Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Táák, konečně. Byla to dlouhá pauza a jsem moc vděčná všem, kteří vydrželi, ale... zvykejte si. Příští rok maturuji a už teď začínám občas mírně vyšilovat. JInak zbytek přidám buď dýl nebo v úterý. Tájemství jsem se rozhodla na poslední chvíli přepsat a povídka ZO je no... je na dýl a poslední svén mam rozepsanou a přemšlím, co tomu chybí. Myslela jsem, že ji dopíšu včera, ale byla jsem celý den v Praze a vybírala si poslední vánoční dárek.
Jinak, kapitola je o něco kratší, ale jenom bych chtěla podotknout, že v původní verzi jsme někde v půlce druhé a taky tam ještě dlouho zůsaneme.
    Než stačilo chlapcovo tělo dopadnout na zem, zachytil ho Daniel Korvin a pevně si ho přitiskl k hrudi.
 „Danieli...?“ oslovila ho nejistě Ambra a podívala se po Pierovi, který spolu s Elenou a Lucienem kontroloval okolí.
 „Vezeme ho k nám na pokoj. Hodlám si ověřit, jestli je to pravda. A pokud ano...“  Majetnické objetí a pohled v očích dokázaly říct víc, než zvládla slova.

***    ****    ***    ****    ***    ****    ***    ****    ***    ****    ***    ****    ***

    Daniel pronesl chlapce do jejich pokojů snadno. Stačilo jednoduché skrývací kouzlo a skrýt se za dva mladé členy eskorty. To, že v Bradavicích téměř nikdo nebyl, také hrálo v jejich prospěch.
    Pokoje, které jim Brumbál přidělil, byly typické hostinské pokoje – celkem obyčejný neosobní nábytek, nějaký obraz či tapisérie na zdi, krb s křesly a osobní koupelna. Daniel se okamžitě rozešel k posteli, kam chlapce položil a přikázal Lucienovi, aby mu svlékl hábit a košili.
    Ten příkaz vykonal co nejrychleji a odstoupil od postele. Daniel chytil bezvědomého Harryho za rameno a z rozsvícenou hůlkou si prohlédl nepatrné znamínko. Pronesl kouzlo a stejný znak, který dnes již viděl na pergamenu, se náhle vznášel v místnosti. Daniel uslyšel, jak Ambra zavzlykala a slyšel i konejšivá slova Piera.
    Na nočním stolku ležel kus pergamenu. Na jedné straně bylo napsané včerejší hlášení, druhá byla čistá. Daniel s tichým zamumláním poklepal na pergamen, na kterém se okamžitě rozlily větve rodokmenu. Pod jeho a Ambřiným jménem bylo jméno jejich syna. Daniel změnil konec své hůlky na ostré ostří a řízl chlapce do prstu a nechal na pergamen stéct několik kapek. Pak k nim přidal několik svých. Krev se smísila a začala po pergamenu jemně kroužit. Pak se vpila do jména potomka žijících Korvinů a pod jménem Danielova syna se v závorce objevilo další – Harry James Potter.
 „Je to on,“ pronesl a zadíval se na chlapcovu tvář.
 „Můžeš zrušit to kouzlo, které mu změnilo vzhled?“ zeptala se Ambra a posadila se na postel vedle svého manžela.
 „Ne. Je to velmi bolestivý proces. Zvláště teď – v tomto věku. Navíc... Bohužel je uznaným synem Potterů. Musím napsat na ministerstvo. Na anglické i na to naše. Bude to dlouhý proces. Harry Potter je pro Anglii důležitý. Nejspíš udělají cokoliv, aby tu zůstal. Jakmile uznají, že je to náš syn, musíme zařídit jeho odhlášení ze školy. Musí projít přijímacím rituálem do rodiny, aby mohl přijmout moc rodu Korvinů a Pier se stane jeho oficiálním kmotrem. Bude toho ještě spousta, co se bude muset zařídit. Ale ve chvíli, kdy jakékoliv jeho vazby k rodině Potterů padnou a překročí práh našeho domu...pak to kouzlo zruším,“ vysvětlil zachmuřeně.
 „Ale pravdu mu řekneme, ne?“ zeptala se a s nadějí v očích se podíval na Daniela.
 „Ano, pravdu mu řekneme,“ odvětil a zrušil Mdloby.

