Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
tbr.jpg
Tak jste se konečně dočkali, po dlouhé době. Omlouvám se, ale nějak moc se mi toho nahrnulo a nebudu tak ani slibovat, že za týden tu máte další, ale možná na Vánoce bych to zvládla ;). Kapitolku tentokráte věnuji všem, co vydrželi čekat. Pokud v textu najdete nějakou chybu či nesrovnalost, budu ráda, když mě na ni upozorníte. Kapitola tentokráte bez bety.
Několik dalších dní bylo hektických. Ke svému zmatení, se Severu Snape ocitl v obchodním domě, s netrpělivým mladíkem po svém boku. Nikdy nenakupoval v obchodním centru a shledal to velmi zajímavým. Kdyby byl kouzelnický svět větší, tohle byl nápad, který by mohl být přijat: velká opuštěná továrna, například, by mohla pojmout desítky obchodů a podniků, zatímco by bylo zachováno kompletní zabezpečení. Procházeli se, připojujíce se k davu mudlů, a Snape žasl nad množstvím, no, věcí, které se vyrábí v mudlovském světě. Kouzelnický svět byl světem řemeslníků, nikoli masové produkce. Čarodějky a kouzelníci měli tendenci vytvářet jeden druh věcí. Dokonce i košťata byla postavena individuálně, a to i když byla vyrobena dle určitého designu. Nebyla zde známá výrobní linka, a ohlížeje se zpět, jak práce jeho otce ve mlýně uhasila mužovo duši, si Snape pomyslel, že je to tak lepší. Přesto bylo důležité si uvědomit, že nadaní mudlové také vyrábějí díla mimořádné kvality a krásy. On a Harry byli oba polokrevní, a měli by tak porozumět jak mudlovskému, tak kouzelnickému světu.

Byť by toto porozumění mělo být rozšířeno na dovednost nákupu správných tenisek pro rostoucího chlapce. Před odjezdem ze Zobí ulice sepsali on a Harry seznam: pečlivý a detailní seznam toho, co Harry potřeboval na doma a do školy. Tenisky mohly být na seznamu na prvním místě, ale rozhodně nebyly jediným požadavkem chlapce. Snape si myslel, že by mohl chtít nějaké džíny a trička, ale průzkum obsahu Harryho impozantního šatníku odhalil další nedostatky.

Když zatáhl za třetí zásuvku, aby ji otevřel, Harry vyskočil, křiče: „Nedívejte se tam, profesore!“

Ale Snape už viděl hromadu špinavých, otrhaných, šedých spodků. Odmlčel se, bojuje s nutkáním poskakovat po místnosti a ječet: „Karma! Karma!“, což by chlapce nejspíš přesvědčilo, že se zbláznil. Zhluboka se nadechl a doufal, že je pravda, že mrtví sledují živé. James Potter kdysi krutě ponížil Snapea za stejně žalostný druh spodního prádla. Jestli se James Potter nyní díval, Snape odhadoval, že jakákoliv pomsta, kterou dlužil za tento žert, byla splacena v plné výši.

Neječel, neposkakoval ani se chlapci nevysmíval. Místo toho vytáhl ty žalostné objekty – očividně Dudleyho – a ušklíbl se na ně. „Jestliže nemáte k těmto hadrům na mytí nějaký sentimentální vztah, navrhuji, abychom se jich pro jednou zbavili!“

Vyhodil první pár šedých spodků do vzduchu a vyslal na ně „Incendio!“. Vzplanuly plamenem a přeměnily se v jemný šedivý popel. Harry šokovaně zíral, a pak zaryčel smíchy. Plnýma rukama popadl zplihlé šedé oblečení a vyhazoval ho jako hliněné holuby. Snape je ochotně sestřeloval. Po chvíli se Harryho smích změnil v kašel, takže otevřel okno, aby kouř mohl uniknout.

