Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, omlouvám se, kapitolka je o den později, ale kdybyste zažili, to co včera já, tak byste taky neměli zrovna myšlenky na to zabývat se překladem. No nic, dneska je všechno naštěstí v pořádku a já přináším kapitolku, doufám, že se bude líbit, omlouvám se za chyby. Kapitolku je věnovaná opět všem, co pod inulou zanechali nějakou tu řádku, takže:Elis, Zrzka, Essus, Stolid, Vinka, LH, víťa a KattyV, která mi u sedmé kapitolky dala pár rad, které jsem si vzala k srdci a kdyby z vás někdo měl něco podobného na srdci, tak jenom do mě ;)



Harry byl vzhůru před svítáním. Celou noc spal neklidně, probouzející se neznámým pocitem měkkosti pod sebou a s příliš velkým prostorem kolem sebe. Rozhodně to nebylo nepříjemné, ale bylo to divné. Kolem půl šesté klečel na své posteli a díval se na meruňkovou oblohu za oknem v jeho ložnici. Viděl, jako nikdy předtím. Bylo zvláštní nemuset šmátrat po svých brýlích a nezacházet s nimi tak opatrně, ze strachu, aby se nepoškodila lepenka na nosníku. Všechno bylo tak jasné! Mohl přečíst drobné písmo na spodní straně Dudleyho krabice: Sběratelské předměty více než 14 let. Také dokázal vidět věci v dálce! Dokázal přečíst označení ulice na rohu: Zobí ulice. Když se podíval ze svého okna dolů pod parapet, mohl vidět velké květy hortenzií, modré a růžové a ty, které měly barvu něco mezi tím. Otevřel okno a nadechl se vzduchu provoněného čerstvě posekanou trávou a létem. Ranní světlo vrhalo velké stíny na hladké bílé zdi. Jeho vlastní pokoj. Zdál se mu příliš velký se všemi těmi věcmi na hromadě na prázdné dřevěné podlaze.

Za další, měl radost z toho, že stele svojí vlastní postel. Jen prostě zastrčil rohy, uhladil přikrývku a načechral polštář, jak jen to bylo možné. Pak ustoupil a spokojeně si povzdechl nad dobře odvedenou prací. Profesor Snape by měl vidět, že Harry si zaslouží pokoj, za který profesor tak bojoval. Profesor slíbil, že se vrátí v sedm. Harry se zachvěl při pomyšlení, co by se stalo, kdyby ho nebylo. Pak se rozhodl odložil stranou všechen svůj strach. Byl ve svém novém pokoji. Nic z toho nebyl sen. Profesor Snape se vzepřel Dursleyovým, ne jednou, ale dvakrát. Nebyl z nich vyděšený, Harry neznal žádný důvod, proč by neměl věřit jeho slovu. Jediné co si přál bylo, aby už bylo sedm!

Měl by si obléknout včerejší oblečení? Byly to jediné věci, které mu opravdu padly, ale na košili byla skvrna od čokolády a kalhoty byly na několika místech zmačkané, i když je Harry noc předtím pečlivě složil. Samozřejmě, mohl by si obléknout něco nového, možná by to pro něj profesor Snape mohl zmenšit jako posledně, a potom by měl dvě sady dobře padnoucího oblečení! Probíral se skrz otrhané šedé spodky, vybíraje z nich ty nejlepší, a zbytek pečlivě složil do šuplíku. Nepotřeboval, aby to profesor viděl! Jeho ponožky byly také v hrozném stavu. Ponožky a spodky nemohly stát tolik, pomyslel si. Možná by si mohl vzít několik liber a koupit si nové. Možná také nějaké opravdové pyžamo! Možná by mu Gringottovi mohli vyměnit nějaké jeho magické peníze za skutečné a potom by si mohl koupit všechno, co kdy chtěl. Jezdili kouzelníci na kolech?

Ale bylo toho tady už tolik! Harry si vybral jedno z lépe vypadajících trik ze skříně a jedny khaki kalhoty, jako byly ty profesorovy. Zapnul pevně svůj stejně-dobrý-jako-nový pásek a zvažoval své možnosti.

Profesor Snape říkal, aby nikomu kromě něj neotvíral dveře. Také říkal, že Dursleyovi jsou zamčeni a budou spát až do osmi. Možná tím myslel, aby neotvíral dveře, když tu někdo bude? Harry chtěl použít koupelnu, vyčistit si zuby, aby se zbavil pachuti po spánku a dát si sklenici studené vody. Připlížil se ke dveřím a poslouchal. Mohl slyšet jak Dudley a strýček Vernon chrápou. Nevypadalo to, jako by se na chodbě nebo pod schody někdo pohyboval. Mohl vždycky říct, jestli je teta Petunie vzhůru, protože pantofle, které nosila měly malé těžké podpatky, které klapaly na dlaždičkách v kuchyni a na tak vychrtlou ženu neměla obzvlášť lehkou nohu. Každopádně, nikdy nevstávala za úsvitu. Znovu se zadíval na ty nádherné barvy na obloze. Dursleyovi nevěděli, o co přichází.

