Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Záhada za záhadou

Pomalu, ale jistě se blížímek e konci. Možná. Docela se bojím a zároveň se těším na vaše reakce na vývoj povídky. A to to teprve začíná XDXD No ni, ať se líbí, omlouvám se za chyby a komentáře potěší. Kapitolku opět věnuji všem, kteří komentují.

A jen takové ohlédnutí. Minulý týden se tu objevil komentář od Sizzzy. Moje první reakce na tohle byl vztek a pak jsem si připomněla svoje začátky a rozhodla jsem se nad tím mávnout rukou. Jistě, trochu mě to štvalo pořád, přece jenom jsem ty jisté části nemohla zkousknout, ale jinak se ta povídka vyvíjela jiným směrem a na tohle téma nemám patent. Celý týden jsem díky kopě nemocí, který se rozhodly, že si na mně smlsnou jsem neměla čas si ani celou povídku pořádně přečíst. A dneska jsemzjistila, že je její blog zrušen. Pokud se o ot zapříčinil někdo z vás, děkuji a pokud se tak rozhodla sama autorka, no...pak asi není co řešit.

 „Díky, Siriusi, vážně jsem si to užil. Měj se.“

            Jakmile Harry zavřel dveře, úsměv m z tváře zmizel a nahradil ho výraz čistého utrpení. Zhroutil se do nejbližšího křesla a složil hlavu do dlaní.

 „Už nikdy,“ zamumlal, ale přesto ho slyšelo zbylých pět obyvatel této části stanu, kteří se právě nacházeli ve společné místnosti.

 „Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě Abigail, sedla si vedle něj a objala ho kolem ramen.

 „Nemohl bych prostě utéct a změnit si jméno a podobu?“ zeptal se Harry a upřel na černovlásku smaragdové oči.

 „Myslím, že by ti to neprošlo, je mi líto,“ řekla Abigail a pohladila ho po zádech.

 „Přece to nemohlo být tak zlý,“ řekl Joshua a stočil zrak zpět k obrazovce notebooku.

 „Fajn. Já ti příště uvařím mnoholičný lektvar a jdeš místo mě,“ řekl Harry a opřel se. Abigail se mu v naučeném gestu stulila na hrudníku a on ji objal kolem pasu.

 „To snad ani nebude nutný,“ zamumlal Joshua, přiložil si na uši sluchátka, popadl notebook a zmizel ve svém pokoji.

 „Jak jsi se měla?“ zeptal se Harry Abigail a políbil ji na vrchol hlavy.

 „Nic moc. Nudila jsem se.“

 „Spíš vypadala, jako by jí umřel křeček,“ řekl polohlasně Andrew a William se začal pochechtávat.

 „Pitomci,“ řekla na jejich adresu Abigail, což způsobilo, že se chlapci rozesmáli ještě víc.

 „Řekni mi, Emily, že to nebylo zbytečný a že jste našli, co jste hledali,“ řekl Harry a otočil se na poslední členku této skupinky, která, jak už se stalo zvykem, seděla v rohu u stolu a něco psala.

 „Jo, našli. Ale byla to docela fuška i s tím plánkem. Málem nás nachytal Filch,“ řekla Emily.

 „A?“

            Abigail k němu zvedla zrak a začala mu všechno vyprávět. Emily se vrátila zpět ke své práci a William s Andrewem rozehráli partičku šachů.

 

***

 

 „Myslím, že by jim měl někdo vysvětlit, jak vypadá dárkový koš. Z tohohle mi jde mráz po zádech,“ řekl Joshua zatímco si prohlížel zadaní dubnového úkolu.

            Když se dnes ráno vzbudili, ležel na stole v jejich společné místnosti koš plný lahviček s lektvary.  Teď na nich už dobrých pět minut koukali a přemýšleli.

 „Třeba to není úkol. Třeba se prostě nějaká sova spletla a zanesla nám zakázku na ošetřovnu,“ řekl Andrew, který měl před očima vidinu bohaté snídaně.

 „Bradavice si vaří vlastní lektvary,“ řekl Harry a prohlédl několik lahviček.

