Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, tak konečně přidávám kapitolku k DH, která je sice dlouhá ale de facto o ničem, ale potřebovala jsem ji, k vůli dalšímu vývoji v ději a co nevidět tahle pohodička zmizí, je to jenom takový klid před bouří. Jinak pokud to čte někdo, kdo četl původní verzi, tak asi už pochopil, že se původního děje držím jen okrajově, no teď už se vydávám úplně jinou cestou.
Doufám, že se kapitolka bude líbit a omlouvám se za chyby. Jakmile si najdu čas a doopravím ostatní povídky, dojde i na tuhle, pokud do té doby nenajdu betu, které nebude trvat půl roku, než se ozve.
Kapitolku věnuji: lauře, Elis, Annie a emmickav
Gabriel se naposledy prohlédl v zrcadle, uhladil si klopy tmavě modrého společenského hábitu, na nichž se skvět vyšitý znak jeho rodu, a zkontroloval, že všechny prameny jeho vlasů jsou pevně upevněny tmavou sametkou do ohonu. Pak s povzdechem zamířil ke dveřím na chodbu, kde na něj čekal Thomas v černém společenském hábitu s ležérním rozcuchem na hlavě.

„Až tě uvidí máma, tak se nejspíš zblázní,“ poznamenal Gabriel s pohledem na Thomasově účesu.

„Klídek, bratránku. O mě tu dneska večer přece nejde. Bude zázrak, pokud si mě vůbec někdo všimne,“ uklidňoval ho Thomas a ramenem se odpíchl od zdi, o kterou se opíral.

„Nepodceňuj mou matku...“ varoval ho Gabriel, pak si povzdechl a zahleděl se chodbou směrem, kde se nacházel sál, odkud se ozývala hudba.

„Nenervuj se. Jsem si jistý, že alespoň některá z těch holek bude stát za to. Třeba dnes potkáš svou životní lásku.“ Snažil se ho povzbudit Thomas, objal ho kolem ramen a společně se vydali k sálu.

„Tobě se to mluví,“ zamumlal pochmurně Gabriel a se zamračením se nechal vést.

Jedině Thomasova podpora a přítomnost donutily Gabriela, aby dnes vůbec opustil pokoj. Za chvilku se ocitli na rohu chodby, na jejímž konci se nacházel sál. Gabriel se zastavil, naposledy si uhladil hábit, narovnal se a nasadil výraz naprostého klidu a pohody.

„Vzhůru do jámy lvové...“ zamumlal téměř bezhlesně a s jemným neupřímným úsměvem zabočil a zamířil rovnou do sálu. Thomas ho krok za ním následoval.

Oválný sál, kde se konala oslava jeho narozenin, byl obrovský. Podlaha byla pokryta černým mramorem, bílé zdi byly zdobeny jemnými zlatými kvítky, které se leskly ve světle lustrů a uprostřed stopu byl ve zlatě vyobrazen znak rodu Korvinů. Zeď naproti dveřím byla narušena několika francouzskými okny, za kterými se nacházela malá terase, ze které se dalo sejít do zahrad. Na obou koncích sálu byla malá pódia. Na jednom, u kterého postávalo několik malých kulatých stolků a židliček, se nacházely očarované nástroje, které bez jediné chybičky a bez únavy hrály jednu skladbu za druhou. Na druhem pódiu byl jeden větší stůl se třemi židlemi. Volný prostor mezi pódii sloužil jako parket.

Gabriel pohlédl k pódiu se stolem, u kterého stáli jeho rodiče a bavili se s nějakým mužem, kterého Gabriel v život neviděl. Pak se rozhlédl po sále. Bylo tu tolik lidí... a tolik dívek v jeho či jemu blízkému věku. Jak se tak rozhlížel, střetl se jeho zrak s pohledem Draca Malfoye. Navzájem si pokývli na pozdrav a pak se Gabriel vydal ke svým rodičům, ignoruje fakt, že Draco na jeho přítomnost upozornil své rodiče a několik dalších, co stáli v jeho blízkosti.

