Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, vím, že jsem psala, že v neděli, ale vzhledem k tomu, jak se mi to vyvinulo s rozvrhem na ZS, bud v neděli balit a stěhovat se na byt, takže nevím jak a v kolik bych stihla přidávat. Proto, ode dneška, očekávejte pravidelnou aktualizaci v úterý - jak moje povídky tak NP. No, abych se tu nevykecávala, kapitolka je relativně o ničem, narozdíl od příští, ale nechci vám nis prozrazovat dopředu :D. Ať se líbí, omlouvám se za chyb a kapitolka je samozřejmě věnovaná všem, co pod minulou zanechali komentář: ginnera, laura, jana, Lony, Samantha, Anonym, Vinka. A ještě jednou se omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat na pokračování. Hodlám to napravit.
Gabriel počkal, až se cihly za jeho zády opět seskupí dohromady a utvoří pevnou zeď, a pak z malého dvorku vešel přímo do hostince. Uvnitř bylo rušno. Prázdniny se, stejně jako léto, chýlily ke konci a mnoho kouzelníků toho dne vzalo svou drobotinu na nákupy pomůcek do školy. Jen u výčepu sedělo několik kouzelníků a čarodějek, kteří si hleděli svého nápoje či jídla a dělali, že všechen ten ruch jde mimo ně. U velkých stolů uprostřed sedělo několik rodin. Matky se bavily o tom, co dětem zabalit s sebou, otcové o práci a děti o famfrpálu, Bradavicích nebo o něčem podobném, o čem se děti v jejich věku baví. V boxech u stěn se mačkaly skupinky starších dětí, které buď na rodiče čekaly nebo si zasloužily tolik důvěry, že byly rodičovského dozoru ušetřeni. Gabriel se rozhlížel okolo, a pak muže konečně zahlédl, jak v jednom rohovém boxu popijí máslový ležák a čte sportovní přílohu Denního věštce. Gabriel se pousmál, kývl na Luciena, aby ho upozornil na Siriuse. Černovlasý Francouz s pochopením přikývl a zmizel v jednom tmavém rohu, odkud měl celý hostinec, a hlavně svého mladého svěřence, jako na dlani a při tom zůstal nenápadný.

„Rád tě zase vidím, Siriusi. Je vidět, že svoboda ti svědčí,“ pronesl Gabriel anglicky, jakmile se dostal až ke stolu a opravdu doufal, že za ten rok a něco se do jeho angličtiny nevloudilo příliš z francouzského přízvuku.

Černovlasý muž vzhlédl zmateně od novin a několik vteřin si mladíka před sebou zamračeně prohlížel. Pak se jeho pohled naplnil pochopením a na tváři se mu objevil úsměv. „Gabriely? Jak se vede? Posaď se!“

Gabriel se posadil naproti Blackovi, a když se u něj objevil jako vždy usměvavý Tom, objednal si sklenice dýňového džusu a kus tvarohového koláče. Pak s pobavením sledoval, jak do sebe Sirius obrátil zbytek máslového ležáku a se slovy, že když už je Tom tady, si objednal další, pečlivě složil noviny a odložil je na lavici vedle sebe.

„Jsi tu sám?“ zeptal se Sirius a svou otázku doprovodil nepatrným zamračením.

„Ne, Lucien je jako můj stín. Vždyť víš...“

Sirius přikývl. Ano, věděl. Jakmile Starostolec znovu projednal jeho případ a byl uznán nevinným, udržoval s Gabriel pravidelný kontakt přes sovy. Díky tomu mu nedělalo problémy oslovovat chlapce před sebou jako Gabriela a chovat se k němu jako k chlapci, kterému toho mnoho dluží a se kterým rád tráví čas a opravdu ho bere jako svého kmotřence, přestože jím v očích Korvinů nebyl. Ne, Sirius mu nemohl vyčítat, že toho nechce vědět víc o Potterových, než to, co mu Sirius vylíčil v prvním dopise. I když jim byl Gabriel vděčný za to, že mu zachránili život, neznal je a nyní je už ani nebral jako své rodiče. Ale Sirius byl ten dospělý, kterého každé dítě potřebuje – ten, za kým může jít, když vyvede něco, za co by ho jeho rodiče nepochválili, nebo když si chce promluvit o něčem, o čem by se s rodiči mluvit styděl. Jeho rodiče si mysleli, že takovým dospělým by pro něj mohl být Pier, a i když ho měl Gabriel opravdu rád a bral ho jako vlastního strýce, věděl, že v Pierově žebříčku hodnot je až pod jeho otcem.