 „Já mam hlad,“ zanaříkal Joshua a Andrew souhlasně pokýval hlavou.

 „Tak pojďte. Já se na to po snídani podívám. Ne, Emily, ty máš teď jinou práci,“ řekl Harry, když viděl, jak se blondýnka nadechuje.

 „Seš fakt kamarád, Harry,“ řekl Joshua a šestice zamířila k hradu.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

 „Můj pane,“ řekl chraplavým hlasem starý shrbený muž a poklonil se před Temným pánem.

 „Máš to?“ Rudé oči se do muže zabodly, ale on se na rozdíl od smrtijedů nezachvěl.

 „Pochyboval jste?“ Staříkův hlas zněl pobaveně.

 „Gabrieli.“ Tichá výhružka.

            Stařík zakašlal a pak vytáhl z vnitřku hábitu několik stočených pergamenů.

 „Zbytek je na Vás, můj pane.“ Stařík se opět poklonil, otočil se a šouravě se vydal ze dveří pryč.

            Voldemort se za ním díval, dokud mu nezmizel z očí a po té se podíval do pergamenů. Na tváři se mu objevil potěšený úšklebek.

 „Nebýt tvých schopností, Gabrieli, dávno bych tě za tvou drzost zabil,“ zamumlal a síní se rozlehl tichý smích.

 „To staří ti leze na mozek,“ řekl dost na hlas a vrátil se ke čtení pergamenů.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

 

            Bylo slunečné dopoledne. Venku pobíhalo několik dětí a užívalo si jarního sluníčka a tepla. Joshua a William se nechali zlákat kluky ze starších ročníků k baseballu, Andrew s Emily vzali útokem bradavickou knihovnu, přesněji řečeno oddělení s právními a politickými spisy, které ještě nestihli prozkoumat – nenápadně samozřejmě, Abigail si lámala hlavu nad úkolem z přeměňování a Harry bral z košíku jeden lektvar za druhým a psal si jejich názvy. Některé poznal, jiné musel určit pomocí knihy či kouzla.

            Harry opět ledabyle sáhnulo košíku, sevřel jednu lahvičku a podíval se na barvu lektvaru. Ztuhl. Zatřepal lahvičkou, ale nic se nezměnilo. Stříbřitě modré vlákno se v lahvičce líně převalovalo.

 „Asi už to mám,“ řekl Harry a Abigail zvedla hlavu od zadání.

 

***

 „Takže ty lektvary s tím úkolem neměly nic společnýho?“ ptal se Joshua.

 „Ne,“ odpověděl Harry.

 „Tak proč nám je posílaly?“ zeptal se Andrew a položil lahvičku se vzpomínkou na stůl.

 „Zmatení, maskování…já nevím. Možná, že kdyby to dělal někdo, kdo vůbec nerozumí lektvarům, prostě by si myslel, že to je nějaký lektvar,“ řekla Emily.

 „Budeme potřebovat myslánku,“ poznamenal Joshua.

 „Ví někdo, kde ji sehnat?“ zeptala se Abigail, ze stolku popadla jablko a zakousla se do něj.

 „Já,“ řekl Harry a usmál se na ostatní.

 

***

 „To je mi návštěva, pan Potter. Co pro Vás můžu udělat?“ zeptal se Snape a odstoupil ode dveří kabinetu.

 „Dejte mi s tím Potterem pokoj. Poslední dobou to slyším pořád, kamkoliv jdu,“ řekl otráveně Harry a posadil se do prázdné židle před profesorským stolem.

 „Nemůžeš jim to mít za zlé, Harry. Vrátil se jim hrdina,“ řekl Snape, který přešel k tykání, ke kterému došli během jedné z hodin nitrobrany. Posadil se za stůl, poklepal hůlkou na stůl a v okamžiku se tam objevily dva šálky čaje.

