Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

4. Tolik očekáváná chvíle

Ahojda,
Tak a je to tady. Původně tu měla být o hodně později, páč tam ještě není všechno, co jsem v téhle kapitolce chtěla mít, ale přišla ke mně tetička múza a udělala mi  zmatek v osnovách, takže se to opět trochu natáhne. No nic, kapitolka je celkem o ničem, ale snad se bude líbit a omlouvám se za chyby.  

            James zaparkoval vypůjčeným autem na parkovišti poblíž mola a pohlédl přes vodu na ostrov, kde měla stát Harryho škola. Harry vylezl z auta s podivným pocitem. Měl strach a zároveň se hrozně těšil. Od lodi stojící u mola se k nim rozešla žena. Dlouhé blonďaté vlasy měla svázané v copu a tak vynikl její obličej. Měla drobnou postavu a na sobě měla světle modré letní šaty. Když přišla blíž, všiml si Harry, že její oči mají barvu pryskyřice a zvědvě ho pozorují.

 „Dobrý den. Mé jméno je Daniela Clenvicová,“ řekla s úsměvem.

 „Dobrý den. Jsem James Potter a tohle je moje rodina,“ řekl James a chtěl je začít představovat, když mu Daniela skočila do řeči.

  „Takže ty musíš být Harry. Moc mě těší, pan Felmore mi o tobě vyprávěl,“ řekla žena a potřásla si s Harrym rukou.

            Najednou k nim přiběhl dvacetiletý muž. Pihovatý obličej s velkýma černýma očima mu rámovali světle hnědé vlasy.

 „Hej, Dan, Patrik volal. Máme si pospíšit, žene se bouře,“řekl ženě jakmile k nim doběhl a až pak si prohlédl rodinu Potterových.

 „Lukasi, tohle jsou Potterovi a Harry patří k nám. Pomůžeš mu se zavazadly, že ano?“ zeptala se a něž stihl kdokoliv z Potterových něco namítnout, popadl dva kufry, které stály vedle auta a vydal se zpět k lodi.

 „To byl Lukas Flengmoont, kdysi tu studoval, ale po škole tu zůstal. Rozluč se Harry, musíme jít,“ řekla Daniela s úsměvem a kousek poodstoupila.

 „Dávej na sebe pozor a piš, ano?“ poučovala Lili svého syna zatímco ho objímala.

            Když ho pustila, přešel k němu James. Chvíli se na svého syna díval a pak – jako už tolikrát – mu stiskl rameno a řekl: „Chovej se slušně.“

 „Budu. Pozdravujte Teresu,“ řekl Harry a naposledy se podíval na své rodiče.

            Pak se otočil a spolu s Danielou se rozešel k lodi. Teresa zůstala u Siriuse, neboť se nechtěla se svým bratrem loučit až tam a rozloučila se sním už doma. Prý by brečela, kdyby jela sem. U lodi na ně čekal Lukas. Pomohl Harrymu do lodi a nasměroval ho, kam má jít. Pak zmizel v podpalubí. Harry se rozešel chodbičkou a tam se trochu zarazil. Lukas mu sice řekl, že má jít do dveří na konic chodby, ale neřekl mu jestli do pravých nebo levých.

 „Vlevo, Harry. Každý ročník má svojí kajutu, takže teď uvidíš své spolužáky,“ ozval se za ním hlas Daniely.

 „Děkuji,“ pípl Harry a vešel.

            Harry rychle přelétl místnost pohledem. Bylo tu patnáct dětí. S ním šestnáct. Za ním do místnosti vešla Daniela a rychle děti spočítala, jestli jsou opravdu všechny. Pak si odkašlala a vyžádala si tak jejich pozornost.