Jestli bude rychlý a potichu, neměl by se dostat do problémů. Maminka by šla, říkal si Harry. Profesor Snape říkal, že byla nebojácná! Harry velmi opatrně otočil koulí a velmi snadno otevřel dveře. Vykoukl ven nahoru i dolů do chodby. Dveře od koupelny byly zavřené. Pokud nepustí vodu na plný proud, neměl bý způsobit mnoho hluku. Mohl by jít bos, a pak by byl stejně nenápadný jako profesor.

V koupelně byl jako blesk, oslavuje svou svobodu. Byl dneska první v koupelně! Žádné čekání, žádný močový měchýř hrozící prasknout, dokud teta Petunie neodemkla dveře jeho přístěnku. Šťastně se zakřenil, radujíce se z přepychu, že může v koupelně strávit tolik času, kolik chce. Umyl si ruce teplou vodou a spoustou mýdla a studoval svou tvář v zrcadle.

Bez brýlí vypadal jinak. Vypadal jako nový chlapec. Cítil se jako nový chlapec!

„Také bych měl,“ zašeptal. „Jsem kouzelník a půjdu do Školy čar a kouzel v Bradavicích! Mám místnost plnou zlata a stříbra v trpasličí bance a mám kouzelnou hůlku.“

Zelené oči chlapce v zrcadle souhlasily s každým jeho slovem. Udělal na Harryho v zrcadle hloupý obličej a vyčistil si zuby dobrou pastou. Znovu se zakřenil, když nechal téct vodu, dokud nebyla opravdu studená, a pak naplnil svou skleničku až po okraj. Opatrně se po špičkách vrátil do svého pokoje a tiše za sebou zavřel dveře. Ano!

Začal s vybíráním pokladů z odpadků. S knihami to bylo lehké, Harry je hromadil do úhledného vysokého stohu v rohu. Byly tu všechny druhy knihy, které by si rád přečetl – některé už četl ve škole – a několik z nich ho nezajímalo jako Příručka pro chovatele psů, což byl Dudleyho narozeninový dárek od tety Marge. Knihy, o kterých věděl, že je nebude chtít nikdy číst, dával na samostatnou hromadu. Slíbil profesorovi Snapeovi přečíst si jako první knihu svůj narozeninový dárek, ale po té by si rád přečetl Ostrov pokladů a Hádanka z písku a Dobrodružství Sherlocka Holmese. Ke své obrovské radosti našel další knihu o rodině Bastableů Chtít být dobrý. Byl to také studentský slovník, což nebylo nijak vzrušující, ale mohl by mu pomoci s jeho školními pracemi. Harry se svědomitě rozhodl dát ho na hromádku „zachránit“.

S některým sportovním vybavením to bylo lehké rozhodnutí. Ty věci, které vyžadovaly velký venkovní prostor jako kroketový set a sít na badminton byly zjevně neužitečné. Stejně tak zlomené rakety na tenis a roztříštěné kriketové pálky a lední brusle. Nad tím posledním zavrtěl Harry hlavou. Co si to teta Petunie myslí? Byly tu různé druhy nafukovacích krámy, které byly vyfouknuté. Byly tu rozmlácené hračky modelů zbraním které dokázaly blikat a vydávat „realistické“ zvuky. Byl tu model stavebnice bez součástek a součástky bez návodů a nějaký barevný písek z něčeho, co Harry nedokázal uhodnout. Byl tu skutečný mikroskop, který Harryho naplnil nadšením, dokud nezjistil, že nemá žádné čočky. Povzdechl si a vyhodil ho.

Harry měl celkem rád Lego, ale nikdy neměl moc příležitostí, aby si s ním hrál. Dudley ho měl plné krabice. Několik novějších mělo skutečný motor pro stavěné věcí, které se mohly hýbat. Některé sady rozházené a nějaké větší kousky byly rozlomené, ale bylo tu spousta hodin zábavy. Harry sesbíral všechno Lego a dal ho do jedné krabice a všiml si, že mezi ním byly šedé kostky, které nesouhlasily s ostatními. Prohrabával se dál krabicemi a zjistil, že šedé kostky byly součástí modelu hradu, který byl vyroben ve Španělsku. Byla to ohromná kompletní sada s kulatými věžičkami a střílnami a kuželovitými střechami. Harry vybral šedé kostky a vrátil je k modelu hradu a dal stavebnici a Lego na stranu.

