Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Takže, nejdřív pořádná omluva. Mohla bych sice vysvětlovat, proč tu ty dva týdny nic nepřibylo, ale shrnu to do věty: Mám i svůj soukromý život. Ještě možná přidám DH, ale spíš až tak ve středu. Jinak, pro všechny ty anonymy... Kdyby jste místo typu komentáře: kdy bude další? Napsali normální komentář ke kapitolce, šlo by mi to psaní taky rychleji. Jenže když povídku skoro nikdo nekomentuje, ptám se sama sebe, jestli to má prostě cenu. Tak, děkuju všem, kteří komentují a trpělivě čekají.

Před Eivalem se rozprostírala vyprahlá pláň ohraničená z obou stran vysokými skalisky, která nevykazovala jakékoliv známky života. Jen díky tomu, kým byl, mohl cítit, jak hluboko pod povrchem dřímají semínka rostlin a kořeny stromů, které před zkázou chrání pramínek podzemní vody. Avšak bylo tu něco, co jim bránilo proniknout skrz zem. Co, to však Eival nevěděl.

Naposledy prohlédl do portálu za sebou a zavřel ho. Pak vyšel. Jediné, co s sebou měl byl bílý vak, ve kterém měl láhev vody, dvě jablka a jednu čistou duši. Čistá duše byla duše, která neměla daný žádný osud. Mohla by zmizet nebo se potulovat světem a nikdo by si jí nevšiml. Ale chtěl se řídit radou Frigg a aby mohl stvořit život z ničeho, právě takovou duši potřeboval.

Nešel dlouho, když se do země přesně před něj zabodl černý šíp. Temně rudá pírka na jeho konci byla jasným varováním. Eival šíp uchopil a zatáhnul. Očistil černé dřevo od prachu a pokračoval. Druhý šíp. Když jich měl v ruce pět, objevil se před ním...muž. Nejprve si nebyl jistý, ale když uslyšel mužský hlas zpoza černé přilby, která již sama o sobě vypadala děsivě, byl rád alespoň za tento údaj. Už měl tu možnost si vyslechnout, co mají některé démonky v oblibě, pokud někoho zajmou.

„Kdo jsi?“ zeptal se onen neznámý a jak Eival odhadoval i velitel deseti ostatních.

Dva stáli Eivalovi v zádech, zbytek stál za zády svého velitele.

„Eival. A ty, pane?“ zeptal se slušně a při vyslovení svého jména jemně pokývnul hlavou.

„Kreson,“ odvětil a sundal si přilbu.

Pod tím kusem kovu se skrývala pravá démonská tvář. Žlutavá pokožka, vypočítavé rudé oči, rohy vyčnívající z dlouhých lesklých vlasů černých jako noc, které měl Kreson spletené do copů. A když se na Eivala ušklíbl, zjistil, že i pověst o hrozivých zubech je pravdivá.

To, že se nesnažil svůj démonský vzhled nijak skrýt a poněkud omšelé oblečení, Eivalovi napovědělo, že se nejedná o nikoho významného. Nejspíš nějaký lapka. Eival se domníval, že i jméno – Kreson – možná nebude pravé, i když démoni byli hrdí. A to na všechno, co dělali.

„Co jsi zač?“ optal se Kreson, když též skončil s prohlídkou neznámého cizince na svém území.

„Prosebník,“ pronesl klidně a nedával najevo, jak je ze dvou ozbrojenců, které má za sebou nervózní.

„Ano?“ optal se démon zvědavě a jeho postoj se trochu uvolnil a Eival zaslechl, jak ti dva sklonili zbraně.

„A oč prosíš, drahoušku?“

Zpoza Kresona vyšla žena. Na kůži jí jiskřila magie, jak se snažila udržet si podobu blonďaté dívky. Došla k němu a prstem mu přejela po hrabě brady. Couvl dva kroky. Žena se zamračila a kolem se ozval smích.

„Vycházíš ze cviku, Tailo?“ optal se jí Kreson škádlivě a rozesmál se, když po něm oslovená hodila naštvaným pohledem.

„Není to člověk,“ zasyčela vztekla a pozorně si prohlížela jeho tvář.

„To jsem nikdy neřekl,“ pronesl pevně Eival a za ucho si strčil pramen vlasů, který ho lechtal na tváři.

„Nezodpověděl jsi mou otázku,“ připomněla dívka, která sice stále nezrušila kouzlo na udržení podoby, ale oči jí vztekem svítily rudě.

„O pomoc. Avšak pomoci mi může pouze Macoil.“

Skupinka démonů se ošila a zuřivě si šeptem něco sdělovali. Macoil byl po vládci tím druhým nejdůležitějším mužem v říši démonů. Byl věčný. Démoni žili dlouho, ale po čase zemřeli – jako všichni. Jenom Macoil zůstával a znal všechna tajemství.

„Zvaž to dobře, mladíku. Macoil se s tebou nebude párat a tebe by byla škoda,“ upozorňovala ho Tailo.

„Je mou jedinou nadějí,“ sdělil jí a obezřetně sledoval její tvář.

„Dobrá... Věnuj mi dnešní noc, neboť může být tvá poslední a já tě zítra ráno za Macoilem doprovodím.