„Tak, jaké je to překvapení, o kterém jsi mi psal?“ zeptal se ho Sirius, jakmile se na stole před nimi objevily jejich objednávky a Tom se vrátil zpět za výčep.

„No, nejdřív tě chci požádat o to, aby sis udržel jasnou hlavu, ano? Nech mě domluvit, pak se mě můžeš zeptat na co chceš,“ oznamoval mu Gabriel a vidličkou odkrojil kus koláče. Sirius přikývl na znamení souhlasu. „Jak víš, bylo mi patnáct. No, a Korvinové mají zvyk, že v patnácti si dědic rodu vybere snoubenku, ale myslím, že kdybych si ten večer nevybral, nebo si nebyl úplně jistý, rodiče by mě do toho nijak netlačili.“

Gabriel se odmlčel, aby se napil a toho využil Sirius, i když to bylo porušení slibu, který mladíkovi před sebou před sebou před několika vteřinami dal. „Takže sis vybral.“

Gabriel přikývl. „Přišla tam s rodinou své tety, která ji od malička vychovávala. Nijak se mi nesnažila se vnutit, právě naopak. Schovávala se v zahradě, kde jsem na ni náhodou narazil a tak nějak jsme si...sedli. Měli jsem ten večer podobnou náladu a i pohled na to, co se děje okolo nás. Uvědomil jsem si, že ve svém postavení nemůžu očekávat, že moje snoubenka bude dívka, kterou miluji a že ženit se budu z lásky. Ale ona jediná ten večer nic nepředstírala a jediná z nich byla opravdová. Nešla tam s úmyslem mě ulovit, jako ty všechny ostatní, ale s tím, nějak ten večer přežít a neudělat své rodině ostudu. A během té chvíle, co jsme spolu mluvili, jsem si uvědomil, že si možná nevezmu dívku, kterou miluji, ale která je moje kamarádka a o které vím pravdu od úplného začátku. A ona mě nejspíš, když jí došlo, co zamýšlím, vzala jako nejlepší šanci na dobrý život a nejspíš z podobných důvodů, jako já, souhlasila.“

Sirius pozorně poslouchal. Nyní sledoval, jak si Gabriel odkrojil další kus koláče a cítil, jak se mu mezi očima prohlubuje vráska od toho, jak se mračí. Když Gabriel dál mlčel, promluvil: „No, vzhledem k tomu, že se mi tu nehroutíš a ani si nestěžuješ na to, jak je život nefér, ale nervozita z tebe sálá na dálku, měl bych se tě asi zeptat čím to. Je tvojí snoubenkou někdo ze Zmijozelu? Nebo její rodina patří k příznivcům Ty-víš-koho?“

„Má domácí učitele, ale jsem si jistý, že kdyby chodila do Bradavic, ve Zmijozelo by byla – alespoň co se hlediska rodinné tradice týče. A ano, její rodiče patří mezi Smrtijedi. A jsou to, a nyní pamatuj na to, žes mi slíbil, že si udržíš jasnou hlavu, Lestrangeovi. Její matka je tvá sestřenice Bellatrix.“

Na několik okamžiků Sirius ztuhl a naprosto oněměl. Pak se jeho obličej stáhl vztekem a zuřivostí a Gabriel rychle seslal kouzlo pro soukromí.

„Bellatrix má dceru? A jak si vůbec můžeš... Víš kdo jsou její rodiče? Co rodiče! Celé její příbuzenstvo? Akorát já a moje sestřenka Andromeda, jsme se odvrátili od ideálů rodiny Blacků, jinak jsou všichni prolezlí temnotou skrz, naskrz. Pokud říkáš, že ji vychovávala její teta, pak jsi myslel Narcissu, což znamená, že se na její výchově podílel i Lucius. Co si asi tak myslíš, že pod jeho vlivem mohlo vyrůst za dítě. Podívej se na toho usmrkance Draca...“