V další krabici, kde byla směsice různých věcí, našel podstavec glóbu. Profesor Snape opravil jeho brýle: možná by mohl opravit také glóbus? Byl obzvlášť hezký, s hrbolky tam kde byly hory. Dudley jím několikrát otočil a označil ho za „nudné“. A to samé prohlásil o Domácím planetáriu mladého astronoma, které uvnitř sebe mělo světlo a mohlo promítat souhvězdí na strop. V Bradavicích se vyučovala Astronomie. Možná by mohl používat planetárium ke studování oblohy. Nikdy nesměl být venku v noci a pouliční světla v Kvikálkově byly tak zářívá, že přes ně nemohl vidět mnoho hvězd. Planetárium vypadalo, že je v pořádku, takže ho Harry dal do zmačkané krabice a položil ho na stranu. Planetárium se připojilo ke glóbu a k Legu.

Byl zde skutečný malířský stojan, kterému chyběl šroubek, a byly tu všechny druhy uměleckých doplňků. Teta Petunie si jednoho léta vzala k srdci radu jedné ze svých kamarádek, ve které šlo o důležitost „obohacení prostředí“ a „je tu jenom malé okýnko příležitosti, ve kterém můžeš nechat přirozený talent svého dítěte rozkvést“. Teta Petunie řekla strýci Vernonovi o významu hudebních lekcí, ale strýček Vernon nechtěl slyšet nic o lekcích piána pro Dudleyho, o kterých říkal, že jsou pro „teplouše“.

Nebudu z našeho Duddeho dělat zatracenýho teplouše, Pet! Příště ho budeš chtít navlíknout do punčocháčů a udělat z něj baleťáka!

A v žádném případě nebylo možné zařídit lekce na trumpetu nebo kytaru a podobný druh lekce. Byly tu ustavičné obavy, že by se Harry nějak mohl „dostat“ k nějakému hudebnímu nástroji, který by byl nedbale ponechán v domě bez dozoru a „něco s ním provedl“. Nakonec, Dudley rezolutně odmítl rozkvést a ukázalo se, že jeho „přirozený talent“ je omezen na nadívání své tváře a vyhrožování menších dětí.

Ale byly tu pozůstatky neúspěšných pokusů, které byly uloženy zde. Harry měl obzvlášť rád velkou plochou krabici naplněnou pastely, úhly, vodovkami a pastelkami. Mnoho z nich bylo ztraceno, ale tento soubor bylo ohromné zlepšení od jeho tří zbytků voskovek. Byly tu nějaké skicáky a bloky uměleckých papírů. Některé papíry byly zničené, ale zbytek by mohl být zachráněn. Přidal je na hromadu. Byla tu krabice s razítky a inkoustovými polštářky a všechny nejrůznější řemeslné soupravy. Bude je muset pečlivě projít, aby zjistil, které se mu líbí.

Dudley dostal propracovanou soupravu šachů na své poslední narozeniny. Harry si myslel, že by to bylo zajímavé, ale po otevření krabice zjistil, že deska byla zničená, když byla využívána jako talíř a polovina figurek chyběla. Zklamaný odložil soupravu na hromadu „vyhodit“. Tak jako všechny ostatní deskové hry. Kromě toho, stejně je neměl s kým hrát. Takže Risk and Clue, Chinese Checkers a Trivial Pursuit* byli zamítnuté, stejně jako všechny puzzle, které byly ve skříni. Harry věděl, že žádné z nich nejsou kompletní a on nechtěl strávit hodiny práce, aby nakonec zjistil, že klíčová část chybí.

Dudleyho první Walkman vypadal v pořádku, ale sluchátka byly zničené a mnoho kazet, které se mu podařilo najít bylo ve špatném stavu. Promyslel si to a nakonec se Harry rozhodl dát je stranou a uvidí, jestli by mu profesor Snape dovolil koupit si nové sluchátka a nějaké vlastní pásky. Bylo by pěkné poslouchat hudbu ze sluchátek, takže by jeho příbuzní o ničem nevěděli.

