Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

13. Splacení dluhu TII

Jop, jsem holt noční pták a vypadá to, že i kapitolky budou vycházet takhle pozdě. Omlouvám se. Ke kapitolce... Nevim, kolik z vás tuhle povídku ještě čte. Když jsem si k tomu dneska sedala, abych to dopsala, napadlo mě, kam mi zmizel Harry Potter? Ale nebojte, začínáme se vracet k původnímu problému. Příští kapitolka, pokud si nebude opět žít vlastním životem, jako ta dnešní, neboť nic z toho, co se zde odehrává jsem původně nezamýšlela a vše mělo proběhnout úplně jinak, ale znáte to... No, takže příště nás čeká jedno setkání, několik různých pohledů ať už se to týká kouzelnického nebo mudlovského světa a první plánování. Ať se líbí, za chyby se omlouvám, každý komentář vítám.
Po té, co jim byly ukázány pokoje, šel se Eival se Seilen projít do města. Řekli si, že když už tu musí čekat, než se vrátí Feredin manžel, můžou si to alespoň užít. Eival se sice stále cítil pod psa a jeho největším přáním bylo si lehnout do té velké postele, která byla v jejich pokoji, ale bál se reakce Seilen a tak se tvářil, že se nic neděje. Nakonec pomalu došli až na tržiště. Seielen zahlédla stánek, kde stará démonka nabízela barevné šátky a korálky. Zasvítily jí radostně oči a vrhla se k vystavovanému zboží. Eival se pousmál, zakroutil hlavou a opřel se o roh budovy dál od toho mumraje lidí.
Náhle se z jedné uličky vynořila skupinka démonů, která byla Eivalovi moc dobře známá. I on nezůstal nepovšimnut. Démonka, která opět používala magii – stejně jako většina démonů tady ve městě – aby vypadala více lidsky, zahlédla jeho tvář a její oči se chtivě zaleskly. Upozornila na něj i své kumpány a pak se k němu se smyslným pohledem a houpavou chůzí rozešla. Ramenem se opřela o zeď vedle něj a zadívala se mu do očí.
„Ráda tě zase vidím,“ pronesla, špičkou jazyka si navlhčila rty, která následně roztáhla v úsměv.
„Nemůžu bohužel tvrdit to samé,“ odvětil unaveně Eival, opřel se hlavou o zeď a zamžoural na Seilen, která se právě o něčem dohadovala s obchodnicí.
„Ale no tak... Neděl drahoty, zlatíčko,“ zapředla a jednu dlaň mu položila na hruď.
„Už jsem ti to řekl jednou, Tailo, nemám zájem,“ odsekl, pevně sevřel její zápěstí a strhl její ruku ze svého těla.
„Je to moje poslední nabídka,“ oznámila mu, odrazila se od zdi a přitiskla se k němu.
„Představíš nás,“ ozvalo se za Tailninými zády nevraživě.
„Samozřejmě, miláčku. Tohle je Taila – démonka, která mě spolu se svými společníky zajala v pustině. Tailo to je Seilen – moje partnerka, milenka a Smrt v jedné osobě,“ představil je a odstrčil od sebe dívku, které si stoupla do čela svých přátel, kteří se během jeho představování shromáždili několik kroků od Seilen.
„A také jsem jediná žena, která na něj má nárok,“ dodala Seilen a probodla démonku pohledem. Eival se pousmál, obmotal jí paže kolem pasu a přitiskl si ji zády na hruď.
„A já ani po jiné netoužím,“ zašeptal jí do ucha a cítil, jak napětí v jejích ramenou nepatrně povolilo.
Taila sjela Seilen pohledem, ušklíbla se, pohodila hlavou a s posledním pohledem na Eivala pokynula ostatním k odchodu.