Takže „spodní prádlo“ bylo na nákupní seznam připsáno hned pod „tenisky“. A pak „ponožky“. Mimoto, Harry neměl žádné pyžamo, ani župan nebo bačkory. Snape mu vysvětlil, proč by měl chtít mít tyhle věci v Bradavicích. Pečlivě a šetrně utratili větší část z Vernonových osmdesáti liber a Harry si v čase, který měli, udělal pořádek ve skříni. Harry našel svá sluchátka a z odpadků vybrali nahrávky. Snape vysvětlil Harrymu, proč potřebuje poslouchat The Who a Pink Floyd.

Ve skutečnosti, se Snape rozhodl, že on sám potřebuje zjistit o mudlovském světě víc. Jako kluk žil v rozpadajícím se továrním městě a nikdy neměl peníze, aby zažil více přitažlivé aspekty mudlovského života.

Každopádně by nikdy nic nepodnikl sám. Nikdy ho to nenapadlo, ne od té doby, co dospěl a vydělával si, aby navštívil místa, o kterých slyšel, když byl sám chlapec, na základní škole. Nicméně, s mladým vzdělaným uvažujícím člověkem, pomyslel si, by bylo záhodno, kdyby Harryho doprovodil na několik výletů, aby rozšířil dítěti vědomosti o světě. Rozhodl se, že by bylo prospěšné, kdyby někdy jeli vlakem, aby si Harry mohl vytvořit lepší představu o umístění a vzdálenosti. To by mohlo pomoci chlapci, až se začne učit přemisťovat. Samozřejmě, fakt, že si Snape oblíbil cestování vlakem, nápad obohatil o potěšení. Dokud nejeli vlakem na den do Londýna do londýnského Toweru a Britského muzea, Harry nikdy nikam nejel po železnici. Snape ho nechal prostudovat mapu metra, a ujistil se, že Harry pochopil, jak se někam dostat jako mudla, kdyby musel. Tichým hlasem Snape doplňoval obecné známé informace, které byly relevantní s fakty v kouzelnickém světě.

O dva dny později viděli inscenaci Macbetha. To později zažehlo dlouhou konverzaci o tom, jak mudlové vnímají čarodějky, proroctví a věštce. Harry si přečetl, že se v Bradavicích učí Věštění, a přemýšlel o tom, jak by se mohl naučit předpovídat budoucnost. Snape ho varoval ohledně skutečného nebezpečí této činnosti.

„Macbeth nenechal proroctví, aby se prostě naplnilo,“ podotkl. „Udělal všechno, co mohl, aby se naplnilo. Anebo přinejmenším ta část, která se mu líbila. A pak se všechny ty věci, které se mu nelíbily, staly skutečností kvůli věcem, které udělal, aby je zastavil.“

„Já- chápu,“ řekl Harry pomalu. Jeho zamyšlené zamračení se prohloubilo.

Byla teplá noc, ale Snape se přesto stejně otřásl. „Proroctví jsou nestabilní, Harry. Macbethovi by se dařilo daleko lépe, kdyby nikdy proroctví neslyšel. Tak jako mnoha dalším.“

„Ale předpovídání budoucnosti je skutečné, že ano? Myslím tím, učí se v Bradavicích.“

„Důsledek módy,“ ušklíbl se Snape.

„Pokud bych se to mohl naučit,“ přemítal Harry, „proč by všechny čarodějky a všichni kouzelníci nemohli předpovídat budoucnost? Umíte vy předpovídat budoucnost?“

„Rozhodně ne. Hodiny Věštění jsou naprostou ztrátou času. Buď na něj má člověk talent, nebo ne. Talent může být trénován, ale ne učen. Pokud neprokážete žádný vrozený dar pro tento předmět, doufám, že nebudete mrhat časem určeným pro vaše vzdělání. Cokoliv jiného – dokonce Studium mudlů – je lepší volbou.“

Studium mudlů,“ pousmál se Harry pro sebe. Pak podotkl, „Mohl bych složit zkoušku z Mudlovských studií, nebo ne? A dostat navíc N.K.Ú?“