„Byl bych rád, Siriusi, kdyby ses uklidnil. Neznáš Cassiopeiu. Nevíš jaká je, co si myslí nebo o čem sní. Nikdo se jí nikdy neptal na její názor a naučili ji, že musí poslouchat a co to znamená být Lestrangeová, ano, ale přesto si uchovala svůj rozum. Ví, že sňatek, vlastně již samotné zasnoubení, ji z toho vytáhne. Jako moje žena, bude stejně jako já neutrální a to respektuje i Voldemort. Všechno to, co jí řekli, že musí a co se od ní jako od dcery jejích rodičů čeká, se obrátí v prach. Zhruba za půl hodiny sem Caisy přijde a já bych byl moc rád, kdybys jí dal šanci, aby tě poznala a tys poznal ji, ale pokud to je pro tebe příliš těžké, pouze vás seznámím a pak se můžeš vymluvit na nějakou neodkladnou záležitost a odejít. Nebudu ti do vyčítat, nebudu na to kvůli tobě naštvaný. Budu pouze zklamaný, protože vy oba jste pro mě důležití a oba jste, i když si to teď nechceš připustit, ze stejného těsta. Nedovol, aby musela pykat za činy jejích rodičů a příbuzných. Dovol jí, aby tě poznala a přesvědčila, že Black se nerovná zlý a šílený.“

Sirius se během jeho proslovu jakž-takž uklidnil a teď zamračeně zvažoval slova mladíka před sebou a ptal se sám sebe, jestli v jeho věku také mluvil tak dospěle. Pak se podíval na svůj zpola vypitý ležák, popadl sklenku, zhluboka se napil a pak přikývl.

„Pokud je pro tebe opravdu tak důležitá, bude mi potěšením ji poznat.“ A kývl na Toma, aby mu přinesl sklenku s ohnivou whiskey.

***

„Rád jsem tě poznal, Cassiopeio. Jsem si jist, že tvoje teta Andromeda by tě také ráda poznala nebo tvoje sestřenice, ale myslím, že Narcissa by to návštěvu u nich nepovolila. Gabrieli, rád jsem tě zase viděl. Až budeš mít čas, napiš mi. A děkuji.“ S tím se s oběma Sirius rozloučil a vyšel z Děravého kotle ven.

„Takže, co si o něm myslíš?“ zeptal se Gabriel, kontroluje, že mají ještě půlhodiny čas, než se budou muset setkat s Narcissou a Dracem a vrátit se domů, a objednal pro ně čaj.

„Nevím, co si o něm mám přesně myslet. Víš, držel si zpočátku hodně odstup a tak, ale pak... Víš, i když se tomu hodně brání, je to skutečný Black. Alespoň podle toho, co mi vyprávěla teta. Ano, odtrhl se od rodiny a šel opačnou stranou než si jeho rodiče představovali, ale jinak... Možná za to může čas, který strávil v Azkabanu. Nevím. Ale přijde mi zajímavý, zábavný a pokud budeme mít příležitost a pokud mi dá šanci, určitě bych se s ním chtěla znovu sejít. Víš on je...“

„...prostě Black,“ dopověděl za ni Gabriel se smíchem a vzápětí, se ho snažil neúspěšně potlačit.

Po chvíli Cassiopeia s mírným úsměvem přikývla a zopakovala jeho slova: „Prostě Black.“

***

Narcissa na ně už čekala. Draco se znuděně opíral o plot zahrádky jedné restaurace, kde se svou matkou jedl, a když se ti dva přiblížili, následování Lucienem, hodil po nich vyčítavým pohledem. Gabriel ho chápal.

Thomas odjel dnes odpoledně domů, aby si zítra vyřídil co potřebuje, kvůli své škole, takže s nimi nemohl a Gabriel i Cassiopeia si oba zmizeli a jeho nechali se svou matkou. Gabriel měl Ambru rád a rád s ní trávil čas, ale připouštěl si, že je to možná především kvůli tomu, že až do třinácti žil s tím, že žádnou matku nemá. Možná, kdyby ji měl stále okolo sebe, cítil by se jako zbytek jeho vrstevníků, kdyby musel trávit čas jenom se svojí matkou a kdokoliv mohl to, jak se k němu i na veřejnosti chová, vidět. Takže k němu Gabriel vyslal malý omluvný úsměv a doprovodil ho pokrčením ramen. Mladý aristokrat si odfrkl a odvrátil od nich pohled.