 „Vítám vás. Mé jméno, jak už jistě víte je Daniela Clenvicová. Jsem profesorka předmětu, který se jmenuje zvládání magie. Než mi začnete klást otázky, poslouchejte. Nikdo z vás není obyčejný člověk. Někteří z vás to o sobě ví, jiní to teprve zjistí. Krom obyčejných lidí žijí na světě ještě kouzelníci, démoni, elfové, víly, vlkodlaci, upíři a tak zvaní motáci. Kouzelníci si pro rozvíjení svých schopností postavili školy, ale ostatní z nich vyloučili. Víly a upíři si postavili vlastní školy, ale ten zbytek nevěděl, co si se svými schopnostmi počít. A tak vznikla škola Gulivera Skotta. Založil první školu na celém světě pro ty, které kouzelníci vykázali ze svých řad. Na světě již existuje mnoho dalších škol podobných té naší a proto na světe najdete jen velmi málo lidí, pokud vůbec nějaké, kteří v sobě mají nějakou magii a nemohou ji rozvíjet. Nikdo kromě lidí, kteří zde studovali, nemají o takových školách ani ponětí a musí to tak zůstat. Takže až budete psát rodičům, nepište o tom, co je škola doopravdy zač. Až přijdeme do školy, budete zavedeni do svého pokoje, který vám zůstane po celých deset let studia. Najdete v nich všechny potřebné pomůcky a také rozvrh. Zítra projdete jednoduchým testem. Nemusíte se bát. Není na známky, ani vás podle něj nebudeme nějak soudit. Pouze vám pomocí něj vybereme učitele, který bude něco jako váš mistr. On nebo ona se stane součástí vaší rodiny, vaším rodičem, sourozencem, přítelem. Pokud jde o rozvrh, až na pár úprav ho budete mít po celých deset let stejný. V pondělí a ve středu se budete věnovat normálnímu učení – matematiky, zeměpis, literatura atd,. v úterý a ve čtvrtek budete mít předměty, které se týkají magie, v pátek se budete věnovat nějakému sportu. Ten si vyberete až ve škole, kde spolu se svým mistrem budete onen rozvrh teprve sestavovat. V sobotu se budete učit pouze se svým mistrem. Neděli budete mít volnou, ale můžete si vybrat ještě nějaký zájmový kroužek, domluvit si doučování, prostě co vás jen napadne. Nějaké otázky?“ zeptala se a na všechny se mile usmála.

            Děti ji sledovali trochu užaslým pohledem a nezmohli se na slovo.

 „Dobrá, asi za hodinu budeme na místě. Teď mě omluvte,“ řekla a odešla.

 „Neměli nám tohle říct předtím, než našim rodičům pobláznili hlavu prestižní soukromou školou?“ prolomila ticho po chvíli drobná blondýnka s milým obličejem a šedozelenýma očima.

 „Jo, asi jo,“ odpověděl po chvíli chlapec s rudými vlasy a fialkovýma očima.

            Harry se pomalu rozešel blíž k ostatním a posadil se na poslední prázdný polštář, který ležel na zemi. Chvíli mezi nimi zavládlo ticho, než si jedna dívka odkašlala.

            Měla dlouhé černé vlasy, bledý špičatý obličej a černé podivně se lesknoucí oči. Byla velmi hezká, ale zároveň vzbuzovala strach a úctu.

 „Asi by bylo fajn se navzájem představit a poznat. Přece jen na nějakou se z nás stanou spolužáci. Mé jméno je Samanta Moonrelová. Nevím co jsem zač a proč jsem tady. Do teď jsem si myslela, že jsem obyčejný člověk. Mám mladšího bratra Erika a se svojí rodinou žiji ve Skotsku e Falkirku,“ domluvila a s očekáváním se podívala na ostatní.

 „Tak jo. Mé jméno je Georg Lascer a jsem vlkodlak. Jeden mě napadl, když mi byli tři. Doktoři si mysleli, že zemřu, ale pak jsem se zázračně vyléčil. No, teda, jak se to vezme. Mám starší sestru, která má už vlastní rodinu a já s rodiči žiji v Londýně,“ domluvil celkem vysoký chlapec s černými vlasy a šedivýma očima a jeho levou tvář hyzdilo několik jizev.

 „Jmenuji se Erika Vineitrová,“ začala slabým hláskem mluvit drobná blondýnka s oříškovýma očima. „a jsem taky vlkodlak. Nemám žádné sourozence a žiji v Blackpoolu. Zdědila jsem to po svém otci.“

 „Jsme Richard Ewl,“ pronesl onen zrzek, který odpověděl na dívčinu řečnickou otázku, „a tohle,“ ukázal na velmi půvabnou zrzku, která mu byla velmi podobná, „je moje  sestra Ester. Jsme oba démoni, tedy na půl. Je to divné, protože se většinou tohle prokletí dědí pouze u prvorozeného sourozence, což je náš starší bratr, ale stalo se. Oba bydlíme v Glasgowu.“

 „Mé jméno je Nina Fleetová,“ začala jako další mluvit dívka s krátkými světle hnědými vlasy a šedivýma očima, které se díky dioptrickým brýlím zdáli o něco větší, „Moje matka je čarodějka, stejně tak jako otec a většina mojí rodiny. U mě se však magie neprojevila, takže jsem moták. Mám dva starší bratry a mladší sestru. Pocházím z Aberdeenu.“

 „Alexander Berons. Jsem potomkem  démonů a žiji jen se svojí babičkou ve Worcesteru,“ promluvil blonďatý chlapec s bílou tváří, který dosud stál u okna. Jeho oči měli neuvěřitelně světlý odstín modré, které svým chladem připomínali Harrymu led.

