Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

7. Slyšení a zápas DH

Ahojda, tak mě tu máte zpět. Doufám, že si léto i přes to počasí, co bylo minulý týden, užíváte. já teda jo, vzhledem k tomu, že ve středu mi začíná brigáda. No nic, doufám, že se vám bude kapitolka líbit.

Nebelvírské trio mířilo k Velké síni, když tu se Harry od zbylých dvou odpojil. Ron s Hermionou zastavili a vyměnili si rychlý pohled. Pak zastavili.

„Ty nejdeš na oběd, Harry?“ zeptala se kučeravá dívka a černovlasý nebelvír se zastavil.

„Já jsem vám to neřekl?“ Zeptal se Harry zmateně a podrbal se ve vlasech.

„Co?“ optal se tentokrát Ron.

„No, dneska budu obědvat s... budu obědvat s rodiči,“ vysvětlil s povzdechem a čekal na reakci svých přátel.

„Takže jsi si na tu myšlenku už zvykl?“ zeptala se Hermiona s úsměvem a spolu s Harrym se posadila na nedalekou lavičku. Ron se na ně dva mračil a mlčel.

„Asi jo... Teda, ještě je to takové... Nevím, jak se chovat. Nikdy jsem nebyl ničí syn a Dursleyovi jsem nebral jako rodinu. Nejblíž rodině mi byli Weasleyovi a najednou je tu někdo, kdo se o mě chce starat, kdo mě chce poznat a být mi rodinou. A já se těším, až... Těším se na to, až se naučím být něčím synem. Být součástí své vlastní rodiny,“ vysvětloval se zrádným leskem v očích a Hermiona se na něj jemně usmívala a dávala svému příteli najevo, že s ním sdílí jeho štěstí. Ron se však mračil čím dál tím víc.

„Oni tě odsud odvedou a už se nikdy neuvidíme,“ vyřknul nahlas, co ho trápilo a ti dva na lavičce se na něj nechápavě podívali.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Harry a zalétl pohledem k hodinám, aby se ujistil, že má ještě deset minut čas.

„Odvedou tě odsud a pochybuju, že tě nechají, abys dál chodil do Bradavic. Nejspíš tě přihlásí do Krásnohůlek nebo dostaneš domácího učitele,“ oznámil jim Ron zachmuřeně svou teorii.

„Merlin ví, jak dlouho bude ta tahanice o tom, kdo vlastně jsem, pokračovat. A pokud by snad potom trvali na tom, abych studoval jinde, vždycky se přece můžeme vidět o prázdninách,“ řekl Harry snaže se uklidnit zrzka a zároveň i sebe, přičemž doufal, že k tomu nedojde – k tomu, aby musel opustit Bradavice.

„Jsi naivní, Harry. Zeptej se Malfoye nebo kteréhokoliv zmijozelského aristokrata, jak vypadá jejich život. Vážně věříš, že někdo jako jsou oni nechají svého jediného synáčka, aby si dělal, co chce, jako se stýkal s mudlorozenými nebo s někým, jako je moje rodina?“ Ron měl hlas naplněn hořkostí. Když se nedočkal žádné reakce, otočil se a zamířil do Velké síně.

Harry se podíval na Hermionu. Ta pokrčila rameny, stiskla mu ruku a vydala se za zrzkem. On ještě chvilku zůstal sedět. Pak si povzdechnul a zamířil do pokoje svých nově objevených rodičů. Chtěl Ronova slova vyhnat z hlavy a částečně se mu to podařilo. Částečně.

Zastavil přede dveřmi a ostýchavě zaklepal na masivní dveře. Nejprve se nic nedělo. Pak uslyšel klapot podpatků, jak se přibližuje ke dveřím, které se následně bezhlesně otevřely a v nich stanula Ambra.

„Vítej, Gabrieli. Nemusel jsi klepat,“ přivítala ho s úsměvem a následně i vřelým objetím a polibkem na tvář.

