Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak, konečně jsem se zase rozjela. Nejprve chci říct, že nejsem žádný šermíř ani nic podobného, takže prosím berte ohledy. A taky jsem si to po sobě přečetla jenom jednou, takže za chyby se omlouvám. Co se týká celkového savu povídky, finišujeme. Čeká nás už jen jedna, maximálně dvě kapitolky a ne Tajemství III nebude :D. DOufám, že se bude líbit a kapitolku věnuji: sam, Smanthě, VInce, víťovi, Vladikovi, Zrzce a Sofii.
Když Eival prošel branou, cítil, jak se kolem něj zatetelila magie štítů. Nemohly ho zastavit, teď už ne, ale když pochopil, že spíše než aby mu bránily, ho Bradavice vítají, vyvolalo mu to úsměv na tváři. Sirius, který se konečně vzpamatoval, se mu rozběhl vstříc a potlačuje slzy, ho sevřel v náručí.

„Já… nechápu to, Harry! Myslel jsem, všichni jsme si mysleli, že jsi mrtvý. Je mi to tak líto…“

„No tak, Siriusi, jsem v pořádku. A opravdu, opravdu šťastný. Jakmile bude po všem, slibuji, že si promluvíme, ale no, měl bych se připravit,“ přerušil ho Eival s poplácáním po zádech a jemně se vyprostil z jeho sevření.

„Samozřejmě. Já, budu tvůj sekundant, jestli chceš,“ nabídl se okamžitě Sirius a společně se vydali ke zbytku Fénixova řádu.

„Děkuji, Siriusi, moc si toho vážím, opravdu, ale tohle není souboj, kde by byla potřeba sekundantů. Skončí to mojí nebo Tomovou smrtí,“ odmítl Eival jeho nabídku a nad poslední částí věty se pobaveně ušklíbl.

„Ale Harry…“

„Ne, Siriusi!“ zarazil jakékoliv námitky hned v počátku. Na tohle opravdu neměl čas.

„Profesore Brumbále, Severusi,“ pozdravil Eival s úsměvem dva členy bradavického sboru, kteří jemu a Siriusovi šli naproti, přičemž si nemohl nevšimnou velkých kruhů pod očima a bledosti druhého osloveného.

„Harrym chlapče, rád tě…“

„Jak víme, že je to opravdu on?“ skočil Snape Brumbálovi do řeči.

„Snad poznám svého kmotřence, Srabusi!“

„Jistě, protože ty ses vždycky vyznačoval tak dech beroucím intelektem, až z toho jednomu přecházel zrak. Jak jsem mohl zapomenout?“
„Chlapci,“ snažil se zarazit počínající hádku Brumbál, ale nebyl to on, nýbrž černý portál, který se objevil kousek od nich.

Všichni naráz vytáhli hůlky připraveni čelit neznámému nepříteli. Eival jen klidně stál a čekal. Po chvíli portálem prošla nejprve Seillen, následována Ilanou a poslední prošel Alter. Za ním se portál uzavřel.

„Kdo jste?“ křikl na ně muž se zjizvenou tváří, chybějícím kusem nosu, podivným kouzelným okem a kusem dřeva místo nohy.

„To je v pořádku. Ti jsou tu se mnou,“ oznámil nakonec Eival, když viděl, jak se Seillen na onoho podivného muže zamračila. Podle toho, jak vypadal, nejspíš nejednou unikl smrti o vlásek, no a Eival moc dobře věděl, jak jeho družka některé věci bere.

„Tak?“ Alter neztrácel čas se zdvořilostmi a rovnou se otočil k Eivalovi nevšímaje si zvědavých pohledů.

„Čekám, až si sežene meč,“ odpověděl Eival, který věděl, na co se ho jeho přítel ptá a přešel k nim. „Jakmile ho probodnu,“

„Připojím se k tobě a pomohu ti udržet v těle duši a život toho chlapce, ale víš co si o tom myslím.“

Reakce na Alterova slova na sebe nenechala dlouho čekat. Mezi členy řádu proběhl vzrušený šepot a pak se ze skupinky vyčlenili Arthur, Bill, Charlie a Molly Weasleyovi.

