Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

6. Potter nebo Korvin? DH

Aijda, tak po dlouhé době konečně přidávám kapitolu. Byla to doba, co? XD BI, zvykejte si, od 9. do 20. budu mimo síť, takže bude zase taková malá pauza, ale hodlám vám to tenhle týden vynahradit. Jak už jsem psala, k večeru nebo v noci, plánuji ještě jednu kapitolku a zítra taky něco přidám. Snad.
Jinak, pokud by jste se nudili, pro ty, co to ještě nečetly, doporučuji povídku
Harry Potter a metody racionality. Je... hodně zvláštní, ale celkem dost jsem se u ní zatím pobavila. Kdyby měl někdo zájem : http://hp.kizi.sk/modules.php?name=Preklady&op=serial&idskup=15

Když Harry vešel následujícího rána do Velké síně, zarazil se. Všichni na něj hleděli a potichu si šeptali. Zamračil se, když zjistil, že hlavní stůl, kde seděl učitelský sbor, je až na Hagrida, který měl mít nejspíš dozor, ale velké kruhy pod zarudlýma očima poukazovaly na to, že tam nejspíš k ničemu nebude, prázdný. Něco se dělo.

„Děje se něco?“ zeptala se ho Elena, která ho tiše jako stín doprovázela okamžitě po tom, co sestoupil do společenské místnosti.

„Nevím,“ zamumlal Harry a vydal se ke stolu, kde už seděli jeho dva přátelé.

„Co se děje?“ zeptal se, jakmile dosedl.

Hermiona mu podala Věštce a pak se ho zeptala: „Víš o tom něco?“

Harry se podíval na přední stránku a byl rád, že zrovna nic nejí ani nepije, jinak by jeho snídaně skončila právě na článku, kde jakási Rita Holoubková oznamovala světu, že včera v pozdních hodinách se Starostolec začal zabývat případem únosu mladého dědice Korvinů. Jeho únosu. Bylo tam, že Brumbál tvrdí, že chlapec je Potter, na což Daniel Korvin přišel s tím, že má důkazy o tom, že to tak není.

Harry ho nečetl celý. V podstatě ho jenom přelétl očima, aby zjistil, co se v něm vlastně píše a pak ho odložil. Věděl, že to jednoho dne bude muset svým přátelům říct, ale že tak brzy, to nečekal.

„Vlastně ano,“ zamumlal a vyčaroval kolem nich kouzlo proti odposlouchávání a pak jim vypověděl onu událost.

„Takže proto se tě ti dva drží? Já myslel, že jsou z ministerstva kvůli Blackovi,“ poznamenal Ron s mírným zamračením.

„Omlouvám se, že jsem vám to hned neřekl, ale...“

„To je v pořádku, Harry. Jsem si jistá, že jsi si na to nejprve musel zvyknout. Na to, že máš rodinu, protože, nezlob se na mě, Dursleyovi se rozhodně jako rodina nikdy nechovali,“ přerušila ho Hermiona a vrhla výhružný pohled po zrzkovi naproti ní.

„Takže se budeš stěhovat do Francie?“ zeptala se Ginny a přesunula hromádku vajíček z jedné strany talíře na druhou.

„Kdo ví...“ zamumlal Harry a zahleděl se na nebe.

Kdyby mu vrba po posledním zápase nezlikvidovala koště, šel by si zalétat. Školní košťata mu přišla hrozně pomalá. Měl by si co nejdřív objednat nové, aby si na něj před zápasem se Zmijozelem zvykl.

Jeho myšlenky přerušil přílet dvou velkých černých sov, které společně držely podlouhlý balíček, jenž upustily před Harryho. Ten zaskočeně zamrkal a trochu váhavě odstranil bílý papír. Překvapeně zalapal po dechu a Ron se nahnul před stůl, aby viděl, co jeho přítele tak překvapilo. Vzápětí nebyl neschopen slova jenom on, ale i zbytek fanfrpálového týmu.

„To je... to je Kulový blesk. Slyšel jsem, že...“

Harry neposlouchal, co ostatní říkají o koštěti, ale zaměřil se na malou černou kartičku, která byla u pod koštětem.


Věřím, že tohle koště je pro tebe to pravé.

Přítel


„Měli by jsme to nahlásit profesorce McGonagalové.“

„Zbláznila si se, Hermiono? To je Kulový blesk!“ namítal zrzek a vypadalo to, že je odhodlán bránit koště svým vlastním tělem.

„A kdo myslíš, že ho Harrymu poslal, co? To, že se někdo podepíše jako přítel, neznamená, že jím je. Může to být past,“ trvala si na svém Hermiona a natáhla se po koštěti, aby ho donesla hlavě koleje.