„Posaď se, tvůj otec tu bude každou chvíli. Musel ještě něco zařídit na ministerstvu a říkal, že se to možná trochu protáhne,“ vysvětlovala a pokynula mu na pohodlné křeslo a sama se půvabně usadila do druhého.

„Mohl... Mohl bych se na něco zeptat?“ otázal se ostýchavě a v myšlenkách nadával Ronovi a jeho řečem.

„Samozřejmě, mon cher,“ vyzvala ho a Harry se nepatrně ošil, když uslyšel francouzštinu.

„Chtěl jsem se jenom zeptat, jak... jak to bude se školou. Myslím, potom až...“ odmlčel se a nevěděl jak pokračovat.

„Až tohle ministerstvo uzná, že jsi Gabriel Korvin?“ dokončila Ambra za něj s vážnou tváří. Přikývl.

„Popravdě, zatím jsem o tom s tvým otcem moc nemluvila. Prošla jsem si sice plány výuky, takže vím, co by jsi měl teoreticky za ty tři roky tady na té škole umět, ale je toho hrozně málo. Pokud by nedošlo k tvému únosu, většinu věcí, které jsi se učil v prvním a druhém ročníku, by jsi se naučil už někdy v šesti, sedmi. Do normální kouzelnické školy by jsi nejspíš chodil s tím, že by jsi nějaké hodiny měl soukromé a samozřejmě by šlo o nějakou soukromou a prestižní školu. Jenže, takhle jsi hrozně pozadu, když beru v potaz, co by jsi měl umět. Než se to vyřeší, měla bych tě být schopná naučit slušně francouzsky a vše ohledně rodinných tradic, etiketu a samozřejmě rodinnou historii. Pomůžeme si sice kouzly, ale pokud to chceme stihnout, než se vrátíš domů, nic jiného nám nezbude, ale vzhledem k tomu, že jde jenom o teoretické znalosti a ne o žádná kouzla nebo lektvary, mělo by to být bezpečné. Jenže až budeme doma... Opravdu bych chtěla, Gabriely, abys měl možnost vzdělávat se v kolektivu, ale myslím si, že tvůj otec bude zásadně proti a budeš se vzdělávat pod dohledem domácích učitelů,“ zodpověděla jeho otázku a nervózně si poposedla.

„Ale své přátele budu moci vídat?“ zeptal se Harry.

Vůbec se mu nelíbilo, že bude opravdu odveden z Bradavic a že se nejspíše bude vzdělávat pod taktovkou domácích učitelů, kteří pojem jako prázdniny a přestávky neznají. A tak opravdu doufal, že alespoň jednou za čas by se se svými přáteli sejít mohl.

„Nechci ti slibovat něco, co nebudu moci splnit, mon cher. Zeptej se svého otce,“ poradila mu se smutným úsměvem a odešla do vedlejší místnosti, odkud slyšel její hlas a cinkot nádobí.

Harry a zabořil hlouběji do křesla a mračil se. Takže v tomhle měl Ron pravdu. V hlavě mu běželo, co dalšího jeho zrzavý kamarád ví o jeho budoucím životě. Byl tak ponořen v myšlenkách, že nezaznamenal, jak se dveře otevřely a do pokoje vešel jeho otec následován Pierem. Zaznamenal je až tehdy, když na jeho rameno dopadla dlaň jeho otce a ten se ho s velmi dobrou náladou zeptal: „Neumíš zdravit, mladíku?“

Harry sebou trhl, jak se lekl. Pak jeho tváře zalila jemná červeň a sklopil zrak k zemi. Nebo alespoň chtěl, ale jeho otec mu v tom zabránil.

„Pamatuj si, Gabriely, my Korvinové vždy držíme hlavu nahoře a vzpřímeně. Kde je tvá matka?“

Harry nijak nereagoval na moudro svého otce a pokynul k přivřeným dveřím. Daniel se na něj usmál, ještě jednou mu stisknul rameno a vešel do dveří.

