Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Harry rozhodně nespěchal s opuštěním restaurace. Měl co hrdlo ráčí studeného, chutného mléka a mluvil – mluvil víc než kdykoliv předtím ve svém životě před dnešním večerem. Bylo to jednoduše super, sedět s někým kdo mu rozuměl a nekřičel a nestrkal a nenadával mu. Teta Petunie každý rok dávala pokaždé jeho učitelům „varování“ o něm, říkajíc, že je potížista a lhář. Po tom, co se s někým seznámil, se na něj dívali s trochou podezření.

Avšak, profesor Snape ne. On věděl, že teta Petunie byla lhářka. Postavil se jí – tyčil se nad ní a donutil ji, aby poslouchala jeho. Ukázal Harrymu docela nový tajný svět – svět, do kterého Harry Potter patřil. Slíbil Harrymu, že bude mít svůj vlastní pokoj a že bude chodit do magické školy profesora Snapea místo do Stonewall. Tak daleko, tak – skvělé!

Ale co řekne strýc Vernon? Teta Petunie mohla být jakkoliv zlá, ať Dudley šikanoval jak chtěl, Harry věděl, že skutečná moc v čísle čtyři v Zobí ulici leží ve vlhkých a masitých rukách Vernona Dursleye. Harry tyhle ruce sledoval neustále koutkem oka. Měl svou hrdost a dělal co mohl, aby sebou netrhal a nikdy se neponižoval a postavil se sám za sebe tak, jak jen mohl, ale udržet si vždycky přehled o rukou strýce Vernona byl dobrý nápad...

Ruce profesora Snapea byly tak jiné. Dlouhoprsté a výmluvné, vypadaly jako ruce, které dělají zajímavé věci. Byly mozolnaté a poznačené mnoha jizvičkami. Harry uvažoval, jestli to není právě následek tvorby lektvarů. Harryho ruce měly podobné stopy jako jeho ze řezání zeleniny a od stříkajícího horkého omastku slaniny. Ten fakt, že jeho ruce jsou podobné těm profesora Snapea ho nakonec potěšil.

A mám zelené oči jako moje maminka. Byla to opravdová čarodějka a byla velmi chytrá. Profesor Snapea říkal, že to byla skvělá studentka a byla nejlepší ve formulích a lektvarech. Harry se nemohl dočkat, až si prohlédne svoje učebnice. Neřekl profesoru Snapeovi ani polovinu věcí, které o ní a svém otci slyšel. Profesor Snape byl už tak dost naštvaný, když slyšel o historce o automobilové nehodě. Co by asi řekl, kdyby věděl, že strýc Vernon říkal, že byli opilci? A co kdyby věděl, že teta Marge říkala, že táta byl neschopný povaleč a máma byla – máma byla –

Harry se zamračil a stiskl rty. Nikdy by nikomu nezopakoval takové lži. Intenzivně si přál, aby tu teta Marge byla taky a profesor Snape jí tak mohl říct, jak je to doopravdy!

Snape viděl, jak se chlapec zamračil a pozvedl obočí v otázce. „Netoužíte projednat situaci s Vašimi příbuznými?“

„Oh!“ Harry si uvědomil, že profesor Snape mluví o návratu do Zobí ulice. Pokrčil rameny. „Strýc Vernon nemá rád, když mu někdo říká, co má dělat. Jeho tvář přejde do legračního odstínu fialové a zatíná takhle ruce“ – Harry zatnul pěsti – „a takhle zúží oči –“

Snape si odfrkl nad Harryho pokusem o hrozivé mhouření očí.

„– a pak začne křičet. Když je opravdu rozlobený, začíná tiše a pak se stává hlasitějším a hlasitějším.“ Harry udělal kyselý obličej. „Vím, že jste kouzelník a to všechno, ale měl byste být ohledně něj opatrný. Víte, jak se říká, že „pes, který štěká, nekouše“? To o strýci Vernonovi neplatí. Učitelé na mé škole se ho bojí. Sousedi také. To můžu říct.“

„Dokážu se tvářit daleko hůř než fialovějící mudla, pane Pottere. Nicméně, děkuji za informaci. Nepodceňuji soupeře, i když nemá hůlku.“

***

Snape zaplatil účet a oba dva opustili restauraci, která se nyní začala plnit zákazníky. I když byla zaneprázdněná, věnovala servírka Harrymu úsměv a „Dobrou noc! Veselé narozeniny!“, když odcházeli. Harry jí úsměv opětoval a připravoval se na konfrontaci, která měla přijít.