 „Amanda Gisperová, těší mě,“ promluvila ona blondýnka ze začátku, „Donedávna jsem si myslela, že jsem obyčejný člověk, ale asi jsme se spletla. Jinak bydlím se svým otcem v Grimsby.“

 „Jsme Viktor McFerrenc a jsem stejně jako Amy z Grimsby. Moji rodiče jsou obyčejní lidé, takže je dost překvapilo, když jsem se po tom co mě pokousal divoký pes, začal měnit ve vlkodlaka.“ Viktor byl vysoký chlapec se světle hnědým¨i vlasy a stejně tak hnědýma očima. Na jeho pihovaté tváři hrál přátelský úsměv.

 „Tara Verlindová. Tohle všechno je hodně zvláštní a pořád tomu nemůžu uvěřit. Je to jakoby ožily mé sny. Jinak jsem ze Sheffieldu,“ představila se dívka se špinavě-blonďatými kudrnatými vlasy a s šedivýma očima, které byli plné neposedných jiskřiček.

 „Mé jméno je Katrin Denirsková. Pocházím z Newportu a jsem elfka po svém otci. Nebo to mi aspoň řekla moje matka,“ pronesla tichým zvonivým hláskem nepříliš velká hnědovláska se zelenýma očima.

 „Jmenuji se Harry Potter. Moji rodiče jsou kouzelníci, ale magii získala pouze moje sestra, která je zároveň mým dvojčetem. Bydlím v Godrickově dole,“ představil se Harry, když zjistil, že je další na řadě.

 „Ahoj, jsem Nora Luideverová. Tohle všechno mi připadá neuvěřitelně vzhledem k mému naprosto obyčejnému životu, ale hodně věcí se tím vysvětluje. Jsem z Dingwallu a mam mladší sestru,“ představila se trochu ostýchavě dívka s kaštanovými vlasy a podivně žlutošedýma očima.

 „Samuel Hescar. Pocházím z Edinburghu a jsem k velkému zklamání svých rodičů moták,“ pronesl chladným hlasem zrzek s černýma očima.

 „Adam Sirling. Jsem z Wrexhumu. Podle mojí matky byli naši předci čarodějové a část tohohle nadání se prý v naší rodině dědí. Nikdy jsem tomu moc nevěřil, až do teď,“ představil se poslední chlapec. Měl do bronzova zbarvené krátké vlasy, které měl pečlivě upravené a veselé oříškové oči.

            Už zbývala jen jedna dívka. Její vlasy měli blonďatou, téměř bílou barvu a oči světlounce hnědí. „Jsem Vanesa Lafetová. Moji předci bývali elfové, ale já jsem po dlouhé době pevní potomek, který tenhle původ zdědil. Se svojí rodinou žiju v Ayru.“

            Všichni se představili a teď vstřebávali nové informace. Po chvíli se utvořili různé skupinky, každý se ptal na to, co ho zajímalo. K Harrymu přišel Samuel a nabídl mu ruku, jako znak přátelství. Harry ji přijal.

 „Není tvůj otec James Potter, ten bystrozor?“ zeptal se po chvíli Samuel.

 „Ano, je. Znáš ho?“

 „Spíš můj otec,“ odpověděl Harrymu zrzek a nedokázal v hlase skrýt pobavení.

 „On je taky bystrozor?“ položil další otázku Harry.

 „No, otev je spíš na druhé straně barikády. Je to smrtijed. Měl jsem jít v jeho šlépějích, ale stal jsem se jen velkým zklamáním své rodiny,“ odpověděl Samuel upřímně a zahleděl se na Harryho.

            Samuel čekal, že ho někdo jako je syn Jamese Pottera, zlatého bystrozora, odsoudí, jako už to udělalo spoustu jiných lidí v jeho životě. Takže ho chlapcova slova překvapila.

 „To jsme na tom stejně. Když táta zjistil, že ten kdo, kdo může jít v jeho stopách je pouze moje sestra, zklamalo ho to. Nikdy mi to sice neřekl a oba se s mámou snaží mě přesvědčit o opaku, ale mluví za ně jejich činy,“ řekl Harry a zahleděl se z okna k ostrovu.

20.03.2010 22:08:59
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one