„Co se děje?“ zeptal se Pier, který mladého Korvina sledoval a podle jeho výrazu vytušil, že se něco děje.

„Právě jsem se dozvěděl, že jakmile oficiálně přestanu být Harry Potter, nejspíš tu bude naposledy, co se ocitnu v normální škole a uvidím svoje přátele. Příště se možná dozvím, že jsem od narození zasnoubený...“ odpověděl mu Harry a vzápětí prudce zbledl a zadíval se na svého budoucího kmotra, který se rozesmál.

„Ne, zasnoubený nejsi. Zatím. A jsem si jistý, že Daniel tě nebude chtít od tvých přátel úplně odstříhnout. Ví, jak je přátelství důležité. Ale s tou školou máš bohužel pravdu. Je toho spousta, co se musíš naučit.

Po několika minutách se přesunuly do malé jídelny, kde se společně najedli a Harry se pak rychle omluvil, že už musí jít. Jeho rodiče se na něj usmáli a jeho matka mu řekla, že ho zítra budou očekávat ve stejnou dobu. Pier ho pak doprovodil do Nebelvírské věže, kde na něj čekala Elena.

„Nevěš hlavu předem, Gabrieli. Možná bude všechno jinak, než si myslíme,“ řekl mu na rozloučenou a pak mu zmizel v chodbě.

Chlapec si odfrkl, doběhl si do ložnice pro věci a vydal se na věštění.




O dva dny později seděl Harry na hodině dějin a hrál s Ronem piškvorky, místo aby poslouchal starého ducha, který se vznášel za katedrou a monotóním hlasem přednášel o další skřetí válce. Jediný, kdo mu věnoval pozornost, byla Hermiona. Najednou jeho přednes přerušilo hlasité zaklepání a po vyzvání dovnitř vklouzla blonďatá havraspárka.

„Ano?“ optal se Binns bez zájmu.

„Harry Potter má jít do ředitelny,“ vyhrkla a černovlásek sebou poplašeně trhl a přemýšlel, co v poslední době provedl.

„Tak běžte, pane Pottere,“ vyzval ho duch.

Harry si sbalil věci a vydal se ze třídy následován Lucienem, který do té doby stál v rohu u okna. Došli až k chrliči, který chrání vstup do ředitelny, kde se Harry na okamžik zamyslel a pak začal na zkoušku říkat různá jména kouzelnických sladkostí. Nakonec zabraly ředitelovy oblíbené citrónové bonbóny.

Chrlič se odklonil a Harry si rychle stoupl na nejvyšší schod, abys po té nemusel tolik vyšlapávat. Lucien, který zareagoval o něco později, než by jako správná ochranka měl, rychle naskočil a vyběhl pět schodů, které ho dělily od mladého Korvina. Jakmile schody zastavily, Harry zlehka zaklepal a vstoupil.

„Harry,“ pozdravil ho Brumbál ve stejné chvíli, kdy Ambra s úsměvem vyslovila: „Gabriely.“

Harry se na ženu usmál a se svým otcem a Pierem si vyměnil pokývnutí. Pak ke všem přítomným vyslal výraz plný zvědavosti.

„Za hodinu začíná další slyšení. Tentokrát je nutná tvá přítomnost. Pokud půjde vše jak má, bude začátkem jara vše vyřešeno,“ řekla mu Ambra, přistoupila k němu a několikrát mávla hůlkou. Jeho studentský hábit se změnil na čistě černý, stejně jako vesta a jeho kravata se stala temně modrou.

„Dobře,“ zamumlal Harry, neboť ho nic jiného nenapadlo a promnul v dlaních hábit, který změnil nejen barvu, ale i materiál. Z bavlny se stalo hedvábí.

„Je čas,“ oznámil jim zachmuřeně Brumbál a ze stolu zvedl roztrhanou tenisku.

„Dotkni se jí, Gabriely,“ přikázal mu Daniel, když viděl, jak chlapec stojí stále na stejném místě a nechápavě si tu věc v ředitelově ruce prohlíží.

