Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

12. Jak se sluší a patří 1 DH

Ahojda, kapitolka je nehorázhně krátká a je to půlka se kterou jsem od včerejška nepohla, ale dneska jsem většinu dne strávila tím, že jsem hledala místo, kde by nebylo tak nesnesitelný vedro. Takže se omlouvám, pokud se to povede, v týdnu dodám zbytek a provedu opravu. A vy, co čtete Nejlepší pomstu se modlete, aby zítra nebyl takový hic a mně se to povedlo dopřeložit. Vážně se mi to nechce dělit. Ať se líbí
Jakmile překročili práh Velké síně, Pansy pyšně pozvedla hlavu a rozhlížela se kolem, zda si každý všiml, kdože ji to vede ke stolu. Gabriela však ty závistivé či žádostivé pohledy otravovaly. Navenek nedal nic znát. Dovedl Pansy ke skupince zmijozelských čtvrťáků, kde ji hodlal zanechat- U učitelského stolu zahlédl svého otce jak hovoří až s nápadně vysokou ženou. Pansy sledovala směr jeho pohledu.
„To je madame Maxime. Ředitelka Krásnohůlek,“ sdělila mu pološeptem dívka. Gabriel přikývnul na znamení porozumění i vděku.
„Doufám, že bude v pořádku, když tě zanechám tady. Musím se připojit ke svému otci,“ promluvil, když od těch dvou odtrhl pohled a podíval se znovu na dívku po svém boku. Začal pouštět její ruku, když ji na několik okamžiků sevřela ještě pevněji.
„Samozřejmě, Gabrieli. Uvidíme se na té oslavě. Ráda jsem tě viděla.“ Po té ho dívka pustila, ustoupila od něj jeden krok a vtáhla k němu pravou ruku.
Gabriel samozřejmě věděl, o co dívce jde. Ale za dnešek měl už všech scén a dramat dost, a tak prostě její ruku uchopil a vtisknul jí zdvořilý polibek na hřbet dlaně. Pak pokývnul na rozloučenou všem, co stáli okolo a s Lucienem v zádech se vydal k učitelskému stolu. Madame Maxime ho zahlédla první.
„Vidím, že tvůj syn tě zapřít nemůže, Danieli,“* pronesla s mírným úsměv a donutila tím osloveného, aby se k ní otočil zády.
„Ano, je mi podobný, Olympo. Ale má také hodně ze své matky,“* odvětil klidně a sledoval, jak se Gabriel seznamuje s jeho známou.
„Je velká škody, chlapče, že jsi nemohl chodit do Krásnohůlek. Velká škoda,“* pronesla madame Maxime, s oběma se rozloučila a vydala se k nebelvírskému stolu, kde seděla Fleur.
„Tak, Gabe, jak ses měl?“ zeptal se Daniel, pokývl Lucienovi na pozdrav a vedl svého syna ke dvěma místům u velkého stolu, který pro dnešek nahradit ten učitelský, poblíž místa, kde seděl ministr a pár dalších významných lidí z ministerstva.
„Ušlo to,“ zamumlal Gabriel s pohledem upřený ke vchodu do Velké síně, kudy právě prošel blonďatý zmijozel následován Goylem a Crabbem a kudy chvilku po nich prošel lehce pajdavě pobledlý Ron podpírán Hermionou a rudou Ginny.
„Stalo se něco?“ zeptal se ho zamračeně Daniel, který doufal, že tahle návštěva zvedne jeho synovi náladu.
„Nic co by stálo za řeč,“ odvětil lehce nakřáplým hlasem Gabriel a hleděl na zlatý talířek před sebou.
Daniel se podíval na Luciena, který nejprve střelil pohledem po svém svěřenci, jako by očekával, že mu to mladý dědic Korvinů zakáže, ale když se od něj nedočkal žádné reakce, ani po té, co ho Daniel oslovil, vypověděl Danielovi čemu byl svědkem.
