Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Školní trest a jeho následky

Po hóóóóhně dlouhé době je tu ještě kapotolka k Tajemství. Příště se vrhneme na další úkol.

Andrew s Harrym přesně za minutu osm klepali na dveře profesora Lupina. Lupin otevřel dveře a vyšel na chodbu. Spolu s ním z jeho kabinetu vyšel i Black a pobaveně se na oba zhluboka oddechující mladíky se zardělými tvářemi díval.

 „Copak?“ zeptal se zvědavě.

 „Jenom malá procházka,“ zamumlal Harry a narážel na Andrejova slova.

            Druhý chlapec protočil oči a strčil do svého přítele loktem.

 „Takže pane Lernsone, na Vás čeká Filch před slavnostní síní. Je potřeba přeleštit tu spoustu pohárů. A vy pane Nertone nám pomůžete v knihovně,“ sdělil jim náplň trestu Remus.

 „Proč? To je tak nefér,“ zabědoval nahlas Andrew a Harry se začal pochechtávat.

 „Ber to z tý lepší stránky. Můžeš se pak vytahovat, jak to umíš s leštěnou,“ řekl s vážnou tváří Harry, ale při pohledu na výraz, který se usadil na Andrejově obličeji se rozesmál.

 „Ha ha, vážně vtipný,“ odsekl Andrew a zamířil ke slavnostní síni.

 „Tak pojď.“ Sírius kývl na svého potenciálního kmotřence a zamířili do knihovny.

            Harryho trest nebylo v podstatě nic těžkého. Do knihovny přišly nové knihy a bylo potřeba je zařadit. A tak Harry přebíral knihy od dvou profesorů a odnášel je, kam mu řekli.

 „Slyšel jsem, že jsi prý adoptovaný,“ nadhodil Sírius, když přilepoval štítky na několik knih.

 „Jo,“ odpověděl Harry a zastrčil jednu knihu do regálu.

 „Víš něco o svých pravých rodičích?“ zeptal se Sírius s nadějí, že o tom bude chlapec mluvit.

 „Ne. Moje matka se o mě nemohla postarat a tak mě nechala u dveří dětského domova,“ odpověděl Harry a odnesl další kupičku knih.

            Pak se ozvala hlasitá rána. Remus se Siriusem se po sobě podívali a rychle se vydali k místu, odkud hluk vyšel. Harry ležel na zemi. Kousek od jeho nohou se povaloval žebřík, který se používal, když jste potřebovali umístit nebo vyndat knihy z vysokých polic, a kolem něj se povalovala spousta knih. Sírius se k němu vrhnul a všiml si, že šátek, který má chlapec na hlavě je nasáklý krví.

 „Vypadá to, že to nikdo pěkně dlouho nekontroloval. To dřevo je ztrouchnivělé,“ řekl s údivem Remus. Čekal by, že se o tohle někdo stará, aby se nic takového nestalo.

 „Musí na ošetřovnu, Remusi,“ řekl Sirius a popadl chlapce.

 „Počkej, madame Pomfreyová je teď ve štábu. Erikovi se ta rána zanítila a ona se na něj šla podívat,“ řekl vlkodlak zvěromágovi.

 „Tak pro ni dojdi!“

            A tak zatímco se Remus nejbližším krbem vydal na ústředí Fénixova řádu, Sírius pokračoval na ošetřovnu. Tam položil chlapce na jedno lůžko a opatrně mu sundal černý šátek, který Harry začal běžně nosit, z hlavy. Odsunul mu ofinu z čela a při pohledu na jizvu ve tvaru blesku se pousmál a cítil, jak se mu do očí derou slzy.

 „Neboj se, Harry, všechno bude v pořádku,“ zamumlal potichu a uhnul ošetřovatelce, která se vřítila na ošetřovnu jako uragán.

            Když se Harry probral, byla ošetřovna plná lidí. Krom jeho přátel a učitelů, tu byl ještě ředitel Bradavic, profesorové Lupin, Black a Snape a ještě několik lidí, které v životě neviděl.

 „Harry, konečně,“ křikla Abigail, jakmile si všimla, že chlapec otevřel oči a vrhla se k němu. Ostatní jeho spolužáci jí následovali.

 „Co se stalo?“ zeptal se zmateně Harry. Poslední, co si pamatoval bylo, jak rovná knihy v horní polici a pak pád do prázdna.

 „Ten žebřík už někdo pořádně dlouhou dobu nekontroloval a ty si měl takovou smůlu, že prasknul zrovna pod tebou,“ osvětlila mu situaci Emily.

 „Teď jsem celkem rád za ty poháry,“ řekl s úsměvem Andrew, který byl rád, že až na otřes mozku jeho příteli nic není.

 „A kdo si tu stěžoval na nepřízeň osudu?“ zeptal se pobaveně Harry a napil se dýňového džusu.

 „Proč je tady tolik lidí?“ zeptal se šeptem Harry Williama, když pokládal sklenici.

 „Jo, tak to netuším, ale ty lidi mleli něco o Harry Potterovi, víš toho kluka co porazil Voldemorta,“ osvětlil mu situaci William.

            Vzhledem k tomu, že pocházeli z Ameriky, kam Voldemort nikdy nezamířil, nebáli se vyslovovat jeho jméno nahlas a celkově o téhle situaci věděli celkem málo.

 „A co to má společného se mnou?“ optal se znovu Harry.

 „No, oni si myslí, že jsi to ty,“ odpověděla po chvíli ticha Abigail.