    Neboť to byl Daniel, kdo kouzlo vyslal, bylo o něco silnější než normálně. Proto i Harrymu déle trvalo, než se probral. Normálně se zasažený probral do minuty. Harry začal nabývat vědomí až po pěti. Mezitím stihl Daniel s pomocí Piera napsat krátké dopisy na obě ministerstva. Ano, byl stručný. To, kým byl, mu poskytovalo možnost vyhnout se všem kličkám a mohl jednat zpříma.
 „Gabriely...“ zašeptala najednou Ambra a o něco víc stiskla chlapcovu ruku, kterou do té doby svírala.
    Po tomto porušení ticha v místnosti Daniel přešel ke své manželce, Pier poslal sovy s dopisy a postavil se k nohám postele a oba členové ochranky se u dveří narovnali a zvědavě se zahleděli na chlapce na posteli.
    Harry si povzdychl, zavrtěl se a otevřel oči. Jakmile uviděl neznámé obličeje kolem sebe, namáčknul se na čelo postele a ruka mu automaticky zajela k hrudi k místu, kde měl mít v náprsní kapse hábitu hůlku. Když zjistil, že jeho hůlka není tam, kde by měla být, zděšeně se rozhlédl po pokoji a urputně přemýšlel, jak se odtud dostat.
 „Nemusíš mít strach,“ pronesla žena, která seděla na posteli a natáhla se po jeho ruce.
    Harry ucukl a viděl, jak se v ženině tváři promítla bolest. Muž, který stál za ní, ji stisknul rameno, sklonil se k ní a něco jí zašeptal do ucho.
 „Nemusíš mít strach. Nikdy bych ti neublížil. Ne, když jsem tě konečně našel,“ pronesl pak onen muž nahlas a Harry na něj vytřeštil oči.
 „C-Co prosím?“ zeptal se zmatený Harry a opět zakmital očima kolem sebe.
 „Víš, co to je?“ zeptal se ho Daniel a ukázal mu pergamen se znakem.
    Harry neurčitě pokrčil rameny a přejel si dlaněmi po nahých pažích. V místnosti se okamžitě o několik stupňů oteplilo.
 „To je znak mého rodu. Tvého rodu, Gabrieli,“ řekl mu stručně a chlapec ho opět odměnil nechápavým pohledem.
 „Jmenuji se Harry,“ řekl, když to vypadalo, že se nedočká žádného bližšího vysvětlení.
 „Ano, to jméno ti dala rodina, která tě přijala za svého. Za jakých okolností k tomu došlo, zatím nevím, ale zjistím si to, to mi věř. Avšak tvé pravé jméno, jméno, které se v den tvého narození objevilo na rodokmenu je Gabriel Sebastian Korvin a jsi můj syn,“ odvětil mu Daniel a na potvrzení svých slov podal chlapci v posteli rodokmen. 
    Harry nevěděl, jak by se měl zachovat. Netušil, zda by se měl svým právě nalezeným rodičům vrhnout do náruče, jestli by měl protestovat a vztekat se nebo jestli by měl prostě něco říct. Již od začátku věděl, že ta chvíle, kdy se dozví jméno svých biologických rodičů, přijde. Jenže si prostě myslel, že se nic nezmění. Myslel si, že se ho Potterovi ujali po té, co se ho jeho praví rodiče vzdali a zatím... Zatím se se staženým žaludkem dozvídá, že byl unesen chvíli po porodu. Věděl, že by měl něco cítit. Cokoliv. Smutek. Radost. Lítost. Vztek. Ale nebyl toho schopný. Cítil se prázdný.
 „Gabrieli,“ oslovila ho Ambra a chlácholivě ho pohladila po vlasech.
    Byla tak ráda, že má svého syna konečně u sebe, ale bylo hrozné vidět v jeho tu úzkost. Určitě se cítil zmatený a bál se změn. Ale Ambra si v duchu slíbila, že než se vyřídí všechny formality, bude tu kdykoliv, kdy ji bude její chlapeček potřebovat a ukáže mu, jak moc jí chyběl.
 „Já...asi bych měl jít, než mě budou shánět,“ dostal ze sebe konečně Harry, popadl košili s hábitem a než se kdokoliv stačil vzpamatovat, byl pryč.
 „Gabrieli...“ křikl za ním Daniel, zatímco Ambra se odvrátila, aby skryla slzy.
    Pier mu stisknul rameno, aby mu zabránil za chlapcem běžet.
 „Dej mu čas.“

***    ****    ***    ***    ***    ***    ***    ***    ***    ***    ***    ***    ***
    U večeře trojice Francouzů, která seděla poblíž Brumbála, chlapce nenápadně pozorovala. Ti dva, co si opět sedli ke trojici na konci stolu ho pozorovali bez jakékoliv zdrženlivosti.
 „Ty jsi nevzal ty knihy?“ zeptala se Ginny bratra, když u večeře zjistila, že uprostřed stolu leží pouze dokumenty týkající se případů kouzelných tvorů.
 „Nebyly tam,“ zahuhlal zrzek a natáhl se po talíři s kuřecími stehýnky.
 „Vrátil jsem je. Myslím, že už je nebudeme potřebovat,“ zamumlal Harry a ignoroval zvědavé pohledy dvou sourozenců.
    Najednou před Harrym přistála malá sovička a nabídla mi nožku, kde byla uvázaná malá rulička pergamenu.
 „To je od profesora Lupina. Pokud prý nemám nic naplánovaného, mám se za ním po večeři stavit,“ podělil se Harry s těmi dvěma o informace.
 „Neříkal až po prázdninách?“ zeptala se Ginny. Harry jen pokrčil rameny.
11.03.2012 22:08:37
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one