„Profesore Snapee –“

„Co je, pane Pottere?“

„Bez ohledu na to, co se stane, chci, abyste věděl, že tohle byly ty nejlepší narozeniny – ne, nejlepší den v mém životě. Chtěl bych Vám poděkovat za ty knihy a večeři a dort a za to, že jste šel se mnou a že jste se mnou mluvil. Bylo to opravdu hezké mluvit s Vámi. Nikdy jsem s dospělými moc nemluvil.“ Kopl do kamene. „ Nikdy jsme s nikým tolik nemluvil. Takže... děkuji Vám.“

Snapeovi rychle došlo, že chlapec myslel na věci, které dnes večer nepůjdou tak dobře. Chytil Harryho za rameno a na okamžik se mu zahleděl do očí, letmo zachytávaje sebe sama plížit se pryč se staženým ocasem, přelstěn obrovským mudlovským trolem. Další z chlapcových představ, bylo jak byl nešetrně vhozen do přístěnku, zatímco Dursleyovi se vítězoslavně smáli.

Podrážděně odsekl: „Zastavte se a poslouchejte velmi dobře. Vernon Dursley nebude lepší než , pane Pottere! A vy budete mít svůj vlastní pokoj a půjdete do Bradavic!“ Postrčil ho do uličky. „Postavte se sem. Přemístím nás přímo do Kvikálkova. Ve skutečnosti...“ Soustředil se a během dvou nadechnutí stáli v předsíni Dursleyovic domu. Harryho ústa se otevřela, ale Snape pozvedl prst, aby byl potichu.

Zašeptal: „Obyčejně je neuvěřitelně neslušně přemístit se přímo do něčího domu. Nicméně, nemám zájem o to, aby se mi pokusil Váš strýc zabouchnout dveře před nosem. Pojďme se podívat, jestli Vaše teta udělala, co jsem jí řekl.“

Potichu zamířil z předsíně do nejmenší ložnice. Ohlédl se a viděl za sebou Harryho na špičkách, se svědomitým a legračním výrazem ve tváři. Harry mu věnoval upřímný, důvěřivý úsměv. Snape protočil oči. Opravdu v něm žádným způsobem nevidím budoucího Zmijozela.

Proklouzli do pokoje a prohlédli si ho. Snape vydechl. To je ale díra! Neslyšel tuhle frázi v nějakém filmu? „To. Je. Ale. Díra!“*

Bylo to pusté, ponuré místo. Putunie tu opravdu uklidila. Okna byla umytá, holá dřevěná podlaha byla zametená, hromady odpadků byly pryč. To, co tu zůstalo, byl ten nejvíce neútulný pokoj, který kdy Severus viděl, kromě Azkabanské cely. Vlastně, to vypadalo dost jako vězeňská cela. Úzká postel byla povlečená prostěradlem, které bylo na dotek jako brusný papír, s tenkou pichlavou dekou a s ubohou placatou imitací polštáře. Dřevěná židle s rovným opěradlem musela pocházet odněkud z kanceláře. Prádelník vypadal velmi levně. Byl z neopracované borovice a uvnitř zásuvek bylo stěží více než karton. Vrcholem byla jediná lampa v pokoji: vysoká objekt představující dvě děti s obrovskými hlavami a groteskníma očima jako mají lemuři. Byli to zřejmě dobře oblečené oběti hladomoru, soudě podle jejich nápadného světlého oblečení a hubených těl. Roztrhané stínítko bylo agresivně veselé lemované malými oranžovými sametovými koulemi. Snape se otočil, aby vyjádřil svůj názor na tuhle obludnost.

Chlapec se zářivě usmíval, právě tak jako by si myslel, že pokoj byl nádherný.