„Matko, otče,“ pozdravil je formálně a postavil se po levici svého otce. Thomas na něj přes cizincovo rameno pokývl a vzápětí mu zmizel v davu.

„Gabrieli, konečně jsi tu. Dovol, abych ti představil Roberta Molora. Roberte, to je můj syn Gabriel Korvin,“ představil je Daniel a sledoval, jak si jeho syn podal ruku s panem Molorem – hlavou jednoho z významných španělských rodů.

Jakmile bylo formalitám učiněno za dost, pan Molor se rozloučil s Korvinovými a vydal se najít svou ženu a dceru. Gabriel po té následoval své rodiče na pódium a zaujal své místo před prostřední židlí. Hudba se ztlumila a ruch v sále se uklidnil.

„Vážení hosté, rád bych vás všechny přivítal na dnešní oslavě patnáctých narozenin mého jediného syna a dědice Gabriela Korvina. Jeho jménem vám děkuji za všechny dary, které jste mu věnovali a doufám, že dnešní večer se vyvine ke spokojenosti nás všech,“ přivítal je formálně Daniel a po malém potlesku pobídl všechny, aby zaujali svá místa u stolů.

Jakmile všichni usedli, objevilo se před nimi na stolech jídlo. Následující hodinu naplnil sál cinkot příborů a tlumené rozhovory.

Gabriel měl stažený žaludek. Předkrm – paštiku z husích jater s pečivem – vynechal, neboť játra nebyla jeho oblíbeným jídlem, z dýňové polévky snědl jen pár lžic, v lososovi v bylinkové omáčce s brambory se jen tak povrtal a moučník odmítl úplně. Jakmile ze všech stolů zmizelo veškeré nádobí, nástroje se opět rozehrály.

„Bav se, Gabrieli,“ popřála mu Ambra, uhladila mu hábit a s úsměvem ho postrčila z pódia směrem k parketu.

Věděl, co se od něj očekává. Každého minimálně pozdravit a poděkovat mu za dar, který od něj či od celé rodiny dostal, i když obsah všech darů se dozví až zítra. Nebyl již malé dítě, aby se hlavním bodem oslavy stalo rozbalování jeho darů. Ne, dnes tu všichni byli za jiným účelem a věděli to.

A tak Gabriel proplouval sálem, zdravil halvy jednotlivých rodů, lichotil jejich manželkám a dcerám, děkoval za dary a zjišťoval, kolik z přítomných se zdrží v sídle na delší dobu – ať už z důvodu obchodu nebo proto, že je jeho otec pozval, aby setrvali déle, za jasným účelem.

Jakmile dokončil toto kolečko, dospělí se srotili u stolků a povídali si, či tančili. Dívky, které moc dobře věděly, že jedna z nich se stane Gabrielovou snoubenkou, na něm lpěly pohledem a některé překonaly stud a vydaly se přímo k němu. Vyptávaly se ho, flirtovaly a Gabriel pod přísným pohledem svého otce vyzval několik z nich k tanci.

„Děkuji za tanec, Helen,“ poděkoval právě dceři pna Molora – půvabné a velmi krásné dívce, která však měla příliš mnoho sebevědomí.

Pak, dřív než ho stačila odchytit některá z dalších dívek, se propletl davem a pootevřenými dveřmi vklouzl na terasu. Pokud bude mít štěstí, získá pár chvil ticha a klidu. Po chvíli váhání sešel několik schůdků a podél růžových keřů se po písčité cestě vydal do zahrady. Měl v plánu se trochu projít, vyčisti si hlavu a pak se vrátit. Pokud měl některou z těch dívek strávit zbytek života, chtěl aby mezi nimi bylo možné alespoň nějaké pouto.

