Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak, vím, že to trvalo trochu déle, ale tenhle týden jsem byla na výletě a musila jsem se teď hodně učit. No nic, ať se líbí. Další kapitolka bude o něco delší. 

            Když dorazili k ostrovu, všichni na chvíli oněměli. Na pobřeží stály dvě velké budovy natřené světle žlutou barvou se dvěmi věžemi. První budova byla jednopatrová s velkými okny a celá jedna strana byla porostlá břečťanem. Druhá budova měla několik pater, ale byla stejně dech beroucí jako ta první.

 „Tato budova slouží jako hala,“ pronesla hlasitě Daniela a ukázala na první budovu. „Zde si můžete každé pondělí vyzvedávat poštu a také zde na nástěnce najdete různá oznámení. Pokud je venku ošklivě, pořádají se zde různé hry a souboje. Druhá budova slouží jako ubytovna pro učitele i studenty. Pokoje jsou rozděleny po dvou. Pokoj, který dostanete bude vaším až do konce vašeho studia, takže si tu můžete nechávat přes prázdniny nějaké věci. Uprostřed ostrova se pak nachází samotní budova školy, stáje, tělocvična a hřiště. Celý areál si budete moci prohlédnou zítra. Teď se odeberte do haly, kde na nástěnce visí rozpis, s kým jste v pokoji. V hale také čekají starší studenti, kteří vám předají klíče od vašich pokojů a pomohou vám se zavazadly a najít vaše pokoje. Jakmile se zabydlíte, jste očekáváni v háji, kde proběhne výběr vašeho mistra. Do háje se dostanete pomocí mapy, kterou naleznete v pokoji. Nějaké otázky?“ zeptala se Daniela a všechny sjela pohledem. Když se nikdo nepřihlásil, otočila se a vydala se pryč.

            Noví studenti se pomalu začali přesouvat do haly a zjišťovali, s kým jsou na pokoji. Harry měl pokoj se Samuelem. Oba se na sebe zkoumavě podívali a pak kývli. Vyhledali jednoho ze starších studentů, kteří znuděně postávali kolem, a ten je zavedl do jejich pokoje.

            Jejich pokoj byl vymalován tmavě modrou a doplňky byly v bílé a černé. Jedna strana pokoje byla laděna v bílé druhá v černé. Samuel si okamžitě zabral tu černou. Jedna postel byla dost velká pro čtyři lidi. Byla vyrobena ze dřeva se vzdušnými nebesy. Obě postele stály jednou stranou u stěny a po druhé měly noční stolek s lampičkou. Postele stály na malém pódiu, které sice bylo od jedné strany ke druhé, ale tento úsek byl mnohem menší než zbytek pokoje. Přesněji – byl přesně tak velký, aby se tam vešli postele se stolky a ještě tam byla trocha místa. Pódium bylo z tmavého dřeva a nebylo na rozdíl od zbytku pokoje překryto žádným kobercem.

            Zbytek pokoje byl opět rozdělen. Na každé polovině byly dvoje dveře – jedny vedly do šatny, druhé do koupelny. Každý měl ve své polovině stůl se židlí, lampičku a několik poliček a skříněk. Uprostřed pokoje byl pak krb a dvě křesla.

            Oba chlapci se porozhlédli po pokoji a připojených místností a začali si vybalovat. Šatna se skládala ze spousty poliček, šuplíčků, ramínek a velkého zrcadla. Harry si rychle vybalil oblečení a po té zamířil do koupelny. Byla vyvedená v bílé s černými a modrými doplňky. I zde něco Harry zanechal a pak zbytek věcí poskládal do volných poliček a skříněk a přesto mu stále zbývalo hodně místa. Samuel na tom byl podobně.

            Když obal chlapci dobalili prohlédli si mapu, která ležela na římse krbu a vydali se k háji. Tady již postávalo několik nervózních dětí a také Daniela a vysoký muž s opálenou pletí s krátkými světle hnědými vlasy. Jeho bystré bouřkové oči si děti prohlížely. Když dorazili všichni prváci, vyžádal si temnot muž klid.

 „Jmenuji se Frank Soolock a jsem ředitelem této školy. Každý z vás nyní přijde sem a postupně projdete tímto obloukem. Tam proběhne volba vašeho mistra,“ řekl a ukázal na oblouk z několika kamenných sloupů. Za obloukem s vznášela mlha a slunce začalo zapadat.

            Soolock se opět posadil a začal číst jednotlivá jména studentů. Ti postupně vstupovali do oblouku a o něco později vycházeli ven. Všichni mlčeli. Nikdo nic neprozradil. A pak přišla řada na Harryho.

            Harry se zhluboka nadechl a prošel obloukem. Najednou se kolem něj vše začalo točit a on se ocitl v nějaké jeskyni osvětlené pochodněmi. Vydal se po cestě do středu jeskyně a pozorně se kolem sebe rozhlížel. Asi po pěti minutách chůze se začala cesta rozšiřovat a Harry se ocitl v kulaté místnosti. Uprostřed stála kamenná mísa. Harry k ní přešel a všiml si, že vedle ní leží nůž. Pohlédl na svůj odraz v křišťálové vodě. Chvíli váhal, ale nakonec sáhl po noži a řízl se do prstu. Sledoval, jak kapky karmínové krve dopadají do křišťálové vody a zbarvují ji do růžova. Pak voda najednou začala vřít a uprostřed se utvořil vír.

