Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Ahojda, trochu pozdě, ale přece. Tak je to tady. Můj první překlad. Proto prosím za schovívavost. Možná mi bude chvilku trvat, než si to pořádně zažiju, ale snažila jsem se. Musím říct, že po čtyřech letech na gymplu, kde jsem se učili britskou angličtinu mi těch výrazů z americký dalo docela zabrat. Než jsem našla Cambridgský výkladový slovník, v angličtině samozřejmě. No, děkuji za komentáře u minulé kapitolky, doufám, že se vám můj překlad i kapitola budou líbit a omlouvám se za chyby.
Pokaždé, když si dovolil zapomenout na všední, duši-zdrcující ošklivost mudlovského světa, byl nějak donucen si ji připomenout. Snapeova cesta k nalezení mladého Pottera nebyla jednoduchá. Ředitel mu nenabídl, aby použil krb v jeho kanceláři, a tak byl Snape donucen jít pěšky za hranice Bradavic, aby se mohl přemístit do Londýna. Kdysi, musel vykonat svou cestu do-

Kvikálkov, zachvěl se. Jak nevýslovně strašné jméno. Skutečnost, že Petunie souhlasila žít na takovém místě, o ní hodně vypovídalo.

Proti gustu žádný dišputát.

Nemohl se přemístit na místo, které neznal. Cesta vlakem z Londýna do Surrey mu náladu nezlepšila. Byl na vše urážející připraven: na všudypřítomné vulgární reklamy, na pohled na silnice plné vozidel chrlící oblaka špíny do vzduchu, na výkřiky a chichotání mladých mudlů namačkaných ve vlaku. Snape hořce litoval, že jim nemůže odebrat body a rozdat tresty. Tenageři, jedna jejich část, vypadali, že jeho vzhled je pro ně zdrojem rozptýlení a veselí. Snape se ušklíbl na piercingy a tetování mládeže a dočkal se jasného neslušného gesta v odpověď.

„Vypadni, Draculo!"

Hulvátovi společníci ocenili tuto vtipnou poznámku potleskem. Snape byl rozhořčen.

Nebyl, jak by jeho studenti mohli předvídat, oblečený úplně v černém. Pro tyto vpády do mudlovského světa byl vždy oblečen v slušivém tvídovém saku s koženými záplatami na loktech, o kterém si vždycky myslel, že je poměrně okázalý. Jeho kalhoty byly z nařaseného khaki tvilu*. Jen jeho rolák byl černý. Zvolil větší délku, aby snadněji splynul s mudlovským světem.

Bohužel, tu bylo tolik mudlovských světů: svět mudlů akademiků, svět venkovské šlechty, svět pracujících lidí, svět nezaměstnaných povalečů. Jeden nikdy nevěděl, do kterého mudlovského světa by mohl být náhle vhozen. Snape byl nyní konfrontován se světem zatvrzelé mládeže a mudlovská verze byla mnohem více neomalená než cokoliv, co vzešlo z kouzelnického světa. Hulákali a vřískali a říhali a prděli. Jejich rozhovor se skládal téměř výhradně z oplzlostí. Když si pyšně vykračovali z vlaku nevědíce, koho urazili, Snape toužebně myslel na to, co by jim mohl udělat před dvanácti lety. Nicméně, dnes byl jedním z těch dobrých, a musel se spokojit s nohy podrážející kletbou, která způsobila, že se mladí lidé skutáleli po svých tvářích po schodech dolů. Jejich překvapené ječení a neuvěřitelně sprosté nadávky byly náhle přerušeny zavřením dveří. Snape se ušklíbl, když se ohlédl na hromadnou srážku v kůži oděných chuligánů.

Základní rovnováha vesmíru byla obnovena. Snape se posadil zpět a mírný úsměv mu vydržel až do Kvikálkova. Dokonce ani dotěrná, zpěvavá konverzace s jamajským taxikářem ho nemohla příliš pobouřit. Jeho myšlenky se opět stočily k jeho dnešní návštěvě. Byl rád, že se snažil vypadat úspěšně, i když poněkud bohémskou cestou. Petunie opovrhovala jeho chudobou, když byli děti. Teď, po tom všem, byl Někdo.

