Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Druhý úkol

Omlouvám se, že to přidávám až teď, ale přes všechen shon - nákupem dárků počíneje, zdobením cukroví a vánočním úklidem konče - jsem nějak neměla čas. No a teĎ jsem si ke všemu podala ruku se žehličkou a několik hodin jsem byla jednoruká -au, nikomu to nepřeju. No nic, ať se kapitolka líbí a kdyby se mi to zítra náhodou nepovedlo, avšak doufám, že se mi to povede, tak šťastný a veselý.

Září se pomalu přehouplo v říjen. Teploty se ochladily, pršelo stále častěji a k tomu naši mladí kouzelníci a čarodějky dostali nový úkol. Jednoho odpoledne se objevila sova s přenášedlem. Jakmile se ho jeden z nich dotknul – v našem případě to byl zvědavý a hlavně znuděný Joshua – všech šest to přeneslo na palouček obehnaný hradbou ze živého plotu. Po chvíli se vedle nich objevily i jejich hůlky a stříbrné klubíčko.

 „Co tu jako máme dělat?“ zeptala se asi po pěti minutách Emily a hrála si s hůlkou.

            Jako kdyby jí někdo chtěl dát odpověď, se najednou na jednom místě živé hradby začaly keře rozestupovat. Všichni udělali krok vpřed a vzápětí opět couvli, když se ve vzduchu začal formovat hořící nápis.

 

Ty, jenž vejdeš dál,

nepomysli, že by ses jen chvíli bál.

I přes to co uvidíš,

jakmile couvneš, ustoupíš,

vysokou cenu zaplatíš.

Ještě jednu radu ti dám –

vchod i východ stejné jest

a jen stříbro přelstí lest.

Hledej to, co obyčejně vypadá

a nejmenší obrana na to je vydaná.

 

 „Ehm, cože?“ zeptal se Andrew, když dočetl a poškrábal se ve vlasech.

 „Vždyť je to jasný,“ řekla Emily a protočila oči.

 „Vážně, tak mi to vysvětli,“ řekl Andrew a zvědavě se na dívku podíval.

 „Jakmile vejdeš, nesmíš podlehnou strachu. Nejspíš to nebude procházka růžovým sadem, ale nesmíš utíkat – prostě ukázat zbabělost. To s tím stříbrem – řekla bych, že se to pojí k tomu klubíčku. Nejspíš to bude něco jako labyrint, ale má jenom jeden vchod a zároveň východ. No a po chvíli se ti bude zdát, že je to všude stejný, takže tady uvážeme jeden konec klubíčka a budeme ho odvíjet. Pak v pohodě najdeme cestu zpátky. No a nevím, co přesně máme hledat, ale myslím, že až to najdeme, bude to jasný,“ dokončila Emily a podívala se na pět zaražených osob.

 „Co je?“ zeptala se nevinně a kolem útlého stromku uvázala jeden konec klubíčka.

 „Tak jdeme,“ zamumlal Andrew a vstoupil jako první. Za ním následovala Abigail, Harry, Emily, William a Joshua s klubíčkem, které mu Emily předala, šel jako poslední.

 „Fajn, kam teď?“ zeptal se Andrew, když se před ním objevily tři cesty.

            Harry použil kouzlo na určení směru – paprsek, který jim měl ukázat správnou cestu se rozdělil na tři a každý proplul jednou cestou.

 „Asi je top jedno,“ řekl po chvíli Andrew a zamířil k té prostřední.

 „Proč myslíš, že by jsem měli jít tam tudy?“ zeptala se ho Emily.

 „No, zlatá střední cesta, ne?“ napověděl jí Joshua, předal Andrejovi klubíčko a vydal se jako první prostředkem. Ostatní ho následovali.

            Několikrát zabočili – vlevo i vpravo. A pak to tu najednou bylo – pocit, že je někdo sleduje. Na dalším rozcestí zastavili. Kousek od nich praskla větvička. Okamžitě se rozestavili do kruhu tak, že se navzájem kryli a hůlky měli v pohotovosti.

