Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Takže tady máte první dvě kapitolky (Tu druhou přidám za chvíli) z těch slíbených. Doufám, že se bude líbit.

Uběhly už dva roky od té doby, co si Nertonovi odvezli Harryho ze sirotčince a on nedávno oslavil své desáté narozeniny. Chodil do jedné základní školy v nedalekém městě, na život na farmě si zvykl a byl si jistý, že by ho za nic nevyměnil. A vůbec mu nevadilo, že musel dělat všechny, práce, které po něm Alex nebo Sharyn vyžadovali.

 „Harry, běž honem odvést koně do stáje a ujisti se, že jsou dveře pořádně zavřené. Já jdu zahnat ovce,“ křikl Alex a vyběhl ven, kde se však musel prát se silným větrem.

            Harry se v rychlosti oblékl a vyběhl ven, kde se stahovala černá mračna a silný vítr nebezpečně lomcoval se železnou stříškou malého přístřešku, který Alex postavil místo garáže. Harry se rozběhl k výběhu kde neklidně pobíhali koně, zatímco Alex vyháněl pomocí dvou psů – pointera Montyho a australské kelpie Lisy – ovce z té druhé. Právě procházel kolem přístřešku, když vítr konečně dosáhl svého a železná stříška odlétla od budovy a přímo k Alexovi.

 „Alexi, pozor,“ zakřičel Harry a rozběhl se k němu.

            Sharyn, která to celé viděla z okna poplašeně vyběhla na přední verandu a Alex se ohlédl za výkřikem. Harry pocítil bezmoc. Nechtěl, aby se Alexovi něco stalo a v tu chvíli se probudila jeho moc, která od té příhody s jeho předešlým opatrovníkem odpočívala, a z jeho natažené ruku vylétnul modrý paprsek, který střechu odhodil úplně na opačnou stranu, než letěla a tam také zůstala ležet. V té chvíli všichni ztuhli. Alex nechápal, co se stalo. Harry si se zájmem prohlížel své ruce, neboť tohle se mu stalo již po druhé a on to opravdu nechápal. Dokáže to i někdo jiný? Jediná Sharyn věděla co to znamená. A nějak podvědomě tušila, že nikdo kromě ní neví, co se stalo.

 „Jste v pořádku?“ zeptala se, když jí vše došlo a se starostí v očích pohlédla na oblohu.

 „Jo, jen nechápu co se stalo,“ řekl Alex a podíval se na Harryho.

 „Já taky ne,“ zamumlal provinile.

 „Ale já asi ano,“ řekla potichu Sharyn a když se na ni upřeli dva zvědavé páry očí, povzdychla si.

 „Postarejte se o zvířata, já vám zatím uvařím čaj,“ řekla a vrátila se do domu.

            Harry s Alexem se po sobě podívali a s pokrčením ramen se vrátili do práce.

 

***

 

 „Co to teda bylo?“ zeptal se zvědavě Harry, když seděl v kuchyni za stolem a upíjel citrónový čaj.

 „Vím, Harry, že to bude znít trochu šíleně, ale ty jsi nejspíš kouzelník. Ne, nepřerušuj mě. Kdysi, když jsem byla ještě malá, se mi povedlo něco podobné a několik dní na to, se tu objevil jeden pán, který mi vysvětlil, že to co se mi stalo, bylo uvolnění mojí magické energie, ale že nepůjdu studovat do školy kde bych se naučila čarovat, protože nemám tolik magické síly, kolik bych měla mít. A jak to tak vypadá, tak někdo z tvých předků byl kouzelník. Možná rodiče, možná někdo jiný,“ řekla jemně a odhrnula chlapci ofinu vlasů a světlo lamp tak dopadlo na klikatou jizvu, kterou měl chlapec na čele.

 „Ale chci, abys věděl, že na tom, jak tě mám ráda to nic nemění. Tedy alespoň u mě,“ řekla a podívala se na svého muže.

 „U mě také ne. Jen mě zaráží, že jsi mi o tom neřekla dřív,“ řekl Alex a objal Sharyn kolem ramen.

 „Takže budu chodit na nějakou školu pro kouzelníky?“ zeptal se zadumaně Harry.

 „To nevím, broučku,“ odpověděla mu a pozvala ho do svého objetí.  

            Obrázek dokonalé, spokojené a milující rodiny. To by teď viděl každý, kdo by sem zavítal.

