá jiná. Když klobouk dozpíval, síní se rozezněl potlesk a McGonagalová začala vyvolávat prvňáky. Harry měl jít jako poslední.

 „Potter Harry.“ Jeho jméno vyvoláno profesorkou přeměňování na celou síň utišilo veškerý šepot a všichni napjatě čekali, kam bude kouzelnický hrdina zařazen.

            Harry se s povzdechem posadil na stoličku a nechal si nasadit Moudrý klobouk. Když viděl všechny ty tváře upřené na něj, litoval že není jedním z prváků, kterým byl klobouk příliš velký a překryl jim veškerý výhled. Pocítil okamžik, kdy klobouk ožil a v hlavě se mu ozval jeho hlas.

 „Čekal jsem tě dřív, Harry Pottere.“

 „Vůbec by mi nevadilo, kdybychom se mi dva nikdy nesetkali,“ pomyslel si Harry a cítil, jak se klobouk ošil. Bylo to zvláštní, mít na hlavě pohybující se klobouk.

 „Něco tajíš, Harry Pottere. Něco velkého tajíš a to tak moc, že ani já se k tomu nedostanu. Jak je to možné?“ bručel si pro sebe klobouk a Harry si oddechl. Popravdě měl celkem strach, že si klobouk pustí pusu na špacír, jakmile zjistí, k čemu se Harry upsal.

 „Hodně jsi se obětoval, to ano, ale v tvé mysli se potuluje myšlenka, že jsi toho víc získal. Hm, zvláštní…Nikdy bych neřekl, že syn Jamese Pottera a Lily Evansové bude schopen lhát tak, že to opravdu vypadá jako pravda nebo se vyvléknou z maléru, ale jak koukám, předcházela tě tvá pověst a ne vždy ti to vyšlo…Hm, jsi statečný a nebojíš se čelit nebezpečí, ale život tě naučil si vše pořádně promyslet a nevrhat se do všeho po hlavě. Kam s tebou Harry Pottere?“

            Teď se neklidně ošil Harry. Seděl tu již dlouhou dobu a ty pohledy mu začínaly být nepříjemné.   

 „Kdybys tu seděl  před pěti lety a já tě mel zařadit, jsem si jist, že tvá mysl by byla natolik jasná, že by to bylo lehké. Možná se tato volba později ukáže jako špatná nebo naopak jako ta nejlepší. Přeji ti hodně štěstí, Harry Pottere. ZMIJOZEL.“

            Poslední slovo prolétlo ztichlou Velkou síní. Pak se u zmijozelského stolu ozval slabý potlesk, který nakonec nabral na síle, když se ostatní vzpamatovali. Nikdo nečekal, že hrdina kouzelnického světa skončí v koleji, která byla automaticky pokládána za tu špatnou.

            Harry si sundal klobouk, položil ho na židličku a otočil se k učitelskému stolu. Sírius na něj třeštil oči a Brumbál ho zamyšleně pozoroval. Harry se otočil na Snapea, zašklebil se na něj a šel se posadit mezi Draca a drobnou černovlásku, která se mu představila jako Pansy.

 „Vítej ve Zmijozelu,“ přivítal ho Draco a Harry se na něj usmál. Školní rok začal.

28.08.2011 22:12:31
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one