Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, vím, že jsem psala, že kapitolky budu přidávat v neděli, ale mám už napevno rozvrh na příští semestr, takže kapitolky očekávejte ode dneška v pondělí a pravidelně, ale předem varuji, že poslední dva týdny mám praxi, takže bych sem dala nějaké kapitolky o víkendu, protože počítač s sebou vážně tahat nebudu a jestli tam přes víkend zůstanu - je to na 14 dní - tak o jednom víkendu bude pauza, protože já a technika si zase tolik nerozumíme, abych věděla jak se přednastavuje přidávání kapitol.
No nic, je tu kapitola k TII. Pomalu, ale jistě, se blížíme ke konci. Raději jsem se ani nedívala, kdy jsem ji začala psát, protože bych se musela nehorázně stydeť. Jinak novou povídku začnu psát, až dokončím včechny, co mám momentálně rozepsané a pak bych to střídala s překladem, tak jako teď. A kapitolku samozřejmě věnuji opět všem, co zanechali pod tou minulou nějaký ten řádek:Vinka, Samantha, Lony, Kamera. Jinak tohle je asi třetí verze kapitoly a pořád se mi na tom něco nezdá, ale snad se bude líbit.
Den, na který Eival čekal nastal za další tři měsíce. Mladík právě dokončil další cvičení s mečem a rozhodl se zkontrolovat svého přítele, jak měl poslední dobou ve zvyku. Obraz, který však spatřil, tak obvyklý nebyl. Předtím pokaždé viděl zrzavého chlapce s rudýma očima se Smrtijedy nebo bez v nějaké místnosti. Dnes ho však se zástupem svých věrných spatřil na okraji lesa a svůj pohled upíral na majestátní hrad na kopci – na Bradavice.

Eival nemohl sledovat veškeré dění v kouzelnickém světě. S jeho novým životem přišlo i mnoho povinností, takže nesledoval den po dni, jak se vyvíjí situace v Británii, ale jedno věděl jistě. Pokud se Voldemort rozhodl zaútočit na Bradavice, znamenalo to, že válka se blížila ke konci. Sice jako Harry Potter nepobyl v Anglii nebo v Bradavicích tak dlouho, ale věděl, že Britský kouzelnický svět má pouze dvě významná místa, dalo by se říct pilíře celého anglického magického světa – Ministerstvo a Bradavice. Pokud by Gringottovi nebyli neutrální, dalo by se uvažovati o nich, ale skřeti si hleděli svých obchodů a zlata a nestarali se, kdo jsou jejich klienti. Eival netušil, jestli se Voldemort pokoušel podmanit si Ministerstvo, ale dost o tom pochyboval.

Bradavice byly symbolem budoucnosti magie v Británii. A v Bradavicích byl také Brumbál – mocný kouzelník, jediný, koho se kdy Voldemort bál. Brumbál byl mocný. Věděl to Eival, věděl to Voldemort a věděl to celý kouzelnický svět. Ale už byl starý. Bylo jasné, že kdyby padl Brumbál a s ním i Bradavice, Ministerstvo by se vzdalo vzápětí. A po něm by nejspíš následovaly i další země.

„Tak fajn, Tome. Je čas to konečně ukončit,“ zamumlal a zamířil k sobě do pokoje, aby se připravil.

Odhadoval, že má maximálně hodinu času. Záleželo na tom, jak jsou silné štíty Bradavic a kdy od slovních urážek a politikaření přejdou k boji. Eival nepochyboval o tom, že Voldemort si nenechá nějaký ten projev ujít. Hodně lidí by tím mohl nalomit, a kdyby vyhrál, rychleji by si mohl získat přízeň některých kouzelníků.

V pokoji se rychle umyl, oblékl si bílé pohodlné kalhoty a bílou delší košili a k pasu si připnul opasek s pochvou, do které následně zasunul meč. Pak zamířil do své pracovny a cestou poslal vzkaz Seillen.

Z pracovny pak zamířil rovnou na zahradu, kde věděl, že na něj bude Seillen, Alter a Ilana čekat. Nikoho dalšího nepotřebovali a tak se všichni ostatní věnovali své práci. Když přišel, Ilana i Alter mu věnovali zoufalý pohled, zatímco Seilen se věnovala posledním tahům křídou, aby dokončila obrazec, který byl nutný pro přenos Eivala s požadovaným efektem.

„Jak jsme na tom,?“ zeptal se Eival, vzal připravené svíčky, které stáli v dřevěné bedýnce nedaleko, a začal je umisťovat na jejich místa.

„Zatím neprolomil štíty, ale nejspíš už to nebude trvat dlouho. Brumbál a několik dalších vyšlo před hrad a zabezpečili bránu. Je jich hodně, ale Voldemort má přesilu,“ informoval ho Alter, po té co zkontroloval situaci.

