Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
A je to tu. Ještě jednou se omlouvám za tu minulou neděli, ale nějak prostě nebyl čas. Jinak, jak asi zjistíte, blížíme se ke konci. Ještě to vidím tak na dvě kapitolky a epilog. Ale uvidíme. Zatím je to bez betty ,teď jsem to dopsala, takže se omlouvám za chyby a ť se líbí.
 


 

            Druhého dne se James Potter rozespale odkolébal do kuchyně, kde doufal, že nalezne dvou ženu snídani. Otevřel dveře a usmál se. Jeho žena stála u okna a dívala se ven. Potichu se k ní přiblížil a objal ji kolem pasu. Na chvíli mu v objetí ztuhla, ale pak se hlavou opřela o jeho rameno a zašeptala : „Je pryč.“ Ze zelených očí jí vyklouzlo několik slz.

 

***

            Harry otevřel oči. Skrz okno na něj dopadalo sluneční světlo a nutilo ho uvědomit si, že je ráno, nový den. Posadil se na posteli a podíval se na spící dívku vedle sebe. Po chvíli rozjímaní se zvedl, ve skříni vyhrabal čisté oblečení a vydal se k umývárnám. Potichu prošel okolo dvou dveří. Kdysi jich tu bylo šest, ale Nora s Harrym si se zdmi pohráli. Byly z kamene, takže Nora je ovládala bez potíží a Harry jí pomáhal svou mocí.

            Osprchoval se a pak zůstal stát pod proudem vody a přidával teplotu, až jeho pokožka zrudla a z vody šla pára. Zvedl tvář se zavřenými víčky a užíval si laskání vody. Vycítil přítomnost další osoby. Nehýbal se. Objaly ho drobné paže a na tváři se mu objevil úsměv.

 „Jak jsi se vyspala?“ zeptal se Harry a ubral teplotu vody.

 „Dobře. Mohl jsi mě vzbudit,“ odpověděla Nora a natáhla se po mýdle.

 „Ale nechtěl jsem. Ostatní ještě spí?“ Otočil se k dívce čelem a přenechal jí místo pod vodou. Zamířil k umyvadlu.

 „Hm, vrátili jsem se celkem pozdě. Budeme si muset pospíšit.“

            Byli v posledním ročníku, jehož studenti směli o víkendu trávit čas mimo školu. Většina se scházela s přáteli nebo si užívala, ale oni se vždy přenesli na ostrov, trénovali a nebo sem tam zasáhli a udržovali rovnováhu. Stejně jako včera. Bylo pozdě odpoledne, když se Tařina mapa a Amandina kulička malém zbláznili.

            Tentokrát nešlo o kouzelníky, ale o mudli. Mapa jim jednu čínskou uličku s malou dívenkou a dvěmi muži. I bez sklíčka poznali, komu mají pomoci. Jakmile je muži zaregistrovali, vrhli se na ně. Věděli, že by bylo nebezpečné používat jejich moc a tak se proti nim postavili Harry a Samuel. Uměli bojovat, ale oba muži na tom byli zkušenostně lépe a bylo vidět, že jsou zvyklí bojovat, takže nebýt Amandy, která je nenápadně trochu přidusila, asi by se museli prozradit. Harry pak dostal za úkol zjistit, jak se dívka jmenuje a kde bydlí. Sice mu dalo trochu práce ji uklidnit, ale nakonec jí dovedli jejím rodičům, kteří jim začali děkovat. A to děkování se poněkud protáhlo.

            Drobná dlaň mu přejela po lopatce a on usyknul. Smích.

 „To je od tebe hezký. Člověk dostane a ty se mu směješ,“ řekl a přejel po právě oholené tváři.

 „Promiň, ale… Následky kouzel a vážných zranění nám mizí rychle, ale tohle…“ Z jejího hlasu bylo slyšet pobavení.

 „A počkej jak bude vypadat Samuel,“ řekl Harry a začal se oblékat. Tedy chtěl, ale Nora na to měla jiný názor.

 

***

 „Zase jdete pozdě,“ řekl jim místo pozdravu mladík, který je každé sobotní ráno vozil do přístavu a v neděli k večeru do školy.

 „Uvízli jsme v koloně.“ Pokrčil Alex omluvně rameny.

 „No jasně,“ zabrblal si mladík pro sebe a odškrtnul jejich jména na seznamu. Pak odešel nahlásit, že můžou vyplout.

 „Ten toho nadělá,“ zamumlal Samuel, jehož tvář zdobil monokl.

