Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Vánoce

Ano, tak jsem zpět. A musím vám říct, že mi tnehle odpočinek pomohl. Když jsem psala tuhle kapitolu, zjistila jsem, že se do toho, narozdíl od dřívějška, nemusím nutit. Prostě to šlo přímo a krásně bez zaškobrtnutí. Doufejme, že to tak bude i nadále.
Jistě si teď položíte otázku, zda sr tu ještě tenhle týden něco objeví. Odpověď: Nevím. Dostála jsem totiž svému slovu a znovu si pročetla Dh, zda mě něco nenapadne a hádejte, co se stalo. Napadlo, ale má to háček - musela bych kus přepsat a když už bych se do toho pustila, začala bych od začátku. Jestli někdo nechápe, jak to můžu udělat, nevím, jak bych vám to vysvětlila. Já se taky dřív pozastavovala nad tím, proč někdo přepisuje povídku, která je perfektní (Ne že by Dh byl), ale když jsem se  v té situaci ocitla, pochopila jsem to. Takže, uvidím, co během týdne ještě stvořím a buď se tu něco objeví v týdnu a nebo až v neděli.
No, trošičku jsem se rozpovídala, takže...ať se vám kapitolka líbí, omlouvám se za chyby či vynechaná slova - holt rychleš přemýšlím, než píšu a i když to po sobě čtu, nenajdu to, věřte mi, je to dokázaný. A za každý komentářek budu vděčná.

 

            První prosincové ráno všechny přivítalo zahalené do sněhu. Prváci radostně vískali a jen málokdo odolal pokochat se tou krásou před snídaní. Několik studentů z pozvaných škol vběhlo do síně a vyklepávalo si sníh z vlasů. Harry, Joshua, William a Andrew nebyli výjimkou. Abigail s Emily kráčely v dostatečném odstupu za nimi a tiše si povídaly.

            V polovině snídaně Brumbál vstal a vyžádal si pozornost. K velké radosti studentů se rozhodl prodloužit vánoční prázdniny, takže studenti měli ve škole setrvat pouze do čtrnáctého prosince a pak mohli odjet domů k rodině. Všichni, až na studenty, kteří se účastnili soutěže. Několik jich nespokojeně bručelo a závidělo svým přátel.m, kteří mohli odjet domů. A studenti se rozhodli si prodlouženého volna užít a tak nebylo divu, když se patnáctého u snídaně sešli pouze ti, co se účastnili soutěže.

 „Vždycky je tu na Vánoce takhle prázdno?“ zeptal se Harry blondýna, který se posadil vedle něho.

 „Ne, většinou tu několik lidí zůstává, ale tenhle rok, když ředitel prodloužil prázdniny, mají víc času, kterého můžou využít,“ odpověděl Draco a převzal si od sovy noviny.

 „Nechápu, proč jsme tu museli zůstat. Měla jsem jet s rodiči lyžovat,“ zabrblala nějaká černovláska z vyššího ročníku a její hnědovlasá společnice pokývala hlavou na souhlas.

 „Co je dneska v plánu?“ zeptal se Joshua a hodil po Andrewovi kuličku hroznového vína, který mu to s radostí oplatil.

 „Dejte pokoj, chováte se jako malí,“ okřikla je Abigail, když se k nim přidal i Harry s Williamem.

 „Měli jsme z ní udělat sněhuláka. Zkazí všechnu srandu,“ zabručel potichu William A Emily, která ho slyšela, do něj dloubla loktem.

 „Hele, Em, máme nějak omezenej pohyb po hradě?“ zeptal se po chvíli Joshua a blondýnka zavrtěla hlavou.

 „Tak je to jasný,“ řekl Joshua s úsměvem, tlesknul a s úsměvem přes celou tvář začal snídat.

            Po chvíli proud jeho myšlenek odhadli i ostatní. Kluci nasadili stejně potěšený výraz a dívky se jim to jaly vymlouvat.

 „Bude sranda Em. Prostě to tu prolezeme, sem tam uděláme nějakou pastičku, urazíme pár obrazů, pokecáme s duchama…“

 „…a dostanete se do maléru. Já vím,“ dokončila Andrewův projev Abigail.

 „No, když půjdete s námi, můžete nás kontrolovat a do žádného problému se nedostaneme,“ řekl Harry a ostatní mu přitakali.