Byla tu změť hraček vojáků a akčních figurek. Harry neměl mnoho příležitostí, aby sledoval programy a filmy, na jejichž základech vznikly, a jenom velmi málo jich bylo pěkných. Vždycky rád poslouchal příběh o Spidermanovi a jednou měl příležitost přečíst si polovinu komiksu, který Dudley roztrhal. Spiderman měl také zvláštní schopnosti. Červenomodrá figurka byla překvapivě nedotčená. Darth Vader a Luke, nicméně, postrádali hlavu, a princezna Leia byla příšerně smrtelně spálená poté co podstoupila nevyslovitelné mučení z rukou Dudleyho a Pierse. Harry se ušklíbl a dopřál těm třem důstojný pohřeb na hromadě věcí, které budou vyhozeny.

Nad krabicí s olověnými figurkami zaváhal.Byl to drahý dárek od obchodního partnera strýce Vernona. Dudley je otevřel na oslavě v mužově domě a poté je teta Petunie dala pryč, jakmile byli doma. Nechtěla je vyhodit pro případ že by je někdy navštívil. Harry zvedl překvapivě těžkou krabici. Speciální sběratelské edice: Artuš Pendragon. Zvedl víko a skoro vykřikl radostí.

Byli tam lidé oblečeni v něčem jako kouzelníci a čarodějky, které viděl včera! S nadšením studoval každou z pěti mimořádných figurek: Král Artuš, v červeném plášti vyzbrojen svým magickým mečem Excaliburem; Královna Guinevera, se zlatými vlasy oblečená v bílé a modré; Sir Lancelot, celý ve stříbrném brnění; Morgana le Fay, Čarodějnice (mohl by to být druh čarodějky? přemýšlel Harry) s černými vlasy, které měla vyčesané do účesu a na temeni hlavy ozdobené čelenkou s diamanty, v dlouhých přiléhavých zelených šatech a zářící hůlkou; a Kouzelník Merlin s bílými vousy oblečený ve fialové, s holí v ruce, připraven seslat kouzlo stejně jako profesor Snape! To byl opravdový objev a Harry se rozhodl, že musí vymyslet způsob jak figurky řádně vystavit.

Zajímalo by mě, jestli kdysi kouzelníci používali větší hůlky? Profesor to bude vědět. Páni! Možná byl Merlin skutečný!

Také ho zajímall, co by mu mohl profesor Snape říct o chemické soupravě na dně skříně. Obsahoval stejné lahvičky jako jeho lahvičky na lektvary. Hodně síry bylo pryč. Dudley a Piers experimentovali se založením ohně v jeden den a nadělalo to tolik smradu, že teta Petunie na ně skoro pozvedl hlas. Zašklebil se nad tou vzpomínkou. Pro jednou byla ztracená, neschopná vymyslet důvod, jak svalit vinu na něj.

V kufru bylo nějaké Dudleyho zimní oblečení, na které si teta Petunie nevzpomněla a nedala ho pryč: celkem pěkný oblek, ve kterém Dudley vypadal jako párek; tlusté a vlněné šály; nějaké bílé košile, které Harry pečlivě prozkoumal; nějaké těžké zimní kalhoty a nějaké svetry, většinou v hrozných barvách. Profesor Snape, vzpomínal si, mohl téké změnit barvu. Bylo toho mnoho, na co se ho chtěl zeptat, ale nebylo lepší opravit tyhle věci pomocí magie než plýtvat penězi?

Harry roztřídil oblečení do krabic velmi rozvážně, pokoušeje si představit, co by kouzelník považoval za důležité. Vzhledem k tomu, že profesor mluvil o tom, že by měl dostat nové oblečení a boty, takže se Harry rozhodl ponechat si jenom ty nejlepší věci a znovu se toužebně zadíval na koženou bundu. Možná by tento rok mohl dostat dokonce rukavice.

Pracoval plynule, zapomínaje se podívat na čas, když uslyšel lehké zaklepání na dveře. Podíval se na hodiny. Už bylo sedm!

„Pottere! Jste vzhůru?“ zvolal hluboký, příjemný hlas tiše.

„Ano, pane!“ Harry okamžitě otevřel dveře se širokým úsměvem a ustoupil zmateně vzad, když neuviděl jenom profesora, ale ještě někoho, kdo mohl být jedině čarodějka!

Byla to zajisté skutečná čarodějka. Byla oblečená v zeleném hábitu, jako Morgana le Fay, a měla vysoký, kuželovitý klobouk na hlavě. Přímá a přísná, vypadala jako by ji pokoj nepotěšil. Potom uviděla Harryho a její hubený obličej změkčil jemný úsměv.

„Má matčiny oči,“ zamumlala.