„Nevidím důvod, proč byste nemohl.“

„Ale rozhodně budu chodit na Runy,“ řekl Harry s přesvědčením. „Runy a něco dalšího. Ještě jsem se nerozhodl. Jsem dobrý v matematice, takže by se mi možná líblo Věštění z čísel. Nebo by mohla být zábava Péče o kouzelné tvory.“

„Máte dva roky na to, abyste se rozhodl,“ pokrčil Snape rameny. On sám si vzal PoKT, ale to bylo proto, že tento kurs a Bylinkářství byli velmi užitečné pro porozumění lektvarovým ingrediencím. Z chlapce by se mohl stát pravý lektvarista, jako byla jeho matka, nebo možná ne. Čas ukáže.

Snape měl v plánu, než skončí srpen, že by mohli vyrazit na jeden den do Salisbury, podívat se na Stonehennge a ruiny římského Sarumu. Jiný den by mohli vyrazit do Cornwallu, kam by se dostali i díky přemístění. Snape chtěl, aby Harry viděl Tintagel, se všemi těmi Artušovskými asociacemi, a pozůstatky Chun Castle, hradiště z doby železné, a především upozornit na magické relikvie, které se nachází na obou místech a nejsou zmíněné při mudlovském vzdělání. Harry vyslovil přání jít do kina na Terminátor 2. Harry slyšel celý první díl ze svého přístěnku a mohl by Snape seznámit s pozadím příběhu. Snape, poněkud zmatený, souhlasil. Mudlovský film neviděl už celé roky. Pro srovnání něčeho, o čem si myslel, že bude velmi hloupé a neohrabané, hledaje nějaký kulturní zážitek na vyšší úrovni, uviděl Snape reklamu na koncert pod širým nebem, kde by si mohli zdarma poslechnout Beethovena, Elgara a Rimsky-Korsakova. Kdysi dávno, na mudlovské základce, orchestr navštívil jeho školu a hrál Šeherezádu. Bylo by velmi příjemné znovu si to poslechnout. V Tkalcovské ulici našel kouzly doplněnou edici Arabských nocí a půjčil ji Harrymu.

Potěšilo ho to, opravdu ho potěšilo, že byl Harry tak šťastný. Chlapec ho měl opravdu rád a vážil si jeho společnosti. Ve svém nejcyničtějším momentu, zpátky v jeho soukromých pokojích, Snape přemýšlel, jestli to prostě byl ten okamžik, kdy se člověk ocitne ve správný čas na správném místě. On byl ten první, kdo si chlapce spřátelil, byl tím, kdo mu řekl o jeho dědictví, dospělý, který naslouchal a povídal si a dal zanedbanému chlapci něco, z čeho se mohl radovat. Být tím, kdo na něj udělal dojem, možná dokonce větší dojem, něž jaký udělal na Lily ten den, kdy plaše přistoupil k rusovlasé dívce na houpačce se zprávou, že je čarodějka. Nikdy nemohl udělat Lily šťastnou stejným způsobem, jako mohl udělat šťastným Harryho.

Harry byl rozhodně syn Lily, ale byly tu nesrovnalosti v přístupu a chování. Lily byla upřednostňované, milované dítě: pozoruhodně pěkná, půvabná malá dívka, byla tím druhem dívky, kterou učitelé milují. Lidé zastavovali paní Evansovou na ulici a říkali jí, jak krásnou má dceru, a pak ignorovali prostší Petunii. Sarkasticky se usmál, vzpomínaje na časy, kdy se to stalo, když byl s nimi a jak oči cizinců sklouzly přes něj pryč, jako by byl neviditelný. Chtěli se jen podívat na Lily. A ona milovala pozornost.

