Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

11. Stará (ne)přátelství DH

Ahojda, tak nakonec přináším pouze DH. Jakmile jsem dneska přišla ze ěkoly, padla jsem mrtvá do postele a probudila se asi před hodinou. Takže tak. No, doufám, že se bude líbit. Omlouvám se za chyby
Gabriel se nepatrně zavrtěl na tvrdé lavici a odolával nutkání si zívnout. Když včera dorazili, navštívili nejprve mudlovský Londýn a následně ministerstvo. Dnes – od brzkého rána – seděl v jednací místnosti a poslouchal svého otce a jeho společníky, jak jednají o nové pobočce. Jeden z mužů tvrdil, že by se měli zaměřit spíše na prodej lektvarů než zbraní, neboť Angličané po posledních nepokojích nechtějí mít s válčením a se vším, co boj či válku nějak připomíná, nic společného.
„Co myslíš, Gabrieli?“ oslovil ho zničeho nic Daniel.
Mladík sebou trhl, vstal, udělal dva váhavé kroky vpřed a spojil dlaně za zády.
„No, myslím, že i když je Anglie nyní v době míru, najdou se tací, kteří budou chtít být připraveni, až tato doba skončí. A navíc je v Anglii plno kouzelnických rodin, kteří kromě kouzelnického duelu uznávají i duel se zbraněmi. A pak je u také to nařízení, že všichni bystrozoři musí být kromě hůlky vyzbrojeni i dýkou nebo jinou zbraní, neboť se mohou setkat se stvořeními, na která by kouzla nemusela stačit,“ vysoukal ze sebe v rychlosti a zavrtěl se pod upřenými pohledy ostatních.
Daniel se nepatrně pousmál, pochvalně pokývnul hlavou a vrátil se k jednání. Gabriel se zhroutil zpět na lavici a zhluboka si oddechnul. Po dalších dvou hodinách jednání skončilo. Došlo k podepsání několika listin. Následně Daniel přijal pozvání na skleničku a kývnul směrem k Pierovi a společně došli ke Gabrielovi, který si mezitím stoupnul.
„Půjdeš s Harisonem do obchodu. Budu pak chtít slyšet, co si o tom myslíš. Lucien tě doprovodí,“ oznámil Gabrielovi a s nakrčeným čelem si pročítal nějaký dokument v béžových deskách.
Pier, který si mezitím k sobě přivolal Luciena, dával mladému strážci několik instrukcí. Tohle mělo být poprvé, co bude Gabriel někam vyslán bez doprovodu svého otce nebo Piera.
„Dávej na sebe pozor,“ připomněl mu Daniel a desky mu podal. Pak se stiskem ruky rozloučil s postarším mužem v hnědém hábitu a s ostatními se za doprovodu Piera vydal ze síně pryč.


Gabriel byl nervózní. Nevěděl, po čem by měl pátrat nebo na co se muže po svém boku ptát. A tak se držel vedle něj, poslouchal co mu muž o obchodu říká a dělal si několik poznámek na čistý arch pergamenu v deskách. Ty mu nakonec posloužily jako takové vodítko a nápověda současně. Ptal se muže na dodavatele, ověření kvality, pojištění obchodu, zabezpečení... Muž mu odpovídal bez jakéhokoliv výrazu v tváři a několikrát zalétl pohledem na hodinky na svém zápěstí.
„Od něčeho Vás zdržuji?“ zeptal se nakonec Gabriel, když muž znovu zkontroloval čas.
„Jen si myslím, že je zbytečné, abych o svém podnikání a o svém obchodu mluvil s dítětem. Jsem si jist, že pokud by tyto informace byly pro Vašeho otce nějak důležité, chtěl by si je vyslechnout on sám,“ odvětil bez váhání Harison.
„Och, jsem si jistý, že Váš názor by otce velmi zaujal, ale nemusíte mít obavy. Nehodlám ho do toho zatahovat. Avšak měl byste si dávat pozor. Jednou bude tento obchod součástí mého dědictví a já bych pak mohl dojít k závěru, že ten, kdo je tu zbytečný, jste Vy. Těšilo mě, pane Harisone. Luciene, jdeme.“
Obchodní s pobledlým obličejem několikrát bezhlesně zalapal po dechu, ale dřív než stačil vyslovit, co měl na jazyku, zahučel ze zadní místnosti obchodu letax, a obchodník osaměl.