„Je mi líto, avšak mé srdce i má duše patří ženě, jejíž hněv nechceš na svou hlavu přivolat. A stejně tak jí patří i mé tělo,“ dodal, když viděl, že se Taila nadechuje, aby něco namítla.

„Škoda,“ povzdechla si, zrušila kouzlo a vrátila se mezi své druhy.

„Řekni mi popravdě, kdo jsi a někdo z nás tě za Macoilem odvede,“ nabídl Kreson a nevšímal si Tailinina odfrknutí.

„Jsem Život,“ představil se dnes již podruhé a nepatrně se poklonil.

Všichni na něj upřeli pohled. A pak se na něj vrhli.


Vcházel do města obklopen těmi lapky a na rukou měl pouta. To, že je chyba jim odhalit, kdo je, mu došlo ve chvíli, kdy ho ti dva, co mu stáli v zádech, chytili a kouzelnými želízky ho spoutali.

„Slíbil jste mi, že se setkám s Macoilem,“ pronesl Eival a rozhlížel se po městě.

Démoni na něj se zvědavostí hleděli a špitali si dohady, co může být zač. Střelil pohledem po Taile, která se pasovala na strážkyni jeho vaku, ve kterém byla už pouze duše.

„Setkáš se s ním, můj drahý. Ale to, co se s tebou stane pak...?“ odpověděla mu Taila místo Kresona a pohladila ho po tváři. „Měl jsi využít mé nabídky.“


Macoil vypadal...zvláštně. Pleť měl voskově žlutou, vlasy stříbřitě šedé, stejně tak jako vousy. A jeho oči byly bílé. Děsivě bílé.

„Ty tedy tvrdíš, že jsi Život.“ Chraplavý hlas se rozezněl místností.

„Tak jest, pane,“ odpověděl Eival bez jakéhokoliv výrazu a sledoval, jak Macoil kývl na Kresona, aby mu sundal pouta. Vak mu ležel u nohou.

„A co tě sem přivádí? Tvá moc nás již před lety opustila.“

„Žádám tě o pomoc...o půjčku. O půjčku zbraně, kterou ukovali bohové a která sloužila Thorovi před tím, než získal své kladivo.“

Místnost vybuchla v šumu a nesouhlasném křiku.

„Ticho,“ okřikl publikum Macoil a upřel na Eivala pohled.

„Víš, jak ta zbraň funguje?“ optal se démon a Eival přikývl.

„Pověz mi, proč někdo jako ty, potřebuje takovou zbraň,“ požádal ho Macoil a posadil se do křesla u stolu, který byl plný knih.

A Eival vyprávěl. O Voldemortovi. O jeho novém zrození. O tom, jak mu vzal veškerou moc a proto je nyní jediný, kdo ho může zničit.

„Dobrá... ale i kdybychom se rozhodli, ti ten meč zapůjčit, nebude to zadarmo. Co nabízíš výměnou?“ zeptal se Macoil a všechny oči v místnosti se upřely na mladého muže v bílém.

„Venku je pustina. Tvrdíš, že má moc vás opustila, ale život tam je. Pouze spí. Mohu ho probudit,“ nabídl Eival a doufal, že to je to, co bohyně myslela.

„Ne, pustina je součástí této říše. Není to ráj a my tu nechceme přivandrovalce.“

„Pak mi tedy prozraďte, co chcete výměnou za meč,“ požádal Eival a v duchu se modlil, aby byl schopný jejich požadavek splnit.

„Pojď za mnou,“ řekl po chvíli Macoil a zadními dveřmi zamířil z místnosti pryč.

Ušli několik metrů a pak začali stoupat do věže. Eival si myslel, že ta věž nemá konce, když tu najednou se před nimi objevili bílé dveře. Macoil je otevřel a vešel, následován svým hostem a dvěma dalšími démony.

V pokoji byly pouze dva kousky nábytku. Velká postel s černými nebesy a křeslo, ve kterém seděla černovlasá démonka.

„Macoile?“ oslovila ho překvapeně, když si ho všimla.

„Má paní,“ pozdravil ji s úklonou Macoil a ukázal na Eivala.

„Může nám pomoci.“


Na posteli ležela dívka a chlapec - dvojčata. Bílé vlasy měli spletené do copů a bledé tváře byly téměř průhledná. Zrychleně dýchali a víčka se jim třepotala. Bylo jim teprve devět.

„Kdo je to?“ zeptal se Eival a podíval se na Macoila a na démonku.

„To je moje nejmladší dcera a syn. Moje a Macoila. Děti, které vzešly spojením nás dvou, měly vejít do tvých služeb a do služeb tvé partnerky Smrti a zajistit, aby naše rasa přestala vymírat. Aby děti na počátku puberty umírali, pokud se tedy vůbec narodí,“ osvětlila mu a pohladila chlapce po čele.

„Jenže se s nimi stalo to, co s ostatními dětmi. Najednou začali slábnout a umírat,“ dopověděl za ni Macoil.

Eival popošel od postele dál. Zavřel oči a soustředil se. Po chvíli se kousek od něj začal zjevovat portál.

09.04.2012 21:08:51
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one