Ne, že by byla navenek arogantní nebo marnivá. Její sebeúcta měla tak hluboké základy, že neměla potřebu, aby se tak projevovala. David Evans zacházel s Lily s přehnanou nákloností – což je ironie, vzhledem k tomu, jak málo ho Lily ve skutečnosti respektovala, když byla teenager. Virginia Evansová, nicméně, byla velmi dobrou matkou, laskavá k němu samotnému, a jak Snape uznal, vážně se snažila, jak nejlépe mohla, aby vštěpila své dceři správné mravy a rozumné návyky. V jejím zacházení neviděl žádné známky, že by Lily zvýhodňovala, přinejmenším do šoku, který způsobil dopis z Bradavic. Dokonce i potom si všímal pozornosti, kterou věnovala Petunii, chválila ji za dobré známky ve škole, a hleděla na to, aby s ní bylo zacházeno spravedlivě.

Kdyby jen přežila nehodu, pomyslel si Snape toužebně. Zachránilo by to Harryho od mizerného života a možná by omezila Petuniin vliv na Dudleyho v dospívání.

Tahle lítost byla k ničemu. Paní Evansová nebyla schopna zabránit Petunii ve svatbě s Vernonem Dursleyem, kterého starší žena nemohla mít nikdy doopravdy ráda nebo ho schvalovala. Snape si vždycky myslel, že Petunie půjde na univerzitu. Potom, co to vypadalo, že akceptovala, že nikdy nebude čarodějkou, se posmívala Bradavicím i kouzelnickému světu kvůli jeho malosti a omezeným možnostem. Mluvila o studiích moderních jazyků a práci v zahraničí. No, tak to je vše k těmto plánům. Samozřejmě, Lily také kdysi mluvila o usilování vyučení v lektvarech v Itálii. To léto, kdy jim bylo třináct, si Snape a Lily stavěli vzdušné zámky plánováním, jak odejdou společně do Evropy a vezmou lektvarový svět útokem.

I k těmto plánům je to všechno. Možná, že by Lily udělala něco se svým nadáním později v životě, ale umřela s příslibem jejích nesplněných OVCEích. A také z Petunie se stala manželka a matka bez kariéry mimo domov.

Ale stejně, i kdyby Virginie Evansová žila… Samozřejmě, události na Lilianině svatbě byly traumatizující, ale ona by, přinejmenším, neobviňovala svého osiřelého vnuka. Snape nebyl na svatbu pozvaný, ale Petuniin příběh, zbavený jejích osobních předsudků a ignorujíc strach, objasnil něco z hluboce zakořeněných projevů nepřátelství Dursleyových. Potter byl hlupák, když uspořádal tak velkou událost, vzhledem k napětí, které v té době panovalo. Byl ještě větší hlupák, když pozval tolik hostů – od mudlů až po staromódní, předpojaté čistokrevné – a dodržovat tradici ohledně místa konání: rituální mýtina v lese na pozemku rodu Potterů. Už úvodní přípravy byly dost zlé: Potterův svědek byl vtipný na účet Lilianiny rodiny. Bylo možné, předpokládal Snape, že Black nepochopil, že takové triky by je mohli vyděsit a zmást. Ještě horší byly nepříjemnosti, které souvisely se samotným obřadem – ty příšerné staré harpyje nazvaly Lily mudlovskou šmejdkou, odsuzujíce Pottera jako krvezrádce kvůli jeho slibu. A na konci, hádku, létající kouzla a povyk zastavil hrubou silou až sám Brumbál…

Snape nenáviděl Pottera, to ano, ale nenáviděl pomyšlení na Lily, a také Virginii Evansovou, že ne ně bylo takto zaútočeno. To pomohlo Snapeovi pochopit, proč se Potterovi skryli, místo aby projevili více vzdoru. Lily, pokud šlo o ni samotnou, byla odvážná, ale když viděla trýznění své bezbranné matky, otce a sestry…

No, nyní chápal proč Petunie řekla Lily, že ona a její druh nejsou vítáni na Petuniině svatbě. Dokázal pochopit, proč by naprosto odmítala kouzelnický svět. Dokonce by mohl, předpokládal, pochopil její zášť vůči Harrymu. To, co však nemohl za žádných okolností odpustit, bylo to, jak se rozhodla na základě této zášti jednat. Škoda, že se ta žena ohledně něj takto rozhodla…

