Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Výměna
Tak, počítač beží jak má, všechno funguje a tady máte další kapitolku. Ať se líbí, omlouvám se za chyby.

William, který byl nejblíže, po mapě sáhnul a donesl ji k ostatním. Chvíli na ni hleděli a pak Andrew poznamenal : „To je přece ten Zákazaný les, co je tady u Bradavic.“

 „Zapovězený,“ opravila ho unaveně Emily.

 „Tak jdeme, ať to máme z krku,“ řekl Harry a začal se pomalu zvedat.

 „Tak to teda ne. Máme pořád týden času a ty a Emily si musíte odpočinout,“ ozvala se Abigail a zatlačila Harryho zpět do postele.

 „Abi, má pravdu,“ přisvědčil Joshua.

            Emily se za pomoci svého bratra zvedla a nechala se odvést k sobě do pokoje. William a Adrewem ty dva následovali, takže v pokoji s Harrym zůstala jen Abigail. Harry po ní hodil trochu vyčítavým pohledem, ale dívka se na něj je n usmála a posadila se na postel vedle něho.

 „Neblázni, Harry. Ty i Emily musíte být hrozně unavení. Máme čas a není třeba spěchat. Můžeme jít zítra,“ domlouvala mu.

            Pak se zvedla s úmyslem, že půjde, ale Harry jí chytil za ruku.

 „Děkuju,“ řekl.

            Abigail přikývla a pak se vydala pryč. Harry zavřel oči a okamžitě se propadl do říše snů.

 

***

 

            Následující den zaspali. Naštěstí stihly doběhnout do učebny ještě před zvoněním, ale byli připraveni o snídani. Remus, který měl ten den první hodinu s páťáky, si unavenou šestici amerických studentů zvědavě prohlédl a zjistil, že nejméně unaveně vypadá Harry Nerton.

            A byla to pravda. I když včera padaly Harrymu oči únavou, ráno se probudil naprosto odpočatý. Sice by neprotestoval proti ještě jedné hodince v posteli, ale byl odpočatý. I Emily vypadala podstatně lépe, ale ještě se stále nevzpamatovala z toho šoku, který se ráno dostavil, když zjistili, že zaspali. Ostatní čtyři však vypadali, jako kdyby leželi celou noc v učení.

 „Co jste to v noci prováděli?“ zeptal se Harry Williema, když profesor Lupin diktoval nějaké poznámky.

 „No, zkoumali jsme tu mapu, abychom věděli, kam to přesně vede. Andrew s Joshuou se vkradli do knihovny a půjčili si odtud několik knížek o tom lese,“ odpověděl Andrew.

            Harry na něj chvíli překvapeně zíral a pak se zeptal: „A na co jste přišli?“

 „Že tam žije víc potvor, než s kolika bych se chtěl setkat,“ odpověděl a zapsal si poznámku do sešitu.

 „Měli jste se jít vyspat, mohli jsme se na to vrhnou dneska po škole,“ konstatoval Harry.

 „Jo, ale ber to z tý lepší stránky. Můžeme jít rovnou do lesa a udělat si pěknou odpolední procházku, místo toho, abychom leželi v knížkách, když je tak pěkně, no ne?“ zeptal se Andrew s úsměvem a Harry přikývl.

            Andrew chtěl ještě něco říct, ale přerušil je hlas profesora Lupina.

 „Pane Nertone, pane Lernsone, těší mě, že máte k tématu tolik poznatků o které se s námi chcete jistě podělit, že ano?“ zeptal se Remus s úsměvem obou chlapců, které již delší dobu sledoval.

            Oba nejprve zalétli pohledem k tabuli s úmyslem improvizovat, ale ta již byla smazaná. Když zalétli pohledem do svých sešitů, zjistili, že místo na lavici leží v rukou profesora.

 „No… totiž,“ začal Harry.

 „My….jaksi,“ pokračoval Andrew a Abigail potřásla hlavou a šeptem poznamenala něco o nenapravitelných blbcích.