 „Jo, ale je to celkem otravný.“

 „Takže, co potřebuješ?“

 „Půjčíš mi svoji myslánku?“

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***

Kolem šestice vířila mlha. Ta se najednou rozestoupila a oni se ocitli na louce ozářené měsíčním světlem. Uprostřed louky byl pařez a na něm seděl podivný mužík – na hnědých kučeravých vlasech měl věnec a na sobě měl jenom krátké kožené kalhoty. Najednou si k ústům přiložil flétničku a loukou se roznesla libá melodie. Z lesa co stál nedaleko vyběhlo několik dívek v barevném šatu – původní víly. Víly, které se nezačlenily do kouzelnické společnost, ale žily tak jako kdysi.

Najednou zvuk ustal a víly se po sobě zmateně podívaly. Muž, co seděl na pařezu najednou zmizel a kolem dívek se začal stahovat kruh temných postav s černými meči. Dvě postavy nerozestoupily a mezi nimi prošla žena. Byla vysoká a bledá, dlouhé černé vlasy jí splývali kolem andělského obličeje s rudými rty a černýma očima. Na sobě mela černý plášť z pod kterého při každém kroku vykoukly tmavě fialové šaty a špička zlatých sandálků. Vypadala tak na dvacet. Žena si víly před sebou prohlédla a potěšeně se usmála.

Sundala si z krku podivný spirálovitý přívěšek, vytáhla zpoza pláště dýku a řízla se do dlaně. Krev pak nechala skanout na přívěšek. Temná tekutina se okamžitě vpila do kovu. Žena vysokým hlasem začala zpívat podivnou píseň cizím jazykem a položila přívěšek na zem. Začalo z něj vycházet světlo a pohltilo všech pět víl. Postavy v kápích zmizely a na louce zůstala jen ona žena. Když se světlo rozplynulo, připnula si přívěšek zpět na krk a podíval se na pět dívek, které vypadaly úplně jinak. Dlouhé vlasy si sice zachovaly svou původní barvu, ale nyní byly rovné a nepohnul s nimi ani ten nejsilnější vítr. Na sobě měly černé šaty podobné tóze s rozparkem na levé noze. Z tváří jim zmizela veškerá barva a jejich oči zčernaly.

Žena se spokojeně usmála, kývla, otočila se a zamířila k lesu. Těch pět ji následovalo bez sebemenšího odporu. Jakmile vešly do lesa, připojili se k nim muži. Byli velmi podobní té ženě. Té se také poklonili a pak zamířili k dívkám. Každý popadl jednu a políbil ji. Pak dvojice zmizely v temné mlze. A žena též.

 

***

 

  Kolem opět zavířila mlha. Najednou se udivená šestice ocitla na jedné z Bradavičkách věží. Na zemi ležely noviny s datem 25. dubna a na hodinách na zdi právě odbyla půlnoc.

 

***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***      ***     

            Šest studentů se vynořilo z myslánky a udiveně se a sebe dívalo. Nechápali co měla ta první část vzpomínky znamenat, ale nějak tušili, že pro splnění úkolu to bude důležité zjistit.

 „Ehm, máte tušení, co byla ta ženská zač?“ vyslovil Joshua konečně otázku, která trápila všechny.

            Všichni zakroutili záporně hlavou. Všichni až na Abigail.

 „Miláčku?“ zeptal se Harry a dotkl se jejího ramene.

 „Já, nejspíš tuším, co je zač, ale… Williame, Joshuo, budu potřebovat vaší pomoc. Andrew s Emily mají práci a Harry by to měl dojít vrátit Snapeovi.“

            Všichni přikývli a za chvilku byla místnost až na dvě osoby sedící u stolu prázdná.

***

            Pozdě večer se opět ona šestice sešla ve společné místnosti. Na Emilině a Andrewově tváři byl spokojený úsměv. Chvíli po obědě poslali Andrewově otci poslední dokumenty týkající se Harryho případu spolu s kontaktem na jednoho kouzelnického právníka. Před chvílí jim chlapcův otec volal a nadšeně jim oznamoval, že vše se vyvíjí skvěle. Harry se při návratu od Snapea potkal se Siriusem. Ten Harryho popadl a než se mladý kouzelník stačil nadát, seděl v kabinetě svého kmotra a poslouchal další zážitky ze Siriusových školních let. A i Abigail a její dva pomocníci vypadali poněkud přepadle, ale Abigail přikývla při příchodu na znamení, že má co hledala.