Harry měl samozřejmě něco z matčina šarmu – její nádherné oči a úsměv – ale bylo to smícháno s děsivě bolestiplnou nejistotou. Dostalo se mu pouze jednoho roku rodičovské lásky, předtím než byl zanechán jako nechtěné štěně na prahu Dursleyových. Když Minerva Snapeovi ten příběh vyprávěla, podělil se s ní o svůj upřímný názor na lidi, kteří zanechají batole – které by se mohlo probudit a odbatolit se pryč – na prahu dveří v noci na začátku listopadu jenom v přikrývce. Rozhněvala se, pak zčervenala a pak se zahanbením souhlasila. „Albus je vždy tak přesvědčivý. V té době se to zdálo rozumné, i když jsem věděla, že Dursleyovi nebyli ti nejlepší lidé…“

Snape neplánoval navštěvovat chlapce každý den, ale nakonec se rozhodl, že by mohl pravidelně zkontrolovat Harryho těsně před tím, než bude čas jít do postele. Mohl tak zjistit, jaký měl chlapec den, jak pokračoval se svými knihami a na oplátku mu říct o lektvarech, které vaří. Mohl tak dohlédnout na to, že chlapec bude v posteli v řádnou hodinu a že se nijak nezranil, když byl venku v ulicích Kvikálkova. Po tom všem to byla jeho povinnost. Postupně také pracovali na tom, aby probrali Dudleyho oblečení a odložené hračky. Zdálo se, že Harryho koupelna potřebuje nějakou ventilaci, takže Snape znovu navštívil Magický dům a zahradu a našel malý Aerovacuator, který mohl být vkouzlen do zdi.

Přišla sobota a s ní Minerva, která strávila většinu času ze své návštěvy doučováním Harryho, aby se naučil psát brkem.

„Držte ho tak, aby byl hrot pod úhlem 45°, pane Pottere,“ poučovala. „Ano. Přesně tak. Nyní zkuste napsat ta písmena. Vidíte, že vypadají o hodně lépe?“

Snape šel ven do medlovského železářství, aby opatřil šroubek pro chlapcův stojánek. Bylo by možné ho něco v něj přeměnit, ale bylo složité přeměnit věc, která by měla splňovat určitou pracovní odolnost. To bylo zcela mimo jeho dovednosti. Mohl by vytvořit něco, co by na pohled i na dotek vypadalo jako šroubek, ale nebyl by dokonalý. Ne od něj, na rozdíl od Minervy, která měla výjimečnou a skutečnou moc Mistra k provedení trvalé přeměny. Mimo to nechtěl Minervu obtěžovat takovou maličkostí, když byla zaměstnána vyučováním, které bylo důležitější. V době, kdy se se vrátil a opravil stojánek, byl čas pro dnešek skončit a on a Minerva měli naplánováno přemístit se do Godrickova dolu podívat se, jestli by bylo možné získat něco z trosek posledního úkrytu Potterových. Snape chtěl jít předtím, než znovu navštíví s Harrym Příčnou ulici, pro případ, že některé z věcí, které by našli, byly chlapci užitečné ve škole.

Albus chtěl jít s nimi. Získal povolení z Ministerstva odpečetit domek spojený se svatyní vcelku snadno, neboť dům byl původně jeho. Jako právoplatnému majiteli by pro něj mělo být mnohem jednoduší vyhnout se jakýmkoliv zbývajícím štítům nebo dalším pozůstatkům ochran. A samozřejmě, byl to on, kdo jim mohl říct, jestli věci, které našli, jsou Brumbálovým dědictvím nebo majetkem Potterových.

Muffy přinesla Harrymu jeho oběd a on s Minervou se s chlapcem rozloučili. Snape pochopil, že se Harrymu líbí, když Muffy sedí s ním, zatímco jí. Bylo to nekonvenční, to zajisté, ale Harry si užíval společnost…

Možná nastal čas, aby se setkal s více čarodějkami a kouzelník.