„Ty. Vy… Můžete zachránit mého syna? Mého Rona?“ zeptala se paní Weasleyová a v očích se jí objevily slzy.

„Pokusíme se o to, ano, ale…“

„Ale s největší pravděpodobností to nebude možné,“ skočila Eivalovi do řeči Seillen a věnovala mu jeden zamračený pohled.

„Seillen o tom už jsme mluvili. Znám rizika a ty víš, že jsem souhlasil, že pokud to nepůjde jeho duši ve tvé péči.“

„Co jste vy dva u zatracený Morgany vlastně zač?“ vyštěkl onen zjizvený muž a Eival si všiml, jak se to kouzelné oko v jeho důlku protočilo, jako by sledoval i to, co se mu děje za zády.

„Velmi doufám, Alastore Moddy, že na Vaši otázku Vám dám odpověď dříve než ostatním,“ sykla na něj naštvaně Seillen a Eival se musel chtě nechtě uchechtnout.

„Nemůžeme vám říct všechno, ale slibuji, že až tu bude po všem, promluvíme si.“ Pak se otočil a viděl, že Voldemort již čeká před bránou s mečem v ruce. „Je čas.“

*** ****** *** ********

Eival se vracel k bráně následován Seillen, Ilanou, Alterem a Brumbálem. Chtěl jít i Sirius, Severus a několik dalších členů řádu, ale to Eival rezolutně zamítl a řekl, že i tak s sebou bere více lidí, než chtěl. Všem po chvíli došlo, že tím myslí Brumbála, avšak ředitel se neurazil, jen se pousmál a slíbil, že se jim nebude plést pod nohy.

Voldemort, který měl za zády celou svou armádu, se nijak neznepokojoval. V jednu chvíli si i nadšeně pomyslel, že tím zabije dvě mouchy jednou ranou. Zbaví se Pottera i Brumbála. A kouzelnický svět mu padne k nohám. Lačně pozoroval, jak těch pět prošlo branou a překročilo tak hranice Bradavic.

„Já ani ty nebudeme mít sekundanty, vyhrál ten, kdo přežije,“ pronesl Eival, jakmile stanuli pár metrů od Voldemorta.

„Platí,“ zasyčel spokojeně Temný pán a sledoval, jak Brumbál okolo nich ohraničil prostor, který následně překryl štít.

Šlo o velmi běžné kouzlo, které se používalo při soubojích. Dokud nebyl souboj ukončen, nikdo, kdo byl uvnitř, nemohl ven, a naopak. A platilo to i o kouzlech, štít je všechny pohltil a tak nehrozilo, že by do toho vkročil někdo zvenku. Když se o tom Brumbál zmínil, než se vydali sem, Eivala to trochu znervóznilo, ale Seillen mu s úsměvem sdělila, že na ně taková omezení neplatí.

Oba tasili meče a postavili se do základní pozice. Pak to na několik minut vypadalo, jako by se zastavil čas. Ani jeden z nich se nepohnul. Eival vyčkával, mohl meč použít teprve ve chvíli, kdy na něj Voldemort zaútočí tak, aby to magie vzala jako boj o život.

Takže nakonec to byl zrzavý mladík s rudě žhnoucíma očima, kdo zaútočil jako první. Eival jeho ránu odrazil, stejně jako několik dalších. Po téhle sérii výpadů si Eival trochu oddechl. Pokud ho Voldemort jenom netestuje, tak jeho znalosti šermu nejsou o nic větší, než jeho.

„To se budeš jenom bránit!?“ křikl na něj naštvaně Temný pán.

„Zatím nebylo potřeba, abych útočil. Vypadalo to, že když ti dám trochu času a prostoru, zvládneš se dostatečně zmrzačit sám a já pak nebudu mít tolik práce,“ odvětil naprosto klidně Eival a sledoval, zda jeho slova padla na úrodnou půdu.

Zrzkova tvář vzteky zrudla, a pak zaútočil v rychlejším tempu. První dva výpady Eival odrazil, při třetím byl příliš pomalý s cítil, jak se mu čepel zakousla do ramene, které na poslední chvíli nastavil, aby si chránil krk. Náhle pocítil brnění, které mu proběhlo rukou, kterou svíral meč.