***
O tři dny později dorazil Feredin manžel Kanael. Eival se Seilen stáli v síni po levé straně trůnu, který byl prázdný a před ním stála Feredin. Po pravé stály děti. Dei i Axia byli ve tvářích bledí a Eival chápal proč. I když to byly děti Feredin, nebyly to děti Kanaela. Teď, když se ukázalo, že vlastně nejsou ničím důležití ani výjimeční, mohl by se jich jako nemanželských dětí zbavit, aby v budoucnosti nemohly jeho budoucího dědice ohrozit.
Kanael však po té, co políbil své ženě ruku a přivítal se s ní, se otočil k těm dvěma a rozevřel jim svou náruč. Eival se spokojeně usmál a všiml si, že i Feredin se ve tváři zračí štěstí a úleva. I ona měla o své děti obavu.
„Můj drahý a velectěný pane a muži, dovol mi, abych ti představila Eivala a Seilen – Život a Smrt,“ pronesla Feredin, když Kanael děti pustil, a pokynula k nim rukou.
„Rád vás poznávám a děkuji za záchranu životů,“ promluvil k nim s uctivou úklonou.
„Neděkuj nám, Kanaeli. I my na tebe máme prosbu,“ zarazil ho Eival a cítil, jak mu Seilen povzbudivě stiskla dlaň.

***
Pozdě k ránu, když skončily oslavy – jak Kanaelova návratu, tak konce útrap, které tuto zem postihly, zavedl Kanael Eivala hluboko do podzemí. Eivalovi připadalo, že hrad musí být postaven na jeskynním komplexu, neboť něco takového člověk nebo démon prostě vytvořit nemohl. Náhle Kanael Eivala zarazil a naznačil mu, ať zůstane stát. Pak démon položil ruku na zem kousek před nimi.
Nejprve se nic nedělo. Pak se vše kolem začalo třást a k zemi se zřítilo několik menších kamenů a prach. A náhle se ozvalo hlasité puknutí a zem před nimi se začalo rozdělovat a ustupovat. Eivala do obličeje udeřilo horko. Pod jejich nohami se valila řeka lávy. Aniž by Kaneal řekl slovo, popošel až na samý okraj pukliny a natáhl k valící se lávě ruku a tiše mumlal jakási slova, kterým Eival nerozuměl.
Eival vše udiveně sledoval. Uprostřed proudu se náhle objevil malý vír, který začal růst a rozháněl lávu od sebe tak dlouho, než bylo možné spatřit kamenité dno, kde byl v zemi zaseknutý meč.
„Pokud jsou tvé úmysly takové, jaké jsi říkal a jsi-li toho hoden, magie a Matka Země ti dovolí meč vytáhnout,“ promluvil náhle Kanael a pokývnul k prostoru kolem meče, který svou magií vytvořil.
„Jen tak shodou náhod. Ten meč... Nejmenuje se nějak? Například Excalibur?“ zeptal se Eival, když hleděl na meč zabodnutý v zemi.
Kanael po něm střelil pohledem a povzdechl si.
„Vezmi si ten meč a já ti pak vše vysvětlím,“ pobídl ho a Eivalovi trvalo několik vteřin, než se vzpamatoval.
Nakonec se však odhodlal ke skoku a ve chvíli kdy dopadl, zůstal několik okamžiků nehybný, neboť lávová stěna od něj byla jen několik centimetrů. Pak se narovnal a nervózně pohlédl na meč. Čepel se stříbrně leskla a Eival v tom matném světle rozeznával, že na čepeli jsou jakési znaky. Záštita byla ze zlata a tvořili ji ocasy a těla svou draků, kteří objímali v dolní části rukojeť, která byla obalená kůží a volně přecházela kruhovou hlavici, v jejímž středu byl ve zlatě vyryt jakýsi symbol.
Eival stál několik kroků od meče a i na tu vzdálenost cítil jeho moc. Vážně byl zvědavý na to, co mu Kanael poví, protože neměl sebemenší tušení, jak se tenhle meč, původně ukován pro Thóra, dostal z rukou démonů k Artušovi a pak zpět k nim.
