Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak jsem si po slouhé době konečně našla čas něco dát dohromady. Původně jsem tuto kapitolku plánovala už na minulý týden, ale vzhledem k tomu, že jsem v pátek odjela do Francie a vrátila se až v neděli a to úplně hotová, že když mě mamka v devět večer budila, abych se šla učit maturitní otázky ze ZSV, ze kterých jsme psali, měla jsem pokušení jí oznámit, že nikam v pondělí nejdu. No nic, kapitolka e tady, omlouvám se za chyby, další kapitolka už neska asi nebude, snad příští týden. Já si jdu zopakovat variace a vtlouc si do hlavy, že i když ty čísla píšu nad sebe, zlomková čára mezi nimi prostš není.

Harry držel krok se vým otcem a na tváři udržoval bezvýraznou masku. Nijak nedával najevo, že ruka na jeho rameni, je sevřená příliš těsně. Daniel měl tvář též bez výrazu, ale jeho manželka i Pier poznali, že pod povrchem doutná jako právě probuzená sopka. Ambra pevně svírala ruce v pěst, až jí klouby zbělaly a byla si jistá, že do dlaní má vtlačené půlměsíčky od nehtů, a nervózně se kousala do rtu, aby něco neřekla. Gabriel byl varován a přesto porušil i pod výhrůžkou trestu Damienovo přikázání ohledně té hry. Měla o svého syna opravdu strach.

Jakmile došli ke dveřím, Damien je prudce rozrazil a postrčil syna dovnitř. Tam se Harry zarazil. Uprostřed Místnosti stálo několik zavazadel. Dvě z nich byla jeho a z klece se na něj nabručeně dívala Hedvika.

„Proč tu mám věci?“ zeptal se opatrně a v koutku jeho mysli se ozval červíček pochybnosti, že provokovat jeho otce nebyl ten nejlepší nápad.

„Okamžitě odcházíme. Závěrečné testy složíš doma,“ oznámil mu chladně Daniel a mávnutím hůlky kolem zavazadel a dvou sov umístil zelenkavou bublinu, která za několik vteřin i se svým obsahem s tichým prasknutím zmizela.

„Ale... Ale vždyť... Ani jsem se nerozloučil,“ začal koktat Harry a trochu sebou v otcově sevření zamlel.

„První část tvého trestu, Gabriely. Varoval jsem tě,“ oznámil mu Daniel, přitáhnul si ho blíže a kývl na zbytek svého doprovodu.

Pier vytáhl z kapsy stříbrné klubíčko a odmotával z něj niť tak dlouho, než se každý držel.

„Připrav se. Přemístění není nic příjemného a to, co bude následovat po tom, také ne,“ upozornil ho Daniel a napočítal do tří.

Pak Harry pocítil, jak ho něco zachytilo a z pocitu, že je protahován úzkou trubkou se mu dělalo nevolno. Pak tenhle pocit zmizel, ale dřív než se stačil vzpamatovat, jeho těla zachvátila příšerná bolest.

Tělo ho pálilo, jako by stál uprostřed hořící hranice, něco se v něm rozpínalo a jemu připadalo, že jeho kůže musí každou chvíli prasknout. A bolest se stupňovala. Na jeden okamžik téměř odezněla a pak se vrátila, i když v menším měřítku. A aniž by si to uvědomoval, Harry Potter toho dne přestal existovat. Už ho k tomuto jménu nevázala ani podoba. Zbyl tu už jen Gabriel Korvin.


*** **** *** **** *** **** *** **** *** **** *** **** ***


Daniel pevně svíral synovo tělo. Jakmile se jeho nohy dotkly podlahy rodinné kaple, kam bylo směřováno přenášedlo, položil chlapce ve svém náručí na oltář. I když jeho tělem stále proudil vztek, pracoval co nejrychleji, aby zbavil syna bolesti co nejrychleji.

Jedna dlaň na čelo, druhá na srdce. Tichá šeptaná slůvka. Krev a vlažný lektvar. Když sebou přestalo synovo tělo konečně cukat a jeho nářky ustaly, oddechnul si. Moc jeho rodiny byla silná a v jednom okamžiku měl opravdu obavy, že to chlapec nepřežije.