„Dobře. Je to připravené. Stačí provést ten rituál. Půjdeme hned za tebou. Zbytečně to neprotahuj. Jakmile ho zabiješ, já a Ilana se postaráme o jeho duši a ujistíme se, že už se nikdy nedostane z místa, kam ji... umístíme. Ty a Alter se postarejte o Rona, pokud to půjde. Pokud ne, Eivale, tak se s tím smiř, protože jinak tě odtamtud odtáhnu, je to jasné? Nehodlám se dívat na to, jak tě zničí tvá vlastní podstata, protože ses pokoušel ohnout pravidla a zákony. Musíš si uvědomit, že...“

„Hej, hej, klid, ano? Já to chápu, Seillen. Zkusím jednu, dvě věci, ale pokud to nepůjde, nechám Rona jít. Je to už doba, co se dělí s Tomem o jedno tělo a vůbec bych se nedivil tomu, kdyby to jeho duše už vzdala. Je silný a je to bojovník, ale během těch několika měsíců musel přihlížet veškeré té hrůze, kterou s jeho tělem Tom prováděl, že bych mu nemohl mít za zlé, kdyby to prostě vzdal a přál si zemřít a na vše z toho zapomenout. Pokud to přežije, jeho duše bude tak jako tak poznamenaná a možná mě pak bude nenávidět, ale pokusím se dát mu šanci, Seillen. Nic víc. Pouze se pokusím, slibuji.“

„Je čas,“ upozornil je Alter.

Eival přikývl a vstoupil do středu trojúhelníkovitého obrazce, kde v každém jeho rohu stála jedna bílá svíčka. Každý z těch tří si stoupl do jednoho rohu a tichým hlasem začali odříkávat formuli. Po prvním odříkání se nic nestalo, po druhém zažehly svíčky a po třetím Eival zmizel v bílé záři.

Seillen okamžik setrvala v tichu na místě a když svíčky zhasly, ustoupila krok vzad, podívala se na své dva společníky, vytvořila jednoduchý portál a řekla: „Tak jdeme na to.“

*** ****** **** ******

To, co se toho dne stalo, se na mnoho let vepsalo do paměti kouzelnického světa. Lordu Voldemortovi se podařilo prolomit štíty Bradavic a spolu se svými Smrtijedy vstoupil na školní pozemky. Rychle se svými následovníky blížil k bradavické bráně, před kterou stála velká část Fénixova řádu v čele s ředitelem školy a několik dalších bylo připraveno na ochozech věží. Všichni čekali, až se dostatečně temná armáda přiblíží, aby mohli zaútočit. Voldemort to tušil a v dostatečné vzdálenosti zastavil. Rozhlédl se po pozemcích školy, kterou ve svém mládí nazýval domovem a použil kouzlo na zvýšení hlasitosti svého hlasu. Hodlal dát Brumbálovi a té jeho armádičce poslední šanci zachránit Bradavice a i své životy – i když to se netýkalo všech.

Právě přemýšlel, kterou urážkou Brumbála a jeho toho jeho řádu by svůj proslov mohl začít, když se to stalo. V prostoru, který vznikl mezi oběma armádami, se objevila bělostná záře, která následně začala slábnout a formovat se do jakéhosi obrysu postavy. Pak záře konečně vybledla a zmizela a na jejím místě kdosi stál Voldemortovi čelem. Kdosi, koho Temný pán po pár okamžicích poznal.

„Potter! Ale jak...“ pronesl, neuvědomuje si, že kouzlem zvýšený hlas donesl tuto informaci i členům světlé strany, kde okamžitě nastal zmatek. Nikdo nevěřil a zároveň každý doufal.

„Harry?!“ vykřikl kdosi nevěřícně s náznakem naděje v hlase.

Mladík se s úsměvem otočil a spatřil černovlasého muže, jak se prodírá skrz dav do předu.

„Ahoj, Sirie! Rád tě vidím,“ pozdravil svého kmotra, vědom si toho, že teď dává Voldemortovi jedinečnou příležitost zaútočit.

Temný pán tomu nemohl uvěřit. Viděl toho kluka umírat! Pro Merlina, byl to on, kdo za to byl zodpovědný. A najednou se tu z čista, jasna objevil, jako by si jenom někam odskočil! Nechápal to! Jak se tomu klukovi podařilo zase vyklouznout Smrti z rukou? Pak na něj Black zavolal a ten kluk se k němu prostě otočil zády. Blýsklo mu v očích. Měl perfektní příležitost tohle dojemné setkání okamžitě ukončit a ještě víc podlomit jejich sebedůvěru. Možná se jich pak většina prostě a jednoduše vzdá, až uvidí, jak jejich spasitel, který se tu náhle objevil, náhle umře. Znovu. Pozvedl hůlku a slova smrtící kletby mu splynula ze rtů. Zelené světlo se rychlostí blesku řítilo k chlapci. Kdosi zakřičel, ale bylo pozdě. Kletba narazila do Harryho Pottera a... nic se nestalo.