 „Hlavně žádný strach, hlavně žádný strach,“ opakovala si Emily jako nějakou mantru, než na ni Abigail sykla, ať je zticha.

            A pak se to stalo. Z každé uličky začalo něco vycházet. Bylo to vysoké a vrčelo to. Když se ta „zvířata“ dostala blíž, rozpoznali v nich vlky. Akorát, že to bylo větší než vlci, ale vlkodlaci to nebyli.

 „Co to je?“ zeptal se Joshua.

 „Nemám tušení,“ odpověděl mu Harry a pevněji sevřel hůlku.

 „Co by vám udělalo, kdyby jste si občas udělali úkoly sami?“ zeptala se Abigail, aniž by odtrhla zrak od zvířat.

 „Ty víš, co to je?“ zeptal se Harry.

 „Samozřejmě. Měli jsem na úkol minulý týden,“ odpověděla Emily.

 „A co to teda je?“ zeptal se William, aniž by z očí spustil přibližující se vlky.

 „Jsou to potomci vlků a vlkodlaků,“ odpověděla Emily.

 „Cože? Jak se tyhle dva druhy mohli no spářit? K ZEMI!“ zakřičel Joshua a použil na jednoho z vlků, který se právě připravoval ke skoku, stříbrnou kletbu. Zvíře sice na chvilku zastavila a ono zakňučelo, ale v další chvíli se začalo přibližovat znovu.

 „Budu potřebovat vaší pomoc,“ řekl Harry a v rychlosti je seznámil s plánem.

            V další chvíli vlci prchali před ohnivými koulemi.

 „Jak jsi to věděl? Máte klubíčko?“ zeptal se William a pomohl Emily na nohy. Při tom si všimnul škrábance na její paži.

 „Všechny zvířata se bojí ohně,“ odpověděl Harry. A ptal se, jestli jsou všichni v pořádku.

 „Mám ho,“ odpověděl na druhou otázku Andrew.

            Byli připraveni pokračovat, když se na místě, kde ještě před chvílí stáli, se objevilo ohniště, džbánek s vodou, která se sama doplňovala, chléb, několik jablek, dek a vzkaz, že pro dnešek mají zůstat zde. Uposlechli.

 „Musíme si rozdělit hlídky,“ řekl Andrew, chvíli před tím, než se Emily zavrtala pod jednu deku.

 „Vezmu si s Joshuou první,“ řekl William a podíval se po zmíněném chlapci. Ten souhlasně přikývl.

 „Za dvě hodiny vzbuďte mě a Andrewa a my pak vzbudíme holky. Pak budeme pokračovat,“ řekl Harry a podíval se, jestli s ním ostatní souhlasí. Souhlasili.

            Moc toho dohromady nenaspali, ale i ta trocha jim pomohla doplnit energii. Po probuzení – nevěděli jestli je den nebo noc, neboť v labyrintu bylo stále šero – pokračovali. Avšak krom klubíčka s sebou nyní nesli i džbánek s vodou a kus chleba, který jim zbyl.

            Cesta nebyla příjemná. Stále měli pocit, že je někdo sleduje a nejednou se museli vypořádá s bubákem, salamandry, malými dráčky nebo různými zaklínadly. Po dvou dalších odpočincích, se před nimi otevřelo čtvercové prostranství, které bylo plné vody. Vedl přes ní most a na druhé straně byl vchod dál do labyrintu.

 „Tak pojďme, už mě to tu přestává bavit,“ řekl Joshua a vydal se k dřevěnému mostu. Jakmile na něj však vstoupil vynořily se z vody postavy. Měly mrtvolně bledé tváře, dlouhé tmavé vlasy a prázdně oči. Kostnatýma rukama ho chytaly za nohy a snažily se ho stáhnout do vody. Jen za pomoci kluků se dostal v pořádku zpět na břeh. Jakmile stál na zemi, zmizely.

 „Co to bylo?“ zeptal se udýchaně a snažil se potlačit děs, který se ho zmocňoval.