„A co myslíš že s ním udělají co? Víš co pak takovej Malfoy udělá? Řekne, že jsme podváděli, protože McGonagalka mu to koště vylepšila kouzli. Jako kdyby to to koště potřebovalo.“

„Co se tu děje?“ přerušil jejich hádku hlas právě zmiňované profesorky.

Nebelvíři se otočili čelem k učitelce přeměňování. Za ní stál i Brumbál se Snapeem a Korvinovi. Zbytek učitelů se vydal ke stolu.

„Harry od někoho dostal nové koště,“ řekla okamžitě Hermiona a několik nebelvírů na ní naštvaně hodilo pohledem.

„No a co? Není to poprvé, ne? Tak si nějaký sponzor všiml, jak je Harry...“

„Utište se, pane Weasley. Mohu to koště vidět?“ I když věta byla položena jako prosba, byl to jasný rozkaz.

Ron na několik okamžiků sevřel násadu ještě pevněji a pak ho s rezignovaným pohledem podal McGonagalové.

„Máte tušení, od koho to koště je?“ zeptala se, když několik odhalovacích kouzel nic neodhalilo.

„Ne, paní profesorko. Byl u toho jenom tenhle vzkaz,“ řekl Harry, který se vyhýbal pohledu na své rodiče, a podal kartičku profesorce.

Ta si vzkaz několikrát přečetla, pak zbledla a podala vzkaz Brumbálovi.

„Utiš se, Minervo. To koště prověříme a pokud nic nenajdeme, do týdne ti ho vrátíme, Harry, abys mohl před zápasem se Zmijozelem trénovat. Jsi sice skvlěý chytač, po Jamesovi, ale nemůžeme nic nechat náhodě, že?“ Brumbál mu věnoval milý úsměv a spolu s McGonagalovou opustili Velkou síň. Snape věnoval nebelvírům jeden svůj znechucený pohled a vydal se ke stolu, aby se nasnídal.

„Vidíš, co jsi udělala? To koště už neuvidíme,“ zasyčel zrzek na Hermionu a odešel ze síně.

„Ty chápeš, Harry, proč jsem to udělala, že jo?“ zeptala se Hermiona s obavou. Harry se na ni usmál a objal ji kolem ramen.

„To si piš, Hermi. Po tom, co jsme zažili, máš, myslím, skvělý nos na to, když je něco v nepořádku. Nebýt tebe, nepřežil bych ani prvák,“ řekl a Hermiona se na něj na oplátku mile usmál a pak ho poklepala po rameni.

„Tak si hlídej záda, abych nemusel a v nejbližší době zasahovat. Jdu najít Rona. Slíbila jsem mu, že mu pomůžu s úkolem na věštění.“

„Ale vždyť tam nechodíš?“ zeptal se překvapeně Harry s úsměvem na rtech, protože věděl, že i když to jeho zrzavý kamarád nepochopí, je to Hermionina ruka nabídnuta na znamení smíru.

„Uvidíme se na obraně.“ Mávla na něj, popadla tašku a jala se hledat zrzka.

„Brácha je idiot. Ale má pravdu. To koště by byla skvělá výhoda proti Zmijozelu,“ poznamenala Ginny, když Hermiona zmizela za rohem.

„Není to jen o koštěti, Ginn,“ namítl Harry a chtěl se posadit, když ho zarazil hlas jeho otce.

„Gabrieli, můžeš jít s námi?“ zeptal se ho zdvořile. Harry se zhluboka nadechl a pak se k nim otočil čelem a pak přikývl.

„Mám ale jenom půl hodiny.“


Harry se ploužil po boku Piera. Ruce měl zabořené v kapsách a záda nahrbená.

„Narovnej se, Gabriely! A nešoupej nohama!“ okřikl ho mírně Daniel a Harry protočil oči.

Pier se pro sebe uchichtl a schytal dva totožné tázavé pohledy. Tentokrát se k němu přidala i Ambra.

„Nech ho, Daniely. Pronajala jsem dům v Prasinkách. Od příštího týdne ho tam budu brát na víkendy a než se naděješ, bude z něj Korvin tak jak se sluší a patří,“ uklidňovala svého manžela Ambra s úsměvem.

„Takže tu zůstáváš?“ zeptal se jí Pier a nikdo z dospělých si nevšímal překvapeného a zmateného pohledu, který k nim Harry vyslal.

„Přes týden se asi budu vracet domů. Musím Gabrielovi připravit pokoj. Je tam tolik práce...“ zasnila se žena a prošla dveřmi.