„Proč?“ zeptal se, ale vzal do ruky jednu umolousanou tkaničku.

„To je přenášedlo, Gabriely,“ oznámila mu Ambra a vzápětí pocítil tah za pupíkem a v další chvíli ho z mramorové podlahy zvedaly silné ruce jeho otce.

„V pořádku?“ zeptal se a lehce nazelenalý Harry přikývl.



Harry seděl vedle své matky a napůl ucha poslouchal, jak se před soudcem a porotou dohaduje jeho otec s Brumbálem. Najednou jejich dialog ustal a všechny pohledy v místnosti se upřely na něj.

„Můžeš sem přijít, Harry?“ zeptal se Brumbál s přátelským úsměvem.

Harry pomalu vstal a nejistým krokem se vydal ke schůdkům, aby se dostal na prostranství, kam se soustředila veškerá přítomnost všech přítomných.

„Pojď sem, Gabriely,“ vyzval ho Daniel a Harry si všiml, že po jeho boku stojí muž se stříbrným tácem, na kterém stála lahvička a jakýmsi lektvarem, rulička pergamenu a malá stříbrná dýka.

Daniel vzal dýku a bodl se do prstu, z něhož nechal stéct několik kapek krve do lektvaru. Pak natáhl ruku k Harrymu. Ten ztěžka polkl, ale nakonec udělal ten poslední krok a vložil svou chvějící dlaň do jeho. Daniel se na něj povzbudivě usmál a přiložil špičku dýky k bříšku jeho ukazováčku. Nad náhlou bolestí Harry zasyknul a pak trpělivě sledoval, jak rudé kapky padají do lektvaru.

„Běž zpět k matce,“ pobídl ho pak Daniel, než zavřel lektvar a zatřepal s ním, aby promíchal lektvar a jejich krev.

Harry se rozhlédl kolem sebe, ale když zjistil, že mu nikdo nevěnuje pozornost, lehce naštvaný se vydal zpět. Pojď sem, pojď tam, udělej tohle, udělej tamto...

Daniel za pomoci druhého muže roztáhl pergamen, na který následně vylil krev a ustoupil vzad. Muž opatrně došel s pergamenem před soudce, který nad ním několikrát zakroužil hůlkou tiše si něco mumlaje. Z hůlky vystřelilo světle modré světlo a vpilo se do pergamenu a lektvaru. Lektvar zazářil a vpil se do pergamenu. Následně se na něm začaly objevovat temné linky a jména – rodokmen. Soudce si ho prohlédl, pak na něj znovu poklepal a najednou se zvětšený rodokmen vznášel uprostřed síně. Harry si ho prohlížet nemusel. Už ho jednou viděl. Zpozoroval, jak se jeho otec ušklíbl na Brumbála a pak se otočil k porotě.

„Myslím, vážení, že toto je jasný důkaz.“



Soudce rozhodl, že je čas na krátkou přestávku a na to, aby se porota poradila. Harry se měl vrátit do Bradavic.

„Budu teď muset na několik dní zpět do Francie, ale tvá matka tu zůstane a přes víkend a po škole se ti bude věnovat. To, co tě má naučit by pomocí lektvarů a kouzel nemělo trvat déle než týden. Maximálně dva. Pak již budeš mít zařízené učitele. Na tvůj famfrpálový zápas tu již budu,“ pronesl k němu Daniel, před tím, než ho objal a vtiskl mu do ruky zrezivělý šroub. Lucien si vyměnil pohled se svým velitelem a též se přenášedla dotkl.


Příštího rána vyšlo v novinách, že Harry Potter nikdy nebyl Harry Potterem. Všichni jeho spolužáci se ho ptali, co se stalo a jestli ví něco o tom, jak se dostal k Potterovým. Harry je povětšinou ignoroval. Každý den po vyučování chodil do Prasinek, kde si jeho matka pronajala jeden malý domeček a denně ho doučovala francouzštinu a jakmile zvládli tu, začal se učit, cože to znamená být Korvinem. V této chvíli byl víc než kdykoliv předtím vděčný za lektvary, které mu s učením opravdu pomohly. Nedokázal si představit, že by se to měl učit bez toho.