            Dalších patnáct minut se neslo v duchu přesvědčování. Zatímco kluci, přesvědčovali dívky, aby s nimi vyrazily na prohlídku hradu, holky zase přesvědčovaly kluky, že to není správné. Nikdo z nich si samozřejmě nevšimnul, že se jejich rozhovorem baví celý stůl, u kterého v době prázdnin seděli všichni, a že již stačili upoutat pozornost učitelů.

 „Ale jestli kvůli vám budeme mít problémy,“ řekla s povzdechem Abigail a ostatní jí odměnili úsměvem.

 „Bude to skvělý. Jako v druháku,“ řekl William a byl odměněn varovnými pohledy.

            Dosnídali v tichosti. Pak s co nejnevinnějšími pohledy vstali a zamířili pryč ze síně. Jakmile se ocitli na místě, kam nebylo z Velké síně vidět, rozběhli se po schodech a po nějaké době se díky pohyblivému schodišti dostali až do nejvyšších pater hradu.

 

***Mezitím ve velké síni***

 

Chvilku po tom, co se těch šest vypařilo, do velké síně vešlo několik lidí s úsměvem na tváři. Jakmile je studenti uviděli, zachmuřené výrazy jim z tváří zmizely a nahradily je úsměvy. Někteří se ke svým rodičům rozeběhli, jiní k nim zamířili s nečitelným výraz a elegantním krokem. Za chvilku se chumel rodičů začal rozcházet. Někteří zamířili ke stolu, jiní na kolej nebo do svého pokoje. A pak tam zůstalo deset zmatených rodičů.

Brumbál si jich ihned všiml, ale nebyl sám. Sophii Clempsinová vstala a vydala se k nim, v závěsu s Charlesem Dertnem a Brumbál je samozřejmě ihned následoval. Sírius se podíval na Remuse a v další chvíli se ke skupince připojili i oni.

 „...a toto jsou Nertonovi,“ dokončila ředitelka Clempsinová právě představování.

 „Velice nás těší,“ řekla sympatická hnědovláska zavěšená do usměvavého blondýna.

 „Ach, Siriusi, Remus… Toto je profesor Black a profesor Lupin. A toto jsou Lernsonovi,“ drobná hnědovláska se na oba Bradavické profesory usmála, pohladila svého malého synka po hlavě. Její plešatý manžel si je bedlivě prohlédl a pak se také usmál. „Dormensnovi.“ Abigailinina matka byla baculatá špinavá blondýnka s milou tváří, kterou láskyplně objímal černovlasý snědý muž. „Terlonsnovi.“ Williamova matka byla zase úplným opakem paní Dormensnové – vysoká hubená zrzka, kterou její hnědovlasý manžel objímal kolem pasu a sem tam rukou přejel po vystouplém bříšku. „Brenslenovi.“ Paní Brenslenová měla blonďaté vlasy spletené do dvou copů a na očích měla brýle s fialovými obroučky. Pan Brendlem byl nap první pohled příjemný muž – měl špinavě blonďaté vlasy, lehce vystouplé bříško a dolíček na bradě. „A konečně Nertonovi.“ 

            Chvíli jim zabraly společenské fráze a dotazy, ale nakonec se paní Terlonsnová zeptala na svého syna.

 „Nejspíš budou ve svém pokoji. Viděl jsem je, jak šli odtud,“ řekl Sírius, ale než se stačili nějak domluvit, vyrušil je dívčí hlas.

 „Ano, slečno Grangerová?“ zeptal se Brumbál a zahleděl se na dívku, která se odpojila od svých rodičů, kteří nyní čekali u vstupu do velké síně.

 „Zaslechla jsem vás. Nechtěla jsem poslouchat, ale… No, chtěla jsem vám ušetřit cestu, protože těch šest určitě neopustilo hrad,“ řekla po chvíli nervózní dívka.

 „Ano?“ zeptal se zvědavě Brumbál a pobídl ji, aby pokračovala.

 „No, oni říkali, že by po snídani prohledali hrad,“ zformulovala dívka svou odpověď.

 „Děkuji, slečno Grangerová. Užijte si to s rodiči.“

            Dívka přikývla a odběhla za rodiči. Brumbál se otočil k rodičům šesti studentů BAČK. A ve všech obličejích viděl to samé – děs a omluvy.