„Ach, tady jste,“ přivítala je Narcissa. „Doufám, že jste si odpoledne užili. Teď, je čas, abyste se rozloučili a pak se už všichni musíme vydat na cestu.“

„Rozloučili?“ zopakoval po ní Gabriel a pak střelil pohledem po Cassiopeie, která se tvářila stejně nechápavě jako on, a následně po Lucienovi, který však, pokud o něčem věděl, nedal nic znát.

„Ach, matka ti to neřekla? Nevadí. Já, Draco a Cassiopeia zůstáváme tady v Británii. Dracovi co nevidět začne škola a Cassiopeia opět musí začít se svými hodinami, stejně jako ty. Jakmile budete zaslíbeni, můžete mít hodiny společně a Cassiopeia, pokud si to budou tvoji rodiče přát, se pak může přestěhovat k vám, aby se od tvé matky naučila vše, co potřebuje, jak je to ostatně zvykem, ale do té doby by nebylo vhodné, abyste spolu dál trávili čas. Tak, máme pět minut, než se ti aktivuje přenášedlo, Gabrieli. Pozdravuj svou matku a poděkuj ji za nás za svoji pohostinnost a řekni jí, že v týdnu může očekávat sovu. Draco, Cassiopeio, rozlučte se.“

„Měj se, Gabrieli. Pozdravuj Thomase.“ Rozloučení mladého aristokrata doprovázel jemný ruměnec, ale Gabriel si nechal všechny poznámky pro sebe a jen opětoval slova na rozloučenou. „Měj se, Draco.“ Pak se otočil ke Cassiopeie.

„Drž se, Caisy. Napíšu ti nebo napiš ty mně, jak budeš chtít. Víš, že kdyby se cokoliv dělo, můžeš mi dát vědět. O Vánocích se uvidíme. Do té doby na sebe dávej pozor a měj se hezky.“

Pak, tak jak byl vychován, nejprve zvedl její ruku ke svým ústům, a když se narovnal, věnoval jí následně dva letmé polibky – každý na jednu tvář. Caisy pouze kývla na rozloučenou a vypadalo to, že pokud má něco na jazyku, nechá si to pro sebe. Gabriel ji pustil, otočil se k ní zády a chtěl se vydat k Lucienovi, který mezitím vytáhl z kapsy staré brko, díky kterému se měli dostat zpět na panství.

„Gabrieli,“ vykřikla napůl Cassiopeia a Gabriel se k ní s očekáváním otočil.

Caisy nejprve nerozhodně přešlápla na místě, pak dvěma kroky překonala mezeru mezi nimi, objala ho, do ucha mu zašeptala: „Bude se mi stýskat. Dávej na sebe pozor.“ A po té ho letmo políbila a dřív, než stihla Narcissa vyjádřit své pobouření, se od něj odtáhla a vydala se za svou tetou, která si ji zamračeně měřila.

***

Lucius Malfoy seděl ve své pracovně a se svým účetním projednával několik smluv, když mu domácí skřítek oznámil, že se jeho žena, syn a neteř vrátili domů. Lucius přikývl a mávnutím ruky poslal skřítka pryč.

„Pokud by vám to nevadilo, rád bych to dořešil zítra,“ oslovil postaršího muže naproti sobě, který do té doby soustředěně zapisoval čísla a poznámky na volný pergamen.

„Ach, samozřejmě, pane Malfoyi. Samozřejmě, jak si přejete. Zjistím vám zatím ty informace, co jste chtěl vědět. Ano, ano... Tak to bude nejlepší,“ mumlal si pro sebe a se zdvořilým rozloučením zmizel v zelených plamenech.

Jakmile Lucius osaměl, vydal se k baru v rohu místnosti a nalil si whiskey, kterou do sebe rychle hodil. Byl čas oznámit své ženě, aby začala připravovat hostinské pokoje v západním křídle. Po Vánocích, ještě před Novým rokem, se k nim totiž připojí její sestra Bellatrix. Temný pán chtěl své věrné osvobodit již dřív, ale nakonec souhlasil, že bude lepší vyčkat, než smlouva mezi Gabrielem a Cassiopeiou bude uzavřena pod vedením Luciuse. Lucius sice nevěřil, že celý plán jeho Pána vyjde do všech podrobností, ale on svou část odvede a splní, a pak... Pak bude muset doufat, že se v případě neúspěchu neocitne na druhé straně hůlky svého Pána.
23.09.2014 11:41:51
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one