„Všechno je moje!“ zamumlal. „Nikdy předtím jsem nespal v pořádně posteli, víte.“

„Ano,“ dostal ze sebe Snape, pokoušeje se nevybuchnout. „Vím.“ V tichosti si pročistil krk a řekl: „Pojďme překvapit Vaše příbuzné.“ Vyšel z pokoje a zamračil se. Slyšel hluk vycházející z vedlejšího pokoje. Ostražitě nahlédl a Harry učinil dle jeho příkladu nějaké dvě stopy pod ním. Tlustý chlapec sledoval svou televizi, uši zakryté velkými sluchátky. Hltaje z obrovské misky zmrzlinu, kapaje čokoládu na podlahu jak si cpal do pusy přeplněnou lžičku. Jako posvícenská husa, pomyslel si Snape zhnuseně.

„To je jeho oblíbený program,“ zašeptal Harry. „Nic neuslyší, ani kdyby se okolo něj rozpoutala bouře.“

„Dobře,“ ušklíbl se Snape. „Velmi dobře. Pojďme, ale držte se za mnou.“ Sevřel pevně hůlku a zamířil ke schodišti.

Z vrcholu schodiště byl přímý výhled na halu a přední dveře. Snape stál na rohu a zaslechl Dursleyovi dřív, než je viděl. Čekali u vchodu jako pár koček u myší díry.

„– řekni, co by mi mohl udělat v mém vlastním domě!“ Mužský hlas, pulzující zuřivostí. Nabubřelý, samolibý hlas. Snape nesnášel ten hlas.

„Musíme být opatrní, Vernone,“ říkala Petunie. „Ty nevíš, co všechno za triky ty zrůdy dovedou. Znala jsem ho, když jsme byli děti, a on byl přesně takový jako ten kluk – neodbytný a prolhaný a dělající problémy, kdykoliv mohl. Je zlomyslný, Vernone! Jednou použil tu svou zrůdnost, aby mi na hlavu nechal spadnout větev!“

Snape se samolibě ušklíbl. Harry se zakřenil.

Petunie se stále držela tématu. „Mohl mě zabít! Ale to je pro ně typické. On je ten nejhorší, Vernone! Dnes odpoledne jsem byla tak vyděšená. Nemohla jsem vydat hlásku! Hodil mě na gauč a já se nemohla hýbat! Řekl, že tě přemění do švába, jestli budeš dělat potíže. A vyhrožoval našemu Dudleymu!“

Do mužského hlasu se vkradl prohnaný tón. „Potom mu tedy nesmíme dát šanci, Petunie!Až se vrátí, otevřeš dveře a necháš je vejít. Potom za nimi zabouchneš dveře a padneš k zemi. Uvidíme, kdo je lepší muž! Nikdo nebude vyhrožovat Dudleymu!“

Padneš k zemi? Co to jenom chystá? Snape riskoval pohled...

…A viděl odrážející se světlo od hlavně brokovnice v rukách Vernona Dursleyho.

Snape železným stiskem uchopil Harryho rameno. Když chlapec vzhlédl, oči dokořán, Snape namířil na podlahu a zamumlal: „Počkejte tady!

***

Zabil by je za dva svrčky. Nebo je přeměnil do švábů a zašlápl je. Nebo do jepic a otevřel dveře. Život jepice je mimořádně krátký. Během dne nebo dvou...

Znal zaklínadlo ze starověkého Říma, které by je dokázalo přeměnit v hromadu podobnou lidskému tělu z lávového prachu. V Potterově přístěnku viděl lopatku na smetí. Možná, by to mohlo posloužit jako vybavení...

Na chvíli se nechal unášet fantaziemi, ale věděl, že později bude muset četli Brumbálovi, a Brumbál by to nepochopil. Ani kdyby byl v ohrožení jeho život, a možná ani kdyby šlo o ten chlapcův.

Právě proto by to měl vyřešit s minimem násilí. Neexistoval žádný způsob, který by si Brumbál vybral a pokud přesto ano, tak s krajní umírněností.

Tiše seslal sulcové zaklínadlo nejprve na Vernona a po té na Petunii. Zatímco klopýtali a padali, zcela dezorientovaní, zabýval se brokovnicí.

