Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

13. Jak se sluší a patří II.

Ahojda, jo vidíte správně, konečně je to tady. Druhá část kapitoly, která měla být původně včera, ale jak jistě někteří z vás postřehli, včera mi oficiálně začala škola. Nikdy jsem nevěřila, že mam takovou trpělivost vystát tolik front a čekat v nich takovou dobu. Takže doufám, že prominete, kapitolku přináším teď. NP už mám přeloženou, teď se peru s dodatky autorky, které snad zodpoví nějaké vaše otázky.

Kapitolka je věnovaná Valerii, MMM a janě.

Doufám že se bude líbit, komentáře potěší.
Gabriel téměř utíkal několika chodbami, dobře si vědom Luciena, který ho tiše následoval. Nakonec se zastavil na konci chodby, opřel se o parapet a z otevřeného okna hleděl směrem k lesu. Už to dál nevydrží!

Ve věštění byl sice příšerný a nevěřil, že je to k něčemu dobré, ale když se odhalila pravda a on zjistil, že má rodinu, věřil, že kdyby se do té koule podíval, viděl by růžovou budoucnost. Ach, jak se spletl! Některé věci, které se nyní učil ho sice bavily, ale některé mu byly proti srsti a on by si je klidně odpustil, ale byl jediný dědic Korvinů a tak musel. Chtěl chodit do školy, mít přátele a bavit se, ale na zábavu nebyl čas a místo s dětmi v jeho věku trávil čas s obchodními partnery jeho otce a učiteli. Nemohl jen tak někam jít, aby neměl v zádech minimálně Luciena a někoho dalšího, kdo to pak všechno nahlásil otci. Jeho matka se snažila s ním trávit co nejvíc času, takže ho tahal po nákupech, učila ho na klavír, tančit a neustále na něj dohlížela a nedovolila mu nic, při čem hrozilo sebemenší nebezpečí. A vždy musel myslet na to, aby jeho jednání nějak nepoškodilo jméno a čest jeho rodiny.

Cítil se... uvězněný. Žil ve zlaté kleci a nikdy mu nemělo být dovoleno tu klec opustit. A věděl, že to bude čím dál tím horší. Věděl, že na oslavě jeho patnáctých narozenin si bude muset z přítomných vybrat svou budoucí manželku. Otec mu to sice neřekl, ale zaslechnul jeho rozhovor s Pierem...

„Zveš i Nottovi? Pokud vím, tak té jejich holce jsou tři roky? A Malfoyovi? Ti mají přece jenom syna, ne?“ ptal se Pier a Gabriel slyšel šustění papírů.
„Jistě, ale kdybych pozval jenom samé rody s dcerou v příslušném věku, bylo by to trochu nápadné, nemyslíš?“ odvětil mu Gabrielův otec a pak si pro sebe něco zamručel.
„A kdy mu to hodláš říct?“ Pokračoval ve zpovídání Pier.
„Až bude čas...“


Takže jen v jeho patnácti letech mu vyberou přijatelnou nevěstu, která obohatí jejich rod – jak po magické tak po pokrevní stránce – a jakmile to jeho otec uzná za vhodné, bude si ji muset vzít. Pak se od něj bude očekávat, že co nejdříve po svatbě oznámí, že je dívka těhotná a čeká chlapce a dědice rodu. Postupně převezme všechny otcovy podniky a obchody a nic z toho, o čem kdysi snil, se nesplní.

„Jsi v pořádku, chlapče?“ ozval se za ním známý hlas.
Otočil se a upřel zrak na bělovlasého ředitele. Jeho modré oči, které jindy za půlměsíčkovými brýlemi vídal plné jiskřiček smíchu, byly ustarané.
„Jistě, pane profesore,“ odvětil tiše Gabriel a musel si odkašlat, když mu hlas nepatrně přeskočil.
„Myslel jsem, že když se vrátíš ke své rodině, budeš šťastnější. A domnívám se, že to byl i tvůj názor.“ Gabriel se otočil zpět k oknu.
„Někdy... někdy přemýšlím o tom, co by se stalo, kdyby se vše událo jinak. Chovali by se ke mně jinak, kdybych se učil, to co teď, od malička? Mohl bych chodit do normální školy, nebo by to bylo úplně to samé? A co kdyby Voldemort nikdy na Potterovi nezaútočil, když jsem vyrůstal u nich? Jak by to ovlivnilo můj život?“ ptal se Gabriel na půl sám sebe a v hlase mu zaznívalo zoufalství.
„Možná... možná existují jiné reality, paralelní světy, kde se tyhle představy uskutečnily, ale to, jak se tam vyvíjí život Gabriela Korvina či Harryho Pottera se nikdy nedozvíme. Jediné, co můžeme dělat je kráčet po té stezce, která nám byla určená v tomto životě a v této realitě a někudy, přes veškeré odbočky a překážky se dostat na její konec,“ promluvil po chvíli ticha zadumaným hlasem Brumbál.
„Někdy bych za to, aby se mohl s nějakým tím mým alternativním já prohodit, dal všechno co mám...“
„To by bylo trochu sobecké, nemyslíš? Kdybys jen pro to, abys měl jednodušší a šťastnější život o to všechno někoho jiného obral,“ zeptal se ho Brumbál a Gabriel na něj pohlédl.
„Ale někdy to je hezká představa...“
„To ano,“ souhlasil s ním ředitel a pak pohlédl na své zvláštní hodinky. „Je čas vydat se na hřiště. Nechtěl bys mě ty a tvůj přítel doprovodit?“ zeptal se Brumbál a ty staré oči zase o něco málo omládly, když se v nich objevily ony pověstně jiskřičky. Proč, to Gabriel netušil.