„Jak to šlo?“ zeptal se Daniel, když se vrátil do jejich pokoje a našel svého syna usazeného v křesle, jak si čte knihu.
Gabriel, bez toho aniž by zdvihl zrak od knihy, zašmátral vedle sebe na konferenčním stolku a podal otci desku.
„Myslím, že dobře. Zeptal jsem se na všechno, co mě napadlo, že je důležité. Veškeré moje postřehy jsou v těch deskách,“ odvětil, a když si Daniel vzal desky, přetočil stránku.
Daniel se posadil do druhého křesla, rozevřel desky a pročítal pergamen popsán synovým písmem. Pak si přivolal kalamář, něco poznamenal do dokumentů v deskách. Pak je odnesl do své ložnice a když se vrátil, nalil si do broušené sklenice skotskou.
„Jsem na tebe hrdý, Gabrieli. Dneska jsi odvedl dobrou práci. Ráno tě po snídani odvede Lucien do Bradavic. Já s Pierem se k vám připojíme po večeři, než začne úkol. Mám ještě nějaká jednání,“ oznámil mu, posadil se k velkém psacímu stolu a jal se pročítat nějaké dokumenty.


Gabriel několikrát přežvýkl poslední sousto, polkl, zapil ho vlažným čajem a střelil pohledem po svém otci. Div neposkakoval nedočkavostí na židli, ale musel počkat, než dojí i Daniel. Ten si byl synovy nedočkavosti vědom. Docela se tím pohledem bavil. Občas měl pocit, že Gabriela tím prvním trestem zlomil a měl kvůli tomu výčitky. Avšak nyní viděl, že si něco ze své osobnosti přece jen zachoval.
„Můžeš jít, Gabe. Lucien tě doprovodí. Chovej se slušně. Večer se uvidíme.“
Než stihl doříct poslední větu, zahučel dvakrát letax. Pier se rozesmál. Daniel zamračil.
„Nech ho být, ať si užívá, dokud může. Když vezmu v potaz, co ho za několik týdnu čeká, je mi ho docela líto,“ promluvil k němu Pier a Danielovo zamračení se prohloubilo.
„Nevím o čem to mluvíš. Nejde o nic závazného. Je to pouze první krok. A je to tradice,“ odvětil Daniel a natáhl se po novinách.
„No, moc dobře si pamatuji, jak jsi z toho ve tvých patnácti byl nadšený ty,“ poznamenal ještě Pier a zvednul se, aby otevřel okno netrpělivé sovičce, která svým drobným zobáčkem tloukla do skla.


Gabriela letax dle dohody vyplivnul v ředitelně. Brumbál seděl za stolem, pročítal nějaké dokumenty a jeho fénix seděl na opěrce jeho židle a díval se mu přes rameno. Jakmile však Gabriel následován Lucien vypadl z krbu, oba k nim obrátili pohled. Brumbál se usmál a vstal.
„Chlapče, rád tě vidím. Tvůj doprovod dorazí každou chvilku,“ prozradil mu s tajnůstkářským úsměvem.
Vzápětí se otevřely dveře a dovnitř vešli dvě dívky a chlapec. Jakmile je Gabriel uviděl, po tváři se mu roztáhl úsměv. Ti tři ho počastovali zvědavým pohledem, avšak jakmile za jeho zády zahlédla Hermiona Luciena, v očích se jí objevilo poznání.
„Harry?“ oslovila ho trochu nevěřícně s pomalu se roztahujícím úsměvem na tváři a vrhla se mu do náruče, aby ho objala, když se na ni přátelsky zašklebil.
„Vlastně už nějaký pátek se jmenuji jinak. A vzhledem k množství vyměněné korespondence to jistě víš,“ odvětil pobaveně, když se od něj odtáhla a dala tak prostor i dvěma sourozencům, aby ho přivítali.
„Gabriel je tu dnes na návštěvě. Večer se k němu připojí i jeho otec a po ukončení turnaje nás oba opustí. Jsem si jistý, že pro vás bude potěšením dělat mu společnost,“ promluvil k nim Brumbál, když se od něj s mírně zarudlou tváří odtáhla i Ginny.
„Samozřejmě, pane řediteli,“ odpověděla Hermiona, Ron jenom bezhlesně přitakal a Ginny střelila po Gabrielovi dalším zvědavým pohledem.