Daniel vstal z lavice, kam na chvilku usedl, aby si odpočinul a z dřevěné škatule, kterou tam před několika dny přinesl, vyndal poslední lahvičku s lektvarem. Protřepal ho a podepřel synovu hlavu. Pak odstranil zátku a vlil lektvar do chlapcových úst. Jakmile začal působit, chlapec polohlasně zanaříkal a po jedné líci mu sklouzla slza, kterou Daniel setřel a prohrábl chlapcovy vlasy, jejichž chomáče mu zůstávali v ruce.

„Už bude všechno v pořádku, Gabriely,“ slíbil mu polohlasně a sledoval, jak jsou Potterovské rysy nahrazovány Korvinovskými.

Černé rozčepýřené vlasy nahradily hebké lehce vlnité kaštanové barvy. Lícní kosti se posunuly o trochu výš a brada zešpičatěla. Náhle měl chlapec Ambřiny rty i její nos. Jeho ramena byla o něco širší a tělo o něco delší. Pokožka si zanechala svůj lehce snědý tón, který chlapec získal pobytem na slunci, ale i to vyřešilo jednoduché mávnutí hůlky a jeho pleť byla náhle mléčné bílá. A pak chlapcova jizva na čele. Nezmizela. To ne, ale vybledla. Najednou se musel člověk soustředit,aby ji zahlédl. A přeměna došla svého konce.

„Je ti podobný,“ ozvalo se vedle Daniela.

„I tobě,“ ujistil svou manželku a políbil ji na hřbet ruky.

„Měli by jsme ho přemístit do jeho pokoje. Tohle je dobré místo pro rituály díky magické koncentraci, co tu je, ale není to vhodné místo pro jeho první probuzení doma,“ sdělila Danielovi a prohrábla Gabrielovy kadeře.

„Ne, nejprve dokončím jeho trest,“ zamítl její návrh Daniel s povzdechem.

„Daniely...“

„Ne, miláčku, je mi líto, ale musí se naučit, že všechny jeho činy mají následky. Možná bude lepší, když u toho nebudeš,“ naznačil jí jemně, aby odešla.

Jakmile Ambřiny kroky odezněly, vzal si syna opět do náručí. Ano, Gabriel nebyl zrovna nejlehčí, ale stále to bylo třináctileté dítě. Pevně ho sevřel a s prásknutím se i s ním přemístil do místnosti pod domem. Bylo tu několik kobek, ale tahle místnost byla určená k něčemu jinému – k výchově mladých dědiců. I Daniel měl na ni několik nepěkných vzpomínek.

Mávnutím odstranil chlapcovu košili a pak do něj vlil několik lektvarů, po kterých se nejen probral, ale byl plně při vědomí.

V první chvíli se Gabriel polekal. Nic kolem sebe nepoznával. Celé tělo ho bolelo a na pažích mu naskákala husí kůže. A pak si všiml svého otce, který se opíral o zeď vedle dveří a v rukách svíral černý bič.

„Kde... Kde to jsme?“ zeptal se Gabriel a překvapeně zamrkal, když uslyšel svůj hlas. Začal se zvedat.

„Tohle je místnost, Gabriely, o které doufám, že ji budeš navštěvovat co nejméně. Je to místnost, kde je už po léta mladým Korvinům vštěpována poslušnost, když veškeré ostatní prostředky selžou. Až budeš připraven, postav se čelem ke zde. Můžeš se chytit těch kruhů, ale nebudu tě poutat. Musíš se naučit, že vše co děláš má nějaký následek a že když je to potřeba, musíš přijmout trest,“ vysvětlil mu stále chladným hlasem.

Gabriel na něj několik okamžiků nevěřícně hleděl a pak se rozhlédl kolem sebe. Napravo od něj byly ve výšce jeho trupu ve zdi dva železné kruhy.

„Já...“

„Ne, Gabriely, neodmlouvej. Pak to bude jenom horší,“ přerušil ho Daniel a zabodl do něj oči.

Gabriel se od něj odvrátil a pomalu se rozešel ke kruhům. Sevřel je dlaněmi. Byly ledové. První švihnutí biče proťalo vzduch a kožený jazyk se zařízl do chlapcových zad. Ruce pevněji sevřely kruhy a z hrdla se vydral výkřik.