Albus se nekonečně dlouho loudal se svým obědem. Severus měl dojem, že následující návštěvu shledává poněkud nepříjemnou. Jistě, mohlo by být bolestivé vidět místo, kde Lily strávila poslední chvíle, ale Snape se proti tomu obrnil. Měl to udělat už dávno. Potterovi byli pohřbeni v Godrickově dolu a nastal čas, aby jim vzdal poctu. Také Minerva nebyla nijak nadšená ohledně té záležitosti.

Ale Albusovo zdráhání se zdálo být obzvláště silným. Samozřejmě, měl by spatřit ruiny svého domu. To by nemělo být příjemné.

„Ty sám jsi tam někdy žil?“ zeptal se starého kouzelníka.

„Myslíš v domku v Godrickově dole?“ Albusův hlas zněl poněkud tlumeně. „Ach, ano, ano. Od doby co jsem byl chlapec. Nebyl to náš první rodinný dům, ale bylo to místo, kam jsem se vracel z Bradavic domů. Bývaly doby, kdy mi to místo bylo velmi drahé. Ale věci se mění, jak víš… Když jsem to Jamesovi a Lily navrhl, nikdo tam nežil už desetiletí.“ Tiše se zasmál, ale Snapeovým uším to znělo dutě. „James a Lily jistě museli odvést spoustu práce, aby to místo udělali opět obyvatelným. Ale, po čase, milovali to místo, kde doufali, že jejich dítě v bezpečí vyroste.“

Starý muž si hrál se svým pudinkem. Snape s námahou potlačil svou netrpělivost. Nakonec to byla Minerva, kdo se postavil a panovačně se zadíval na ředitele, dokud se neprobral ze svého zasnění.

„Nedočkavá vyrazit, Minervo, má drahá?“

Dobrý začátek je polovina úspěchu, Albusi,“ odpověděla rázně. „A musím se vrátit navštívit jednu z našich mudlorozených studentek. S její matkou je velmi těžké pořízení. Musím být u jejích dveří, až se v pět hodin vrátí z práce.“

Stařec nepřítomně přikývl a s hlubokým povzdechem vstal.

Přemístili se na kryté místo blízko středu Godrickova dolu. Snape se se zájmem rozhlédl. Byla to vesnička, jak předpokládal, kterých bylo nepsočet. Velmi anglická, poměrně malebná, ale nijak dráždivě. Godrickův důl, jak věděl, byl jednou z těch zvláštností v kouzelnickém světě: vesnice byla domovem jak kouzelníků, tak mudlů. To, že mudlům musela být často vymazávána paměť nebo na ně bylo sesláno kouzlo pro zmatení, bylo podle něj výsměchem Nařízení o utajení. Z toho, co věděl, si kouzelníci a čarodějky na místech jako Godrickův důl, Tinworth nebo Upper Flagley pravidelně libovali v chování, které by kdekoliv jinde bylo považováno za trestný čin. Nicméně, staletí precedentů a zvyků jim dalo mimořádné povolení. Nikdo si jich tří nebo jejich oblečení nevšímal. Albus byl nezvykle potichu, rozhlížeje se kolem sebe s náznakem melancholie.

Vyšli se stínů na malé náměstí. Byly tam obchody, pošta a hospoda: Zelený muž. Uprostřed náměstí stál nějaký památník, ale Snape si nejprve všiml malého a starobylého kamenného kostela, a pak na okamžik zahlédl jilmy plně olistěné a branku*. Hřbitov.

Albus promluvil a jeho hlas zněl křehce jako staré listí. „Rád bych,“ zvládl, „vzdal poctu. Možná by bylo lepší jít raději teď než později.“

Minerva po něm střelila ostrým pohledem, ale nehádala se. „Dobrá tedy. Můžeme jít všichni? Severusi?“

„Jestli si to přeješ.“

Jak míjeli pomník, Snape ho viděl více jasně a ztuhl.

Mudlové možná viděli válečný pomník, ale kouzelnický svět spatřil sentimentální representaci rodiny Potterových. Přeslazená rodinná láska vyjádřená mramorem. Navždy společně tu byl James Potter a jeho zatracené hloupé vlasy trčící všemi směry, postava dlouhovlasé ženy znázorňovala Lily a obecně šťastné dítě muselo být ikonou Chlapce, který přežil.