            Místo odpovědi se mu dostalo hrobového mlčení. Všichni přemýšleli, jak se dostat před vodu, aniž by museli projít přes lávku. Vyzkoušeli několik kouzel – nadnášecí, vykouzlili trampolínu a zvětšením jejího účinku se pokoušeli dostat přes, ale bez úspěchu. V letu je něco zarazilo a odhodilo zpět, a při jakémkoliv jiném kouzle se opět vynořily ony postavy a sápaly se po nich.

 „A co se zkusit vrátit?“ zeptal se William a zamačkával si bouli, která se mu začala růst na čele.

 „Musí tu být způsob,“ říkal si pro sebe Harry a pochodoval sem a tam.

 „A co to vzít přes vodu?“ zeptala se Emily a všichni se na ni podívali.

 „Nejsi ty blondýna?“ zeptal se Andrew a protočil oči. Ostatní mu přizvukovali.

 „Ne, počkejte, možná má pravdu,“ řekl Harry a vydal se k vodě.

 „Harry, neblbni,“ snažil se ho zastavit Joshua a rychle vstával, aby přítele zastavil.

            To už však Harry stál ve vodě. Ostatní se po něm v rychlosti vrhli a tahali ho zpět a pak si toho všimly. Ony postavy se sice objevili a pozorovali je, ale nic se nestalo.

 „Tak jdeme,“ řekl Harry a vkročil znovu do vody. Ostatní ho trochu zdráhavě následovali.

            Jakmile vstoupily na břeh, voda zmizela. Najednou tady byl čtvercový palouk pokrytý zelenou trávou.

 „Ten, co tohle vymyslel, byl asi úplně padlej na hlavu,“ mumlal si pro sebe Andrew, zatímco sušil své oblečení.

 „Ta voda a ten chleba jsou k ničemu,“ řekla Abigail a džbánek a promoklý kus chleba položila na zem. Okamžitě zmizely.

 „Musíme jít dál,“ řekl William a po přikývnutí ostatních, se vydal na cestu jako první.

            Po mnoho hodinách chůze a jednom boji s podivnými tvory, kteří vypadali jako přerostlé kobylky a kolem nich se vznášel fialový opar, se dostaly před troje schody. Každé schodiště se skládalo přesně z šesti schodů a na jejich konci byl podstavec.

            Uprostřed ležely na kamenném podstavci dvě ruličky pergamenů se zlatou pečetí, která visela přes roh podstavce a pohupovala se ve větru. Na podstavci po levé straně leželo šest oválných černých kamenů a na posledním stříbrná třpytivá látka. Před každým schodištěm stály dvě sochy – vlevo dva hadi, uprostřed dva minotauři a vpravo dva velcí pavouci.

 „A kam teda teď?“ zeptal se Joshua a podíval se na ostatní.

 „Přemýšlejte! Máme hledat to, co vypadá obyčejně a co nejméně hlídané,“ řekla Emily a udělala dva kroky vpřed k prostředním schodům. Najednou sochy ožily. Jakmile zase couvla, znehybněly.

 „Takže ta látka,“ řekl Andrew a chystal se tam vydat, ale zarazila ho Abigail.

 „Ta tedy rozhodně obyčejně nevypadá,“ trvala na svém dívka.

            Všichni pohlédli na kameny.

 „Ale ti hadi,“ řekl William a ztěžka polkl.

 „Jsou jen přerostlé ještěrky,“ řekla Abigail a vydala se k levým schodům. Ostatní ji urychleně následovali.

            Hadi ožili. Byli opravdu obrovští. Kmitaly jazyky a syčely.

 „Podívej ssse na ni,“ ozvalo se od prvního hada.

 „Mladá. Chutná,“ řekl druhý.

 „Ne,“ vykřikl Harry a ostatní se na něj překvapeně podívali.

 „Ty jsi hadí jazyk?“ zeptal se překvapeně Joshua, ale Harry ho nevnímal. Upíral svůj pohled na hady, kteří ho nyní zaraženě pozorovali.