Známou cestou zamířil k altánku uprostřed zahrady, a až když byl dva kroky od něj, si všiml, že v altánku už někdo je. Dívka, která byla uvnitř a stála zády k němu, nejspíš vycítila jeho pohled,l neboť se prudce otočila.

„Co tu chceš?“ zeptala se anglicky a Gabriel v matném světle lucerny, která v altánku svítila, viděl, jak si založila ruce na hrudi.

Gabriel si ji v matném světle prohlédl. Tmavé – pravděpodobně černé – vlasy se jí v jemných prstýncích kroutily podél srdcovitého obličeje, z jehož středu se do něj zabodávaly její oči, jejichž barvu na tu dálku a v tom světle nezahlédl. Byla vysoká, ale ne vyšší než Gabriel, který předpokládal, že dívce na výšce přidaly především podpatky. Na sobě měla černé šaty, které byly buď pošité malými kamínky nebo nějakou stříbrnou nití, neboť se ve světle lucerny jemně třpytily.

Stejně tak jako si Gabriel prohlížel dívku, si ona prohlížela jej. Nepatrné zamračení, které měla dosud na tváři, se prohloubilo, když se zahleděla na klopy jeho hábitu, ale Gabriel nepředpokládal, že by mohla rozpoznat znak, který byl na nich vyšitý. Usmál se a znovu se rozešel. Dívka dva kroky couvla, když jeho noha dopadla na podlahu altánku, avšak vzápětí se zastavila a vystrčila vzpurně bradu, takže náhle stáli ve středu altánku naproti sobě a mezi nimi byla mezera, kterou mohl kterýkoliv z nich jediným korkem zrušit. Dívka znovu sjela pohledem na klopy jeho hábitu, pak nepatrně zalapala po dechu a zahleděla se mu do očí. Gabriel se pousmál. Její oči měly barvu bouřkové šedi.

„Ty jsi...“ vydechla, když ve slabém světle rozpoznala rodový znak na jeho hábitu.

„Ano, jsem. Otázkou tedy zůstává, kdo jsi ty, ma chère?“ zeptal se Gabriel a s mírným úsměvem naklonil hlavu na stranu. Něcov obličeji dívky mu bylo známé, ale netušil co.

„Jsem Cassiopeia Blac-“ Náhle se zarazila, hrdě vystrčila bradu a na tváři se jí objevil úšklebek, který byl až příliš podobný tomu, který kdysi spatřil na tváři kmotra Harryho Pottera – Siriuse Blacka. „Jsem Cassiopeia Lestrangeová – schovanka manželů Malfoyových,“ představila se s malou úklonou, která vyzněla spíše výsměšně než cokoliv jiného, a čekala na reakci mladíka před sebou.

Gabriel přemýšlel, kde ono jméno už slyšel. A pak si vzpomněl, když se učil svůj rodokmen a o významných členech svého rodu. I když jeho oficiálním kmotrem byl Pier, Sirius Black podstoupil magický rituál a zavál se chlapce chránit, takže ať už se to Gabrielovým rodičům líbilo nebo ne, Sirius Black byl uveden jako blízký přítel rodiny a kvůli tomu se Gabriel musel naučit pět generací jeho rodu. A tam spadala i Siriusova sestřenka a sestra Narcisy Malfoyové – Belatrix Lestrangeová, která právě se svým manželem a švagrem byla zavřená v Azkabanu. Gabriel si pokládal otázku, jak dlouho tam asi zůstanou...

„Nevěděl jsem, že Belatrix Lestrangeová má dceru,“ poznamenal Gabriel a hledal v dívčině obličeji typické Blackovské rysy, které viděl u Siriuse.

„Nedivím se. Narodila jsem se mé matce v Azkabanu a jen díky vlivu mého strýce, který se postaral o to, aby má matka měla náležitou péči, jsem přežila a dostala se do jeho péče. Jsem takové malé tajemství – mám domácí učitele a nesmím se ukazovat na veřejnosti,“ prozradila mu dívka s trpkým tónem a přešla ke kamennému zábradlíčku altánku, o které se opřela a vzhlédla k noční obloze pokryté hvězdami.