„Musím jít. Mám dneska ještě jeden trénink a hlavně poradu, abychom projednali strategii,“ oznámil Harry své matce a zavřel knihu, ze které si právě četl o svém pradědečkovi Franciscovi.

„Bon, ale tu knihu si vezmi s sebou a tohle také,“ řekla mu a podala mu malou ampulku s křiklavě žlutým lektvarem.

„Dávej na sebe pozor, Gabriely. A hodně štěstí,“ popřála mu s objetím a sledovala, jak její syn zamířil k hradu s Elenou v zádech.



Nebelvírský tým si vyměnil poslední pohled a společně zamířili na hřiště, kde jim vycházelo vstříc mužstvo v zeleném. Harry zabloudil pohledem k tribunám, které byly vyhrazené pro rodiny a našel své rodiče, jak se rozhlíží po hřišti. Zaslechl hvizd píšťalky. Nasedl na koště a odrazil se od země. Hra ho okamžitě pohltila.

Za několik okamžiků uviděl zlatonku a i když jí byl Malfoy blíž, díky Kulovému blesku, který mu McGonagalová před několika dny vrátila, u ní byl dřív. Zlatonka před nimi okamžitě začala prchat – dolů, nahoru, doleva, doprava. Najednou si to zamířila přímo k tribunám a před stěnou zamířila k zemi. Harry se co nejvíce natiskl ke koštěti a připravil se. Malfoy zvedl své koště a začal stoupat. Odvaha ho opustila. Ani ne metr nad zemí přestala zlatonka klesat a ve stejné výšce zamířila přes hřiště. A Harry za ní. Najednou se v něm rozeřval jeho šestý smysl. Zašilhal doleva a uviděl, jak se na něj řítí dva potlouky. Jeden letěl přímo na něj, druhý byl o několik centimetrů nad ním.

Klesl, že se špičkami nohou téměř dotýkal země a cítil, jak potloukl proletěl jenom několik milimetrů nad ním. Oddechl si a pobídl své koště k větší rychlosti. O několik vteřin později svíral v ruce zlatý míček.

Harry přistál a vzápětí byl vyzvednut na ramena dvojčat Weasleyových.

„Jsi jednička, Harry,“ křikl na něj Fred.

„Jasně, máme pohár v kapse a to jenom díky tobě,“ doplnil své dvojče Georg.

„Gabriely Sebastiane Korvine,“ ozvalo se za nimi a jásot nebelvírů ustal.

Harry byl postaven na zem a otočil se na své rodiče. Ambra byla v obličeji bledá a vypadala vyděšeně. Daniel byl vzteky bez sebe.

„Naše pokoje. Ihned,“ procedil skrz zuby a strkal chlapce před sebou.

„Jak si to představuješ, Gabriely? Takhle riskovat!“ spustil okamžitě a Harry několik kroků ustoupil.

„Ale je to famfrpál a famfrpál je riskantní hra,“ začal opatrně Harry a loupl pohledem po Pierovi. Ten však chlapci věnoval jenom omluvný pohled.

„I ten Malfoyův kluk ví, co je v sázce.“

„Malfoy je zbabělec,“ bránil se Harry a vzápětí byla jeho ramena pevně zavřena.

„Draco Malfoy si uvědomuje, že je jediným dědicem svého rodu a ví, že famrpál je pro něj pouze zábava, kterou si krátí čas během školního roku. Neriskuje se svým životem jen tak pro nic za nic. Jestli tě příště uvidím hrát opět takovým způsobem, bude to naposledy, co jsi hrál, je ti to jasné?“ zeptal se a přitom stále držel jeho ramena.

„Ale tati...“

„Tak je ti to jasné?“ optal se znovu a Harry poraženě přikývl.

„Ano, je.“

30.07.2012 13:25:11
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one