Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Takže, během učení jsem si udělala trochu času a sesmolila tuhle kapitolku, která je podle mě naprosto příšerná. No posuďte sami. Není opravená, takže se omlouvám za chyby.

Osmiletý chlapec seděl na lavičce a ve svých rukách držel baseballový míč. Sledoval skupinku dětí, jak hrají a sám toužil si stoupnout na místo nadhazovače nebo i na kterékoliv jiné, jen aby si mohl zahrát. Ale oni mu řekli, že je ještě moc malý, na to, aby mohl hrát. Zahleděl se na nebe a díval se jak slunce pomalu zakrývá velký mrak. Zahleděl se zpátky na skupinku dětí a s povzdechem se vydal do domu, který stál kousek od hřiště.

Dětský domov Naděje, hlásal nápis vedle vchodu. Tenhle dům mu byl domovem už sedm let a jeho někdy napadalo, kdo jsou vlastně jeho rodiče a kým je on. Avšak jediné, co se před pár měsíci od vychovatelky Cremlinsnové dozvěděl, bylo to, že ho jeho matka nechala přede dveřmi sirotčince s dopisem, kde žádala o to, aby se o něj postarali. Byl trochu zklamaný, ale brzy na to zapomněl. Tady v domově měl velkou rodinu, na kterou se mohl vždycky spolehnout. Chtěl zamířit do svého pokoje, ale když chtěl vejít do chodby, nevšiml si muže, který šel naproti němu a vrazil do něj.

 „Já, moc se omlouvám, pane,“ zamumlal chlapec a upřel na muže své velké smaragdové oči.

 „ Nic se neděje, maličký,“ odpověděl muž s úsměvem a pomohl chlapci na nohy a pořádně si ho prohlédl.

            Chlapec učinil to samé. Muž před ním měl krátké blonďaté vlasy a velmi přátelské oříškové oči. Trochu ostřejší rysy, které však zjemněli, jakmile se muž usmál. Najednou ze dveří kanceláře ředitelky vyšla hnědovlasá žena a podívala se na muže.

 „Alexi, co se děje?“ zeptala se a upřela na chlapce zvídavé modré oči.

 „Nic se neděje, Sharyn. Jen jsme tady s maličkým měli menší srážku, viď?“ Zasmál se Alex a objal jmenovanou kolem pasu.

 „Harry!“ napomenula chlapce ředitelka.

 „Já nechtěl. Opravdu. A omluvil jsme se,“ hájil se hned chlapec a těkal pohledem z mladého páru na paní Mekenziovou.

 „A co vlastně děláš tady? Nemáš být s ostatními venku?“ zeptala se najednou, když jí došlo, že dneska vzaly vychovatelky všechny děti na blízké hřiště.

 „Nudil jsem se,“ pokrčil rameny a zahleděl se na špičky bot.

 „Nech ho, Mono,“ zarazila ředitelku Sharyn, když viděla, jak se starší žena nadechuje k tomu, aby něco řekla.

 „Tak dobrá. Teď běž do svého pokoje, ale později si my dva o tom tvém zlozvyku musíme promluvit, ano?“ řekla poraženě a vyprovázela chlapce pohledem.

            Když klaply dveře, otočila se ke svému nevlastnímu synovci a jeho ženě.

 „Jak už jsem řekla. Dneska jsou děti venku a vrátí se asi až k večeru. Když přijdete zítra, jsem si jistá, že vám budou věnovat veškerou pozornost a určitě si některé z dětí vyberete,ů“řekla s úsměvem a zahleděla se na ty dva.

 „Tak dobře, stavíme se tu kolem třetí. Vyhovuje to?“ zeptal se Alex a čekal na tetino přikývnutí.

            Jakmile ti dva odešli vydala se do chlapcova pokoje, aby mu vysvětlila, že se na něj sice nezlobí, ale tohle dělat nemůže.

 

***

            Černovlasý chlapec seděl u stolu v jídelně a díval se na okno, na které dopadaly kapičky vody. Venku pršelo. Opět. Chlapec se podíval ke stolu, kde si jeho vrstevníci kreslily, nebo hráli stolní hry. Jindy se k nim zapojoval, ale dnes se mu nechtělo. Došel k jedné z vychovatelek, které měli v jídelně dozor a oznámil jí, že jde do pokoje. Vychovatelka přikývla a mile se na chlapce usmála.

