Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

10. Nový život DH

Uff, pořád je neděle, takže tady máte kapitolku. Omlouvám se za chyby a teším se na vaše komentáře, když jste si tuhle kapitolku tolik přáli. Jinak, příště nás čeká možná nějaká akce, pár pro Gabriela nepěkných odhalení a několik Brumbálových manipulací. Teď tak přemýšlím, kdy jsem ho vlastně přestala mít ráda. Tak, užijte si to a příští neděli čekejte kapitolku k Tajemství.
Chlapec sebou zamlel a přetáhnul si přes hlavu tmavě modrou saténovou přikrývku, aby unikl paprskům, které dopadaly na postel s nebesy z tmavého ořechového dřeva, ze kterého byl i ostatní nábytek – dva noční stolky a několik poliček a skříněk, které byly povětšinou prázdné. Tato místnost byla pouze ložnice – na stěnách byla světle modrá barva s bílým okrajem, na zemi byl černý koberec. Po Gabrielově pravé ruce byly dvoje dveře – jedny do šatny, jedny do koupelny. Po levé pouze jedny. Gabriel si vzpomínal, že za nimi je místnost vymalovaná světle žlutou, s nábytkem ze světlého dřeva. V jednom rohu byl psací stůl s pohodlnou židlí a jeho osobní knihovna. Zbytek místa zabíral velký krb, před kterým stála dvě pohodlná křesla a menší pohovka. Na dřevěné podlaze před krbem ležela bílá kožešina. Pak tam byl malý bar, ke kterému zatím neměl přístup, a v jedné skříni se za lakovanými dvířky skrývala televize a hi-fi věž.
Když Ambra zjistila, že Gabriel vyrostl převážně v mudlovském prostředí, mohlo by se mu po takových vymoženostech stýskat. Ne, Gabriel jí neřekl, že Dursleyovi ho po té – co se jednou odvážil dívat na televizi – nechali celou noc venku, a když potom chytil chřipku, zavřeli ho do sklepa, aby to od něj náhodou Dudley nechytil. Víckrát už neměl touhu se na ni dívat. Za to rádio poslouchal častěji. Lépe řečeno měl možnost ho slyšet – z kuchyně, z Dudleyho pokoje...
Včera, těsně před tím, než jeho otec zavolal Triffi – jeho osobní skřítku, se dozvěděl, že toto jsou jeho pokoje až do doby, než se ožení a převezme úlohu hlavy rodu. Vytáhl se do sedu a zasykl, když mu zády projela ostrá bolest připomínajíc mu včerejšek. Opatrně odhrnul přikrývku a spustil nohy na zem. Na sobě měl pouze černé saténové kalhoty od pyžama. Vršek si nebral. Pomalu se vydal do koupelny, aby vykonal potřebu a osprchoval se. Ve chvíli, kdy otevřel dveře sprchového koutu a obmotal si kolem pasu bílý nadýchaný ručník, se před ním s prásknutím zhmotnila skřítka v dlouhé modré tóze a upřela na svého pána velké černé oči.
„Dobré ráno, mladý pane. Triffi Vám přinesla vhodné oblečení, pane. Až se mladý pán oblékne, Triffi ho odvede do jídelny. Mladý pán si musí pospíšit, aby nepřišel pozdě,“ říkalo mu to stvoření pisklavým hláskem podávajíc mu hromádku oblečení.
„Děkuji, Triffi. Počkej na mě, prosím, v předpokoji. Hned jsem tam,“ požádal ji a skřítka na mladého kouzelníka, který byl od včerejšího večera jejím pánem, překvapené oči.
„Mladý pán Triffi prosí? Mladý pán nemusí prosit. Triffi je tu od toho, aby mladému pánovi sloužila a plnila jeho přání.“
„Jsem Gabriel, Triffi. A byl bych raději, kdybys na mě hleděla spíš jako na přítele než jako na svého pána. Budeš moje kamarádka, Triffi?“ optal se Gabriel, který vážně nechtěl, aby se před ním někdo ponižoval.
Černé oči se naplnily slzami.
„Mladý pán je na Triffi moc hodný,“ sdělila mu, trochu nejistě ho poplácala po ruce a vytratila se z koupelny.
Gabriel si povzdechl a začal se oblékat. Černé ponožky a spodní prádlo, černé kalhoty, bílá hedvábná košile se stříbrnými knoflíčky a nabíranými rukávy a černé vyleštěné polobotky. Zapnul knoflíčky na manžetách a vydal se k zrcadlu. Vyčistil si zuby a rozčesal vlasy, které mu Triffi vysušila, mezitím co mu podávala obleční. Pak se začal prohlížet. Bylo to poprvé, co viděl svou novou podobu. Jakékoliv podobnost s Potterovými zmizela. Dokonce i jeho opálení bylo pryč. Ušklíbl se. Jak to tak vypadá, pro aristokrata se nehodí víc věcí.