            Když vše ustalo, byla voda opět křišťálově čistá.  A na dně mísy ležel stříbrný řetízek s mléčně oranžovým kamínkem. Harry po něm sáhnul a pocítil z něj sílu a moc. Chvíli ho ještě držel v ruce a prohlížel si ho. Po chvíli si ho připnul na krk a vydal se k východu. Najednou se však za ním zablesklo a něco dopadlo na zem.

 

***

            Pod jeskyní, kam rok co rok chodili nováčci pro kameny s odkazem kouzelníků, víl démonů, vlkodlaků a všech co se rozhodli zanechat svůj otisk pro to, aby mohli v budoucnu mohli být pomocníky a mistry těch, kteří je budou potřebovat, bylo ještě něco.

            Byla zde spousta poliček s kameny. Krev ve vodě rozhodla, který kámen se pro každého hodí nejvíc. Kus z kamenu se pak stal přívěškem na řetízku, který studentovi zůstane po zbytek života. Jen duše mistra se po té, co ho již nebude potřeba, vrátí zpět do kamene. Kámen v přívěšku byl totiž i kontaktním kamenem mezi studenty a připomínal jim, čím jsou.

            Krom těchto kamenů tu však bylo ještě něco. Dřevěná truhlička s pěti podivnými přívěšky. Kdyby se tu tento rok někdo vyskytoval, viděl by něco, co se nikdy před ním nestalo. Tyto přívěšky začali ožívat.

            Nejprve prostřední. Kámen se rozhořel žlutým světlem a uprostřed se pohyboval roj zlatých jisker. Zlato, ve kterém byl kámen zasazen připomínalo vzhledem roztažená křídla nějakého ptáka.

            Druhý kámen byl rudý a uvnitř něj pulzovali drobné zlaté plamínky. Byl zasazen v titanu, který při bližší prohlídce připomínal tělo draka obtočené kolem kamenu a na jeho povrchu bylo několik drobných žilek připomínajících lávu.

Třetí kámen byl zelený. Uvnitř něj zářily světýlka víl. Byl zasazen do zlatého kroužku, který připomínal kruh kamenů. Z něj pak vedli drobné zelené lístečky z podivného kovu.

Čtvrtý kámen byl fialový a uvnitř něj byly uvězněny blesky. Byl zasazen ve stříbrném kroužku připomínající bouřkové mraky a nad tím byl v malém stříbrném kroužku uvězněný zlatý kámen, připomínající slunce.

Poslední kámen byl modrý a uvnitř něj proudily drobné vlnky. Kolem něj byl titanový kruh připomínající stočenou rybu a to celé bylo ještě zasazené v podivném modrém lehoučkém kovu.

Kameny v záři svých barev mizeli přesně v tomto pořadí.   

 

***

 

            Harry vyšel z jeskyně s kamenem s mistrem kolem krku a s dalším v kapse kalhot. Postavil se nervózně vedle Samuela a podíval se na něj. I jeho nový přítel vypadal poněkud napjatě.

            Když z jeskyně vyšel i poslední student, rozhlédl se Frank kolem dokola a po té, co si prohlédl všechny studenty, kývnul.

 „Duše vašich mistrů se v kamenech probudí během dnešní noci, tudíž s nimi zítra ráno budete moci sestavit rozvrh. Nyní můžete odejít do svých pokojů, jste jistě unaveni.“

 

***

 „Co se děje?“ zeptal se Frank, když přišel do ředitelny a uviděl u okna stát starého mnicha.

 „Zmizeli,“ pronesl chraplavým hlasem mnich.

 „Ale to znamená…“ začala Daniela, která následovala Franka.

 „…že se objevili jejich následníci,“ dokončil mnich a přikývnul.

 „Co se teď stane?“ zeptala se Daniela a napila se vína.

 „Duše mistrů v našich kamenech zmizí, jakmile se duše těch pěti probudí a začnou se zasvěcováním,“ řekl potichu mnich a pohlédl z okna.

 „A to bude kdy?“ zeptal se Frank.

            Mnich vyndal z kapsy hrstku několik kamínků a prohlédl si je ve svitu svíce. Pak je vrátil do kapsy a odpověděl : „Probudili se před pěti minutami. Duše našich mistrů nedostanou ani možnost se projevit. Kameny budou sloužit už jenom jako připomínka toho,co jsou a jako kontaktní kámen.“

 „Jak je poznáme?“ zeptala se Daniela.

 „Dají o sobě vědět sami. A nebude to dlouho trvat. Oni je přivedou k sobě. Než se však projeví jejich moc, bude to trvat o něco déle. V osmnácti se projeví jejich plná moc a přestanou stárnout. Až do té doby, než najdou své nástupce,“ odpověděl mnich a odešel. 



20.06.2010 14:28:34
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one