Nejprve navštívili společenskou místnost, která byla plná lidí. Nejprve netušili, kdo ten cizinec je, ale Hermiona se okamžitě ujala toho, jim vše vysvětlit. V té chvíli, kdy jim došlo, kdo před nimi stojí, se na většině tváří objevily srdečné úsměvy a Gabriel měl na okamžik pocit, že se téměř nic nezměnilo. Po obědě mu Ron půjčil jedno školní koště a dali si několik koleček kolem hradu. Hřiště bylo změněno k nepoznání a navíc na něj byl přístup zakázán.
„A jak si vede Cedrik?“ zeptal se Gabriel, jakmile trochu udýchaný seskočil z koštěte a s Ronem po boku se vydal k děvčatům a Luciemovi čekajícím opodál.
„Zatím je druhý. Měl trochu problémy se s prvním úkolem, ale ve druhém dostal nejvíc bodů. První je Krumm a poslední je Fleur z Krásnohůlek. Znáš ji?“ zeptal se Ron a na tváři se mu objevila slabá červeň. Gabriel zavrtěl hlavou.
„Mám domácí učitele. Otec si myslí, že je to užitečnější,“ odpověděl a s díky přijal od Luciena zpět svůj plášť, který si před tím, než nasedl na koště, svlékl.
„Dostal jsme zprávu od Vašeho otce. Dorazí o něco dřív a žádá Vás, abyste se k němu připojil ve Velké síni na večeři,“ oznámil mu Lucien bez výrazu, jakmile si jeho svěřenec upravil plášť.
„Děkuji, Luciene,“ poděkoval s pokývnutím hlavy a zkontroloval čas. Do večeře měl ještě něco přes hodinu a tak se posadil na vyčarovanou deku k ostatním.
Nakonec však přišel čas, kdy se museli zvednout a vydat se do síně. Ve vstupní síni jim však cestu zastoupila skupinka Zmijozelských.
„Gabriel Korvin, nemýlím-li se,“ pronesl k němu blonďatý aristokrat v čele skupinky a vědomě ignoroval tři Nebelvíry.
„Malfoyi,“ pokývnul mu na pozdrav Gabriel a měl co udělat, aby ovládnul výraz v obličeji i tón hlasu.
Ještě před rokem by po sobě vyjeli, pohádali se a navzájem uráželi, ale nyní už nebyl Harry Potter, který měl s Dracem Malfoyem rozepře, ale Gabrielem Korvinem, který věděl, že Malfoyovi jsou jedna z neváženějších čistokrevných rodin Anglie a jejich otcové spolu několikrát obchodovali.
„Zrovna jsme se bavili o tvém dárku k narozeninám a říkali jsme si, jaká je to pro nás čest, že jsme se ocitli na seznamu hostů,“ pronesl s úlisným úsměvem Draco a Pansy po jeho boku se na Gabriela uculila.
„O čem to mluví?“ zeptala se Hermiona a zamračila se na blonďáka.
„O Gabrielově oslavě patnáctých narozenin. Ale neměj obavy, Grangerová. Jsem si jist, že ty ani Weasleyovi si nemusíte lámat hlavu s vymýšlením dárku. Vy se na seznam s největší pravděpodobností nedostanete,“ pronesla Pansy a pohrdavě ty tři sjela pohledem.
„Mýlíš se. My jsme Gabrielovi přátelé,“ ohradil se Ron a Gabriel začal mít neblahé tušení, že to nedopadne dobře.
„Jistě. Mudlovská šmejdka a rodinka krvezrádců. Víš, Weasley, kdyby se tvoji rodiče chovali podle kouzelnických zvyků a tradic, nejspíš by si ses nikdy nenarodil, ale jméno Weasley by mělo nějakou váhu,“ pronesl Malfoy s úšklebkem a Ron začal vzteky rudnout.
„Neurážej Hermionu a mojí rodinu, Malfoyi!“ vyjel po něm Ron a vrhl se několik kroků dopředu.
„Jinak co?“ vyzval ho Malfoy a střelil pohledem po Gabrielovi,
Jindy by stál Gabriel po Ronově boku a bránil své přátele, ale nyní věděl, že tohle není jeho věc. Pokud si nechtěl zadělat na vlastní problémy, které by měly dalekosáhlé důsledky, musel zůstat v klidu a stranou. Na to ho upozornila i Lucienova dlaň, která mu pevně sevřela rameno.
„Donutím tě, abys to odvolal,“ zavrčel na něj Ron a začal hledat hůlku.
„To je výzva, Weasley?“ optal se s úšklebkem Zmijozelsk princ.
„Jo,“ vyřkl Ron, než ho stačil kdokoliv zastavit a Malfoy se spokojeně usmál.
„V tom případě, Weasley, si vyber místo a čas. A zvol si sekundanta,“ vyzval ho Malfoy a mávl hůlkou ve vzduchu, aby výzvu udělal oficiální.
„Já můžu klidně hned. A Gabriel mi...“
„Gabriel ti sekundanta dělat nemůže, Weasley. On je tu jako host. Není jeho věcí, jak dopadnou naše rozpory,“ přerušil ho Draco a zrzek se otočil k jmenovanému.
„Má pravdu, Rone, tohle není moje věc,“ promluvil a s lítostí sledoval, jak se vztek v přítelově tváři zvětšuje a je směřována i proti němu. „Je mi to líto.“
„Vy aristokrati jste všichni stejní. Myslíte si, že jste něco víc, než my ostatní,“ odfrkl si a odvrátil se od něj, stejně jako Hermiona a Ginny. Gabriela bodlo u srdce.
„Pojď, Gabrieli, necháme je, ať si to vyřeší. Doprovodím tě do síně,“ pobídla ho Pansy, která se k němu přesunula a počkala, než jí Gabriel nabídne rámě.
06.05.2013 23:32:48
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one