Zakroutil hlavou a vydal se za Triffi, aby ho dovedla do jídelny. Cestou ovládal svůj obličej, aby nedal jakkoliv najevo, že při každém kroku mu ze zad vystřeluje bolest. Nakonec ho Triffi opustila v chodbě, jejíž obě strany zabírala pouze okna a na jejímž konci byly dvoukřídlé prosklené dveře. Za nimi byla jídelna. Gabriel si povzdychl a pokusil se, aby jeho tvář neprozradila nic z toho, co cítí, a vydal se k nim. Jedno křídlo dveří bylo otevřené a tak mohl vstoupit, aniž by na sebe upozornil. Tato jídelna byla pouze pro rodinné účely. Stěny měly světle fialový nádech a podlahu tvořil světlý kámen. Velký kulatý stůl byl z bílého dřeva, stejně jako židle, jejichž polstrování bylo z nějaké stříbrné látky stejně jako závěsy na oknech. Uprostřed visel svícen z tepaného stříbra.
„Dobré ráno,“ pozdravil, když jeho matka zdvihla pohled od dopisu, který četla a náhodou se její oči střetly s jeho.
„Dobré ráno, Gabrieli. Pojď se posadit. Určitě musíš mít hlad. Tvůj otec tu bude co nevidět. Nejspíš s Pierem protáhli ranní rozcvičku,“ řekla mu s úsměvem a pokynula mu na židli po její pravé straně.
„Vezmi si co chceš. Na rozdíl od oběda a od večeře není snídaně tolik formální, aby se muselo s jídlem čekat na ostatní, ale pokus se tu být kolem osmé, pokud budeš chtít snídat, ano?“ připomněla mu ještě, než se opět začetla do dopisu.
Gabriel se podíval na stůl před sebe a nevěděl, co by si měl dát. Byl zvyklí snídat vajíčka se slaninou nebo ovesnou kaši. Nyní na stole stálo nějaké pečivo, vafle, palačinky, ovoce, med, máslo a nějaký džem. Nakonec se natáhl po kousku bagety a namazal si ji máslem a medem. K tomu si do skleničky místo svého oblíbeného dýňového džusu nalil pomerančový, neboť doufal, že ten mu bude chutí nejblíže.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří právě ve chvíli, kdy Gabriel polkl první sousto.
Než stačil odpovědět, seděl jeho otec s Pierem u stolu a nandavali si na talíře. Jeho otec se při tom natáhnul po novinách a Pier zabodl zkoumavý zrak do Gabriela. Ten, jakmile si všiml, že ho jeho kmotr pozoruje, sklopil zrak do svého talíře a ukousl si další sousto.
„Tak, jak jsi se vyspal, Gabrieli?“ optala se ho Ambra a konečně odložila dopis.
„Dobře,“ zamumlal Gabriel a potlačil myšlenku, že i když byly matrace měkké a saténové povlečení chladilo, bolesti po výprasku to nijak neulevilo.
„Až se nasnídáš, provedu tě po panství. A po obědě půjdeme nakupovat. Musíme ti koupit nějaké oblečení,“ oznámila mu plán na dnešní den Ambra a on s úlevou, že se pro dnešek nemusí učit nic nového, přikývl.
„A zítra se začneš učit na koni a šerm. Příští týden sem dorazí komise, před kterou složíš závěrečné zkoušky a přes léto se doučíš vše ostatní. Pier ti pomůže s lektvary, tvá matka s přeměňováním a formulemi a já s bojovou magií. Od září pak budeš mít hodiny se soukromými učiteli,“ navázal na ni Daniel a dolil si do hrnku kávu.
Gabriel jenom na souhlas přikývl.


O ROK POZDĚJI


Gabriel hbitě uskočil, vykryl útočníkův útok a vzápětí zasyknul, když mu rukou projela bolest, kord mu vyskočil z ruky a s kovovým třeskem přistál na zemi.
„Znovu,“ zavelel bezvýrazným tónem snědý muž s pleší a čekal, než jeho soupeř zvedne kord a zaujme výchozí postavení.
Když o dvě hodiny později jejich hodina skončila, byl Gabriel naprosto splavený. Tušil, že na několika místech se mu do zítřejšího rána objeví modřiny, ale přesto s úsměvem přijal pochvalu, že se zlepšuje.