„Co jsi říkal? Protože tady odsud to vypadá, že jsi právě malém přišel o hlavu,“ posmíval se Voldemort, jistý si svým vítězstvím.

Eival se ušklíbl, pevněji sevřel meč a zaútočil. Zbraně od sebe s třeskotem narážely a Eival v duchu děkoval za lekce, kterých se mu dostalo. Teď, když mohl i útočil, se ukazovalo, že má nad svým protivníkem převahu.

Zablokoval další Voldemorův výpad, pak ho celou svou vahou odstrčil, Voldemort klopýtl vzad a než stihl znovu získat stabilitu, Eival zabodl meč do jeho hrudníku, doufaje, že trefil srdce. Jakmile si Temný pán uvědomil, co se stalo, začal se smát.

„Mě nemůžeš zabít, Pottere! Teď, když si přišel o meč, to bude…“

Proud jeho slov zastavila náhlá slabost, která ho donutil kleknout. Nechápal to. On přece nemohl umírat! Ten démon mu to slíbil! Běsnil, zatímco zíral na tělo zrzavého mladíka, o kterém už přemýšlel jako o vlastním. Náhle si uvědomil, že je něco špatně, jak mohl pozorovat své vlastní tělo?

Štítem prošly tři osoby. Dvě ženy a jeden muž. Muž okamžitě zamířil k Potterovi a oba se vrhli k mrtvému tělu na zemi. Ženy zamířily k němu. Kolem zápěstí pocítil tlak. Shlédl a uviděl černé kovy, které ho pevně svíraly, a přestože je měl pouze na rukou, nemohl se pohnout.

„Tvůj čas na tomto světě dávno vypršel, Tome Rojvole Raddle!“

Slova se mu rozezněla v hlavě, přestože ani jedna z nich nepromluvila. Pak ho jedna z nich chytila za paži, kývla té druhé a on cítil, jak ho pohlcuje cosi temného a studeného a uvnitř sebe věděl, že tentokráte se mu smrti uniknout nepodaří.

Seillen sledovala, jak se Ilana postarala o duši Raddla a sama zamířila k Eivalovi a Alterovi, kteří klečeli u Rona Weasleyho, ignorujíc Smrtijedy, kteří se přemisťovali pryč, aby se zachránili, ani členy řádu, kteří běželi k nim.

„Opravdu je…?“

„Co je s mým synem?“

Seillen ignorovala otázky, které se hrnuly ze všech stran a místo toho poklekla vedle Eivala. Alter k ní vzhlédl a zavrtěl hlavou. Seillen mu kývnutím poděkovala a pak jemně stiskla Eivalovu paži.

„Eivale?“ oslovila ho jemně, sledujíc jak její druh svírá v dlaních stříbřitě se lesknoucí duši – novou duši. Věděla, proč ji vzal. Doufal, že nová duše by mohla zaplnit místa, která zničila ta Voldemortova.

„Nemůžu nic dělat. Jeho duše je… byla příliš spjatá s tou Voldemortovou. Jakmile se ta jeho odpoutala od Ronovi, Ron zemřel. Bylo příliš pozdě,“ zamumlal Eival, pohlédl na duši ve svých rukách a následně ji s povzdechem schoval. „Měl toho ještě tolik udělat… Stejně jako ti ostatní, které Tom připravil o život.“

Seillen věděla, že Eival se právě teď cítí mizerně. A nejen kvůli tomu, že nezachránil tohoto chlapce, ale i kvůli těm ostatním zmařeným životům. Byl za každý život zodpovědný a velmi ho zraňovalo, když každý den musel sledovat, kolik jednotlivých životů a osudů bylo zničeno.

„Už je konec. Slibuji, že Tom se z toho tentokráte nedostane.“

„Já vím,“ povzdechl si Eival, naposledy se podíval na zrzka před sebou a pak vstal. „Můžeš jít, Altere. Já a Seillen tu ještě chvíli zůstaneme. Pár lidem jsem slíbil vysvětlení.“
06.03.2015 20:39:35
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one