„Ale vzali tě sem. Určitě k tomu měli nějaký důvod...“ odtušil Gabrile a opřel se zády o zábradlí vedle Cassiopeii.

„Ani ne... Má teta si myslela, že mi prospěje, když si vyzkouším něco z toho, co jsem se naučila, v praxi na místě, kde mě nikdo nezná a nikdo se nebude zajímat, kdo jsem. A kdyby se přeci zajímal, měla jsem použít rodné příjmení mé matky,“ vysvětlovala svou přítomnost a odtrhla zrak od nebes nad sebou.

„Což jsi neudělala. Proč?“ zajímal se Gabriel, i když odpověď tušil.

„Mám dost toho všeho předstírání a hrání si na někoho jiného,“ odvětila s povzdechem a pak o něco veselejším hlasem s náznakem škádlení dodala: „A pokud se nemýlím, ty jsi tady dneska ta nejdůležitější osoba a cítila jsem, že by nebylo správné, kdybych k tobě byla neupřímná.“

Dívka svá slova doplnila několika rychlými zamáváními řasami a na tváři vykouzlila něco, co měl být nejspíš plachý a zároveň svádivý úsměv, kterých Gabriel za dnešní večer viděl nespočet, ale v dívčině podání to vypadalo jaksi komicky. Gabrile na dívku několik chvil zíral a pak se hlasitě rozesmál. Cassiopeia se snažila ovládnout, ale nakonec se k němu přidala, i když její smích byl o něco tišší.

„A cože nepokračuješ v hledání dívky, která by se hodila k tomu, aby za několik let zaujala místo po tvém boku?“ rýpla si Cassiopeia, když se oba uklidnili a ticho mezi nimi narušovala jen vzdálená ozvěna hudby a zurčení fontány kdesi v zahradě.

„Třeba jsem ji už našel,“ odvětil Gabriel a pozorně se na dívku zahleděl-

Cassiopeia pod jeho pátravým pohledem strnula. Mladík před ní nevypadal špatně, měl dobrý původ, byl bohatý a měl všechno, co měl její budoucí manžel podle tetiných kritérií mít, ale ona... Necítila k němu nic jiného než jakési souznění nad tím, jak se stavěli k celé té věci s povinnostmi dědice starého a mocného čistokrevného rodu. A i když počítala s tím, že se jednou pravděpodobně vdá za někoho, koho bude sotva znát, nevěřila tomu, že by se mohla stát kandidátkou na snoubenku dědice tak významného a mocného rodu, jako byl rod Korvinů.

Gabriel si však myslel něco jiného. Co na tom, že Lestrangeovi byli usvědčeni a odsouzeni za podporu Voldemorta a on by nejspíš ještě před rokem s nikým takovým neprohodil vlídné slovo. Na rozdíl od všech těch dívek tam v sále si Cassiopeia na nic nehrála a nic nepředstírala a Gabriel nepochyboval, že postupem času, by se u nich mohli stát přátele. A to bylo víc, než by mohl očekávat od jakékoliv dívky tam v sále. Ty dívky tam se předháněly, snažily se ho zaujmout, svést, přetvařovaly se a dělaly všechno proto, aby si právě tu či onu vybral. Cassiopeia s něčím takovým ani nepočítala. Byla tu, aby se nejspíš doma nenudila a vyzkoušela si něco v praxi.

„Doprovodíš mě zpět do sálu a věnuješ mi tanec?“ zeptal se Gabriel a natáhl k dívce dlaň.

A strnulá Cassiopeia do ní vložila tu svou a přinutila své nohy k pohybu.