 „Cože? Proč?“ zeptal se udivený Harry a těkal pohledem z přátel na dospělé kouzelníky.

            Odpovědí mu bylo pokrčení ramen. Harry smířlivě pokýval hlavou a doufal, že mu to osvětlí někdo z dospělých.

            Po chvíli byli ředitelka spolu s učitelem z Bostonské akademie požádáni, aby odešli z ošetřovny. Ještě si vyměnili s Brumbálem několik slov a pak opravdu odešli. Když však podobný požadavek vznesli na jeho spolužáky, narazili na odpor.

 „Zbláznili jste se? Vážně si myslíte, že ho s vámi necháme o samotě?“ zeptala se jich Emily a vzpurně pohodila vlasy.

 „Možná by jsi mohl, Harry, svým přátelům říct, aby odešli. Potřebujeme si s tebou promluvit.“ Zkusil Brumbál zmanipulovat Harryho.

 „No..“ Harry se sice nadechl k odpovědi, ale nebyla mu dána příležitost cokoliv říct.

 „Mlč. Tvojí mámě jsme slíbili, že na tebe dáme pozor, jako jsi to ty slíbil těm našim. Pokud tu je něco, co ti chtějí říct, pochybuji, že je to něco, co by jsme nemohli slyšet, protože, Harry, pět minut po tom, co by odešli by jsi nám to stejně řekl. Takhle si ušetříš práci,“ řekla Abigail.

 „Máš pravdu a kdybys mě nechala domluvit, řekl bych to samé,“ řekl jí s úsměvem Harry, chytil jí za ruku a donutil ji, aby se posadila.

            Brumbál se na skupinku Američanů, kteří se pohodlně usadili kolem Harryho na posteli a pak ostatním vyčaroval pohodlná křesla. Propletl prsty na rukou a přemýšlel. Nevěděl, kde začít. Měl to sice připravené, ale domníval se, že bude mluvit pouze s Harrym.

 „Nevím, kde začít,“ pronesl potichu Brumbál, ale všichni ho ve ztichlé ošetřovně slyšeli.

 „Co třeba tím, proč si myslíte, že náš Harry je váš Harry Potter?“ zeptal se Joshua.

 „Nemyslíme si to, víme to,“ zareagoval na jeho otázku podivný muž s dřevěnou nohou a skleněným okem.

 „A to protože…?“ Tentokrát byl Harry ten první, kdo otevřel pusu a vyslovil otázku.

 „Vaše jizva a když jste byl v bezvědomí, použili jsme lektvar na zjištění rodokmenu,“ odpověděl opět ten samý muž.

            Do místnosti vešla ošetřovatelka a vnutila Harrymu nějaký lektvar. Když ho spolknul, prohlédla ho a řekla, že může jít, ale dva dny vyhýbá sportům, při kterých by se mohl uhodit do hlavy. Harry přikývl, použil na svůj šátek čistící kouzlo a přivázal si ho na hlavu.

 „Pochybuji, že fakt, že použít tenhle lektvar bez souhlasu osoby, jejíž krev k tomu použijete, je nezákonné, je pro Vás nějak důležitý. Ale ať už ta jizva nebo moje krev dokazuje cokoliv, jsem Harry Nerton. A teď, pokud nás omluvíte, máme ještě nějakou práci,“ řekl Harry a kývl na ostatní.

            Nikdo je nezadržel. Sírius se sice zvedal a vypadalo to, že chce svému kmotřenci něco říct, ale Remus ho chytil za ruku a zavrtěl hlavou.

 „Nevypadal jsi moc překvapeně, když ti řekli, co jim ten lektvar ukázal,“ poznamenal Andrew, když opustili hrad.

 „Věděl jsem to. Když jsme se ho učili, napadlo mě, že bych tak mohl zjistit kdo jsou moji praví rodiče. Ne, abych se k nim vrátil. Jen jsem chtěl vědět, komu jsem se na rodil a odkud pocházím,“ vysvětlil jim Harry.

 „Proč jsi nám to neřekl?“ zeptala se Emily.

 „Nezáleží na tom, jaké jméno jsem měl, když jsem se narodil, nebo ano? Myslíš, že by to něco změnilo?“ zeptal se, posadil se pod košatý dub u jezera a zahleděl se na nebe plné hvězd.

 „Ne, asi ne, máš pravdu, ale mohl jsi nám to říct,“ řekla Abigail, která se posadila vedle něj a stiskla mu ruku.

 „Já vím,“ přitakal Harry a usmál se na ní.

            Ostatní se se šibalským úsměvem vytratili a nechali ty dva sedět na břehu jezera.

 „Měla jsem strach,“ řekla Abigail a podívala se na nebe.

 „Proč?“ zeptal se Harry s úsměvem a objal ji kolem ramen.

 „Andrew přiběhl, že prý jsi na ošetřovně a že tam viděl jít hrozně moc lidí. Bála jsem se, že se ti stalo něco vážného,“ řekla a stulila se mu na hrudi.

 „Já vím, že jsem říkal, že mě ty knížky jednou zabijou, ale nemělas mě brát tak vážně, víš?“ řekl Harry s úsměvem.

            Abigail se na něj zamračeně podívala a lehce ho uhodila pěstí do ramene.

 „Šašku,“ zamumlala pak, když se opět pohodlně uložila na Harryho hrudi a spokojeně poslouchala tlukot jeho srdce.  

   

08.08.2010 20:34:31
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one