 „Pověřím skřítky, aby je našli a odvedli je do ředitelny. Můžeme tam na ně počkat,“ řekl Brumbál a v doprovodu dvou ředitelů a tří učitelů zamířilo deset rodičů do ředitelny v neblahé předtuše.

 

***

            Šestice dusíc smích prchala, až konečně narazila na jednu prázdnou učebnu, kde se zamkla a v bezpečí diskrétního kouzla se rozesmála.

 „Viděli jste ten jeho výraz?“ ptal se se smíchem Andrew.

 „Myslíte, že přijde na to, že mu v těch zabavených věcech něco chybí?“

 „No, podle toho, co jsem slyšel, nemusíš mít strach, Emily. Do týdne tam těch věcí bude dvakrát tolik,“ uklidnil ji William.

 „Jste blázni. Víte, že je tohle zločin,“ ptala se rozesmátá Abigail.

 „No, když to vezmeš kolem a kolem, tak to krádež není,“ obhajoval jejich jednání Joshua.

 „Tak to mi teda vysvětli,“ pobídla ho černovláska.

 „No, on ty věci taky ukradl, když to tak vezmeš. Polovina těch věcí tam, patří lidem, co na tuhle školu už nechodí. Takže, to vlastně nikomu nepatří a jejich původní majitelé…“

 „Zmlkni brácha,“ zarazila ho Emily a všichni se rozesmáli nanovo.

            Když se konečně uklidnili, vrhli se ke krabici s věcmi, které „neukradli“ ve školníkově kabinetu. Bylo tam několik petard, které si okamžitě přivlastnil Andrew, růžová chlupatá kulička, která drze komentovala všechno, co člověk v její přítomnosti řekl, několik kouzelných myšek – myši, které vypadají jako opravdově, ale když se je pokusíte zabít, rozmnoží se, dva tenisáky, do půlky plnou lahvičku s klouzajícím lektvarem, kouzelný létající talíř, dva pytlíčky svědivého prášku a pak velký prázdný pergamen.*

 „Co to je?“ zeptala se Abigail, když viděla, jak si Harry pergamen zvědavě prohlíží.

 „Nemám tušení, ale obyčejný pergamen to asi nebude, ne?“ zeptal se Harry a podal ho dívce.

 „Hm… Můžeme se podívat po nějakých odhalovacích zaklínadlech, ale nevím jestli to bude fungovat. Pokud to vyrobil nějaký student, určitě si to proti tomuhle pojistil,“ řekla černovláska a vrátila ho Harrymu.

 „A nešlo by na něj použít nějaké kouzlo, co by ti ukázalo, jaké kouzlo na ně bylo naposledy použito?“ zeptal se Andrew.

 „To je dobrý nápad. Můžeme to zkusit,“ přitakal Harry, složil pergamen a strčil si ho do kapsy.

 „Co myslíte? Nebyl by to skvělý dárek pro Clempsinovou?“ zeptal se Joshua a ukázal na růžové klubíčko.

 „To  víš že jo! Celá nakřivo ztvrdnou u nějaký babinzny.“

 „Dej jí k tomu věnování a myslím, že budeš její nejoblíbenější student,“ řekl zcela vážně Harry a v dalším momentu se znovu rozesmáli.

            Najednou se v učebně objevil skřítek, že se mají dostavit do ředitelny. Těch šest zbledlo a v obavách se po sobě podívalo.

 „Až příště přijdete s něčím takovým, jděte beze mě,“ syčela na ně skrz zuby Abigail, zatímco skládali zbytek věcí do krabice, ve které je přinesly a tu následně zmenšili.

 „Přece nebudeš trhat partu,“ řekl Joshua.

 „A neříkej, že jsi se nebavila,“ doplnil ho Harry a spiklenecky na dívku mrkl. Ta na něj chvíli hleděla, pak si povzdechla, chytila ho za ruku a vydala se ze dveří. Zkoprnělý Harry  ji následoval a zbylá čtyrka se po sobě překvapeně podívala.

 „Oni spolu něco mají?“ zeptala se Emily a vyšla na chodbu.

 „Neměla bys to vědět ty? Ty jsi přece Abiina kamarádka,“ řekl jí na to její bratr.

 „A vy jste Harryho kamarádi,“ opověděla a zrychlila, aby ty dva dohnala.