***

Ambra stála vedle svého muže a s mírným úsměvem spolu s Narcisou Malfoyou naslouchaly rozhovoru jejich manželů o politické situaci a obchodu. Ambra se ani trochu nelíbilo, že její manžel je ochotný bavit se o prvotních myšlenkách a plánech Pána zla a polemizovat o nich. Věděla, že Daniel neudělá žádné unáhlené rozhodnutí a že si je vědom moci, kterou zdědil. V hloubi duše věděla, že se nemusí obávat toho, že by se její manžel jednou domů vrátil se znamením Zla na ruce.

Voldemort bral rod Korvinů jako reálnou hrozbu a než by riskoval, že se proti němu otočí, raději respektoval jejich neutralitu a Francii se obloukem vyhýbal – jak v první válce, tak i nyní, jak ho Lucius Malfoy právě ujišťoval. Nelíbilo se jí, když několikrát zahlédla v manželově tváři souhlasný či přemýšlivý výraz, i když věděla, že Daniel na celou věc pohlíží ze širšího pohledu než obyčejný člověk. Ona to nedokázala. Ona v sobě neměla to souznění a pochopení pro magii, jako všichni Korvinové.

Náhle konečně znovu zahlédla Gabriela. Usmíval se a do středu tanečního parketu, který byl nyní prázdný, vedl jakousi dívku. Ambra přemýšlela, co je ta dívka zač, ale nepamatovala si, že by ji dnes snad zahlédla. Sálem s rozezněly úvodní tóny valčíku a dvojice se roztančila.

„Co se děje, drahá?“ oslovil ji Daniel, když od číšníka přebral dvě plné skleničky a jednu podával své ženě.

„Jen přemýšlím, co je to za dívku,“ odvětila a přijala nabízený nápoj.

Malfoyovi pohlédli na tančící dvojici. Narcisa zalapala po dechu a Lucius jim sdělil informaci, která oba Korviny tak zajímala, s nepatrným podtónem vzteku a zloby v hlase.

„To je dcera sestry mé ženy a má neteř – Cassiopeia Lestrangeová. Má schovanka, na kterou jste rozšířil své pozvání, když jsem Vás o ní v dopise informoval.“

„Předpokládám, že stejně jako Vy, se zde na několik dní zdrží,“ poznamenala Ambra a pohlédla na Luciuse.

Ten se zatvářil na okamžik zmateně, ale po té ovládl svůj výraz a odvětil: „Pokud Vám nebude na obtíž a je to Vaše přání.“

Daniel s Ambrou si vyměnili pohled plný porozumění a pak Daniel ujistil Luciuse a jeho ženu, že přítomnost jejich schovanky pro ně bude potěšením.


***

Následujícího dne se Gabriel probudil chvíli před jedenáctou dopolední. Dal si rychlou sprchu a pak si zamračeně oblékl oblečení, které mu zatím jeho domácí skřítek připravil. Jindy by si dnes mohl vybrat cokoliv, v čem se cítil pohodlně a užívat si odpočinku. Dnes však nemohl. Dnes se v jejich domě nacházelo několik kouzelnických rodin a od něj se očekávalo, že se minimálně několika jejich dcerám bude věnovat. Věděl, že u snídaně by se měl věnovat tolika, kolika bude moci. Pak, jakmile se se všemi pozdraví a opět poděkuje za dary, které dosud neviděl, mu měl být předán dar od rodiny Malfoyových, neboť Lucius včera požádal jeho otce, aby jeho dar mohl být předán osobně a Daniel mu vyhověl.

A tak si Gabriel oblékl černé kalhotách a hedvábnou košili v barvě půlnoční modři, která byla u krku na zavazování. Přes to si přehodil černý lesklý lehký kabátec a vyrazil na snídani. Dnes na něj Thomas nečekal, ale Gabriel si nedělal starosti. Věděl, že ho najde v sále, který se dnes proměnil na jídelnu.