„Jsi aristokrat, Gabriely. Ti trpí tiše,“ připomněl mu otec s patrnou výhrůžkou v hlase Daniel.

Další rány tlumil Gabriel zakousnutý do svého rtu. Když dopadla dvacátá a poslední rána, po bradě mu stékal pramínek krve, po tvářích slzy a v ranách na dlaních, které si způsobil vlastními nehty ho pálil pot. A pak samozřejmě jeho záda. I přes to, že ho jeho otec nešetřil, neměl na zádech jedinou otevřenou ránu. Ne, nehodilo se, aby aristokrat nesl na svém těle známky neposlušnosti.

„Tvůj trest je u konce, Gabriely. Zapamatuj si ho, neboť trestat tě, mi vážně nepřináší potěšení,“ oznámil mu a sledoval svého syna.

Třásl se a to, že se ještě držel na nohou byl nejspíš zázrak. Ano, chlapce nešetřil a ani předešlé rituály ho musely vyčerpat. Ale Daniel chtěl, aby pro příště bral Gabriel jeho příkazy vážně.

„Gabriely?“ oslovil ho, ale chlapec dál stál u zdi. Nemluvil, nehýbal se.

Daniel překonal vzdálenost mezi nimi a natočil ho k sobě. Gabriel se zpočátku bránil, ale byl tak vyčerpaný...
Daniel si prohlédl jeho tvář a ztěžka se nadechl pod tíhou výčitek, když viděl, jak před ním jeho syn uhýbá pohledem. Z kapsy vytáhl čistí kapesník. Otřel jím chlapcovu krev i slzy a pak mu ho podal, aby se vysmrkal.

„Věř mi, Gabriely, potrestat tě, pro mě nebylo jednoduché. I já jsem si tím prošel a nenáviděl jsem tohle místo. Stále ho nenávidím. Můj otec mě trestal za sebemenší hloupost, chybu. To já dělat nehodlám, ale... Tenhle trest byl hlavně proto, abys... Musíš pochopit, že když jsem tě konečně našel, nenechám nic a nikoho, aby mi tě zase vzal. A to se týká i tebe. Tentokrát to byl jen hloupý famfrpál v prostředí, kde by žádné vážnější zranění hrozit nemělo, ale co kdyby to bylo kdekoliv jinde? Jiná situace, jiné okolnosti? Musíš pochopit, Gabriely, že když ti něco nakážu, je to z důvodu, abych tě chránil. Pokud mně neposlechneš, jednou by jsi na to mohl doplatit a já si pak nechci nad tvým hrobem říkat, že kdybych na tebe možná byl přísnější, byl by jsi v pořádku a živý. A věř mi, pokud si tohle zapamatuješ, nikdy nemusíme do téhle místnosti již vkročit. Budeš porušovat nějaká pravidla tím jsem si jistý. Navíc ani já nebyl žádný andílek a to tě čeká ještě puberta. Ale dokud se neuvedeš vědomě v ohrožení života, nepotrestám tě tímto způsobem. Rozumíme si?“ zeptal se se zoufalou nadějí v odpuštění Daniel.

Gabriel mu konečně pohlédl do očí a Daniel si tak mohl všimnout, že od narození se nijak jeho oči nezměnily, jak to bývá u většiny dětí zvykem.

Gabriel nejistě přešlápl, tvář se mu na okamžik zkřivila bolestí, ale pak přikývl.

„Tak dobře. Pojď, ukážu ti, kde máš pokoj. Než si půjdeš odpočnout, budeme muset vytvořit pouto mezi tebou a tvým domácím skřítkem. Pak budeš mít spoustu času na načerpání sil, než se znovu vrhneš do učení,“ oznámil mu a lehce ho podpírajíc ho vedl labyrintem chodeb.

Gabriel nevnímal kudy jdou nebo kam jdou. Jediné po čem právě teď toužil, bylo místo, kam by se mohl skrýt a alespoň na okamžik zapomenout, kdo se z něj vlastně stal a jak se tím změnil jeho život.

28.10.2012 23:40:17
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one