Teď už se Harry opravdu mračil a uvnitř se vztekal. Chtěl jim dát šanci a myslel si, že si chtějí promluvit. Možná o tom, co si přečetl v novinách, ale oni ho prostě ignorovali. Posadil se do jednoho křesla a založil si ruce na hrudi. Očima střelil k hodinám. Ještě mel dvacet minut.

„Je neuvěřitelné, že máš úplně stejná gesta, jako Daniel, když jsi neměl možnost je od něj okoukat. Nejspíš to máš v genech,“ poznamenal vedle něj Pier a opřel se o křeslo, ve kterém Harry seděl a ten si po jeho slovech odfrkl.

„Jen počkej. Za pár týdnů budeš vzpomínat, jak to bylo fajn, když tě ignorovali a budeš si přát, aby se to znovu stalo.“

„Proč myslíte?“ zeptal se Harry a pohlédl na něj.

„Tykej mi, Gabriely, přece jenom jsem tvůj kmotr. Jsem Pier,“ pobídl ho a podsl mu ruku na seznámení, kterou Harry po chvíli přijal.

„Já se nejspíš představovat nemusím,“ zabručel a střelil pohledem ke svým rodičům, kteří něco řešili nad kusem pergamenu.

„Ne, to nemusíš. Ale měl by jsi si zvykat na to, že jsi Gabriel a ne Harry. A jak jsem to předtím myslel, no... Ambra se na tebe hrozně moc těšila, víš? A pak tě jí ukradli a ona nevěřila, že tě ještě někdy uvidí. A teď jsi tady. Má pocit, že ti musí vynahradit všechen ten čas, kdy jste spolu nebyli a zároveň ví, že je její povinností vychovat tě jako správného Korvina. Takže mi můžeš věřit – budeš po těchto chvílích toužit,“ vysvětloval mu Pier svá předešla slova.

„A co když Brumbál dosáhne svého?“ zeptal se opatrně Harry a sklopil pohled na svá kolena.

„Máš z toho strach?“ zeptal se naoko překvapeně Pier a čekal, jak chlapec zareaguje.

A Harry si ke svému překvapení uvědomil, že ano. Nikdy neměl pořádnou rodinu a teď ta možnost byla tak blízko. Začal si na to zvykat – že bude mít rodinu. A těšil se na to. Těšil se, až získá to, co tolik záviděl Ronovi.

„Překvapivě ano,“ odpověděl Harry konečně a Pier ho s úsměvem objal kolem ramen.

„Nemusíš mít strach. Tvůj otec má skvělé právníky a ví, co má dělat. A i jako otec bude skvělý, když mu dáš šanci.“

Pak stiskl chlapcovo rameno a zapojil se do tiché debaty s Ambrou a Danielem. Ta se po chvíli od mužů odpojila a vydala se ke svému synovi, který se začal zvedat.

„Musím jít,“ řekl, když viděl její zmatený výraz.

„Co máš první hodinu?“ zeptala se a snažila se mu rukou uhladit rozcuchané vlasy.

„Lektvary. Budu muset použít pár zkratek, abych to stihl včas,“ řekl a střelil zamračeným pohledem po Lucienovi, který ho měl dnes na starosti.

„Neboj, Lucien to nikomu nevyzradí,“ uklidňovala ho Ambra se něžným úsměvem. Byla tak šťastná, že se od ní chlapec neodtahuje a že s ní mluví.

„Co kdybychom si dali společný oběd? Já, ty a tvůj otec?“ zeptala se trochu váhavě.

Chlapec se na ni zamyšleně podíval a pak pomalu kývl.

„Mám přijít sem?“ zeptal se a Ambra ho odměnila dalším úsměvem a objala ho. Něco mu francouzsky zašpitala do ucha a on se na ni překvapeně podíval.

„Neboj, už jsem ti domluvila učitele. Za nedlouho budeš mluvit perfektně,“ přislíbila mu a upravila mu límeček.

„Vážně musím jít.“ Ambra přikývla a pomalu se se svým synem vydala ke dveřím.

„Tak odpoledne...mami,“ poslední slovo dodal trochu nejistě a znělo to, jako by si zkoušel, jak to bude znít. Pak se rychle vydal chodbami do podzemí.

„Ambro, miláčku, co se děje?“ zeptal se Daniel, když zaznamenal slzy v jejích očích.

„Řekl mi mami,“ odpověděla a nechala se vtáhnout do náruče svého muže. Pier se spokojeně usmál a přivázal dopis na soví nožku.

02.07.2012 17:58:01
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one