 „Ozval se ti Brumbál?“ optala se Amanda a užívala si dubnového sluníčka.

 „Jo, prý už zničili všechny viteály,“ odpověděl a opřel se o zábradlí.

 „Takže teď už zbývá jenom čekat,“ pronesla Tara a zívla.

 „To jsem mu taky napsal. Řekl, že mi dá vědět. Nechtělo se mi mu vysvětlovat, že budeme vědět, až přijde náš čas,“ řekl Harry a oplatil kývnutí několika spolužákům.

 „Myslíš, že Voldemortovi ví, co jsme zač?“ zeptala se Nora.

            Harry pokrčil rameny. Nevěděl, co se tomu šílenci honí hlavou.

 

***

            Harry se loučil s blonďatým chlapcem a s úsměvem sledoval svou přítelkyni, jak se se slzami loučí s kamarádkami a několika učiteli. Když osaměl, stiskl kámen, který už žil pouze jeho magií. Jejich učitelé, z nichž se postupně stali přátelé, byli již dávno volní. I jejich odchod dívky oplakaly.

 „Uteklo to rychle,“ poznamenal Samuel, který se najednou objevil vedle něho. Harry přitakal.

            Najednou se jeho kámen prudce rozehřál a zchladil. Harry se podíval na Samuela a podle jeho rekce mu došlo, že je na tom stejně. Za okamžik pět postav opouštělo mumraj lidí, aby se mohli bezpečně přemístit. Bylo to tady.

 

***

 

 „Tenhle byl poslední?“ ptal se Brumbál Snapea a ukázal na otevřený a ohořelý medailon.

 „Ano, o Naginy jsem se postaral při včerejší schůzi,“ řekl Snape a pomyslel na obrovského hada.

            Dalo mu docela práci, aby to vypadalo, že had je opravdu nemocný a aby se tak i cítil. Po téměř půlhodině syčivého dialogu mezi Temným pánem a jeho mazlíčkem, mu bylo přikázáno, aby se o hada postaral.

 „Musím napsat Harrymu,“ mumlal si Brumbál a okamžitě se začal shánět po kusu pergamenu.

 „Myslíte, že nám opravdu pomohou?“ zeptal se mistr lektvarů.

            Upřel se na něj modrý pohled zpoza zlatých obroučků. Pak se vrátil ke psaní dopisu. Snape ještě chvíli stál a sledoval ředitele, ale pak se rozešel do svého kabinetu, aby Temnému pánovi napsal dopis, že se jeho mazlíčkovi daří stále stejně.

 

***

 „Další rok je za námi a před sebou máme dva měsíce prázdnin. Než se pustíme do letošní poslední večeře, chtěl bych…“

            Brumbálovu řeč přerušila rána. Studenti natahovali krky ke dveřím, zda něco nezahlédnout a hrad se znovu otřásl. Brumbál vytáhnul hůlku a s učitelským sborem v patách se vydal na pozemky. Skupina studentů je sledovala.

            Hlavní brána zářila. Ochranná kouzla se bortila. Brumbálovi okamžitě došlo co se děje a svolal Řád. Ve chvíli, kdy chtěl kontaktovat mladého Pottera se kousek od nich vytvořila mlha a z ní vystoupila tolik jim známá pětice.

 „Brumbále,“ pozdravil ho Harry a pak pokývnul i ostatním členům a své rodiny. Jeho sestra tu byla také. Vysoký hnědovlasý muž ji objímal okolo ramen a tvářil se starostlivě. Harry se usmál a jeho sestra mu úsměv opětovala. Pak něco řekla muži vedle sebe a i on se na Harryho usmál a pokývnul mu hlavou.

 „Asi by jste měl studenty nahnat do hradu a všechny ochrany přesměrovat na něj,“ řekl Harry, když zhodnotil situaci.

 „Ale to budou pozemky nechráněné,“ řekla jakási žena ve fialkovém hábitu.

 „Ochrany za chvíli stejně prolomí a budou na nic,“ řekl Samuel.

 „Dobrá, ředitelé kolejí se postarají o to, aby studenti byli v bezpečí. Ti co jsou plnoletí a chtějí bojovat, tak ať se vám nahlásí a mohou se k nám připojit,“ řekl Brumbál a sledoval čtveřici postav odcházející do hradu.

            O hodinu později tam krom nich stálo i dvacet studentů. Kolem hradu stála kamenná stěna a plápolal oheň. Brumbál začal stahovat ochrany a posilovat hrad.  

31.10.2010 16:36:41
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one