Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
4.Kapitola - T - obrázek

4.Kapitola - T - obrázek

Konec prázdnin, začátek školy
    Nová kapitolka je na světě a musím se přiznat, že už hodně dlouho jen jsem byla moc líná a neměla jsem čas. Důvod? Na poslední chvíli jsem s kámoškou postoupili do jedné soutěže a museli se učit. Jinak tahle kapitolka je věnovaná všem, kteří v pátek stejně jako já ukončili základní školu a v září nastupují na střední.
V kapitolce jsou možná chyby, tak se omlouvám.

         Harry stál na vlakovém nádraží a prohlížel si pomalu se zaplňující vlak. Seběhlo se najednou tolik věcí a on stále nemohl uvěřit, že jsou všechny pravdivé. Jeho adopce, to že je kouzelník, přijetí na akademii. Povzdechl si a podíval se na Lea, který zvědavě pozoroval kolemjdoucí.

 „Harry, vnímáš?“ probudil ho ze zamyšlení Alex.

 „Jasně, vlastně ne,“ přiznal a omluvně se usmál.

            Sharon si ho k sobě přitáhla a a podívala se mu do očí.

 „Dávej na sebe pozor, uč se a v pátek nezmeškej vlak,“ zopakovala mu dnes již po několikáté tuhle větu.

 „Bude se mi stýskat,“ přiznal si najednou chlapec, jak na něj všechno dolehlo.

 „To nám taky. V pátek tu na tebe budu čekat, ale teď už by si měl jít jinak ti to ujede,“ řekl Alex a též Harryho objal.

 „Jasně, tak ahoj,“ rozloučil se neochotně, zvedl klec a batoh a vydal se do vlaku.

            Našel si jedno volné kupé, stáhnul okénko a mezitím co se vlak rozjížděl mával jako stovky dalších svým rodičům. Když vlak zajel za zatáčku, posadil se a zahleděl se z okna. Najednou se otevřely dveře kupé a dovnitř strčil hlavu blonďatý chlapec, tak v jeho věku.

 „Je tu volno?“ zeptal se a upřel na něj své hnědé oči.

 „Jasně,“ přitakal Hary a usmál se.

            Blondýn mu úsměv opětoval a vstoupil dovnitř s drobnou velmi mu podobnou blondýnkou v závěsu.

 „Já jsem Joshua Benslem a tohle je moje sestra Emily?“ představil je oba chlapec a nabídnul Harrymu ruku, kterou přijal.

 „Harry Nerton.“

            Dívka se podívala na jeho orla a pak se zeptala: „Jak se jmenuje?“

 „Leo,“ odpověděl jednoduše Harry.

 „Tohle je Enny,“ řekla a zpod lehkého černého kabátku vyndala bílé kotě.

 „Kam jedeš?“ zeptal se po chvílí Joshua.

 „Do Bostonu. A vy?“

 „Taky,“ odpověděla Emily místo bratra a pohladila kočičku po hlavě.

 „Bostonská akademie,“ řekli unisono chlapci a na tvářích se jim objevil šťastný úsměv.

            V té chvíli proběhla v kupé divoká diskuse. Mluvili o škole, domově, rodičích. Při tom posledním tématu se Harry trochu zarazil, ale pak jim řekl pravdu o tom, že je adoptovaný. Najednou jim ta cesta ve vlaku hrozně rychle utekla a ani se nenadáli a už vystupovali na nádraží a vydali se k autobusu, který tam na ně čekal. Před školu dojeli kolem páté. Byla to velká červenobílá budova se zlatou kopulovitou střechou (viz. Galerie) a kamennou vysokou zídkou kolem. Do okolního komplexu budov zapadala tak, že si byl Harry jist, že obyčejní lidé – mudlové – ji nejspíš pokládají za nějakou soukromou školu.

            Ve velké hale, která byla vymalována světle modrou a na podlaze z bílého mramoru se skvěl červenočerný jednorožec. Noví studenti si ho obdivně prohlíželi a ti starší je s úsměvem pozorovali a odcházeli dveřmi po pravé straně. Najednou se od velkých dveří ozval ženský hlas.  

 „Vítejte.“

            Všichni se otočili po hlase a spatřili ženu s dlouhými stříbřitými vlasy a zářivě modrýma očima. Všem jim věnovala milý úsměv a prohlédla si je.