Profesor Snape nechal vejít čarodějku do pokoje, zavřel dveře a řekl: „Profesorko McGonagallová, to je Harry Potter. Pane Pottere, profesorka McGonagallová bude jednou z vašich učitelů v Bradavicích. Je tu, aby nám dnes pomohla.“

Harry nadšeně řekl: „Jsem šťastný, že vás poznávám, profesorko. Vaše jméno bylo na mém dopise!“

„To bylo,“ odpověděla. „Byla jsem vážně potěšena, když jsem slyšela, že se k nám připojíte tento semestr.“

Měla pěkný skotský přízvuk. Harrymu se líbilo, jak to znělo. Ustoupil a gestikuloval. „Tvrdě jsem pracoval na svém pokoji od chvíle, co jsem se vzbudil! Není to skvělé?“

Profesorka McGonagallová zvládla další úsměv a jízlivě řekl: „Jsem si jistá, že je to obrovské zlepšení od vašeho předchozího ubytování. Bylo mi velmi líto, pane Pottere, když jsem zjistila jak špatně s vámi vaši příbuzní zacházeli. Když mi profesor Snape řekl, co se minulou noc dělo, věděla jsem, že musím dnes přijít a dát věci do pořádku.“

Harryho by zajímalo, co se s ním bude dál dít. „Opravdu se mi můj pokoj líbí. Myslíte, že by mi Dursleyovi dovolili nechat si ho? Jestli tu zůstanu? Minulou noc,“ řekl Snapeovi, „jste říkal, že bych mohl jít někam jinam.“

„Chtěl byste jít někam jinam?“ zeptal se Snape, dívaje se na chlapce nečitelným pohledem.

Opravdu se mi líbí můj pokoj,“ zopakoval Harry, „ale Dursleyovi mi nedovolí, abych si ho nechal.“

„To je to, o čem jsme si přišli promluvit, pane Pottere,“ ujistila ho Minerva.

„Měl byste se nasnídat, pane Pottere, zatímco budeme mluvit,“ řekl Snape. „Dokud nebude osm, můžete si vzít, co byste chtěl.“

„Co byste chtěla vy, profesorko?“ zeptal se Harry slušně McGonagallové.

„Můj drahý chlapče!“ protestovala Minerva velmisklíčeně. „Nemysleli jsme...“

Snape řekl hladce: „My už jsme snídali v Bradavicích, pane Pottere, ale děkujeme za pozvání.“

Harry spěchal dolů ze schodů. „Možná potom nějaký čaj?“ zeptal se, dívaje se zpět na své návštěvníky.

Dva profesoři se na sebe podívali s výrazem, který si Harry nedokázal vyložit. „Čaj by byl milý, pane Pottere,“ řekla čarodějka po chvíli.

Harry je zavedl do vzdušné kuchyně bez poskvrnky a ukázal ke stolu. „Posaďte se, prosím. Nebude to trvat dlouho.“ Zaváhal a pak se zeptal Snapea: „Jste si jistý, že je to v pořádku?“

„Dejte si přesně to, co byste chtěl, pane Pottere,“ přikázal mu Snape. „Máme před sebou náročný den a vy budete potřebovat všechnu vaši sílu.“

Minerva sledovala, fascinovaná a poměrně zděšená, jak malý chlapec postavil ke své práci s praktickou efektivností. Nebyly tu žádné stopy chaotičnosti. S velkou úsporou pohybů postavil konvici na varnou desku, chleba dal do toustovače, obratně jednou rukou rozklepl vajíčko a položil dva plátky slaniny na pánev. Bezmocně se na Severuse podívala. Bylo opravdu dobře, když kouzelník byl samostatní, ale chlapcova znalost jasně ukazovala, že Severusův příběh o otročení a zneužívání byl více než pravdivý.

Můžu vám nabídnout mléko nebo citrón?“ zeptal se Harry.

„Citrón, prosím. Bez cukru.“

„Pro mě také, pane Pottere,“ řekl mu Snape. Všiml si, že chlapec vyndal čerstvý citron, což odsouhlasil, a nakrájel ho na tenké, identické plátky. Bude dobrý při přípravě ingrediencí do lektvarů. Snape seslal ohřívací kouzlo na vodu, která začínala vřít. Chlapec překvapeně pozvedl obočí, ale měl čaj v sítku – kvalitní English Breakfast čaj – a šálky připravené během chvilky. Konvici nejprve vypláchl vařicí vodou. Snape byl velmi potěšen. Potter věděl, jak správně připravit čaj. Zdálo se, že je to dobré znamení.

Když byly perfektně opečené, vyskočily tousty ven, což přinutilo Minervu, aby sebou cukla. Snape jí věnoval samolibý úsměv a ona přimhouřila oči. Harry si toho nevšiml, jak zkoumal množství marmelád, jejichž zásobu Dursleyovi měli. Nikdy neochutnal žádný z nich. Přemýšlel, jestli by chtěl pomerančovou marmeládu nebo raději citrónový tvaroh. Nebo možná med? Ten ochutnal, když ho teta Petunie učila, jak se glazuje šunka. Vrhl se do neznáma, popadl sklenici malinového džemu a rychle otočil slaninu. Když byla hotová, natočil si pro sebe sklenici vody ve dřezu.