            Pomalu vyšli po schodech a zamířili do ředitelny. Emily lehce zaklepala a po vyzvání vstoupili. Když spatřili v ředitelně své rodiče, zůstali stát jako opaření. Podívali se po sobě s obavami v očích, Abigail pustila Harryho ruku a trochu od něj odstoupila. Pak všichni jako jeden muž nasadili masku nevinnosti a otočili se se zmateným výrazem v očích na své rodiče. Ti se po sobě také podívali – s povzdechem a s jasnou předtuchou.

 „Mami, tati, co tu děláte?“ prolomila nastalé ticho jako první Emily.

 „Pozval jsem rodiče soutěžících na vánoční prázdniny do Bradavic. Byli jste jediní, co při jejich příchodu chyběli, tak jsem pro vás poslal domácího skřítka, zatímco jsem na vás počkali tady,“ odpověděl Brumbál a v očích se mu zablýsklo, když uviděl, jak si šestice oddechla.

 „Tak, co jste provedli?“ zeptal se pan Terlons.

            Šestice se okamžitě začala bránit, obviňovat své rodiče z podezřívavosti a tvářila se dotčeně. A možná by jim to i vyšlo, kdyby se do ředitelny se supěním nepřiřítil Filch a stěžoval si řediteli, že se mu někdo vloupal do kabinetu.

 „My nic,“ řekl slabým hláskem Andrew, když Filch odešel a na ně se upřely zraky všech přítomných.

 „Jistě, a to, že jste byli jediný co chyběli ve Velké síni, je náhoda,“ řekla ironicky paní Brenslenová, omluvila se řediteli, a spolu s manžel a dětmi opustila ředitelnu, aby si se svými ratolestmi mohli promluvit. Trest měl určit Brumbál a byl ujištěn, že se mu děti podřídí.

            Postupně ředitelnu opustili i ostatní rodiče. Jediný kdo tam zůstal byl ředitel, Black, Lupin a Nertonovi, které Brumbál požádal, aby tu ještě chvíli zůstali.

 „Harry něco provedl?“ zeptala se Sharyn a pohlédla a svého syna.

 „Ne, nic co by se neočekávalo od chlapce v jeho věku. A také neprovedl nic, co y jsme neočekávali, vzhledem k tomu, kdo je jeho otec,“ odpověděl Brumbál a Alex se Sharyn se po sobě zmateně podívali.

 „Jak to myslíte?“ zeptal se Alex.

 „Harry je v kouzelnickém světě známý, velmi známý. Nevím, zda jste o tom věděli, ale Harry Nerotn je ve skutečnosti Harry Potter a…“

 „A jak už jsem Vám řekl, nic to nemění,“ skočil mu do řeči Harry.

 „Co se děje? Co to znamená?“ ptala se zmatená Sharyn a těkala pohledem ze svého syna na ředitele této školy a zpět.

 „Je skvělé, jak jste Harryho vychovali a nepochybuji o tom, že vám na něm záleží, ale pro celý kouzelnický svět je nyní důležité, aby Harry zůstal tady a přijal svůj osud,“ řekl s milým úsměvem Brumbál.

 „Vždyť Harry tu bude až do léta, ne? Kvůli té soutěži,“ řekl zmateně Alex.

 „Ano, ale já měl na mysli delší pobyt. Neříkám na pořád. Jakmile by splnit co má, mohl by se vrátit k vám,“ uvedl svá slova na pravou míru ředitel a usrkl si čaje.

 „A co je tedy jeho úkolem?“ zeptala se Sharyn, která pevně svírala synovu ruku na znamení, že se ho dobrovolně nevzdá.

 „Víte je tu něco, co neví téměř nikdo. Je to důvod, proč byli Harryho rodiče napadnuti a proč máš tu jizvu. Ještě před narozením byla vyslovena věštba, která tě určila jako toho, v jehož moci je porazit pána zla. Lord Voldemort se o ní doslechl a chtěl tě zabít a tak se tě zbavit. Tvá matka se za tebe však obětovala a proto, místo aby ti kletba smrti zabila, ti způsobila tuto jizvu. Dali jsme tě na opatrování k tvým příbuzným, než se situace uklidní, aby si tě k sobě mohl vzít tvůj kmotr, ale tvoje teta tě dala do dětského domova. Ale teď jsi tady a…“

 „A v podstatě na tom nezáleží. Jakmile tahle soutěž skončí vrátím se domů,“ řekl Harry a všechny pohledy v místnosti se na něj upřely.