 „Proč ne, mladý pane?“ ptal se ten první.

 „Je moje,“ odpověděl Harry a trochu se podivoval nad tím, že si povídá s hady. Pak střelil pohledem po Abi, asi by jí měl vysvětlit, jak to myslel, aby se na něj nenaštvala. Ta však vypadala velmi překvapeně a udiveně, ale po vzteku nebo zlobě nebylo v jejím obličeji nebo očích ani památky.

 „Je to tvá družka?““ zeptal se znovu ten první a Harry přikývnul.

 „Omlouváme ssse pane, ale dossstali jsssme rozkaz hlídat a nikoho nahoru nepussstit,“ řekl ten druhý a pomalu se vlnil blíž k Harrymu.

 „Takže musssíme bojovat?“ zeptal se Harry a připravoval se na útok.

 „Nesssmíme pussstit hloupé ssstudenty, ale o hadím jazyku nepadlo ani ssslovo,“ řekl ten druhý a spolu s tím prvním uvolnili Harrymu cestu.

            Harry vkročil na první schod a první had se zeptal: „A ossstatní sssníssst můžeme?“ Harry zavrtěl nesouhlasně hlavou a pokračoval.

 „Jenom hadí jazyk, holčičko,“ ozvalo se za Harrym a on se rychle otočil. Emily právě couvala před vztyčeným hadem.

 „Hned jsem zpátky,“ řekl Harry a rychle zdolal chody.

            Vzal do ruky první kámen a všiml si, že uprostřed, je něco vyrytého. Přejel po tom prstem, ale nerozeznal to. Dolehl k němu křik. Rychle popadl ostatní kameny, dal si je do kapes a utíkal dolů.

 „Děkuji,“ kývnul na hady.

            Pak se vzdálil a ostatní ho následovali. Hadi opět zkameněli.

 „Ty jsi hadí jazyk! Proč jsi nám to neřekl?“ ptal se Andrew.

 „Hadí jazyk?“ ptal se zmateně Harry.

 „No já na ty hady nesyčel,“ odpověděl mu Adrew a protočil oči.

 „Nevěděl jsem to,“ řekl Harry a těkal pohledem z jednoho na druhého.

 „Je fajn, že jsme s nimi nemuseli bojovat,“ řekl William a ostatní se rozesmáli. Moc dobře věděli, jakou z nich má jejich přítel fobii.

 „Vydáme se nazpět?“ zeptala se Abigail a ostatní přikývli.

 „Nevěděl jsem to,“ řekl polohlasně Harry a Abigail mu s úsměvem stiskla ruku.

 „Pojď, ať se konečně můžeme vyspat,“ řekla a jako první se vydala na cestu přičemž smotávala klubíčku. Harry šel vedle ní, odhodlán ji chránit.

 

            Jakmile se dostali na onu mýtinku, čekalo na ně opět přenášedlo. Dotkli se ho a ocitly se ve Velké síni. Všichni se na ně překvapeně podívali. Pak se někteří vrátili k jídlu nebo si začali šeptat. Prvotní plán byl se umýt a pořádně se vyspat. Teď, když viděli plné stoly jídla, se na to, jestli jsou špinaví nebo ne, vykašlali a vrhli se na jídlo. Několik lidí se od nich odsunulo a znechuceně nakrčili nos. Nikdo z těch šesti si nich si jich však nevšímal.

            Po vydatném jídle se odebrali do stanu. Každý si dopřál dlouhou sprchu a pak se na chvíli sešli u Harryho v ložnici, kde její obyvatel zatím vyložil na stůl kameny.

 „Něco na nich je,“ řekl Harry a jazyk se mu pletl.

 „Hm,“ odpověděla Abigail a zívla.

 „Necháme to na zítra,“ rozhodl William a odploužil se k sobě. Ostatní ho postupně následovali. Harrymu se celou noc zdálo  hadech, kteří s ním mluví. A jejich rozhovory se mu ani trochu nelíbili.  

 

 

23.12.2010 21:28:17
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one