Sále stál velký prostorný stůl v jehož jednom čele seděl jeho otec a ve druhém matka. Jeho místo bylo uprostřed. Thomas seděl ob jedno místo po jeho levici naproti Dracu Malfoyovi, jehož tváře pokrýval mírný ruměnec a zarytě hleděl do svého talíře, zatímco se Thomas usmíval. Gabriel po něm hodil výstražným pohledem, než se podíval koho bude mít dnešní snídani kolem sebe. Po jeho levici seděla Pansy Parkinsnová a po pravici Nina Sternová, dcera německého ministra kouzel. A naproti jeho místu seděla Cassiopeia, která nevzrušeně četla noviny a popíjela svou ranní kávu.

Stejně tak jako včera byly všechny dívky upravené a neustále po něm pošilhávaly pohledy a házely úsměvy. Každá čekala, kterou či které z dívek vyzve, aby ho doprovodily na procházku či s ním jinak strávily čas. A každá doufala, že to bude právě ona.

„Dobré ráno,“ vyslovil hlasitě pozdrav Gabriel a usedl na své místo.

Pansy mu s úsměvem odpověděla a okamžitě začala štěbetat o tom, jak si včerejší večer užila a jak je ráda, že ji pozval a že doufá, že se mu její dárek. Nina zamumlala tichý pozdrav a dál se věnovala své snídani. Gabriel díky včerejšku, kdy s ní tančil, věděl, že má doma přítele, se kterým je už něco přes rok a tak se jí nemohl divit, že svou účastí zde nebyla právě nadšená. Cassiopeia se na něj podívala přes okraj novin a v otázce pozvedla jedno obočí. Pak se za nimi znovu schovala, ale když na sobě stále cítila Gabrielův pohled, složila je, odložila, založila si ruce na hrudi a vyčkávavě se na něj zahleděla.

„Co kdybys mě, po tom co vyplním tvému strýci přání předat mi jeho dárek osobně, věnovala chvilku ze svého času?“ zeptal se, jakmile si byl jistý, že mu věnuje plnou pozornost a natáhl se po košíku s pečivem. Pansy vedle něj ztichla stejně jako několik dalších dívek v jeho blízkosti.

„Když jinak nedáš,“ odvětila po chvíli co na něj upřeně hleděla a pak dodala: „Ještě něco nebo se zase můžu vrátit k novinám?“

Gabriel se krátce zasmál a sám jí noviny, které nyní ležely mezi nimi podal. Vzala si je a zašklebila se na něj, což u Gabriela vyvolalo nový příval smíchu.

***

Jakmile snídaně skončila a Gabriel si odbyl své povinnosti, připojil se ke svým rodičům a manželům Malfoyovým a společně zamířili přes zahrady ke stájím. Několik dalších je v několikametrové vzdálenosti následovalo. Gabriel věděl, že Thomas i Cassiopeia jsou mezi nimi. Thomas, aby mohl škádlit Draca – o čemž si hodlal se svým bratrancem promluvit – a Cassiopeia nejspíš proto, že mu slíbila, že se mu pak bude věnovat.

Gabriel zpočátku nechápal, proč zamířili ke stájím, ale brzy pochopil. V malé kruhové ohradě vedle stájí, která se povětšinou užívala k zajíždění, stál černý statný frízak, který jakmile zaznamenal početné obecenstvo, zastříhal ušima, zafrkal a pak se vrátil k čerstvé trávě pod svýma nohama. Gabriel jako v transu přešel téměř k ohradě a prohlížel si koně před sebou.

Na koni jezdit uměl už nějaký ten pátek, ale zatím stále neměl vlastního koně. Pokud se chtěl projet, musel se dovolit otce, který určil, jakého koně si smí půjčit. Avšak tenhle kůň je podle všeho nyní jeho. A byl nádherný. Kůň, jako by vycítil jeho pohled, vzhlédl, pohodil hlavou a znovu krátce zafrkal.

„Doufám, že se ti můj dárek líbí, Gabrieli,“ ozval se za ním hlas Luciuse Malfoye a to donutilo Gabriela odtrhnout zrak od zvířete před sebou.