„Pospěš si,“ popohnal ho Kanael, který nebyl nijak nadšen představou, že místo toho, aby za několik okamžiků ulehl po takové době na lůžko své ženy, bude muset tomuto mladíkovi, ještě cokoliv vysvětlovat a v duchu proklínal svého prapradědečka.
Eival došel až k meči a oběma rukama chytil rukojeť. Na chvilku si pomyslel, co by mu řekli přátelé z jeho předchozího života, kdyby ho tady teď takhle viděli, pak zpevnil sevření a zatáhl. Meč vyklouzl ze země jako nic.

***
„Takže?“ nadhodil Eival, jakmile Kanael uzavřel puklinu a výmluvně se zahleděl na meč, který třímal v rukou.
„Je to... dlouhý příběh. Po té, co Thór vyrostl a meč nám byl předán, odpovídal za jeho ukrytí a ochranu vždy ten démon, co byl právě vládcem. A tak to bylo až do doby, kdy se vlády ujal můj prapradědeček Ivenus. Byl to moudrý a dobrý vládce, ale jak lidé říkají, měl poněkud toulavé boty. Zatímco my ostatní se tomu, abychom museli navštívit jiný svět co nejvíce bráníme, on naopak využil každé příležitosti. Jak jistě víš, existuje velké množství světů a on se jednou dostal do toho lidského. Nebylo pro něj těžké se přizpůsobit. Vzal na sebe podobu jednoho poustevníka, kterého potkal v horách, kde se mu otevřel průchod a propůjčil si i jeho jméno. Ani na okamžik ho nenapadlo, že by měl skrývat, že má nějakou moc a brzy si získal pověst mocného kouzelníka a čaroděje. Tak mocného a navíc chytrého, že byl nakonec, i přes všeobecný odpor ostatních,kteří se snažili magii vymýtit, povolán na královský hrad, aby chránil mladého prince a nástupce trůnu. Ivenus to zpočátku bral jako zkrácení dlouhé chvíle a jako příležitost se o tom světě něco naučit. Jenže pak, když chlapcův otec zemřel a on nastoupil na trůn, bylo tu příliš mnoho nepřátel, kteří chtěli mladého krále odstranit a zabrat jeho místo. S obyčejnými protivníky si dokázal ten mladík poradit, jenže pak se Ivenus jednou setkal s jistým chlapcem. Jak už jsi asi pochopil, Ivenus přijal jméno Merlin a ten, koho ochraňoval, byl Artuš. Ten, s kým se setkal Mordred. Ivenuse ten chlapec zaujal. Cítil z něj moc, sílu a něco známého. Nakonec se ho rozhodl konfrontovat a zjistil, že mladý Mordred má částečně démonický původ.“
Kanael si zhluboka povzdechl a na okamžik se na jeho tváři objevil zvláštní výraz. Pak zavrtěl hlavou a pokračoval.
„Lidé mají ve zvyku si dějiny upravovat. Existuje velká řada legend, které si lidé o Artušovi za ta léta vymysleli. Většina z nich se však shoduje v tom, že Artuš byl Mordredův otec a jeho matka, Morgana, byla s Artušem nějak spřízněna. Pravda je taková, že Morgana byla velmi mocná čarodějka, která byla opravdu nevlastní sestrou Artuše, ale Mordredův otec... Mordredův otec byl Ivenus. Morganu potkal jednoho léta a její moc i krása byly... ohromující. Ivenus tomu, k čemu mezi nimi došlo, nepřikládal velkou váhu. Tady měl ženu, která za něj v jeho nepřítomnosti vládla a děti, které nade všechno miloval. To, že nebyl své ženě vždy úplně věrný ho netrápilo. A ji také ne... Říká se, že moje praprababička říkávala, když se jí někdo zeptal, jestli jí to netrápí, že dokud bude jedinou ženou, která vlastní Ivenusovo srdce a je tou, ke které se vždy vrátí, je jí jedno, která žena mu po večerech zahřívá lůžko. No...