Taxík pomalu zastavil a Snape se rozhlédl kolem.

„Zobí ulice?"

„Jsme na místě, pane." Řidič po něm blýsknul bílým úsměvem.

Snape zhluboka vydechl jakmile se taxík rozjel pryč. Stoje na okraji chodníku, se narovnal do své plné výšky a ušklíbl se.

Tohle byl svět spořádané střední třídy. Oh, opravdu velmi spořádané. Byl to jeden z mudlovských světů, ve kterém se necítil úplně jako doma. Úhledné, anonymní domy stály jako vojáci v pozoru, každý s kouskem až bolestně upraveného trávníku. Snape předpokládal, že si mohl obléknout něco více formální, ale jeho prostředky nebyly takové, aby si mohl nechat šít obleky na míru. Kdyby se chtěl oblékat jako Lucius Malfoy, potřeboval by trezor Luciuse Malfoye. Kromě toho nechtěl vypadat jako někdo z města. Líbilo se mu jeho tvídové sako. Dávalo mu to pocit rafinované individuality, něco, co tohle monotónní předměstí velmi postrádalo.

Číslo čtyři bylo před ním. Nikde nebylo ani stopy po nějaké oslavě, ledaže by ji představovali tři chlapci vyskytující se v předzahrádce. Nejmenší, nicméně, zjevně nebyl oblečen do slavnostního oblečení a plel jednotvárný záhon. Zbylí dva kluci mu do tváře kopali kačírek**, zatímco pracoval. Snape se zamračil, vida chlapcovy tmavé vlasy a zmačkanou, příliš velkou košili. Jako dítě byl on sám ponížen nošením ošklivých plášťů z druhé ruky, které dostal od své matky. Sama byla čistokrevná, nikdy zcela nepochopila mudlovský styl, a nerozuměla tomu, jak jejího syna bolelo vědomí, že v tom vypadá směšně. I když ona nechápala, že tak vypadá.

Nemohl však ztrácet čas s tím malým chlapcem, bez ohledu na to, jak moc ho nešťastné dítě přinutilo si vzpomenout na vlastní mládí. Chlapec byl očividně příliš mladý na to, aby to byl Potter. Snape se místo toho zaměřil na ty dva tyrany. Jeden z nich musí být Chlapec, který přežil, ačkoliv se při té myšlence otřásl.

Ten tlustý – určitě ne. Rysy a blonďaté vlasy nemohly patřit dítěti Jamese Pottera a Lily Evansová. S těžkým srdcem se Snape zaměřil na třetího chlapce.

Hnědé vlasy – možné. Vychrtlý – snad. Jak Lily tak Potter byli štíhlí lidé, ačkoliv na tom klukovi to bylo trapné a nezajímavé. Snapeovo pohrdání vzrostlo při pohledu na krysí obličej a nenávistný výraz. Mohl předvídat, že Potter bude zkázou Lilyina potomka, dokonce i pro jeho vzhled. Snape si povzdechnul a přinutil se vydat se k nim. Tlustý chlapec mlátil toho menšího do boku hlavy jakousi plastovou krabicí a Krysí chlapec ho povzbuzoval. Dítě sebou trhalo jen nepatrně a pokračovalo v pletí. To však nevyhovovalo jeho trýznitelům.

„Hej, Zrůdo!" vybuchl Tlouštík. „Chceš jít s námi do zábavního centra?"

„Myslím, že nemá peníze," posmíval se Krysí chlapec.

„On nemá nic," prohlásil Tlouštík s uspokojením. „Musí pracovat, pokud chce něco k večeři. Nestrpíme neschopné a líné povaleče v našem domě!" Svá slova doprovázel dalším bitím dítěte.

„Au!" protestoval chlapec, „Nech toho, Dudde!"