 „Ale ta věštba,..“ začal Brumbál, ale byl opět přerušen.

 „Věštba získává na důležitosti pouze tehdy, pokud se rozhodnete jí věřit,“ odpověděl Harry a slabý obrys pírka na svém zápěstí cítil nyní víc než kdy jindy.

 „Nemůžete děti posílat do války,“ přerušil Alex Brumbálův monolog o Harryho důležitosti.

 „Myslím, že by bylo lepší jít,“ řekla Sharyn, rozloučila se s Brumbálem i se dvěma profesory a spolu se svým manželem a Harrym zamířila pryč.

            Po jejich odchodu ovládlo na chvíli ředitelnu ticho.

 „Co budeme dělat Brumbále? Slíbil jsem Jamesovi, že se o Harryho postarám, kdyby se s ním a s Lily něco stalo. A teď, když jsem ho konečně našel, nemám šanci ho ani poznat a ani naději, že bych o, jakmile skončí škola, ještě někdy viděl,“ ptal se zoufale Sírius a myslel na svého nejlepšího přítele.

 „Nějak se to vyřeší, Siriusi. Vezmeš si trest s Harrym?“ zeptal se. Dědic Blacků přikývl a s posledním Pobertou opustil ředitelnu.

            Jakmile se za nimi zabouchly dveře, rozdělil těm zbylým pěti tresty a pak se pustil do dlouhého oficiálního dopisu. Hodlal využít všech svých známostí a všech prostředků, jen aby tu Harryho udržel.

 

***

 „Máme nový přírůstek,“ informoval Alex Harryho o tom, co je nového doma. K rozhovoru v ředitelně se nevraceli. Harry je ujistil, že tu nehodlá po skončení soutěže zůstat, a že se věci nějak vyřeší i bez něj.

 „Vážně?“ ptal se zvědavě Harry.

 „Tvoje matka přitáhla domů další štěně.“

 „Když ono bylo tak roztomilé. A bylo tam úplně samo,“ hájila se Sharyn.

 „Jak dlouho tu zůstanete?“ ptal se Harry. Věděl, že tu rodiče smí zůstat celé vánoční prázdniny, ale také věděl, že se Alex bude chtít co nejdříve vrátit ke zvířatům. Zvlášť pokud byla jedna klisna březí.

 „Zůstaneme do Štědrého dne a domů se vracíme a Boží hod. Dernils, co se nám mezitím stará o farmu, pojede za dcerou. A poblíž není nikdo další, kdo by se mohl starat o mojí i Dernilsovu farmu,“ odpověděl Alex a Harry přikývnul.

 

***

            Harry se vracel pozdě v noci z trestu s profesorem Blackem a Lupinem. Opět měl trest s těmito dvěmi. Tentokrát třídil a opravoval staré složky studentů. Dělal to už týden a nepochyboval, že mu to další týden zabere. A za čtyři dny jeho rodiče odjíždějí. Bylo mu to líto a zdálo se, že s nimi strávil tak málo času. Každý den po obědě totiž chodil za profesorem Snapeem kvůli nitrobraně a po večeři měl trest.

            Jak se tak blížil ke stanu, napadlo ho, kdy dostanou prosincový úkol. Měsíc byl již skoro za nimi a oni stále nevěděli, co je jejich úkolem. Jiné ročníky už to měly většinou za sebou, ale ten jejich pořád nic. Ptal se dokonce i Draca, ale ten jen pokrčil rameny a řekl, že se to nějak vyřeší.

 

***

            Bylo 25. prosince a studenti se právě se svými rodiči vraceli z oběda. Harry a ostatní se ve Velké síni rozloučili s těmi svými rodiči a ti se po tom díky přenášedlu dostali domů. Původně měli odejít pouze Harryho rodiče, ale těch zbylých osm se nakonec dohodlo, že bude lepší, když odejdou všichni, aby se Harry necítil opuštěně. A Harryho kamarádi mu za to děkovali. Milovali své rodiče, ale po skoro dvou týdnech jejich neustálé přítomnosti jim lezli už trošičku na nervy. Avšak jakmile se jejich rodiče přenesli, vědělo těch šest, že již za pár dní se jim opět bude stýskat.