“ odkašlal si a pokývl hlavou k pravé chodbě, aby Eivalovi naznačil směr. „Ivenus byl tedy Mordredovým otcem. Jenže ten chlapec byl zkažený. Jeho matka, která se chtěla pomstít nejen Ivenusovi, ale i Artušovi, který v té době kvůli náporu vyjádřil podporu křesťanství. Obávala se, že Artušovo rozhodnutí by pro ni a její lid – ostatní kouzelníky – mohlo mít neblahý dopad. A tak se ho rozhodla odstranit. Ivenus věděl, že sám nesmí s Mordredem bojovat. Nejen kvůli tomu, že by to byl nerovný souboj, ale především proto, že to byl jeho syn a Ivenus si vyčítal, že takto chlapec dopadl. A tak se na okamžik vytratil sem a vzal meč, který následně propůjčil Artušovi. Nejprve ho prý vyzkoušel, aby měl jistotu, že ten meč nepadne do špatných rukou a jedna ze zkoušek bylo právě ono pověstné vytažení meče ze země. Pak mu vysvětlil pravidla a čekal jak souboj dopadne. Po té, co se Artuš s Mordredem navzájem zabili na bitevním poli, vzal meč a rozhodl se, že do tohoto světa již nikdy nevstoupí. Příliš ho bolela ztráta přítele i syna, kterého neměl možnost poznat. Těsně před svou smrtí ukryl meč zde a svou poslední magii vložil do ochran. Jen pokud by to byla opravdu potřeba, měla zem a magie meč uvolnit. A pouze tomu, komu jde o nastolení rovnováhy a spravedlnosti bez jakýchkoliv osobních důvodů – nebo alespoň důležitých osobních důvodů.“
„A co Paní z jezera?“ zeptal se Eival, jakmile se vzpamatoval a srovnal si v hlavě, co právě vyslechnul. No, tohle tedy bylo něco...
„Paní z jezera byla ve skutečnosti Najáda – vodní nymfa, která Artuše jednou zahlédla, když byl na lovu a tábořil u jejího jezera. Chtěla ho očarovat a připoutat k sobě již tehdy, ale Ivenus jí to zakázal, ale když Artuš umíral, odvezl Ivenus jeho tělo k této Najádě. Ani on nevěděl, jestli Artuše vyléčila, zamlžila mu vzpomínky a držela ho u sebe dokud její jezero nevyschlo nebo jestli umřel a ona se pak přestala o své jezero ze zármutku starat a čekala až vyschne, aby se jejich duše mohly spojit v posmrtném životě. Na tohle by ti spíše odpověděla tvá družka,“ poradil mu s mírným úsměvem Kanael a zamkl mříž, která oddělovala horní prostory od podzemí.
„A co Ginevra a Lancelot?“ vyptával se dál Eival, který během toho, co žil se Siriusem Blackem v Anglii, toho o Merlinovi a ostatních vyslechl fůru. A jak se nyní ukázalo, všechno to byl omyl.
„Tak na to se budeš muset opravdu zeptat své družky. Nebo zapátrat ve své paměti, ve vzpomínkách, které jsi jako Život získal, co těm dvěma osud určil a zda to naplnili,“ odvětil Kanael a zastavil se na rozcestí, kde se jejich cesty rozdělovaly.
„Vím, že ty i tvá družka spěcháte. Pravidla znáš a jsem si jistý, že jakmile dokončíš svůj úkol, kvůli kterému jsi se sem vydal, meč navrátíš kam patří. Dnešek využij k odpočinku. Zítra při rozbřesku na tebe a tvou družku bude čekat doprovod, který vás doprovodí až k hranicím naší říše.“
Eival přikývl na srozuměnou a rozloučil se s Kanaelem. Pak vyšel několik schodů a vešel do komnaty, která se na těch několik dní stala domovem pro něj a pro Seillen. Ta, i přes to, jak bylo brzo či pozdě, seděla na posteli a čekala na něj. Eival pevněji sevřel meč a usmál se na ni.
„Nebudeš věřit tomu, co ti řeknu. No, i když možná budeš...“
16.06.2013 23:11:50
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one