            Když procházel chodbou, doléhal k jeho uším hlas ostatních dětí, které odešli do pokojů a povídají si. V jednom hrála hudba, ve druhém slyšel dívčí smích. Konečně došel ke svým dveřím na konci chodby. Byl to malý pokojíček, ale vzhledem k tomu, že tu byl sám, mu to nevadilo. Jediné okno, které v pokoji vedlo, bylo s výhledem na ulici, takže se moc často nestávalo, že by z něj vyhlížel. Posadil se na postel a z nočního stolku si vzal knížku, kterou si včera vypůjčil v knihovně. Nevěděl, jak dlouho si četl, když se ozvalo zaklepání. Harry se pomalu zvedl a zvědavě došel otevřít dveře. Vychovatelky i ostatní děti, vždy jen zaklepali a vstoupili dovnitř, ale ten, kdo nyní zaklepal, musel být někdo jiný. A taky že byl.

 „Dobrý den,“ řekl opatrně a zvědavě se zahleděl na ty dva před sebou.

 „Ahoj, Harry. Můžeme k tobě?“ zeptala se ta hnědovláska z včerejška.

            Harry beze slova poodstoupil ode dveří a pustil je dál. Oba dospělý si pokoj prohlédli a pak pohledem spočinuli na chlapci, který nervózně postával u dveří. Žena se na něj mile usmála a zahleděla se na svého muže.

 „Provedl jsem něco?“ zeptal se po chvíli, když se ani jeden z dospělých neměl k tomu, aby něco řekl a jeho nenapadl žádný důvod, proč jsou tady.

 „Ne, kdepak. Chceme si s tebou jen promluvit,“ uvedla na pravou míru důvod jejich návštěvy žena a posadila se na postel a naznačila chlapci, ať se posadí vedle ní.

            Harry váhal. Ale nakonec si řekl, že kdyby tu byli, protože něco provedl, těžko by se takhle usmívali. Ale přesto se měl na pozoru. Ani na okamžik totiž nepomyslel na to, že by tu mohli být, protože si ho třeba chtěli adoptovat nebo něco takového. Přestože vždy trochu záviděl dětem, které odsud odcházeli s novými rodiči, ale nikdy ho nenapadlo, že by se tohle mohlo se tohle mohlo stát i jemu, protože on víru v to, že by mohl mít normální rodinu, ztratil přesně před třemi roky, kdy se vrátil od jedné rodiny sem do dětského domova. Ještě teď, při vzpomínce na ten půl rok, co musel strávit s „Adamsovic“ rodinou, mu přebíhá mráz po zádech. Vždycky byl zvláštní, jiný a tak přestal doufat.

 „Včera jsme neměli možnost se představit, ale já jsem Alex Nerton a tohle je moje žena Sharyn,“ prolomil muž mlčení.

 „Těší mě. Já jsem Harry, ale to už víte,“  poznamenal.

            Žena se znovu usmála a stiskla Alexovi ruku.

 „Víš,. Harry,“ začal muž, „ já a moje žena, nemůžeme mít vlastní dítě, a tak jsme přišli sem, protože paní Mekenziová je moje teta. Původně jsme si chtěli promluvit s několik a dětmi a pak se rozhodnout, ale když jsme tě včera uviděli, uvědomili jsme si, že nemusíme mluvit s nikým jiným, protože už jsme si vybrali.“

 „Tím chceme říct, Harry, že pokud bys chtěl, moc rádi bychom ti nabídli domov a rodinu,“ dokončila  Sharyn jejich společné přání.

 

***

            Harry seděl na zadním sedadle černého auta a celou dobu se díval z okna. Ještě byl tak trochu v šoku. Po té co mu Newtonovi řekli své přání, na ně chvíli nepřítomně hleděl a pak, aniž by si to uvědomil řekl: „Moc rád.“

            A tak teď seděl tady a byl na cestě do nového domova a doufal, že to nedopadne, jako ta adopce před třemi lety.