 „Takže?“ zeptal se Harry a přitáhl si Abigail do náručí.

Abigail otevřela jednu ze dvou knih, kterou přinesla. Tam byla na obrázku vyobrazena žena velmi podobná té ze vzpomínky. Po jejím levém boku stála černooká blondýnka a po pravé muž, podobný tomu ze vzpomínky.

 „Kdysi to byli normální lidé. Žili v době, kdy lidé uctívali více bohů a to i boha smrti. Tohle byli její kněžky a kněží. Nádherní muži a nádherné ženy, kteří žili v chrámu své bohyně a uctívali ji. Po čase se stalo, že mezi tento kult byly přijímány jen jejich děti a nikdo zvenčí nikdy nespatřil chrám zevnitř, pokud se nešel bohyni poklonit.

            Jednoho dne se ve městě, blízko kterého se chrám nacházel, rozšířila smrtelná nemoc. Umírali všichni – mladí, staří, muži, ženy i děti. Když nákaza pominula, dozvěděli se lidé z toho to města, že jiné město či ves postihnuty nebyli a ani nikdo z chrámu se nenakazil. Mysleli si, že kněží proti nim poštvali Smrt. A tak večer, když zrovna kněží slavili zrození smrti, bez které by neexistoval život, vtrhli obyvatelé města do chrámu. Zničili sochy, rozbili okna a zapálili přístřešky kněží.

A pak vtrhli do hlavního chrámu, kde našli všechny kněží. Prý jih bylo třicet- dvanáct žen a osmnáct mužů. Z toho bylo šest dívek ve věku od tří do deseti a osm chlapců v témže věku. Děti ještě nebyly zasvěceni a tak je odvlekli pryč a prodali jako otroky, nebo se jich ujal někdo z města a jal se je převychovat. Avšak těch šest žen a deset mužů zabili. Ženy nejprve znásilnili, a pak jim podřezali hrdlo. Celou dobu se prý modlili ke své bohyni. Muži se nejprve pokusili vzdorovat, ale bylo jich málo. Jejich těla byla zohavena a ti co neumřeli bolestí, byli popraveni. Avšak stejně jako ženy se celou dobu modlili.

Pověst je taková, že když té noci nastala půlnoc, měsíc, který byl v úplňku, zčernal a v lese začali výt vlci. Obyvatelé města prchli, mysleli si, že bohyně, jejíž chrám zneuctili, se jde pomstít. Avšak ráno se vrátili do chrámu, aby pohřbili těla. Nikde však žádné tělo nebylo a ani žádná krev. Avšak další noc město zahalila mlha a z té vystoupili andělé smrti. Ti nahnali všechen lid na náměstí, kde stálo šestnáct postav – šest žen a deset mužů. Byli nádherní a bledí. A byli to ti, které noc předtím zabili. Všichni měli černé oči a černé vlasy, podobné rysy a všichni byli stejně bledí. Chtěli své děti, avšak většina jich byla pryč. A pak se stalo něco podivného. Žena, která byla velekněžkou, ukázala na tři dívky. Andělé ji dívky přivedli a ona je pomocí světla proměnila. Dívky zůstala barva jejich vlasů, ale jejich oči byly stejně černé jako oči jejich stvořitelky. A pak se dvě zhroutily v bolestných křečí a umřely. Přežila jen jedna – ta, která byla obdařena darem magie.

Těchto šestnáct žije věčně. Vybírají si druhy a družky, mění je, aby s nimi mohli počít, ale ti, jakmile vykonají svou práci, umírají.A promění se pouze ti, co v sobě mají magii. Lidé jim říkají děti smrti. A krom tohohle, by měli mít ještě několik schopností. Mezi ty, které jsou známi patří pouze to, že dokáží vyvolat reálnou iluzi a splynout se stíny,“ dovyprávěla Abigail a napila se nabízené vody. Všichni mlčeli a přemýšleli.

 „A ta druhá kniha?“ zeptal se Andrew.

 „Tu nám přinesla knihovnice. Prý by to dělat neměla, ale když už poradila ostatním. Nejspíš se prý v knihovně nevyznáme,“ řekl Joshua a podal Andrewovi druhou knihu.