Jeho otec již seděl na tribuně hned vedle ministra a z druhé strany bylo místo vyhrazené pro ředitele. Pier seděl za ním a Gabriel s Lucienem měli sedět před nimi. Gabriel se posadil na své místo se zády rovnými, jako by spolkl pravítko a nedal na sobě znát jediný pocit, jedinou myšlenku. Tvář měl naprosto kamennou a bezvýraznou. Nehodlal být potrestán ještě za to, že se netváří, tak jak by se měl tvářit pravý Korvin.

Po třech výstřelech z děla zmizeli všichni tři šampióni uvnitř bludiště. Sem tam odněkud ze tmy probleskl odraz barevného paprsku kouzla či se ozval výkřik, ale jinak nikdo nevěděl, jak si šampióni vedou. Diváci si mezi sebou povídali, probírali nejnovější zážitky, sázeli se na vítěze a snažili se ostatní přesvědčit, proč by měl vyhrát právě jejich kandidát.

Asi po hodině se nad bludištěm objevily rudé jiskry a dva zaměstnanci ministerstva se s hlasitým puknutím přemístili a o několik minut později se vrátili zpět s rozcuchanou bledou Fleur. Lékouzelnice na ní seslala několik kouzel, pak jí podala dva lektvary a pustila k ní její sestru a madam Maxime.
Za další hodinu se s hlasitým prásknutím objevil před bludištěm Viktor Krumm svíraje ohnivý pohár. Triko měl na několika místech roztržené a když přecházel ke svému řediteli, všiml si Gabriel, že na jednu nohu nepatrně kulhá. Za pět minut se objevil i Cedrik v doprovodu dalších dvou lidí, kteří ho vyzvedli z bludiště. I on byl značně pocuchaný a s výrazem plný zloby se mračil na Krumma.

„Je čas jít, Gabrieli,“ oslovil ho polohlasně otec a nepatrně mu stisknul rameno, aby na sebe upozornil v případě, že by chlapec nevnímal.

Gabriel přikývl, zvedl se a s posledním pohledem ke shluku nebelvírů, kde tušil své přátele, se vydal za svým otcem, který se loučil s ministrem a Brumbálem. Gabriel stál dva kroky za ním a tiše čekal. Jakmile se jeho otec rozloučil s Brumbálem a otočil se k Popletalovi, Gabriel přistoupil k Brumbálovi, aby se sám rozloučil.

„Užij si prázdniny, Gabrieli,“ popřál mu bradavický ředitel, když mu chlapec na rozloučenou pokývl a poděkoval za pozvání,
„Vy také pane profesore a... děkuji.“

Jakmile se přemístili domů, Gabriel předpokládal, že bude potrestán za to, jak opustil Velkou síň či za něco jiného, co se jeho otci nelíbilo. Ten ho však jen poslal do pokoje, neboť bylo již pozdě, a připomněl mu, aby nezapomněl na zítřejší vyučování.

A tak se červen pomalu přehoupl do července. Gabriel každý den dodržoval rozvrh, který mu jeho otec sestavil a velmi se divil, když mu dvacátého července oznámil, že až do patnáctého září většina jeho hodin odpadá – zbyl mu tak klavír, šerm a jezdectví. A když následujícího dne sešel ke snídani, čekalo na něj překvapení v podobě o hlavu vyššího opáleného černovlasého chlapce s hnědýma očima v obyčejných džínách a černém tílku.
„Gabrieli, tohle je Thomas Elliot. Je mu devatenáct a je to tvůj bratranec ze třetího kolene z mé strany,“ představila mu matka mladíka, který se ledabyle rozhlížel kolem.
„Rád tě poznávám, bratránku. Tak, co kdybys na sebe hodil něco pohodlnějšího a ukázal mi Paříž?“ nadhodil a s přátelským úsměvem chytil Gabriela kolem ramen a odváděl ho pět směrem odkud Gabriel přišel, neboť ten na sobě měl černé kalhoty a světle zelenou košili.
„Paříž?“ ujišťoval se Gabriel a hodil přes rameno tázavý pohled na svou matku, která se na něj usmívala.
„No jasně. Když se tetička dozvěděla, že mě nevzali na školu, nabídla máti, abych ten rok než to zkusím znovu strávil tady. Prý je na čase, abychom se my dva poznali.“

Když se ti dva objevili v jídelně na večeři a manželé Korvinovi viděli na tváři jejich syna veselý úsměv, vyměnili si trochu smutný, avšak zároveň nadějný úsměv. Jejich syn se doopravdy smál a vypadal šťastný. Když se později zeptal Luciena, co ti dva celý den dělali, muž se na něj jen usmál a připomněl mu, že složil přísahu, která ho váže k tomu zachovat věrnost mladému Gabrielovi a že bez jeho svolení nesmí svému zaměstnavateli bohužel nic říct.

Pozdě k večeru, když seděl Daniel ve své pracovně se sklenkou vína, si říkal, jak je rád že to s manželkou probral a pozvali mladého Thomase, s jehož matkou si Ambra už léta dopisovala, k nim. Zatím nevěděl, že o několik let později si toto rozhodnutí bude vyčítat.
01.10.2013 17:58:28
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one