Pier mu už při první lekci vysvětlil, že na to, aby se člověk stal mistrem v šermu, nestačí rok nebo dva. Umět šerm bylo v aristokratických rodinách v dnešní době pouze zvyk než nutnost, ale pro Daniela bylo důležité, aby se v případě nouze dokázal jeho syn bránit. A tak po té, co se naučil základy, jeho lekce pokračovaly. Cecil se ho snažil naučit co nejvíc, ale zároveň na něj nijak netlačil. Mladík si svého učitele oblíbil, ale zároveň mu trochu vadilo, že neustále zůstává během jejich lekcí tak neosobní a chladný.
Gabriel vrátil kord Cecilovi, poděkoval mu za dnešní lekci a vydal se do svého pokoje, aby se před obědem osprchoval a vzal si na sebe čisté oblečení.
„Hedviko...“ vydechl s úsměvem na rtech, když spatřil ve svém pokoji svoji sovu s několika obálkami na pravé nožce.
„Triffy!“ zavolal polohlasně a než se skřítka objevila, pohladil sovu po hlavičce a převzal její zásilku.
„Volal pan Gabriel, Triffy?“ ozvala se za ním po polohlasném přemístění skřítka a nervózně se zatahala za ucho.
„Ano, Triffy. Postaráš se o Hedviku, prosím? Letěla dlouhou cestu a brzy poletí znovu,“ požádal ji, položil dopisy na stůl a zamířil do koupelny.
„Jak si pán přeje,“ zadeklamovala skřítka naučenou frázi a i se sovou s tichým PUF zmizela.
Gabriel se za ten rok, co byl pryč z Anglie, změnil. Musel. Jeho otec byl v tomto bodě neústupný a nekompromisní. Gabriel se několikrát ptal, zda by mohl navštívit své přátele, ale pokaždé byl odmítnut. A tak s nimi alespoň udržoval kontakt přes poštu. Pier mu v zimě těsně po Vánocích, když viděl svého kmotřence, jak se smutným úsměvem hledí na několik fotografií, které mu přátelé poslali, aby teď na Daniela netlačil a snažil se co nejdřív všechno dohnat. Až prý jeho otec uzná, že chlapec umí vše, co by měl mladý Korvin v jeho věku umět – co se kouzel i chování týče – nebude už na něj tolik tlačit a možná mu výlet do Anglie povolí.
Gabriel vyšel z koupelny a s úsměvem zavrtěl hlavou. Na posteli čekalo připravené oblečení od Triffy. I když svou skřítku několikrát přesvědčoval, že si dokáže vybrat oblečení sám, neuspěl – v tomto jediném. Jinak jeho skřítka brala veškeré jeho žádosti i příkazy doslova. Oblékl se, usušil vlasy a vydal se do jídelny.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil své rodiče a Piera, který právě usedal na svou židli.
Po té, co mu opětovali pozdrav a Gabriel se usadil, se na jejich talířích objevil oběd – plátek masa, rýže, trocha sýrové omáčky a zeleninová příloha. Příbory tiše cinkaly. Nikdo nemluvil. Pokud je Daniel nevyzval k hovoru, muselo být u stolu po dobu oběda i večeře ticho.
„Zítra musím odjet kvůli jednaní na dva nebo na tři dny do Londýna. Chtěl bych, Gabrieli, abys jel se mnou. Jednou to bude tvůj podnik a mohl by ses něčemu přiučit,“ pronesl znenadání Daniel.
Gabriel nejprve ztuhl. Pak dvakrát přežvýkl sousto, co měl v ústech, a polkl. Korvinovské bohatství pocházelo z několika podniků, které jeho rodina vlastnila po celém světě. Většinou šlo o podniky s kouzelnickými zbraněmi a lektvary. Gabriel věděl, že jedna pobočka právě obchodu se zbraněmi vznikla i v Anglii.
„Jistě, otče,“ odvětil Gabriel a vidličkou rozhrnul kopičku rýže. Jen tak tak se udržel, aby ho nepožádal o návštěvu Bradavic.
„Čekal bych od tebe trochu víc nadšení, Gabe. Jak jistě víš, Bradavice tento rok pořádají Turnaj a ministr nás pozval, abychom se zúčastnili, když zjistil, že budeme pobývat v Anglii. Sice stihneme pouze poslední úkol, ale i tak budeš mít celý den, který můžeš strávit se svými přáteli,“ obeznámil ho otec a Gabriel cítil, jak se mu proti jeho vůli stáčí koutky vzhůru.
„Vážně?“ optal se mladík a jeho otec vážně příkývnul.
„Já...děkuju, tati,“ poděkoval a ovládnul se, aby nezačal štěstím jančit. To by se pak mohl s výletem do Anglie rozloučit.
10.02.2013 23:58:28
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one