 „Víly a skřítci Skotska?“

 

***

            Stoupali po schodech Bradavické věže. Díky plánku věděli, že každý tým, dostal jinou místnost a tak se nebáli, že by ještě dnes museli s někým bojovat. Snad jen s tím, co se skrývá ve věži. Když vešel Joshua, který šel jako poslední, zabouchly se dveře a v místnosti se rozhořely pochodně. Šestice tak mohla vidět omráčenou vílu, jak leží na kanapi a uprostřed místnosti stála ona žena ze vzpomínky a všechny si je bedlivě prohlížela.

 „Co jste jí provedla?“ zeptala se Emily, která se jako první odhodlala k nějakému činu a rozešla se k víle.

 „Nic, jenom spí a má upravené vzpomínky. Stejně tak, jako jsem změnila ty v té vzpomínce. Tohle vám měla předat, po jisté zkoušce,“ řekla a hodila překvapenému Joshuovi kožený měšec.

            William se mezitím přemístil k Emily a ujistil ji, že víla je opravdu v pořádku.

 „My dva si musíme promluvit,“ řekla žena a zadívala se Harrymu do očí.

 „Tak mluvte,“ řekl Harry a cítil, jak se k němu Abigail přitiskla.

            Žena po ní šlehla očima a pak je zabodla zpět od těch Harryho.

 „O samotě. Přijď za mnou zítra do lesa,“ řekla.

            Andrew na ni vyslal kouzlo. Odrazila ho a chlapec narazil do zdi. Joshua u něj v mžiku byl a pomáhal mu se postavit.

 „Nevím kam,“ řekl Harry, který si uvědomil, jak je tahle situace vážná.

 „Ukážu ti to,“ zašeptala a Harrymu se v hlavě promítly obrazy.

 „Dobře,“ řekl Harry překvapeně.

 „Přijď včas…“

            Tichý šepot dozněl, svíce zhasly a žena zmizela.  V další chvíli se víla probrala.

 „Ach, vážně jste mi dali zabrat. Co tu ještě děláte? Běžte se vyspat!“

 

***

 „Nejde otevřít, stejně jako ta truhlička,“ řekl Joshua, jakmile dorazili do stanu a on se pokusil měšec otevřít.

 „Nepůjdeš za ní, Harry, že ne?“ zeptala se Abigail.

 „Nic jiného mi asi nezbude,“ řekl Harry a odešel do svého pokoje.

 

***

 „Jak dlouho to bude ještě trvat?“

 „Už jen pár dní, můj pane.“

            Voldemort spokojeně přikývl.

 „Nezapomeňte na svůj slib, pane,“ připomněl se po chvíli stařík.

 „Neboj se Gabrieli. Jakmile padne obrana Bradavic, jsi volný a můžeš se vrátit tam, odkud jsi přišel.“

 

***

 

 „Takže?“ zeptal se Harry a podíval se na Emily.

 „No, tvoji rodiče zemřeli a opatrovníci, které ti vybral Brumbál, které zastupoval tvého kmotra, se tě vzdali. Tím na tebe tvůj kmotr ztratil veškerý nárok a ty jsi mohl být adoptován bez rizika, že by mohl kdokoliv požadovat tvé navrácení do své péče. Mohli by sice říct, že Brumbál nebyl v právu, aby jednal za Blacka, ale on o tebe oficiálně nepožádal a pokud není v závěti tvých rodičů, že si výslovně přejí, aby se o tebe staral on, jsi Nerton, ať už se jim to líbí nebo ne. A pokud to tam je, tak Brumbál spáchal zločin. Věděl, že je Black nevinný a začal pracovat okamžitě na propuštění z vězení, ale i v takovém případě neměl právo tě dát do cizí péče, ale měl si tě nechat u sebe jako Blackův zástupce.“

 „Takže myslíš, že mám šanci obstát?“ zeptal se Harry.

 „Můj táta nad tím strávil s tím kouzelníkem spoustu hodin, Harry. A pochybuješ snad o mém otce?“ zeptal se Andrew.