Voldemort překvapeně zalapal po dechu. Jak tohle bylo možné? Byl ten kluk snad proti Avadě imunní? Slyšel šepot svých Smrtijedů a skrz jejich znamení cítil jejich váhání a narůstající obavy. Zamračil se. Možná, je ten kluk proti Avadě imunní, kdo ví, ale jsou další kletby, které mohou ublížit nebo zabít, jen nejsou tak jemné. A i kdyby Avada neměla na toho spratka účinek, ty další určitě budou, pomyslel si Voldemort a vypálil několik daších kleteb.

Znovu se ozval křik varující chlapce, který se s malým úsměvem na tváři konečně otočil k Voldemortovi čelem, který následně nahradilo ohromené šuškaní a výkřiky, když se kletby znovu bez účinku vpily do chlapcova těla.

„Copak, Tome, máš problém se svou magií?“ zeptal se ho Eival s hranou lítostí. Zatím šlo všechno podle plánu. Pomalu se rozešel ke svému protivníkovi.

„Ty máš být mrtvý, Pottere,“ vyprskl Voldemort s napřaženou hůlkou připraven okamžitě zaútočit.

„Stejně jako ty, Tome,“ kvitoval s klidem Eival a zastavil se necelé dva metry od zrzka, který ho propaloval rudě žhnoucím pohledem.

„Zabil jsem tě! Nebyla tu žádná možnost, že bys to přežil,“ pokračoval ve své triádě Voldemort, naštvaně hleděl na svého soka a za špičky hůlky mu vylétlo několik rudých jisker.

„A přesto jsem tady,“ pronesl klidně Eival a zhluboka se nadechl.

„Jak?“ zeptal se Voldemort a divil se, že po něm mladík zatím nehodil žádnou kletbu.

„Možná za to můžou myšlenky a přání všech těch lidí, které terorizuješ, Tome,“ pronesl po chvíli Eival a doplnil svá slova pokrčením ramen.

Voldemort váhal. Chtěl se toho kluka zbavit, ale zatím se všechny jeho pokusy setkaly s neúspěchem. Nechtěl použít další kletbu, která by se do toho Zlatého chlapce prostě „vpila“ a nechat tak narůst pochyby svých Smrtijedů a naději těch mudlomilů.

„Tak bys možná mohl ukázat, jestli se naděje těch zoufalců naplnily,“ pronesl, pevněji sevřel hůlku a připravil se.

Eival překvapeně zamrkal. Myslel si, jak nebude těžké vmanipulovat Toma do situace, aby ho vyzval na souboj. Představoval si, co všechno bude muset říct, aby se Voldemort dostatečně naštval a vyzval ho. A zatím...

„Vyzýváš mě snad na souboj, Tome?“ ujišťoval se Eival.

„Chtěl bys snad písemnou pozvánku, Pottere? A přestaň mě oslovovat tím hloupým mudlovským jménem.“

„Pokud jsi mě vyzval, pak podle tradic je na mně, abych vybral zbraň,“ začal opatrně Eival a dal si záležet, aby ho slyšelo co nejvíc lidí. Nechtěl, aby z toho Tom vycouval.

„Ano, to je...“ připustil po chvíli Voldemort a s podezřením přihmouřil oči. Nevěděl, o co se ten spratek snaží.

„Jistě sis všiml, že já a magie... si nerozumíme tak jako předtím. Návštěva druhého břehu tě poznamená, ale toho sis jistě vědom. Ale tvou výzvu přijímám. Jako zbraň si volím meč. Ty si vyber datum a čas, ale prosil bych tě, abys dlouho nevyčkával. Můj čas je tu možná omezen a určitě bys nechtěl, aby se říkalo, žes byl natolik zbabělý a vyčkával,“ popíchl ho Eival maje na paměti Alterova slova.

„Co by polokrevný spratek, jako ty, mohl vědět o bojovém umění nás čistokrevných,“ vyštěkla Smrtijedka po Voldemortovi pravici. Eival mlčel.

„Dobrá,“ zamumlal Voldemort po chvíli ticha. „Pokud jsi si tak jistý sám sebou, nevidím důvod proč to odkládat. Můžeš se pozdravit se svými přáteli, než si opatřím meč.“

Eival pokývl, otočil se a rozhodným krokem se vydal k Bradaické bráně.


04.08.2014 22:26:35
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one