 „Nedávali pozor, že ano? Víte doufám, co to znamená. Oba se dnes budete hlásit u mě v kabinetu v osm hodin. Takže pokračujeme, kouzlo Fluertum….“ Pokračoval Remus ve svém výkladu a nijak nedával najevo, že by z uloženého trestu měl jakoukoliv radost, ale uvnitř jásal.

 

***

 „Blbečci. Jste horší než starý báby, to musíte furt kecat?“ osočila se na ně Abigail jakmile zazvonilo.

 „Ale Aby, já jsem jen Harrymu,“ snažil se jí to vysvětlil Andrew, ale bezúspěšně.

 „Já vím, ty nic.“

 „Nerozčiluj se Abi, tak si odpykají trest a bude to. Myslím, že jim vrásky nedělá, jestli těch tretů bude na konci školního ruku víc nebo míň, než minulej rok,“ snažil se klukům pomoct William, ale dosáhnul spíše opaku.

 

 

***

 

 „Jak je to ještě si tak daleko?“ zeptal se Harry, který šel vedle Abigail, která se jako jediná z nich všech nejlíp vyznala v mapách.

 „Odhaduju, že půjdeme asi ještě tak deset minut po téhle cestě a pak budeme muset sejít. Musíme se dostat tam za ten kopec,“ řekla  a ukázala napravo od sebe.

 „Co myslíš, že nás tam čeká?“ zeptal se.

 „Tak to netuším,“ odpověděla a pak šli oba v tichosti vedle sebe v čele jejich skupiny.

 

***

 

 „Mělo by to být někde tady,“ řekla po dvou hodinách konečně Abigail a všichni se začali rozhlížet kolem.

            Stáli na malé mýtince, která byla porostlá zelenou trávou a květinami s drobnými bílými kvítky.

 „Seš si jistá, že jsme šli správně?“ zeptal se Joshua, ale v okamžiku, kdy ho Abigail sjela pohledem, zmlkl a odvrátil pohled.

            Najednou se stromů na západě vyběhla skupinka jednorožců a za nimi vešla na mýtinku žena.

            Měla dlouhé stříbřité vlasy, pokožku měla bílou a jiskřivou jako padlý sníh a její oči se podobaly safírům. Na sobě měla světle modré šaty a když k nim pomalu kráčela, vypadalo to, jako by se před ní rozestupovala tráva. Všichni na ni zírali, dokud nepromluvila Emily.

 „Ventorka.“

            Ventoři byli národ, který vznikl po té, co elfům hrozilo vyhynutí a nezbylo jim nic jiného, než se spojit s lidmi a vílami. Jiný druh k sobě nikdy nepustili. A tak vznikli Ventoři. Lidé s krásou a schopnostmi elfů a víl. Přesto však smrtelní a i jejich moc po čase začala slábnout.  V dnešní době uměli jen zlomek toho co jejich předci.

 „Vítejte,“ pozdravila je žena melodickým hlasem a prohlédla si je.

 „Vím co vás sem přivádí a já jsem tu ze stejného důvodu,“ řekla a natáhla před sebe ruku.

            V další chvíli se v oné ruce zatřpytilo a když třpyt vymizel leželo jí na ruce stříbrné klubíčko.

 „Toto klubíčko nejsilnější nitě mám vyměnit za protijed,“ řekla a znovu si všechny prohlédla.

            Emily z baťůžku, o který se během cesty všichni střídali vytáhla lahvičku s protijedem a podala jí Harrymu.

 „A my máme ten protijed,“ řekl, když viděl, že se k tomu nikdo jiný nemá.

 „Smím?“ otázala se a natáhla volnou ruku k Harrymu.

            Přikývl a lahvičku jí podal. Ventorka otevřela lahvičku a přičichla si. Pak se spokojeně usmála a podala klubíčko Harrymu.

 „Úkol jste splnili.“ Pak se otočila a odešla stejnou cestou, jakou přišla.

 „Tak, to by bylo,“ řekl poněkud zmatený Andrew.

 „Nechci nic říkat, ale měli bychom vyrazit, jestli tihle dva mají stihnou trest,“ řekl William a ostatní přikývli a pomalu vyrazili na zpět.

      

28.05.2010 19:29:25
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one