„Neříkej mi tak, zrůdo!" Plastová krabička znovu narazila na dětskou tmavou hlavu, a objevila se na ní hrozivá prasklina. Tlouštík pohlédl na krabici se zděšením a běžel s řevem do domu číslo čtyři. „Mami! Mami! Zrůda mi zničila Game Boy!" Krysí chlapec spěchal za ním, připojuje svůj křik k nesnesitelnému hluku. Malý klečící chlapec si jednou rukou třel hlavu a druhou se kolmo podpíral.

Příšerně zlá předtucha vklouzla do Snapeovi mysli. Přešel perfektní zelený trávník, který tak vypadal pravděpodobně díky hnusným mudlovským pesticidům, které zabily vše až na trávu.

Zhluboka se nadechl a zeptal se chlapce: „Jsi zraněný?"

Hubená ramena sebou škubla překvapením a chlapec se otočil, stále si tře rozcuchané tmavé vlasy. Snape zalapal po dechu, dívaje se do zelených očí, o kterých si myslel, že už je ve svém životě nikdy neuvidí.

„Jsem v pořádku, pane," zněla tichá odpověď. „I když mi srazil brýle. Vidíte je?"

Pod ofinou rozcuchaných černých vlasů se nacházela jizva ve tvaru blesku. Nebylo pochyb. Snape zakryl svůj zmatek a při zírání na zem se mu zrychlil srdeční tep. Udělal další krok a trhl sebou při křupnutí pod jeho botou. Chlapec zděšeně zasyčel, když se Snape ohnul dolů a zvedl brýle.

James Potter nosil brýle, samozřejmě: brýle s obroučky z drátu z čistého zlata. Ne něco takového jako tahle obludnost. Snape se ušklíbl, vida, že zlomil jednu pacičku.

„To nevadí," ujistil ho chlapec pevně, zatímco se postavil na nohy. „Můžu to slepit páskou. Podívejte – mám to tady přes nos slepené po celou dobu."

„Nicméně–," začal Snape, mysle si, že by mohlo být dobré zjisti trochu víc, „–ti kluci tě takto neměli napadnout. Možná bych si měl promluvit s tvými rodiči–"

„Bydlím s tetou a strýcem. Nestarejte se," opakoval chlapec s pokrčením ramen. „Ty brýle jsou smetí, tak jako tak. Když školní sestra řekla, že potřebuji brýle, teta Petunie jich několik vzala z krabice na nějakou charitu. Alespoň teď můžu něco přečíst z tabule ve škole."

Snape slyšel sám sebe, jak se ptá: „Máš rád školu?"

„Celkem," řekl chlapec vyhýbavě.

Aniž by musel vědomě použít Legilimens, slyšel Snape chlapcovy další nevyřčená slova.

„Je to lepší než být tady."

„Potom tedy," utrousil Snape suše, „ten chlapec, který běžel s křikem za svou matkou – ten poměrně velký kluk, je tvůj bratranec."

Zaslechl slabé, téměř neslyšné odfrknutí. „Ano. Dudley je – poměrně velký ."

„Dudley Dursley," zamumlal Snape přemýšleje o tom. To byl Petuniin syn? Snape již nebyl pozván do domu Evansových po svém nešťastném pátém ročníku, ale ještě dlouho poté si o této rodině dokázal obstarat zprávy. Petunie si vzala mladého podnikatele a podle drbů byl její budoucí manžel – jak bylo to slovo? – „Podsaditý?" „Robustní?" „Maje velké kosti?" „Dobře stavěný?" Snape si nemohl vzpomenout na mužovo křestní jméno a přál si, aby se zeptal Minervy před tím, než se sem vydal. Každopádně, pan Dursley byl podle všeho v práci a tak se nemohl vměšovat do jeho rozhovoru s Petunií.

Chlapec na něj hleděl zmateně. Něco jako drobná vráska mezi jeho očima mu bolestně připomněla Lily. Chlapec, až na černé vlasy, vypadal hodně jako ona. Mluvil tiše a zdvořile. Snape s ním byl poměrně spokojený. Cokoliv bylo lepší než Krysí chlapec.