„Jsou mu dva roky a je to jeden z nejlepších hřebců z mé stáje. Je trochu divočejší, ale jsem si jistý, že to někoho jako ty, nebude dělat problém. Jmenuje se Moneto,“ dodal Malfoy a přistoupil o něco blíže k mladíkovi.

Daniel si koně také zvědavě prohlížel a pak přivolal jednoho z podkoních, aby se s ním dohodl, kam hřebce umístit. Narcisa zatím uklidňovala Ambru, že i když kůň vypadá divoce a nebezpečně, její manžel ji ujistil, že se Gabrielovi nemůže nic stát.

„Je nádherný, děkuji,“ poděkoval Gabriel a znovu se podíval na hřebce, který se přesunul na druhou stranu ohrady.

„Rád vidím, Gabrieli, že si konečně pochopil, kam patříš a jak by se někdo jako ty, měl chovat. Jednou se staneš hlavou svého rodu a má neteř ti podle všeho bude stát po boku. A neměl bys zapomínat, z jaké rodiny pochází a na čí straně její rodina stojí,“ promlouval k němu polohlasně Lucius, tak aby je nikdo neměl možnost zaslechnout, zatím co se na okolí usmíval.

„Přijal jsem, kdo jsem a uvědomil si, že s tím souvisí jisté povinnosti. Pokud se Vaše neteř opravdu stane mou ženou, předpokládám, že její loajalita a věrnost bude patřit především mně a jsem si jistý, že Vám můj otec vysvětlil, jak se my Korvinovi stavíme k veškerým válkám v magickém i nemagickém světě,“ odvětil též polohlasně Gabriel a i když se stejně jako jeho společník usmíval, bublal v něm vztek.

„Jistě, ale jak jsem řekl, jednou budeš hlavou rodu ty a bude jenom na tobě, aby ses rozhodl zda budeš bránit či přihlížet tomu, jak vzniká nová éra kouzelnického světa a zda se na jeho vzniku budeš chtít aktivně podílet. Pán Zla přijal tvou novou identitu jako fakt a rozhodl se na vaše spory z minulosti zapomenout. Pro něj Harry Potter umřel. Možná, až přijde ten správný čas, bys měl zvážit možnost si s ním promluvit o jeho plánech a přemýšlet o nich jako Gabriel Korvin – člen jednoho z nejčistokrevnějších a nejstarších kouzelnických rodů na světě Možná, když ti ten starý hlupák nebude šeptat do ucha a tahat za nitky, konečně pochopíš velkolepost jeho myšlenky a co všechno by to mohlo pro kouzelnický svět znamenat.“

„Ale také bych po tom všem mohl sám za sebe uznat, jeho názory a myšlenky jsou špatné a že je potřeba ho zarazit dřív, než bude pozdě,“ namítl Gabriel a koutkem oka zachytil, jak Luciosovina okamžik zlostně blýsklo v očích, než se k němu s úsměvem naklonil.

„Vážně bys riskoval všechno – život svých blízkých i svůj, pověst, moc a postavení tvého rodu jenom protože nedokážeš uvažovat rozumně a chováš se jako dítě? Pravda, ty jsi stále dítě. Jsem si však jistý, že postupem času svůj názor změníš.“

Pak se na něj Lucius znovu usmál, stiskl mu rameno a vydal se k Danielovi. I Gabriel se usmíval. Poněkud křečovitě, ale nedával na sobě nic znát. Jeho otec byl na kouzelnické poměry stále mladý, takže než dojde na jakékoliv rozhodování z jeho strany, ještě spousta času uplyne a do té doby, nesmí sám nic podniknout, pokud nechce přijít o svou magii. A Lucius Malfoy to musel vědět. On sám byl hlavou rodu a věděl, jak magie funguje. Do té doby se mohla stát spousta věcí. A přesto se nemohl zbavit nepříjemného pocitu, který se mu jako těžké závaží usadil v žaludku.
17.11.2013 00:09:34
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one