Snape si odkašlal. „Pane Pottere, možná byste si mohl vzít raději mléko nebo džus, spíš než vodu. Také mám pro vás lektvary, které vypijete, až se posadíte.“

„Omlouvám se, pane,“ omlouval se Harry. „Mléko a džus jsou jenom pro Dursleyovi.“

„Dnes jsou i pro vás,“ prohlásil Snape.

To si vyžádalo další rozhodnutí a Harry si vybral pomerančový džus, o kterém si myslel, že by mohl být dobrý s křupavou slanou slaninou. Naplnil si sklenici a zkontroloval čaj. Vypadal v pořádku a tak ho naservíroval profesorům s jistou pýchou. Nikdy si před tím nehrál na hostitele, ale mnohokrát tak viděl svou tetu a strýce.

„Jste si jistí, že byste nechtěli alespoň nějaký toust?“ zeptal se.

„Jenom čaj,“ odmítla Minerva jemně.

Snape pobídl Harryho, aby se věnoval své vlastní snídani. Vypadalo to zvláštně připravovat si jídlo jenom pro sebe, ale pro jednou jeho talíř vypadal velmi lákavě. Čekal, dokud neochutnají jejich čaj. Nikdy nebyl dobrý nápad, aby si u stolu vzal první sousto. Další sklenice na jeho místě byla naplněná mléčně modrým tekutinou.

Minerva si všimla jeho čekání a usrkla ze šálku. „Je výtečný, pane Pottere. Děkuji.“

„Ano, velmi dobrý. Nyní vypijte svůj lektvar a dejte se do jídla,“ řekl Snape stroze. „Najezte se a potom vám řekneme, na co jsme přišli během našeho setkání s ředitelem minulou noc.“

Harry poslušně vypil tekutinu do dna. Chutnalo to zvláštně, poměrně odporně, ale předpokládal, že léčiva by měli mít podle všeho takovou chuť. Potom snědl svou snídani, pokoušeje se mít na paměti způsoby. Bylo to trochu znervózňující mít vydatné jídlo, zatímco ho dospělí pozorovali. Svůj pohled držel na talíři, neboť zjistil, že to je to nejméně hrozné řešení situace.

Snape začal. „Pane Pottere, pamatujete si, jak jsem vám včera sdělil, že fakt, že jste přežil smrtící kletbu, vás udělalo poměrně slavným v kouzelnickém světě. Je zde nespočet čarodějek a kouzelníků, kteří by dychtivě získali péči o vás.“

Harry vzhlédl, překvapeně ale trochu ostražitě. Kdo by chtěl jeho?

„Nicméně,“ pokračoval Snape, „všechno to jde tuku v ruce s politikou. Pokud by se zjistilo, že již déle nežijete se svou rodinou, mohl by nastat právní boj o vás, a někteří účastníci by nemuseli chtít to nejlepší pro vás, ale mohli by chtít využít vás a vaši slávu pro dosažení vlastních cílů.“

Harry udělal obličej. To neznělo dobře. Ukousl si z toustu namazaným džemem a zjistil, že to bylo tak výtečné, jak si představoval.

Profesorka McGonagallová pokračovala: „Je jasné, že nechceme, aby se to stalo vám. Diskutovali jsme o tom, že bychom vás umístili k nějakým milým lidem, které známe, nebo že bychom vás nechali v Bradavicích celý rok, ale to by mohlo být sporem pro někoho, kdo je s vámi příbuzný.“

„Mám další příbuzné?“ ptal se Harry se zářícíma očima.

Snape odpověděl poměrně mrzutě: „Kouzelnický svět je velmi malý, pane Pottere. Téměř každý je příbuzný, jedním nebo jiným způsobem. Ve vašem případě tu není nikdo velmi blízký, protože Potterovi měli po tři generace jednoho syna, ale mezi námi se počítá jakýkoliv příbuzenský vztah. Jak víte, jenom pokrevní příbuznost nezajistí milé zacházení. Někteří vaši příbuzní jsou slušní lidí, někteří ne. Pokud by se to dostalo před Starostolec, nemohli bychom zaručit, že by to pro vás ve výsledku bylo lepší, než je to teď.“

Harry přikývl, raději se smířil se svým osudem s Dursleyovými. Jenom doufal, že se nebude muset vzdát svého pokoje!