Chlapec, který naštěstí nebyl Krysí chlapec, řekl: „Ano, Dursley. Vy je znáte?"

"Znám tvou tetu. Nebo spíš – kdysi dávno jsem ji znal. Znal jsem také tvou matku." Podíval se dolů přes svůj dlouhý nos, a pohotově, přestože se tak momentálně necítil, řekl: „Jsem profesor Severus Snape. Ty musíš být Harry Potter."

Zelené oči se radostně rozzářily. Snape se přistihl, že potlačuje úsměv.

„Ano! To jsem! Znal jste mou maminku?" Nadšení opadlo. „Byla hezká?"

V tom, jak se zeptal, byla jakási nejistota. Snapea zajímalo, co o ní mohla Petunie říkat. Velmi rozhodně odpověděl: „Já a tvá matka jsme byli jako děti dobří přátelé. Byla to úžasná dívka: velmi chytrá a okouzlující. A také vynikající studentka. Chodili jsme spolu do školy." Chlapec se zdál být tím potěšený a Snape se rozhodl, že nastal čas být o něco více vstřícnější. „Vlastně, to je důvod, proč jsem tady." Vytáhl těžkou obálku z vnitřní kapsy svého tvídového saka. „Protože jsi dnes dovršil jedenácti let, přišel jsem ti doručit dopis z Bradavic."

Chlapec se na něj zíral, očividně nechápaje. Opatrně se natáhl po dopisu. „To je pro mě?"

„Ano!" řekl Snape úsečně. „Samozřejmě! Dopisy jsou doručovány vždy v létě poté, co se student dovrší jedenácti. Podívej se na něj, a pak půjdeme a dohodneme se s tvou tetou." Rychle dodal: „Všechno nejlepší, pane Pottere."

Další úsměv, poněkud zmatený. „Víte, že mám narozeniny?"

Snape pozvedll obočí. „Očividně."

Chlapec sklonil svou hlavu, stále zmatený, a rozlomil pečeť. Držíc své brýle na tváři přelétl dopis pohledem. Dívaje se na Snapea, zelené oči plné strachu a naděje, zašeptal: „To je vtip?"

Snape se podrážděně zamračil. „Jistěže ne. Myslíš si, že nemám na práci nic lepšího než si z dětí dělat legraci? Tvoje jméno bylo v Bradavicích zapsáno ode dne, kdy jsi se narodil."

„Bradavická - ,"začal chlapec nejistě číst slova. „Bradavická škola čar a kouzel." Chlapec přimhouřil oči a zeptal se: „Říkáte, že na vaší škole se učí čarodějnictví?"

On nic neví! „Učíme magii, pane Pottere. Bradavice jsou nejlepší škola čar a kouzel na světě. Vaše teta Vám nikdy nevyprávěla o Bradavicích?"

„Nikdy! Ona a strýc Vernon mají záchvat, i když řeknu pouze slovo ,magie'! Říkáte, že magie je skutečná? "

„Tady." Najednou Snape popadl rozbité brýle z chlapcovy ruky. Rozhlédl se kolem, jestli ho někdo nemůže sledovat. Nevida nikoho, vytáhl svou hůlku z rukávu a prudce s ní švihnul. „Reparo!" Se zvednutým obočím podal chlapci brýle, které vypadaly jako nové.

Chlapec je popadl a nasadil si je. Jeho zelené oči, již doširoka otevřené údivem, byly až směšně zvětšeny čočkami. „To bylo skvělý! Takže já se můžu naučit být čaroděj a dělat taky takovéto věci?"

„Kouzelník," opravil ho Snape rychle, potěšen, že se v blízkosti nevyskytuje nikdo čistokrevný, kdo by mohl slyšet tu společensky fatální chybu. „Muži jsou kouzelníci, ženy jsou čarodějky. A Vy se nebudete učit být kouzelníkem. Vy jste kouzelník a naučíte se používat magii, která už ve Vás je."

Harry potřásl hlavou, vypadal velmi nejistě. „Omlouvám se, pane – profesore Snape. Myslím, že se mýlíte. Nemyslím si, že bych mohl být kouzelník. Jsem Harry, prostě Harry!"