„Zachoval ses správně, Gabrieli. Tvá matka zatím rozeslala pozvánky pouze rodinným přátelům, příbuzným, mým obchodním partnerům a váženým rodinám, se kterými by bylo dobré navázat přátelství a spojenectví. Jsem si jist, že pokud budeš chtít mít své přátele na té oslavě, nebude to problém. Jen pozvání osobních přátel a hostů se nechává až tak na dva týdny před událostí,“ vysvětloval mu polohlasně Daniel a stiskl Gabrielovi rameno.
„Já vím, jen... jen si nemyslím, že teď by to pozvání přijali. Já, zradil jsem je... Vždy jsme stáli za sebou, bránili se a já najednou řekl, že to, že Malfoy uráží Hermionu a Ronovu rodinu není moje věc. Nemyslím si, že by mi odpustili,“ vysvětloval Gabriel a v nevózním gestu si projel prsty vlasy.
„Pokud tě neberou takového, jaký jsi, Gabe, pak to nejsou tvoji opravdoví přátele.“
Gabriel si odfrkl a potřásl hlavou. Tam vůbec nebyl takovým jakým je. Ne, tam byl Gabrielem Korvinem – potomkem a dědicem vážené čistokrevné rodiny, který se choval tak, jak se sluší a patří.
„A pokud mě tak nebere má vlastí rodina, tak to také není opravdová rodina?“ zeptal se s hořkým tónem v hlase Gabriel, věnoval svému otci jeden vyčítavý pohled a pak vstal.
„Omluvte mě. Nějak nemám hlad. Uvidíme se na hřišti,“ vychrlil ze sebe v rychlosti trochu ztuhle a rozhodným krokem zamířil z Velké síně.
Lucien ho bez pokynů následoval. Pier, který to do té doby sledoval a hlavně poslouchal, se posadil na místo, které se uvolnilo po jeho kmotřenci a zahleděl se na svého přítele.
„Chtěl bych ti říct, Danieli, že si z jeho slov nemáš nic dělat, že je v pubertě a že ho to přejde, bohužel, myslím si, že má Gabriel alespoň částečně pravdu. Ty i Ambra jste skvělí rodiče, ale oba jste si představovali, jaký Gabriel bude a teď se té představě chcete co nejvíce přiblížit. Pokud si nedáte pozor, Danieli, tak sice Gabriel bude syn, kterého jsi vždycky chtěl a kterého můžeš hrdě ukazovat světu, ale bude to jenom maska. A ten opravdový Gabriel, kterého uzamkneš uvnitř, tě bude nenávidět a obviňovat tě, že kvůli tobě ztratil vše, na čem mu kdy záleželo,“ poradil mu tiše a pro jistotu kolem nich vykouzlil diskrétní zónu.
„A co mi radíš, Piere? Mám mu snad říct, ať si dělá co chce? Ať se chová jak chce? Bez ohledu na to, jaké světlo to vrhne na naši rodinu?“ zeptal se poněkud vztekle Daniel.
„Ne, ale povol mu uzdu. Kdykoliv Gabriela vidím, učí se. Létat mu dovolíš minimálně a tohle je poprvé po dlouhé době, co viděl někoho jiného, než své učitele. Dovol mu, ať se baví trochu více. Vezmi ho někdy na nějaký výlet, ukaž mu svět za hranicemi svých pozemků, dovol mu kontakt s okolím. Jsem si jistý, i když tobě by to asi mohlo vadit, že i s tím Blackem by se rád seznámil trochu víc. Ať už se ti to líbí nebo ne, Potterovi ho milovali a obětovali pro něj svůj život. Black byl jejich přítel a pokud o nich chce ten hoch cokoliv vědět, pokud chce cokoliv vědět a lidech, kteří za něj položili život, tak mu v tom nebraň. A ukaž mu, že ti na něm opravdu záleží – jako na synovi a ne pouze jako na dědici tvého majetku a jména.“
S tím se Pier zvedl a postavil se na své místo. Daniel měl o čem přemýšlet.
18.06.2013 21:52:03
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one