„Severusi?“ zašeptala Minerva znepokojeně.

Snape ve svých ústech pocítil žluč. „To musí být ta nejošklivější socha na této zemi,“ řekl ledově. „Kdo je za to zodpovědný?“

Albusův byl smířlivý. „Ministerstvo zadalo práci německému kouzelníkovi, Wolframu von Zauberbergovi-„

„-který zcela jistě v životě neviděl nikoho z nich,“ podotkl Snape kysele.

„Byly tu fotografie-„

„Vyobrazení Lily je příšerné. Takhle v žádném případě nevypadala.“

Minerva, překvapivě, částečně souhlasila. „Je to mramor, Severusi. Rysy jsou správné, ale Lily byla plná barev a života. Všechen ten bílý mramor ji nedokáže dobře vystihnout.“

„Pravděpodobně ne,“ odpověděl. „Přesto je to ohyzdné.“ Otočil se k objektu zády a odkráčel směrem k hřbitovu. Minerva a Albus ho následovali, tiše spolu rozmlouvaje.

Zatlačením otevíraje branku*, Snape prošel kolem řady náhrobků, aniž by si je pořádně prohlížel, stěží věda, kam jde. Proč tu byl? Jak by jen tohle mohl být dobrý nápad? Prolétlo mu myslí přivést sem Harryho, ale nyní věděl, že by to chlapci nikdy nenabídl. Co měla ta mramorová zrůdnost co dělat s půvabnou přítelkyní z jeho mládí. S živým a vnímavým chlapcem, kterého znal? Se Snapem samotným? Snape myslel, že je to příšerně nevhodné zahrnout obraz živého dítěte do pomníku smrti. Bylo morbidní a nechutné. A Lily v bílé: bílé vlasy, bílé oči, jako duch…
A Potter. Bože, nenáviděl Pottera. Předpokládal, že je nesmyslné nenávidět dávno mrtvého muže, ale Potterova stupidita ho přežila. Následky jeho hlouposti mohli ovlivnit Harryho po zbytek jeho života. Jestli, pomyslel si, by mu to prošlo, a Harry by to pochopil, rád by zničil tu odpornou sochu na kousky.

Zamračil se a pak uslyšel hluboký povzdech. Minerva a Albus stáli za ním. Byl to Albus, kdo si povzdechnul. Stařec zíral na žulový kámen, kde bylo vyryto jméno “Brumbál“.

“Kendra Brumbál“ a “a její dcera Ariana“. Pod tím bylo napsáno:

„Kde jsou tvé poklady, tam bude i tvé srdce.“ Z dat Snape hádal…

„Ano,“ Říkal Albus Minervě, „má matka a sestra. Jak dlouho už to je, a přece se dnes zdá, že je to jen okamžik od té doby, co jsem je viděl naposledy.“

Minerva mu v utěšujícím gestu položila ruku na rameno. „Je smutné, že tvá sestra umřela tak mlada. Ještě školačka.“

Albus potřásl hlavou. „Ne. Ariana nikdy nebyla – dost dobrá – aby navštěvovala školu. Žila tady s mou matkou, a potom co matka zemřela, já a můj bratr jsme se o ni starali. Je to dávno.“ Znovu si povzdychl a předvedl něco, co nebyl tak docela úsměv, když viděl, že se na něj Severus dívá. „Tudy, můj chlapče.“

S pokynutím se vydal cestou skrz hřbitov. Některé z náhrobků byly velmi staré. Na některých byla vyryta jména kouzelníků: jména rodin chlapců a dívek, se kterými chodil do školy; chlapců a dívek, které učil. Kouzelníci byli v Godrickově dole po dlouhou, dlouhou dobu.