***

 

            Harry seděl na verandě a drbal za ušima Lisy, která spokojeně mručela a díval se do zapadajícího slunce. Léto se blížilo ke konci. Zbývaly poslední dva týdny a jeho zajímalo, kdy se tu objeví někdo, kdo mu řekne, že je kouzelník. Tedy – jestli se objeví. Je možné, že je na tom stejně jako Sharon a oni se nějak dozvěděli, že už o tom ví, tak sem možná nechtějí nikoho posílat.

            Na jednu stranu z téhle myšlenky byl smutný. Tolik se mu totiž líbila představa, že by dokázal kouzlit a teď si připouštěl, že možná toho není schopný. A možná by dokázal i něco zjistit o svých rodičích, aby věděl, kdo doopravdy je, ale na tomhle mu tolik nezáleželo. Alex a Sharon byli ti nejlepší rodiče, jaké si mohl přát.

            A na druhou stranu byl šťastný. Nebude muset opustit Sharon s Alexem, koně, Lisy s Montym a své přátele.

 „Harry, večeře.“

            Harry se pro sebe usmál a vydal se do domu, odkud se linula vůně zapékaných těstovin. Alex seděl u stolu a vypisoval si vše, co má zítra koupit v obchodě a občas se zeptal, na co to budou potřebovat. Sharon mu na jeho otázky trpělivě odpovídala a diktovala mu další věci a mezitím ještě dělala poslední úpravy.

 „Prostřeš?“ zeptala se Harryho a aniž by čekala na odpověď, opláchla několik kousků nádobí.

            Harry nejprve poklidil stůl a pak prostřel. Sharon zkontrolovala Alexovi seznam, zda napsal opravdu všechno a pak začala nandávat jídlo.

            Když Harry ten den usínal, usínal s úsměvem. Ať už je kouzelník a nebo ne, věděl, že Alex se Sharon budou stát vždy při něm. A jemu samotnému se odtud nechtělo. Přetočil se na bok a nechal se ukolébat do říše snů.

 

***

 

 „Jak to myslíte, Brumbále, že nevíte, kde je?“ ptal se bezmozně černovlasý muž s pohublou tváří.

 „Je mi to líto, Siriusi. Jakmile jsem se dozvěděl, že se ministr konečně odhodlal tě vyslechnout, doufal  jsem že tě pustí a chtěl jsem pro Harryho dojít, protože mi bylo jasné, že ho budeš chtít k sobě. Jenže jeho příbuzní už vtom domě nebydleli a sousedé nám řekli, že se skoro před devíti lety odstěhovali. Nevíme kam. Je mi to opravdu líto,“ řekl starý muž a pohlédl na ostatní v místnosti.

 „A to ho nikdo nehledal?“ položil znovu otázku Sirius.

 „Samozřejmě že hledali, Tichošlápku, ale vypadá to, jako by se do země propadnul,“ řekl muž s bronzovými vlasy, ve kterých se objevovali stříbrné prameny a to i přes to, že muži nebylo víc jak třicet.

 „Ale já ho najdu. Vím, Brumbále, že jsem vám právě slíbil, že budu učit Obranu proti černé magii, a to hodlám dodržet, ale v každé volné chvíli budu hledat Harryho, protože jsem Jamesovi s Lily slíbil, že se o něj postarám,“ prohlásil a v bouřkových očích se mu zatřpytily slzy.

            V místnosti nastalo ticho.

 „To bylo dojemné, Blacku,“ řekl otráveně muž s mastnými vlasy a skobovitým nosem.

 „Buď zticha, Srabusi,“ zavrčel na odpověď Sirius.

 „Jinak co? Proměníš se ve psa a začneš výt? Možná by jste si o úplňku mohli dát s Lupinem duet,“ pronesl sarkasticky Severu Snape.

 

***

 

 „Harry? Tak mi jedem. Buď tu hodný a nezapomeň krmit,“ připomínala druhý den ráno chlapci Sharon.

 „Jasně, neboj,“ řekl v odpověď Harry a andělsky se usmál.

 „Žádný vylomeniny mladej, jinak uvidíš,“ varoval ho Alex a nastoupil do auta.

 „Tss, jako kdybych já mohl něco provést,“ řekl dotčeně mladík.

            Alex mu ještě na dálku pohrozil a vyjel ze dvorku. Harry se podíval na oba psy, kteří dřímali na verandě a nechali si kožíšek vyhřívat sluníčkem. S myšlenkou, že jim nijak moc nevadí, že snídani dostanou o něco později se vydal do stájí, aby se podíval, jak to vypadá tam.

08.05.2009 00:13:31
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one