 „Takže teď už jenom musím poslat Starostolci žádost o otevření mého případu?“ zeptal se Harry.

 „Už se stalo,“ řekla Abigail a políbila Harryho.

 

***

 „Nechoď tam, Harry,“ prosila ho Abigail večer.

 „Musím. Vrátím se brzy,“ řekl Harry a políbil ji na čelo. Pak vyšel ven a vydal se cestou, kterou mu ta žena ukázala v hlavě.

 

***

            Byl na mýtině. Svítil sem svit úplňku, ale kolem byla mlha. Uprostřed byl pařez. Harry se na něj po chvíli váhání posadil. Najednou se mlha rozplynula a ze stínů stromů vyšlo šestnáct postav. Deset mužů oblečených do černých kalhot a černých plášťů, pod kterými měli nahou hruď a šest žen. Pět jich mělo černé šaty a přes ramena přehozený černý plášť. Poslední žena – ta ze vzpomínky a z věže – měla tmavě fialové šaty.

 „Přišel jsi,“ řekla a rozpřáhla ruce ve vítajícím gestu.

            Podél mýtiny se rozhořely pochodně. Kousek od nich se objevil kamenný stůl plný číší a misek s jídlem a židle. Patnáct dětí smrti se tam rozešlo. Jejich velekněžka se vydala k Harrymu.

 „Měl jsem pocit, jako kdyby jste mi nedala jinou šanci,“ řekl Harry a postavil se.

 „Kdepak, měl jsi možnost volby a ty jsi zvolil,“ řekla a posadila se do dřevěného křesla, které se na mýtině najednou objevilo.

 „A co to znamená?“

 „Posaď se Harry. A tykej mi,“ vyzvala ho.

 „Netykám nikomu, koho neznám.“

 „Ach, moje chyba. Jmenuji se Seilen,“ řekla se smíchem a vedle ní se objevilo druhé křeslo a Harry se posadil.

 „Řekni, Harry, víš kdo jsem.“

            Harry přikývl a po vybídnutí Seilen řekl všechno, co věděl. Ta ho po celou dobu poslouchala a přikyvovala si pro sebe.

 „To, co ti ta maličká řekla, je pravda. Ale my máme víc schopností, Harry. Dokážeme také zničit duši, jako ti lidé před lety zničili naše těla.“

 „A proč by mě to mělo zajímat?“ zeptal se Harry a Seilen se na něj zkoumavě podívala.

 „Víš co je to viteál, Harry?“ zeptala se Seilen a přijala od jedné ženy dva poháry. Jeden podala Harrymu.

 „Ne,“ odpověděl popravdě Harry a čekal.

 „Viteál je, můj drahý, kousek tvé duše, který skryješ – do předmětu nebo do živého tvora. Je velmi těžké ho zničit. Je to velmi stará magie. Avšak podstatou viteálu je, že brání samotné smrti, aby přestřihla tvou niť života. Voldemort si jich vytvořil celkem sedm a to jeden neplánovaně. Trvalo by ti velmi dlouho, než by jsi je všechny našel a zničil. A čas se ti krátí,“ řekla Seilen a usrkla z pohárku.

 „A proč myslíš, že s ním chci bojovat?“ zeptal se a Seilen se rozesmála.

 „Máš to napsané v osudu. Ty sám jsi viteál – ten neplánovaný. A ten samozvaný Pán zla tě bude chtít zničit, ať už proti němu pozvedneš hůlku nebo ne.“

 „Já jsem viteál?“ zeptal se asi po deseti minutách šokem ztuhlý Harry.

 „Ano, a my je můžeme zničit – všechny. A pomůžeme ti při poslední bitvě,“ řekla Seilen a zvědavě se na Harryho podívala   

            Harry se podíval ženě naproti sobě do očí. A při tom si prohlédl i její tvář. Nechápal, jak se tak mladá žena, téměř ještě dívka mohla stát velekněžkou.

 „V čem je háček?“ zeptal se Harry a ona se na něj udiveně podívala.

 „Neříkej mi, že to uděláte prostě jen tak,“ řekl Harry, aby vysvětlil svou předchozí otázku.