„Dobrý večer,“ pozdravil je, sestupuje ze schodů. „Jak milé, že jste na nás čekali.“

Petunie za sebe vydala malý, nespoutaný výkřik. Vernon zařval vzteky, drápaje se neohrabaně pomocí rukou na kolena, hledaje svou zbraň. Potácel se směrem ke Snapeovi, tvář zfialovělou.

S ostnem chladu v hlase se Snape zeptal: „Chystáte se mě udeřit...“

Vernon se dostal až k němu a pokusil se vystřelit.

„...rybou?“

„Zatracenej parchante.“ Vernon zahodil lesknoucího a mlátícího se dvaceti librového lososa na podlahu. Petunie zakřičela, ukazujíc na něj s nevěřícností a rozhořčením.

„Posaďte se a mlčte!“ Zařval Snape v příkazu. Několika mávnutími byli Dursleyovi znehybněni, zíraje na něj v tiché nenávisti a hrůze. „To je lepší. Nikdy jsem neviděl takový pár neohrabaných idiotů. To samozřejmě neomlouvá váš zlý úmysl. Opravdu jste si mysleli, že byste mě mohli zabít? Jak si představujete, že byste potom dosáhli toho, aby chlapec o tom pomlčel?“

Zahleděl se jim hluboko do očí a to co viděl, ho pobouřilo. Petunie si, přinejmenším, právě představovala uvěznění, vyhrožování a hladovění. Vernonova představa zbavení se dvou zabalených těl na vzdáleném staveništi a zalití betonem ho znepokojilo víc. Losos sebou slabě mlátil na bílém koberci, a potom zůstal tiše ležet.

Zíraje na muže, zasyčel: „Dvě mouchy jednou ranou? Tak si to představuješ? To se nikdy nestane. Nemáš ponětí, jaké věci ti můžu udělat, ale na rozdíl od tebe, mám nějakou morálku. Oh – nebyli jsme si představeni, že? Jsem profesor Severus Snape, Mistr lektvarů Školy čar a kouzel v Bradavicích. Vernon Dursley, předpokládám?“

Prostudoval mužův obličej. Snape potlačil úšklebek a zavolal: „Můžete sejít dolů, pane Pottere. Situaci mám zcela pod kontrolou.“

Chlapec pomalu sestoupil ze schodů, oči obrovské a zaměřené na bezmocný pár válející se na podlaze. „Kde se tu vzala ta ryba?“ podivoval se. „Měl bych ji vyhodit? Zašpiní koberec.“

„To,“ řekl Snape represivně, „je problém Dursleyových, ne Váš. Už nikdy. Vidíte, že nemohou udělat nic, aby Vám ublížili. A musím říct, že Váš strýc vypadá docela pestrobarevně. Tento specifický odstín růžovo-fialové se nazývá purpurová, pane Pottere. Je to přesně ten odstín, který chcete získat, když děláte lektvar, který se nazývá Regenerátor kůže. Zapamatujte si to.“

„Ano, pane,“ odpověděl Harry poslušně. „Purpurová,“ zamumlal si pro sebe, zkoušeje si zapamatovat to podivné slovo.

Křik přerušil lekci. „Mami!“ dožadoval se Dudley nahoře. „Potřebuju víc zmrzliny!“

„Ah, ano,“ přemítal Snape, „třetí člen Úděsné rodiny.** Myslím, že Dudde by se měl připojit k našemu rozhovoru. Pane Pottere, dojděte pro svého bratrance.“

Harry vydechl a uháněl po schodech nahoru. Dudley stále sledoval televizi, souhlasně chrochtaje při výbuchu.

„Dudley!“ zakřičel Harry, aby upoutal jeho pozornost. Sundal mu sluchátka z uší a vykřikl: „Dudley! Tvoje máma a táta tě potřebují dole.“

Dudley se na něj otočil s přimhouřenýma očima a hrubě do něj strčil. „Co tu děláš, zrůdo? Táta říkal, že už jsi nadobro pryč.“

„No, nejsem, a hned teď s tebou chtějí mluvit!“ Přikrčil se, když na něj Dudley hodil ovladač, a utíkal zpět dolů. Dudley ho nemotorně následoval, křiče: „Dej mi nějakou zmrzlinu, nebo tě to bude mrzet.“

Dudley byl v polovině schodiště, když ho Snape uviděl. Jeho otupělý pohled se rozšířil údivem, když uviděl své rodiče ležíc a nehýbaje se na podlaze. S jekotem se snažil otočit a utéct, ale po „Immobilus!“ a „Mobilcorpus!“ se ocitl dole vedle svého otce s vyvalenýma očima.