            Všech šest po malé sněhové bitce zamířilo do společenské místnosti jejich ročníku s úmyslem si trochu užít nabyté svobody a toho, že se zbavili rodičovského dozoru, když si všimli dřevěné krabice na stole.

 „Co to je?“ zeptal se Joshua. Ostatní jen pokrčili rameny a tak vytáhl hůlku a klepl na bednu. Ta se rozložila a těch šest zůstalo zírat na sněhově bílé dračí mládě, které na první pohled spokoje spalo.

 „Drak?“ zeptala se trochu nejistě Abigail.

 „To je Lední drak nebo sem u tak říká Arktický, podle toho, že tam žije. Jsou strašně vzácní, protože ve vyšších teplotách umírají. A jejich oheň je velmi zvláštní. Normálně od ohně něco chytí, ale jeho oheň funguje tak, že cokoliv rozehřeje, ale nespálí. Kdybys ho použil na zamrzloé jezero pokryté dřevem, se dřevem by se nic nestalo, ala voda by roztála ,“ vychrlil ze sebe William a užasle se na mládě díval.

 „Co myslíte, že s ním máme dělat?“ zeptala se Emily a vzala do ruky skleněnou baňku se stříbrným víčkem, která byla postavena za dračí hlavičkou.

 „No, nejspíš máme získat jeho oheň, ale to bude dost těžké,“ řekl William a prohlížel si mládě. Pak zamířil na jedno křeslo a během chvíle zněj bylo něco jako akvárko –velká skleněná krychle věc horní stěny a jedna boční stěna měla pouze několik centimetrů. Dvakrát nad ní mávnul hůlkou a pak ostatní vybídl, aby přinesli co nejvíc sněhu. Tam pak vložili dračí mládě.

 „Proč bude těžké od něj získat ten oheň?“ zeptal se Harry a nechal zmizet kbelíky, ve kterých nosili sníh.

 „Když si na něj sáhneš, zjistíš že hrozně hřeje. A to není správné, jejich tělesná teplota se pohybuje v minusových teplotách. Nedá se přesně určit kolik, neboť se přizpůsobují, ale jejich nejvyšší normální teplota je 0°C. A tohle je o hodně víc. Aby mohl chrlit oheň. Musí mít nejprve svoji obvyklou teplotu. Možná mu ten sníh pomůže, ale nejlepší by bylo podívat se do nějaké knihy,“ řekl William a začal provádět několik kouzel na zjištění tělesných funkcí u zvířat, která se naučil ve škole.

 „Dobře, Harry, já, Emily a Joshua se po něčem podíváme. Vy na něj zatím dávejte pozor,“ řekla Abigail a zamířila do knihovny. A ti tři ji následovali.

 

***

            Za dva dny našli řešení. Dračí mládě trpěl něčím, co se podobalo chřipce. Byl příliš dlouhou dobu v teple a to mu rozházelo organismus. Stačilo ho udržovat v zimě, dostatečně ho krmit syrovým masem a každý den do něj dostat lahvičku lektvaru, který měl urychlit jeho léčení. Tyrkysově modrý lektvar se Harrymu povedl až na druhý pokus, ale nakonec uspěl. A dráče den ode dne vypadalo lépe a jeho teplota klesala.

            Byl zrovna Silvestr a hodinu před půlnocí si místní učitel péče o kouzelné tvory, měl dráče od všech týmů vyzvednout a předat je pověřeným pracovníkům, kteří se postarají o to, aby se draci dostali domů. A naše šestka stále neměla tolik potřebný oheň. William seděl na zemi a blbnul s dráčetem a v tom se to stalo. Dráče vzlétlo, otevřelo tlamičku a z té vyšel namodralý plamen. Všichni v první chvíli zůstali na svých místech stát jako opaření. Jako první se vzpamatoval Andrew, kouzlem vznesl baňku a dolevitoval ji do proudu ohně. Okamžitě se jím začala plnit. Když dráče kleslo na zem, vyčarovala Emily na hrdlo baňky kryt.

 „A máme to,“ řekla Emily a ostatní přikývli. Chvíli na to se William i s dráčetem vydal ven, aby ho předal Hagridovi.

          

   

 

*Vím, vím. Původně ho ukradli dvojčata, ale v téhle povídce prostě zůstal u Filche.     

01.03.2011 17:22:20
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one