 „Máš pravdu, něco chtít budu. Tebe.“

 „Co prosím?“ vykoktal Harry po chvíli, kdy se vzpamatoval.

 „Podívej se, kolik nás je, Harry. Když si vybereme druha a proměníme ho, zemře, jakmile dojde ke splynutí. Nikdo milování s námi nepřežije,“ řekla smutně a rozhlédla se po lidech, kteří je nyní v tichosti sledovali.

 „Tak potom nechápu…“

 „Ty jsi jiný, Harry. Smrt tě políbila, ale navrátila tě Životu, svému protějšku, svému druhovi. Ani my nesloužili pouze Smrti. Ženy ano, ale muži sloužili Životu, milenci naší paní. Není pravda, že při té nemoci nikdo neumřel, umřeli všichni staří a zbyli jsme jen my. Velekněz i velekněžka zemřeli též na nemoc a já byla nejstarší žena, která přežila. Té noci to bylo dvacet dva let, co jsme přišla na svět a proběhlo mé zasvěcení. Druhého dne mělo dojít k zasvěcení Altra. Když jsem se pokusili o zasvěcení později, již se nám to nepovedlo. Smrt měla svou velekněžku a tak nám svou mocí vdechla sílu, ale Život byl ztracen. Ty jsi předurčen stát se veleknězem, Harry. S tvou pomocí najdeme náš domov, oni si budou moci nají družky a druhy, přivést na svět děti, které po naplnění své úlohy zde, se připojí mezi anděly života a smrti. Budou dohlížet na život a na smrt, stejně tak jako my.“

 „Já, můžu…můžu chvíli přemýšlet?“ zeptal se Harry a pohlédl na Seilen.

 „Samozřejmě. Jestli se chceš projít, řekni Daolovi a Toresovi, ať tě doprovodí, ale je důležité, abys se rozmyslel ještě dnes.“  řekla Seilen a na to se dva muži oddělili od skupinky a zamířili k nim.

 „Při rituálu přijímáme nové jméno. Ženy si vybírají ze jmen andělů naší matky, muži ze jmen andělů našeho otce,“ vysvětlila mu s úsměvem Seilen, když viděla jeho udivený výraz. Harry přikývl vydal se na kraj mýtiny se dvěma stíny v patách.

            Asi za hodinu se Harry vrátil. Seilen seděla na dřevěném křesle obklopená kněžkami a o kousek dál je pozorovali kněží. Harry se jen tak zastavil a díval se. Začínal mít dojem, že ztrácí vládu nad vlastním životem.

            Přemýšlel o sobě a o Abigail. O tom, co k ní cítí. Měl ji rád, hodně rád, možná ji dokonce miloval, ale… Byli mladí. Jeho otec mu jednou dal radu, aby si hned nezačal představovat svou první přítelkyni, jako matku svých dětí. Řekl mu, že první láska je velká a plná citů, ale po čase zmizí a i když z ní vždycky něco zbyde, ta pravá čeká jinde. Ale mělo tohle být to jinde?A co se stane, když to přijme? Co pak? Smrt, věčný život…

            V mysli se mu objevila další otázka – opravdu by to bez nich nezvládnul? Sice ho Brumbál štve, ale je pravda, že když ten dědek něco chce, jde za tím tvrdě. Možná by je stihli najít a zničit dřív než e Voldemortovi nějakým zázrakem podaří dostat do Bradavic. Ale byl by schopen někoho obětovat, jen aby žil svobodně? Ne. A může on obětovat svou svobodu, svůj život za zničení hrozby v podobě Voldemorta? Hořce se usmál a posadil se na kraji mýtiny k jednomu stromu. Může? Musí.

            Myslel si, že ho minulost nedožene. Že před ní prostě zabouchne dveře a bude žít jako Harry Nerton. Jednou mu jejich učitelka věštění řekla, že každý má svůj osud přesně daný. Může jít po několika cestách, ale cíl je vždy tentýž.

            Zvedl se a pomalu šel k Seilen. Ta, když si ho všimla, k němu zvedla hlavu, usmála se a naklonila hlavu na stranu.

