Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak a po dlouhé době je tu nová kapitolka. Pokud jde o kapitolku k PM tak to ještě chvíli potrvá. Před chvílí jsme se trápila nad atlasem a teď  se ještě pudu trápit s tabulkama. No nic, ať se líbí a pomlouvám se za chyby.

Harry zaklepal na dveře kabinetu Severuse Snapea. Tohle měla být jeho poslední kontrola a i když si to ze začátku nechtěl přiznat, celkem toho litoval. Muž se sice snažil chovat nepříjemně a na všechny se tvářil jako morous, ale Harrymu se s ním dobře povídalo. Byl to moudrý muž a když kolem sebe neměl studenty, byl i dobrým společníkem.

 „Dále,“ ozvalo se zpoza dveří a Harry vešel.

            Krom lektvarysty byl však v kabinetu ještě někdo. Blonďatý chlapec s šedýma očima, kterého Harry vídal na několika hodinách.

 „Pane Nertone,“ pozdravil ho pokývnutím hlavy Snape a okamžitě se pustil do prohlídky ruky, která byla až na několik nepatrných růžových skvrnek, bez poskvrnky.

            Snape jako již tolikrát potřel mladíkovu ruku paží a obvázal. Harry se už nadechoval k poděkování a rozloučení, protože pochopil, že dnes si s profesorem lektvarů povídat nebude, když z krbu vypadl srolovaný pergamen. Lektvarysta k němu přešel a přečetl si jeho obsah. Pak potichu zaklel a podíval se na blonďatého mladíka. Nadechoval se k tomu, že ho pošle pryč, ale pak jeho pohled utkvěl na Harrym.

 „Umíte uvařit lektvar euforie?“ zeptal se ho Snape.

 „Jistě, dělali jsme ho minulý rok,“ odpověděl Harry a zvědavě naklonil hlavu na stranu.

 „Byl byste tak laskav, pane Nertone, a vysvětlil postup panu Malfoyovi?“ optal se lektvarista.

 „Jistě,“ odpověděl Harry.

            Snape skryl úsměv. Musel za Brumbálem a opravdu se mu nechtělo posílat Malfoye zpět na kolej a pak ho zase volat zpátky, aby mu vysvětlil postup lektvaru, který dělali na minulé hodině a kde ho mladý Zmijozel naprosto zpackal. Ale před ostatními ho jak jinak chválil.

            Snape vděčně kývnul a pak přešel k blonďatému chlapci a chvíli si s ním tiše povídal. Když blonďák trochu naštvaně přikývnul, vydal se Snape do ředitelny.

 „Já jsem Harry, Harry Nerton,“ představil se Harry a natáhnul k blonďákovi ruku.

            Ten chvíli váhal, ale nakonec Harrymu ruku stiskl a těž se představil : „Draco Malfoy.“

            Ze začátku pracovali v tichosti, ale nakonec v mladém aristokratovi zvítězila zvědavost a tak se zeptal: „Proč jsi vlastně přišel ke Snapeovi?“

 „Na mojí první hodině lektvarů tady v Bradavicích se stala menší nehoda a já potřeboval ošetření a vaše ošetřovatelka tu nebyla, tak mě ošetřil on. Dnes jsem tu byl naposledy. Teď tam přidej ten prášek z rohu jednorožce,“ řekl Harry a sledoval Dracovo počínání.

 „Jak jsi to myslel, když se tě Snape ptal, jestli jsi ten lektvar už dělal. Vždyť osnovy pro ročníky jsou stejné na všech školách, nebo ne?“ ptal se dál Draco a míchal lektvar, aby dostal požadovanou barvu.

 „To ano, ale v Bostonu se začíná s výukou o rok dřív,“ vysvětlil Harry.

 „Ale neměli by jste v tom případě soutěžit proti ročníku s vašimi zkušenostmi?“ zeptal se Draco, kterého to překvapilo.

 „Asi, ano, jenže je na každé škole, kdy studenty začne vzdělávat a kdyby se to mělo dělat podle zkušeností, mohlo by se stát, že by třeba vaši sedmáci soutěžili s jedenáctiletými a tak,“ vysvětloval dál Harry to co nedávno vysvětloval Emily a ostatním.

            Draco přikývl na znamení, že chápe a pak se začal vyptávat na Harryho školu. Harry mu na jeho otázky odpovídal a sám se ptal na to co ho zajímalo. Když se Severus vrátil z porady, našel ve svém kabinetu kotlík s pobublávajícím lektvarem a dva chlapce v přátelském rozhovoru. Odkašlal si a s téměř nepatrným úsměvem sledoval jak sebou Harry Nerton i jeho kmotřenec škubli.

 „Profesore,“ pozdravili oba chlapci a sledovali, jak Severus zkoumá lektvar.

 „Dobrá práce, můžete jít,“ řekl a sledoval, jak se za chlapci zavřeli dveře.

            Když Severus později usedal k domácím úkolům třeťáků, stále přemýšlel na Harrym Newtonem a o tom, že možná má přeci jen ten zablešenec pravdu.

 

***

   

            Byla sobota. Harry spolu s ostatními si obléknul školní hábit a vydal se do Velké síně. Již dávno bylo po večeři a uspořádání stolů se o něco změnilo. Místo čtyř velkých tam bylo několik malých s šesti židličkami. Stolů bylo přesně tolik, kolik bylo týmů. Všichni si posedali a upřeli zrak k místu, kde stával učitelský stůl. Dnes tam byli pouze křesla a v nich seděli ředitelé a zástupci jednotlivých škol. Uprostřed pak seděl ministr a úředník, který měl dohled nad kouzelnickými soutěžemi.

 „Vítám vás. Na svých školách jste byli vybráni jako ti nejlepší. Ale teprve tady se ukáže, co ve vás opravdu je. Každý měsíc dostanete jeden úkol. Úkoly budou rozdílné a záleží jen na vás, jak si s nimi poradíte. Na splněn úkolu budete mít čas do konce měsíce. Poslední den v měsíci budete ohodnoceni. Škola, která bude mít na konci roku nejvíc bodů, vyhrává. Pokud jde o školu, nebudete z ní omluveni. To znamená, že úkol budete muset řešit ve vašem volném čase. Po úspěšném dokončení každého úkolu krom bodů dostanete i nějaké vodítko, které  vám pomůže rozluštit závěrečný úkol na konci roku. Nějaké otázky?“ domluvil ministr Popletal a přelétl pohledem celou síň.

            Když se nikdo nepřihlásil, pokýval hlavou a propustil děti.

 

***

 „Taky jsme tam kvůli těm deseti minutám nemuseli chodit. Nám to mohli napsat na papír,“ brblal si cestou zpátky Andrew.

 „Aspoň ses po večeři prošel. Víš jak se ti bude pěkně spát?“ zeptala se s úsměvem Emily.

 „Obešel bych se bez toho, věř mi,“ zamumlal a vešel do stanu.

            Když vešli do jejich společné místnosti zarazili se. Na malém konferenčním stolku bylo něco, co tu před tím než odcházeli určitě nebylo.

05.03.2010 19:09:01
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one