Snape zavrčel: „Profesorka McGonagallová přišla s myšlenkou, že by jste zůstal tady, technicky pod střechou vaší rodiny, ale v bezpečí od jejich zásahů.“

Minerva si znovu usrkla výborného čaje a vysvětlila svůj plán. „Nebudete téměř v kontaktu s Dursleyovými od tohoto dne, pane Pottere. Možná tu dokonce nebude žádný kontakt, ve skutečnosti. Ujistíme s, že váš pokoj bude opravdu pohodlný a vy nebudete mít potřebu vstupovat do jiných částí domu, kde žijí Durslyovi. Ujistíme se, že vám nebudou dělat žádné problémy.“

Harry měl obavy. „A co, však víte, koupelna? A jídlo?jak budu jíst? Budu zamčený ve svém pokoji dokud nezačne škola?“

„Samozřejmě že ne!“ Minerva byla pobouřena. „Přirozeně, je správné, že si děláte obavy o tyto věci, ale pečlivě jsme to promysleli. Budete mít svou vlastní koupelnu. Dnes se o to postaráme...“

Harry vyvalil oči. „Budu mít vlastní koupelnu! Zatraceně!“

McGonagallová se na něj podívala káravě za to, že ji přerušil.

„Omlouvám se, profesorko, ale to je opravdu skvělé.“

„Jsem potěšena, že to schvalujete. Jídlo vám bude přineseno třikrát denně z Bradavic jedním z kuchyňských skřítků.“

Harry se kousl do rtu, nechtěl ji přerušit, ale přemýšlel, co je ten kuchyňský skřítek zač. Snape zahlédl tu otázku v zelených očích.

„Domácí skřítkové jsou malá magická stvoření, která slouží čarodějkám a kouzelníkům, pane Pottere. Žijí, aby vařili a uklízeli a mají vlastní pozoruhodné schopnosti. Bradavice zaměstnávají velké množství skřítků v kuchyni. Ředitel souhlasil přidělit vám jednoho, který vám bude nosit jídlo, uklízet váš pokoj a starat se o vaše prádlo. Budete se moci soustředit na svá studia bez vyrušování.“


Vidouc jeho tvář, ho McGonagallová uklidňovala. „Jsou to velmi milá a přátelská stvoření, pane Pottere. Budou to považovat za velkou čest. Mohou se také postarat o dopisy, pokud budete mít nějaké problémy nebo starosti. My, samozřejmě, se budeme vracet tam a zpět velmi často dokud nezačne pololetí.“

„Já mám rád můj pokoj,“ řekl jim Harry. „A mít vlastní koupelnu a pravidelné jídlo by bylo skvělé.“ A statečně řekl: „Mám ve svém pokoji spoustu knih a věcí. Budu v pohodě s tím, že tam zůstanu příští měsíc, vážně.“

Snape netrpělivě zavrčel: „Nehrajte si na mučedníka, Pottere! Vy a já navštívíme několikrát obchody a profesorka McGonagallová věří, že by bylo dobré, aby jste měl vlastní vchod do domu. Můžete odcházet a přicházet jak budete chtít, tak dlouho, dokud budete rozumný. Pokud ne, budete pod zámkem dokud nezačne pololetí!“

Ta představa způsobila, že se mu motala hlava. „Moje vlastní dveře? Jak to chcete udělat?“

Snape mu věnoval popuzený pohled. „Jak asi myslíte? Magií.“

„Mohl bych se dívat?“

„Proč ne?“ zeptal se Snape. „Mohl byste se něco naučit.“

„Čas, Severusi,“ pronesla Minerva varovně.

„Děkuji. Nyní, pane Pottere, vaši příbuzní by měli být brzy vyspaní do krásy a měli by se probudit.“ Uculil se nad Harryho smíchem. „Když jsem přišli, profesorka McGonagallová a já jsme pořídili obrázky vašeho přístěnku jako důkazy proti nim. Vezměte si odtamtud cokoliv, co máte v plánu si ponechat, a potom bude přístěnek zapečetěn a vaši příbuzní na něj již nikdy nepomyslí. Ne, nestarejte se o mytí nádobí. Postarám se o vaši rodinu, dokud budete vy a profesorka McGonagallová pracovat na úpravě vašeho pokoje. Pošlu vašeho strýce do práce a vašeho bratrance terorizovat sousedy. Vaše teta a já musíme dnes ráno vyřídit nějaké záležitosti. Po té, co budu s vašimi příbuznými hotov, půjdu znovu ven a obstarám věci, které budou nutné pro vaši novou koupelnu a vchod.“

V přístěnku bylo opravdu málo věcí, které by byly cenné. Harry zachránil své knihy a akční figurky. Obrázek létající motorky (jeho učitelka na něj napsala „Máš úžasnou představivost!“), který nakreslil, byl opatrně sundán ze stěny. Pak tam bylo oblečení, o kterém doufal, že už ho nikdy neuvidí. Ryba stále ležela na koberci, s propadlýma očima vypadala velmi žalostně. Začínala příšerně smrdět.