 „Rozhodl jsi se?“

 „Přijímám,“ řekl Harry a cítil jak se tím definitivním rozhodnutím kus jeho srdce odlomil.

            Seilen přikývla a chytila ho za ruku. Kolem nich se rozprostřela temná mlha. Když zmizela, stáli před nějakým domem na kamenném nádvoříčku. Harry si nestačil dům ani pořádně prohlédnout zvenku, když byl vtáhnout dovnitř. Najednou stáli v zahradě pod malým altánkem. Mezi kamennými sloupy byla natažena bílá látka, která se třepotala ve větru. Uvnitř  byla na kamenné nízká velká postel plná malých polštářků různých barev.

 „Lehni si,“ přikázala mu Seilen.

            Harry se zul a podle pokynu si lehnul. Seilen se k němu sklonila a přitiskla mu jednu ruku na čelo a druhou na srdce. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Pak otevřela víčka a zabodla černé oči bez bělma do Harryho smaragdových očí.

            Harry měl pocit, jako kdyby padal. A pak se nad ním uzavřela tma.  

***

            Harry otevřel oči a posadil se. Stále ležel na té posteli v altánku, ale byl tu sám. Posadil se a dotkl se podlahy bosými chodidly. Kamenná podlaha byla kupodivu a teplá a tak Harry nechal boty na zemi, odhrnul jednu část látkové zástěny a vešel do zahrady. Vydal se po kamenném chodníčku, na kterém stál a za chvíli se ocitl u kamenného zdiva, které stálo na kraji  útesu, stejně tak jako celý dům. Obloha byla jasná, plná hvězd a měsíční světlo halilo do stříbrného kabátce údolí, které se nacházelo pod útesem a jezero uprostřed se změnilo na stříbrný peníz.

 „Jak se cítíš?“ zeptala se Seilen a on se polekaně otočil.

 „Neslyšel jsem tě,“ řekl zcela jasnou věc a ona se usmála.

 „Líbí se ti tu?“ zeptala se a on přikývl. Došla až k němu a stoupla si vedle něj.

 „Kde to jsme?“ zeptal se Harry a sledoval, jak k jezeru doběhli dva hnědáci, aby se napili.

 „Někdo tomu říká Ráj, někdo Eden a někdo Olymp. Je to místo, kde se narodili Bohové. Jiný svět, než je ten lidský. Čas tu nemá žádný význam,“ odpověděla udivenému Harrymu.

 „A ten dům?“ zeptal se.

 „Patří nám. Původně jsme se po naší smrti měli stát anděly a pomáhat při zrození a při smrti. Jenže…my zemřeli dřív, než se stačil naplnit náš úděl. Smrt a Život, nemůžou být všude. Vlastně by se o nich dalo říct, že jenom sedí ve své pracovně, ale u narození a smrti jsou andělé. Ale ani ti nemohou rozhodovat o duši těch co zemřeli. Ještě před námi se duše musela vyznat ze svých činů. Duše nelžou, ale nedokážeš si představit, jak dlouho to trvalo. A pak jsem se objevili mi s naší schopností rozhodovat o duších. Když k nám přijde duše, vidíme, jestli je dobrá, zlá nebo jestli se má znovu narodit. To je náš úděl, stát na rozcestí a třídit duše. Kvůli tomu nám říkají spravedliví, ale občas děláme i něco jiného.

            Je to celkem nudné a tak se střídáme. Ale to brzy poznáš sám. Dnes jsme si vypůjčili pár andělů od naší paní, ale od zítřka je to opět jenom naše práce.

            Pojď, je pozdě, musíme se vrátit,“ řekla Seilen s povzdechem, chytila ho za ruku a zmizely v mlze.

***

 „Přijď zase zítra Harry. Bude nov. Vezmeme tě do našeho domu a budeš přijat mezi služebníky Života. Ještě tě stihneme přijmout v daném věku. Na velekněze budeš zasvěcen až ve svých pětadvaceti. Zničíme viteály a pomůžeme ti při bitvě. Zatím se měj, Harry. A dávej na sebe pozor,“ rozloučila se s ním Seilen a s ostatními zmizela v mlze.

10.04.2011 18:38:59
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one