„Dudley, mohu ti říkat Dudley, že ano?“ zeptal se Snape s výsměšným úsměvem. „Tvoji rodiče a já, a tady pan Potter,“ pokynul hlavou směrem k Harrymu, „cítíme, že přišel čas poučit tě o nějakých důležitých věcech tvé rodinné historie. Za prvé, magie je skutečná. To je důvod, proč jsi na podlaze neschopen pohybu. Udělal jsem to. Já jsem kouzelník. Tak jako tvůj bratranec. Dnes jsem přišel, neboť tvůj bratranec brzy začne studovat na nejlepší škole magie na světě, v Bradavicích. Zdá se, že tvoji rodiče s tím mají problém, ale to je prostě špatné. Pan Potter je kouzelník a musí být vzděláván , aby si uvědomil své místo v životě. Jeho matka, tvá teta Lily, byla čarodějka a jeho otec kouzelník. Byli vysoce uznávaní v kouzelnickém světě. Nezemřeli při autonehodě, ale byli zavražděni zlým tvorem nazývající se,“ trhl sebou, „Lord Voldemort. Po tom, co ten zlý kouzelník zabil tvou tetu a strýce, se pokusil zabít i tvého bratrance, ale neuspěl a byl zničen. Pan Potter je velmi slavný v kouzelnickém světě a byl umístěn do své mudlovské rodiny, takže nemohl být obtěžován fanatickými fanoušky celebrit. Mudla znamená ,ne-kouzelník'“ vysvětlil blahosklonně. „Tři z vás jsou mudlové“

„Nicméně, ty a tvá matka a otec jste zklamali v tom, jakkoliv se podobat normální, slušné rodině. Mučil jsi svého osiřelého bratrance. Stal se podvyživeným a zanedbaným a byl zamykán do přístěnku. Peníze, které po pravá patřili jemu, nebyly využity pro jeho potřeby. Za tento zločin by tvoji rodiče mohli jít do vězení na mnoho let. Slyšel jsi už někdy pojem ,zneužívání dětí', Dudley? Jsem si jistý, že ano. Dokážeš si to spojit se svým bratrancem? No, měl bys. Tvé týraní bratrance je právě teď u konce. Jakékoliv obtěžování pana Pottera,“ pohledem přejel po každém ze tří Dursleyových, „je dnes u konce nebo to bude mít následky. Trvalé následky. Pan Potter má nyní svůj vlastní pokoj – to co byla tvoje druhá ložnice. Všechno co tam je, je jeho. Nebudeš ho urážet, nebudeš mu dělat problémy, nenecháš ho ponižovat od tvých společníků.“

Snape se odmlčel s pocitem frustrace. Díky Nitrozpytu věděl, že je evidentní, že to co říká se k těmto lidem nedostává. Čekali na to, až odejde, aby mohli potrestat chlapce. Nebylo pochyb, že nebyli v pořádku: byla tam jen zloba, strach a zášť. Měli chlapce pod kontrolou tak dlouho, že pohlíželi na jejich chování k němu jako na součást přirozeného řádu věcí, který se to šílené monstrum snažilo nespravedlivě rozvrátit. Bylo na čase zkusit něco jiného.

Mdloby na vás!“ Když na každého z nich seslal kouzlo, jejich oči se zavřely. Vyčerpaně se otočil na Harryho. „Je mi z toho špatně. Pojďme se znovu podívat na Váš pokoj. Zůstanou tu, dokud nezruším kouzlo.“

„Myslíte, že udělají, co jste řekl?“ zeptal se Harry, když stoupali po schodech.