Minerva vypadala pobaveně a řekla Harrymu: „Brokovnici na lososa. Skvělý příklad umění Přeměňování. Jsem pyšná, že vám mohu říct, že jsem učila profesora Snapea, když nebyl o moc starší než vy. Učila jsem také vaše rodiče. Váš otec byl výjimečný talent v Přeměňování, o kterém doufám, že jste ho zdědil. Je to těžký a nebezpečný předmět, ale nevýslovně užitečný. To, co profesor Snape udělal minulou noc, se velmi podobá tomu, co se budete učit na vaší první hodině a to, jak přeměnit sirku na jehlu.“

Harry se zamračil.

„Mohu vidět, že se podivujete nad smyslet tohoto cvičení. Je to jednoduchá proměna věcí, které si jsou podobné. Začneme s maličkostmi a v následujících hodinách se budeme věnovat větším a více komplikovanějším předmětům.“

To dávalo smysl. Harry přikývl. Jak šli po schodech, řekl profesorce McGonagallové. „Magie je vážně úžasná.“

„Nevíte ani o polovině z toho, pane Pottere.“




Poznámky autorky:
Jen několik poznámek: Ještě jednou děkuji za vaši úžasnou podporu. Chtěla bych vyřešit několik otázek, předtím než se příběh posune o něco dál.

Za prvé, byla jsem překvapená kolik z vás řeklo, že jsem vás přinutila nenávidět Brumbála. Myslela jsem, že jsem byla na staříka docela mírná. Je pravda, že když se podíváte velmi zblízka na všechny věci, co dělá, tak není někým, koho bych popsala jako milého člověka. Až příliš využívá lidi a myslím si, že je skandální, jak málo se stará o to, aby se jeho studentům dostalo dobrého vzdělání. Před několika měsíci jsem strávila spoustu času vztekáním se nad tím, kolik má kouzelnický svět problémů kvůli Brumbálovi. Říkám, že Brumbál v tomto příběhu není zloděj a upřímně věří (třebaže se mýlí), že věci, které dělá jsou nezbytné pro zajištění co největšího blaha pro co nejvíce lidí. Mojí největší výhradou na něm je, že se se zdá, že věří, že účel světí prostředky. Myslím, že z historie vyplývá, špatná rozhodnutí téměř mají téměř vždy na svědomí i špatné následky. Nicméně, bylo by obtížné tvrdit, že kouzelnický svět se nějak moc ohlíží na historii, jestli že přednášení tohoto předmětu v Bradavicích je nějakým znamením. Nechci psát sloh o tom, jak Brumbál stáhl kouzelnický svět ke dnu. Mohla bych, ale to všechno už jsme předtím slyšeli.

Hodně z vás bylo také docela zděšeno Jamesou a Lilianinou špatnou správou peněz. Buďte opatrní, když si berete Snapeovy myšlenky za evangelium: on není schopný pomýšlet na cokoliv, co James Potter kdy udělal, jako na něco, co není špatné. Když mám být úplně fér, tak věřím že 1) Byli oprávněně přesvědčení, že poražení Voldemorta bylo to nejdůležitější, co mohli udělat. 2) Nebyl důvod skrblit, protože kdyby Voldemort vyhrál, byl by to konec Britského kouzelnického světa. Lepší by pro Harryho bylo, aby byl chudý než aby byl otrok...nebo hůř. 3) Po té, co James sám sebe postavil do role podporovatele války po finanční stránce, bylo pro něj nemožné, pro mladého, pyšného a pod vlivem Brumbála – a to že byl, určit hranici, když peníze začaly docházet. 4) James, jako mnoho mladých lidí, kteří vyrůstají v bohatství, neměl představu, co to doopravdy znamená být chudý. 5) Lily možná mohla pochopit tu představu, že by doopravdy mohli zemřít. James, nicméně, ne, a věřil, že po té, co porazí Voldemorta budou schopni nahradit své ztráty, buď prostřednictvím práce nebo uzavřením obchodu s Celestinou Warbeckouvou a získat tak majetek zpět.



Poznámky překladatelky:
*Názvy her nejsou přeložené, neboť jsem zjistila, že pod tímhle názvem prostě existují i u nás.
28.07.2014 20:57:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one