Dvě řady za pomníkem Brumbálových uviděl bílý mramor. Jeho srdce pokleslo. Nikdy se nebudu cítit stejně ohledně bílého mramoru. Byl to velký náhrobek a snadno čitelný. James měl Lily po svém boku po celou tu dobu, pokud na takové věci mohlo rozpadajícímu se prachu záležet. Snape byl pobouřený, že prostřední a dívčí jméno Lily nebylo zaznamenáno, jako kdyby nějak byla vždy Potterová. Měl podezření, že kdyby byla čistokrevná čarodějka, její rodné jméno by tam bylo jistě zveřejněno stejně tak. Pod jmény byl epitaf:

„Poslední nepřítel, jenž musí být poražen, je smrt.“

Co to má znamenat? přemýšlel, mračíc se. Zdržel se jakéhokoliv komentáře. Co věděl, nápis byl Brumbálovou brilantním nápadem. Pokusil se nad tím hluboce zamyslet, ale nakonec ho sentiment znepokojil. Znělo to jako ten druh nesmyslu, které chrlili následovníci Temného pána. Pozřít Smrt, přijmout ji v sobě, úplně ji ovládnout, překročit…

Jestli Brumbálova teorie o Staré magii byla správná, Lily našla způsob, jak přemoci kouzelníka, který byl příčinou její vlastní smrti, a tak zachránila svého syna od takového osudu. Stejně, tak zpráva se mu nelíbila: nelíbila se mu vůbec. Znělo to velmi dobře pro Pottera, vyplivl duševně jeho jméno, chvástajícího se a pyšnícího se poraženými nepřáteli. Lily byla bojovnice, to určitě, ale ne ničitelka. Ne ona. Odmítal takový popis její osoby. Nenáviděl ten nápis. Byl to nesmysl.

Minerva se dotkla jeho paže. „Ráda bych tu nechala nějaké růže. Měla raději červené nebo růžové?“

„Žluté,“ řekl jí Snape nevýrazně. „Lily milovala žluté růže. Růže žluté jako samo slunce.“


Domek se nacházel na zpáteční cestě, naproti malým domům natěsnaným na sebe v samotné vesnici. Nejprve si Snape domku ani nevšiml. Brumbál zastavil a Snape se zahleděl na to, na co se to ředitel díval. Domek byl téměř schován za přerostlým živým plotem a byl zarostlý hustým břečťanem.

Břečťan nějak zmírnil šokující poškození. Pravá strana vrchního patra byla roztrhána na kusy. Domku chyběla střecha tam, kde musela Lily zemřít. Jakmile se dotkli brány, ze země se vynořil nápis:

Na tomto místě, v noci 31. října 1981…

Nápis byl začmárán kouzelnickými grafity, které tu vznikali roky: iniciály, jména a data, „Fenton miluje Morwennu“ trvalým inkoustem, „Děkujeme, Harry!“ v dětské čmáranici, a dokonce „Temný pán se vrátí!“ které se někdo pokusil smazat. Snape se znovu podíval na poslední nápis, uvažuje, jestli to je Crabbeův rukopis. Crabbe, Goyle a Malfoy měli všichni syny ve stejném věku – ve stejném věku jako Harry, ve skutečnosti. Snape doufal, že Crabbeův syn nebyl silný jako jeho otec. Bylo by nemilé, kdyby se jimi všemi měl tento rok nějak víc zabývat.

Albus předvedl zdlouhavé zaklínadlo. Štíty bzučely a syčely, jak mizely, a pak se stařec vydal dál, rozhlížeje se poněkud křehce. Další zaklínadlo bylo proneseno u zničených předních dveří a pak oni tři vstoupili do posledního domova Potterových.






Poznámky překladatelky:
*V originále stojí kissing gate, což je vlastně branka, která de facto funguje na podobném principu, jako otočné dveře viz.: https://en.wikipedia.org/wiki/Kissing_gate
Při překladu téhle kapitolky jsem neměla po ruce knížky, takže překlady věcí, které bych jinak opsala z knížky, jsou přeloženy dle mé paměti a mého nejlepšího úsudku.

30.11.2015 12:03:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one