„Udělají, až s nimi skončím. Ujistím se, že jste pro dnešní noc v bezpečí, a pak si půjdu obšírně promluvit s ředitelem o Vaší situaci. Nejlepší bude, když budete žít jinde.“ Snape zvažoval vzít chlapce přímo do Bradavic, ale cítil se ohledně toho nesvůj. Brumbál byl vždycky velmi pozitivní, ohledně toho, že Potter musel být u své rodiny. Bylo možné, že tu bylo něco, ohledně této situace, co Snape nevěděl. „Slibuji, že se ráno vrátím, a pak se rozhodneme, co dělat.“

Harry běžel do svého nového pokoje a zlehka poskakoval na své nové posteli. „Je to skvělé!“ zubil se. „Podívejte! Mám dokonce skříň!“ rozběhl se ke dveřím skříně a s mávnutím je otevřel.

„Páni!“ Uskočil, aby se vyhnil lavině padajících hraček, knih a oblečení. Petunie, jak to vypadalo, jednoduše nacpala skříň vším, co bylo v pokoji. Ven vypadl nějaký kufr a rozevřel se. Glóbus se oddělil od svého rozbitého stojánku, těžce dopadl na podlahu a odkutálel se ke stěně pod oknem.

Snape a Harry se na sebe podívali a pak na hromadu krámů před sebou. Snape zavrčel: „Hloupá ženská. Nevadí, pane Pottere, zbavím se těch odpadků!“ Pozvedl hůlku, aby to nechal zmizet.

„Počkat!“ vykřikl Harry. „Něco z toho by se dalo využít! Říkal jste, že všechno v této místnosti je moje, že ano?“

„Samozřejmě.“

„Pak mě to nechte roztřídit. Podívejte, tady jsou nějaké knihy a Dudleyho planetárium, které nechtěl a spousta lega!“ Dychtivě se začal přehrabovat v hromadě, tahaje další věci ze skříně. „Tady je pověšená kožená bunda!“ řekl velmi nadšeně Snapeovi. „Teta Petunie vždycky dává dobré oblečení pryč, ale ještě neodnesla všechno!“ Harry ukázal Snapeovi téměř novou bundu z měkké hnědé hovězí kůže a prosil: „Myslíte, že byste mohl upravit další oblečení, aby mi padlo, tak jako předtím? Prosím, pane profesore?“

Snape se ušklíbl a svolil: „Předpokládám, že ano. Ale ne dnes večer. Musím se vrátit do Bradavic a podat zprávu řediteli. Chci, abyste si vzal věci, které potřebujete, z přístěnku a připravil se jít do postele. Přineste si také sklenici vody, když už tam budete. Než odejdu, zamknu Dursleyovi na noc v jejich ložnicích a ujistím se, že se zítra probudí pozdě. Zakleji Váš pokoj, takže nebudou moci přijít a obtěžovat Vás. Měl byste být vzhůru a oblečený před sedmou, protože tou dobou se vrátím. Neotvírejte dveře, pokud za nimi nebudu já. Rozumíte mi?“

„Naprosto, pane!“ Pak Harry na něco poukázal. „Já nemám hodiny.“

„Jedny jsou v pokoji pro hosty. Můžete si je na dnešek půjčit.“

Než si chlapec posbíral svůj majetek a osprchoval se „použitím tolika teplé vody, kolik chci!“, se Snape postaral o věci, u kterých nechtěl nijak zvlášť, aby jim chlapec nebyl svědkem. Probudil Petunii, ptal se jí, kde jsou dokumenty, které se týkají chlapcových přídavků a kde jsou peníze, které jsou uložené v domě. Její odpor byl marný, neboť Snape si vzal informace, které chtěl, přímo z její mysli. Znovu ji ohromil, když našel příslušné papíry a potom vzal z Vernonovy peněženky přes osmdesát liber. Brumbál by neschválil použití kletby Imperius, ale Snape měl ve svých zásobách lektvar, který zítra poslouží stejně tak dobře.

Navštívíme banku a pořídíme chlapci nějaké mudlovské oblečení...

„Jsem připraven jít do postele, pane!“ zavolal chlapec svým jasným hlasem.