Snape naklonil hlavu. „Opravdu? Ujišťuji Vás, že jste určitě kouzelník. Možná jste již někdy provedl nějaké kouzlo. Stalo se Vám někdy něco – něco neobvyklého – co nikdo jiný nedokázal vysvětlit?"

Nastala pauza a vzrušení rostlo. Potom, „Ano!" vykřikl chlapec. „Jednou, když jsem utíkal před Dudleym a jeho gangem, jsem skončil na střeše školy! A jednou, když jsem se soustředil, učitelovy vlasy zmodraly," přiznal. „Měl jsem kvůli tomu spoustu potíží!"

Snape se zamračil. „Nebyla to Vaše chyba. Neměl byste ,mít potíže' kvůli takovým věcem."

„No, měl jsem. Přesto, byla tu doba, kdy se mi teta Petunie snažila ostříhat vlasy – nenávidí moje vlasy – a bylo to hrozné, a přes noc mi všechny dorostly zpátky!"

Snape to zaujalo. Nějaká latentní schopnost jako metamorfóza? Uvidíme.

Harryho úsměv se rozšířil. „Ale nejlepší bylo, když jsme šli do zoo, když měl Dudley narozeniny. Šli jsme do pavilonů plazů a Dudley klepal na sklo a obtěžoval toho hada, a pak odešel a já jsem s ním mluvil, a pak to Dudley a Piers chtěli vidět a sklo zmizelo! A had utekl," dodal.

„Vy jste – mluvil s hadem?"

"No – ano. Rozuměl všemu, co jsem říkal. Patří to k těm kouzelnickým věcem?"

„Správně." Harry Potter je hadí jazyk? Tuto ohromující zprávu zasunul k dalšímu zvážení. Co si Albus myslí?

Okamžitě řekl: „Moc komunikovat s hady není neznáma, ale je to velmi vzácný dar. Někdy však takové neobvyklé schopnosti mohou ostatní znepokojit. Držel bych tento zvláštní talent v tajnosti, pane Pottere. Není nikdy na škodu mít v rukávu něco, o čem ostatní neví. "

„OK.“

„A nyní, myslím, je čas, abych si promluvil s Vaší tetou."

„Já nevím, pane," řekl chlapec se starostí vepsanou v tváři. „Všechny ty věci na tomto seznamu... Nemám žádné peníze, víte. Tetě Petunii se to nebude líbit."

„Jak nepříjemné pro ni. Ujišťuji Vás, že Vaši rodiče Vám toho zanechali dostatek."

Bylo vidět, že je to pro mladého Pottera novinka. „Oni – ," řekl s pokývnutím k domu, „pořád říkají, že kradu jídlo Dudleymu od úst."

„Očividně," ušklíbl se Snape, „jste nekradl dostatečně."

Chlapec se zasmál: svěží, příjemný zvuk, který znovu připomněl Snapeovi šťastnější časy. Obdařuje chlapce laskavým pohledem, kterým rozhodně nebyl úsměv, ukázal rázně ke dveřím. Smích na chlapcových rtech odumřel a chlapec se úzkostlivě zahleděl na záhon.

„Co je to teď?" zeptal se Snape netrpělivě.

„Musím to doplít předtím, než strýc Vernon přijde domů." Harry mu naléhavě řekl: „Zabere to jen pár minut. Když se vrátí domů a já nebudu mít hotovo –“

Snape švihl hůlkou a pampelišky, bodláky a šťovík vylétli ze země i s kořeny. Dalším švihnutím zmizel plevel docela.

„Páni!" vydechl Harry. „Magie je opravdu užitečná! Musíte toho znát opravdu hodně!"

Snape se ušklíbl, potěšen sám sebou navzdory tomu, že tento bezelstný obdiv pocházel od syna jeho starého nepřítele. Tu máš, Jamesi Pottere!

S mávnutím zastrčil hůlku do pouzdra. „A teď, pokud jste zcela připraven..."