 „Vítejte na Bostonské akademii čar a kouzel. Jmenuji se Sophia Clempsinová a jsem ředitelka této školy. Tato škola se řadí mezi jednu z nejlepších, a proto od vás očekávám, že ji budete prezentovat, jak nejlépe dovedete. Svá zavazadla a mazlíčky nechte tady. Skřítci je po té, co budete rozděleni do skupin odnesou do vašich pokojů. Jakmile vejdeme do hodovní síně, budete rozděleni do skupinek po šesti. Tato skupina bude něco jako vaše rodina. Budete mít společné hodiny, úkoly a pokoj. Tyto skupiny budou odděleny pomocí barev, kterou pak dostanou lemy vašich plášťů stejně tak jako znak této školy, ale to až po dokončení prvního ročníku. Teď mě prosím následujte,“ ukončila proslov a vydala se dlouhou chodbou k velkým dubovým dveřím.

            Hodovní síň byla velká světle žlutá místnost s parketovou podlahou. Stálo tam několik menších i větších stolků a víc jak polovina jich byla zaplněna. Všichni na sobě měli úplně obyčejné oblečení, a tak Harry pochopil, jak bylo myšleno to nošení školní uniformy, kterou si musel koupit. Velkými okny sem dopadalo světlo zapadajícího slunce a na druhé straně místnosti naproti dveřím stál velký bílý stůl a u něj sedělo několik lidí – učitelé.

 „Postavte se prosím sem,“ ukázala ředitelka na místo před stůl a starší studenti na ně upřely zvědavé pohledy.

     Žena několikrát složitě mávla hůlkou a kolem dětí se rozprostřela třpytivá mlha. Když opět opadla držel každý v ruce barevnou stužku. Barvy byly čtyři – červená, modrá, bílá a fialová. Harry třímal v ruce červenou a k jeho radosti i Joshua a Emily. Harry se rozhlédnul kolem a spatřil další dva chlapce a dívku jenž třímali stejnou stužku.

 „Posaďte se,“ propustila je ředitelka a sama se rozešla ke svému místu.

            Děti si po chvíli váhání posadily ke stolkům podle barvy stužek. Nervózně se po sobě podívaly a po chvíli ticha začali s přestavováním.

 „Harry Nerton.“

 „Joshua Benslem.“

 „Emily Benslemová.“

 Andrew Lernson,“ představil se první z chlapců – drobný chlapec s hnědými kučeravými vlasy a tmavě modrýma očima.

 „William Terlons,“ řekl s úsměvem zrzek s jeho zelenohnědé oči se potěšeně zablýskly.

 Abigail Dormensnová,“ dodala druhá dívka- roztomilá černovláska s blonďatým melírem a šedýma očima. 

 

***

 

            Po večeři je docela mladý profesor Heckins – učitel přeměňování – odvedl do jejich pokoje. Jak Harry pochopil, ve východním křídle školy byly pokoje studentů a jižním učebny. Kabinety a ředitelna stáli ve středu školy, stejně jako hodovní místnost, akorát nad ní.

            Pokoj, který dostali, byl velmi pěkný a hlavně prostorný a zatím poloprázdný. Hned za dveřmi se rozkládala malá předsíňka, ze které vedly dveře do místnosti, která měla být nejspíš společenskou – broskvově vymalovaná místnost s tmavou dřevenou podlahou s oknem přes celou stěnu a další svoje dveře. V místnosti stála velká pohodlná tmavá oranžová pohovka dvě stejná křesla, konferenční stolek z třešňového dřeva a velká dřevěná stěna, ve které byla spousta volného místa, kromě plazmové televize a tmavě černé hi-fi věže. Jendy dveře vedli do modře vykachlíčkované koupelny a druhé do chodbičky s šesti pokoji.

Všechny byly vesměs stejné – jedna postel, stůl, židle a několik skříní a skříněk. Jen barvou se lišily. Na stole každého pokoje ležel dopis s pravidly školy a také s poučením, jak to tam chodí, a rozvrh. V dopise také stálo, že si do pokoje mohou cokoliv dokoupit a jakkoliv si ho vyzdobit. Toho se chytli hlavně holky. Po té co si vybalili se na chvíli sešli ve společenské místnosti a povídali si, ale jakmile hodiny odbily devátou, připravoval se každý ve svém pokoji ke spánku. Dnešní den byl plný vzrušení a tak nebylo divu, že je spánek pohltil, jakmile se hlavou dotkli polštáře.    

  

27.06.2009 23:17:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one