„Hned jsem tam,“ zavolal Snape nazpět. Rychle přesunul starší Dursleyovi do jejich vlastního pokoje a Dudleyho do jeho. Zhasl světla a nesnesitelnou zář televize. Probudil je, jen aby na ně seslal Morfeovo kouzlo, které je udrží ve spánku po dvanáct hodin.

Zamknul jejich dveře a potom se vydal najít Pottera, čistého a usmívajícího se, sedě ve středu své kořisti.

„Potřebujete si odpočinout, pane Pottere,“ řekl mu Snape. „Dnes jste měl náročný den a zítřek bude stejný.“

„Nevím, jestli budu moct spát!“ řekl Harry. „Všechno je tak skvělé! Opravdu se zítra vrátíte, pane? Slibujete?“

Snape zvedl svou hůlku a pronesl: „Já, Severus Snape, přísahám na svou magii, že se zítra vrátím. Nyní jste spokojený?“

„Ano, pane! Nemůžu zůstat vzhůru o chvilku déle?“

„Ne. Do postele s Vámi. Nastavil jste si budík?“

„Na šestou, pane. Chci ráno vstát a pracovat na svých věcech.“

„Velmi dobře. Vaši příbuzní se neprobudí před osmou. Očekávejte mě na sedmou. A co jsem říkal o otvírání dveří?“

„Jen, když to budete Vy.“

„Dobrá, pak tedy,“ Rázně ukázal na postel a chlapec do ní skočil, vytahuje si přikrývku až k bradě.

„Mám opravdové peřiny!“ řekl Snapeovi.

„To máte.“ Pak Snape zaklel dveře a po chvíli váhání i okno. Žádný mudla se skrz ně nemohl dostat a pokud by byl přímo u nich, žádný mudla by si dokonce nevšiml, že tam jsou. Viděl, že chlapec ho pozorně sleduje, neslyšně opakuje zaklínadla. Odměnil pozornost kyselým úsměvem a zhasl světlo.

Harry tiše řekl: „Dobrou noc, profesore Snape. Znovu děkuji!“

„Dobrou noc, pane Pottere. Dobře se vyspěte a – veselé narozeniny.“

Zavřel za sebou dveře temné místnosti a seslal na ně štítové kouzlo. Nyní do nich mudlové nemohli dokonce ani kopnout, i kdyby si jich všimli. S pocitem, že udělal všechno, co mohl, aby pro teď ochránil Lilianino dítě, se tiše přemístil zpátky k Bradavické bráně.

Harry po nějakou dobu ležel, usmívaje se do tmy, vychutnávaje si měkkost matrace pod svým tělem. Věřil, že za celou tu dobu, má budoucnost, pro kterou stojí za to žít.

***

*Poznámky autorky*

Ano, ta část s „rybou“ je převzata z filmu Dogma.



*Poznámky překladatelky*

*Ano, Severus mohl tuhle frázi slyšet ve filmu, vlastně hned ze dvou, pokud by vás to zajímalo: Beyond The Forest a Kdo se bojí Virginie Woolfové.

**Výraz Unholy Family by se dal přeložit i jako Nesvatá rodina nebo Zvrácená, kdy se tenhle termín, ale častěji objevuje ve spojení s rodem Borgiů a i se samotným seriálem Borgia, i když nevím, jestli to v tomhle případě má nějakou spojitost, ale v tomhle případě si myslím, že výraz Úděsná se ve spojením s Dursleyovými hodí víc.

Jestli jste si všimli, zpočátku jsem nechala Severuse Vernonovi vykat, ale opět jsem si v té situaci představila sama sebe a myslím, že ve chvíli, kdy bych zjistila, co jsou Dursleyovi zač, by šla všechna zdvořilost a vychovanost stranou. To samé u Dudleyho – je vidět, že Snape si Dudleyho neváží, nemá ho v úctě, právě naopak, takže proč by mu měl vykat?

Film, který tu autorka zmiňuje, neznám. Pokud někdo z vás ano a chce se o to podělit, klidně může.

Kapitolka je věnovaná: Vince, Elis, EnniAn, Lily, Esuss a Rocie

Za chyby a sem tam nějakou krkolomnost se omlouvám
09.03.2014 16:16:15
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one