Harry se rozešel po cestě. „Měl bych Vám raději říct, že to tam smrdí. Teta Petunie začala barvit na šedo některé staré Dudleyho šaty, abych měl uniformu na Stonewall. Vypadá to, jako by někdo stáhl slona z kůže!"

Snape si odfrkl. „A Dudley je ten slon? Troufám si tvrdit, že tak bude vypadat v šedé uniformě."

„Vlastně, on jde na Smeltings, je to stará škola strýce Vernona. Je velmi nóbl. Kluci ze Smeltings nosí kaštanové fraky, oranžové pumpky a ploché slaměné klobouky. A mají hole s kterými mlátí lidi," dodal pochmurně.

„Zaplatil bych spoustu peněz, abych nikdy neviděl Vašeho bratrance v oranžových pumpkách." Uvážil Snape a zeptal se: „Takže představa, že nebude chodit na – jak? – Stonewall, Vám nevadí?"

„Bože, ne! Ne, jestli se místo toho můžu naučit kouzla!" Harry dodal: „Pochopte, že jsem právě nebyl proti myšlence chodit do jiné školy. Dudley a jeho kámoši vždycky šikanovali někoho, kdo by chtěl být mým přítelem. A když jsem dostal lepší známky než Dudley, měl jsem pak kvůli tomu potíže, takže jsem se naučil předstírat, že nejsem tak chytrý. "

„Neměl byste nechat nikoho, aby Vám bránil stát se co nejlepším," vytknul mu Snape s přirozeným učitelským reflexem.

Chlapec se na něj podíval skepticky, mladou tvář plnou cynismu starého muže.

Snape si pomyslel, že Albus se má z čeho zpovídat. „Všechno teď bude jinak," řekl doufaje, že neslibuje něco, co nebude moci dodržet.

Harry mu otevřel dveře. Opět byl Snape potěšen jeho způsoby. Lily měla dobré způsoby, kromě případů, kdy ji popadl vztek.

Televize byla zapnutá. Petunie ji však nesledovala. Místo toho usrkávala čaj: usazená v růžovém křesle a zabraná do drbů v časopise. Tlouštík a Krysí chlapec měli jídlem nacpané tváře, smáli se jak muž s motorovou pilou pronásledoval spoře oděnou mladou dívku. Tlouštík vzhlédl a jeho malé oči téměř zmizely, když se na jeho tváři objevil úsměv škodolibé radosti.

„Mami! Zrůda je v domě!" nacpal si hrst lupínků do úst. Spolu s posměškem mu z úst vylétlo několik drobků. „Jsi v průšvihu!"

Snape se postavil do výhledu. „Věřím, že ne. Není v průšvihu a rozhodně není zrůda."


Petunie vyplašeně vzhlédla, tvář zmrzlou šokem. Šálek jí vyklouzl z prstů, hnědé stříkance dopadly na krémově bílý koberec. Vykoktala: „To není možné!"

Snape se ušklíbl. „Taky tě rád vidím, Petunie. Jen jsem zaskočil," ušklíbl se, když sebou trhla, „dát Harrymu jeho školní dopis. Nyní půjdeme nakoupit jeho věci. Doufám, že to nenarušilo tvé plány s jeho oslavou narozenin?“

*tvil: jemná bavlněná nebo hedvábná krepová tkanina
**kačírek: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ka%C4%8D%C3%ADrek


Největší problém mi u této kapitolky, dělalo kupodivu vykání a tykání. Je myslím jasné, že Harry nebude Severusovi tykat, ale co Snape? Nakonec jsem si představila sama sebe v podobné situaci a řekla si, že dítěti, o které si dělám starosti a pak s ním sdílím vzpomínky na jeho matku, se kterou jsem se v dětství přátelila asi vykat nebudu. Avšak v okamžiku, kdy seí Harry přečte dopis, už to není jen tak nějaké dítě, ale Severusův budoucí student, takže je logické mu začít vykat. No, snad jste pochopili, jak to myslím.
13.06.2013 00:40:11
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one