            Ze začátku se mu to zdálo perfektní. Pan a paní Termintovi na něj byli velmi mílí – tedy aspoň v sirotčini – ale po té co se k nim přestěhoval, si připadal, že místo těch milých mladých lidí je tu Adamsovic rodina. A to doslova. Bydleli ve starém domě na kraji NY a kromě nich tam ještě žila stará žena – matka paní Termitové a dva bratři jejího muže. Počáteční rodinná idylka se změnila v horor. Harry – až na dobu, kdy byl ve škole – celý den pracoval, nebo dělala poskoka příslušníkům rodiny. A pak se mu jednou přihodilo něco zvláštního, když ho chtěl jeho adoptivní otec zbít páskem za to, že rozbil hromádku talířů. Pásek se ho ani nedotkl a místo toho se pustil do pana Terminta. Po téhle události ho s hrůzou vepsanou v očích, vrátili zpět do sirotčince.

            Harry letmo pohlédnul na ty dva před sebou. Doufal, že tentokrát to vyjde, neboť se znovu nechtěl vracet do sirotčince, i když zatím jedině tam za těch sedm let poznal opravdovou rodinu. Znovu pohlédl z okna a kochal se krajinou. Jak mu totiž ti dva vysvětlili, budou bydlet ve vesnici kousek od NY. A Harry se tam docela těšil. Ne, že by se mu NY nelíbil, ale ty velké šedivé budovy mu často naháněli strach. Konečně auto zastavilo a Harry se podíval doprava, kde měl stát dům.

            Byl to dvoupatrový světle žlutý dům s verandou a kousek od něj stála stodola a ohrada ve které se pásli koně. Na verandě přede dveřmi spal pointer a korunách blízkého sadu zpívali ptáci. Harry oněměl úžasem a v duchu si kladl otázku, zda jsou v USA, protože tohle mu připadalo jako ráj.

 „Líbí?“  zeptal se ho Alex a on nemohl jinak než přikývnout.

 „Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj a pak ti s Alexem ukážeme celý statek a domluvíme se na tvých denních povinnostech, ano?“ řekla Sharyn radostně.

 „Dobře,“ řekl Harry, protože si nebyl jistý, co se skrývá pod slovem pvinnosti.

            Pokoj, který dostal se mu velmi líbil. Byl vymalován světle zelenou, s dřevěnou podlahou a výhledem na les. U jedné ze stěn stála postel a noční stolek, pod oknem stůl a u zdi proti posteli několik skříní.

 „Budeš si to tu moc jakkoliv změnit. Hned zítra pojedeme dolů do města, abychom tě zapsali do školy a něco ti koupili. A teď pojď, ukážu ti to tady.“

            Harrymu se tu začínalo líbit čím dál tím víc. Dům byl velmi pěkně zařízen a venku byl čistý svěží vzduch. Za domem byl sad a zahrada, kde Sharyn pěstovala nějakou zeleninu, ovoce a květiny. Stodola byla vetší než dům, ale také byla rozdělena. V jedné části bylo seno, sláma a nějaké krmivo a ve druhé bylo několik chlívků pro koně, slepice a krávy. Pak se vydali k ohradě, kde se páslo šest koní a tři krávy.

 „Jak vidíš Harry, nemáme moc zvířat, ale i přesto budem občas potřebovat tvou pomoc. Tohle teď bude tvůj domov. Nemusíš se bát, nebudu po tobě chtít, abys tu otročil, ale abys mě nebo Sharyn občas pomohl se postarat o zvířata nebo o cokoliv jiného, z čím budem potřebovat pomoc. Rozumíme si?“  

            Harry přikývl. Tohle ho bude možná dokonce bavit a v koutku duše se na to těšil.

 „Dobrá. Tak pojď. Určitě musíš mít hlad,“ řekl Alex a objal ho kolem ramen.

            Alex byl šťastný. Konečně má dítě. Syna. A co a tom, že není jeho genetickým otcem. Sharyn si Harryho během několika dní zamilovala a Alex zjistil, že je to skvělý chlapec, který se nezalekne žádné práce. A Harry? Ten byl šťastný, neboť konečně našel rodinu.          

13.04.2009 20:53:43
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one