Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak jsem tu s novou kapitolkou. Nejprve se mi do toho ani moc nechtělo. Přemýšlela jsem, že začnu s novou povídkou, ale pak jsem si řekla, že by bylo fajn, nejdřív dokončit ty dvě rozepsané. V obouch mi chybí jen několik kapitol, no, i když uvidíme, jak se zase rozepíšu. Ale mám stanovenou osnovu, podle které se chystám řídit. Takže ať se líbí.

            Několik dalších dní se neslo ve znamení nudy. Alespoň pro naší šestici. Viteály byly něco, s čím si nedokázali poradit. Brumbál je ujistil, že se o to postarají. Spousta členů se z misí vracela unavená, zraněná a zklamaná. Jen málokdy našli nějakou stopu. Brumbál se domníval, že si jich Voldemort udělal sedm. To jim potvrdila i vzpomínka profesora Křiklana, který učil Voldemorta v Bradavicích lektvary.

            Byla polovina srpna a oni měli tři viteály – prsten, medailon a starý deník. Prsten našli v domě Voldemortova pradědečka, medailon měl u sebe starý domácí skřítek rodin Blacků – dostat ho od něj nebylo nic jednoduchého – a deník u sebe skrýval Malfoy. Jak se k němu dostali? Malfoy, i když patřil mezi vysoce postavené kouzelníky a byl jeden z nejvěrnějších smrtijedů, nebyl příliš dobrý nitrozipec. Snape ze něj pomocí nitrozipu vytáhnul všechny vzpomínky ohledně viteálů a pak ho na jejich setkání nechal zapomenout. Pan Weasley pak na ministerstvu získal povolení k prohlídce a nenápadně deníky zaměnil.

            Šestice teď seděla v kuchyni a hrála karty. Několik lidí je znuděně pozorovalo. Nikdo jiný z dětí tu nebyl. Odjely na jih Británie k nějakému kamarádovi ze školy. Harry přihodil několik žetonů a znuděně zazíval. Najednou se řádem rozezněl tón, který slýchávali, když došlo k nějakému útoku. Do místnosti vtrhnul Brumbál. Harry se na něj podíval a starý kouzelník jen zavrtěl hlavou. Harry si povzdechl a vrátil se ke hře. Netrvalo ani tři minuty a byli jedinými obyvateli domu.

 „Nudím se,“ zamrmlala Nora a protáhla se. K páteři jí několikrát luplo.

 „Nejsi sama,“ řekl Samuel a shrábl žetony.

 „Myslíte, že se Voldemort bojí?“ zeptala se Tara a začala míchat karty.

 „Nebo něco plánuje,“ navrhnul další možnost Harry.

            Amanda se zvedla od stolu a došla si dolít pití. Usrkla si jahodového džusu, který chodila ob den kupovat osobně, a pokrčila rameny. Pak sebrala Alexovi knihu a posadila se mu na klín.

 „Možná by jsme se mohli přemístit na ostrov. Mohli by jste trénovat,“ navrhnul démon a políbil svou snoubenku do vlasů.

            Všechny pohledy se upřely na Harryho. Ten se chvíli pohrával s červeným žetonem a pak přikývnul.

 „Bylo by to asi nejlepší,“ řekl a složil karty.

            Nora se na něj usmála. Věděla, jak pro něj byly uplynulé dny náročné. Jeho rodiče nechápali, proč se jim odcizuje. A on jim to vysvětlovat nehodlal. Ozvalo se několik prásknutí a za chvíli byl dům plný spěchajících kouzelníků. Někteří byli zranění a ostatní se pokoušeli jim pomoci. Pokud bylo zranění příliš vážné, přemístili se s oním kouzelníkem ke sv. Mungovi. A pak uviděl Harry svou matku. Byla v bezvědomí a bílý plášť byl nasáknutý krví. Vedle ní klečel jeho otec a plakal.

 „Co se stalo?“ zeptal se a postavil se.

 „Zasáhla jí řezací kletba a přemístění to ještě zhoršilo. Popy neví, jak jí pomoci a přemístění do nemocnice by nemusela přežít,“ řekl ztěžka James.

            Harry se podíval na své přátele. Věděli o co žádá a přikývli.

 „Udělej nám prostor, tati,“ řekl Harry a James překvapeně vzhlédnul. Udělal však vše, o co ho jeho syn požádal.

            Pětice se posadila do kruhu okolo Lily a Harry začal čerpat jejich energii. Tu pak opatrně vkládal do své matky. Kdysi něco podobného udělal s Norou, ale to bylo něco jiného. Ti dva měli společnou magii. Jeho matka byla čarodějka. Ženina magie se cizí magii nejprve bránila. Pak však přestala a přihnula jí. Lily do sebe vtahovala nabízenou magii a léčila se. Za čtvrt hodiny otevřel Harry oči, odšoupnul se ke zdi, kde se zmoženě opřel. Ostatní ho s občasnou Alexovou pomocí následovali. Lily otevřela oči. Po ošklivém hlubokém šrámu na jejím břiše jí zůstala růžová jizva.

 „Jak jste.. Co jste?“ James hledal správná slova.

 „Dali jsme ji svou magii. Máme schopnost regenerace. Tu jsme díky naší magii vyvolali u ní. Nějakou dobu teď bude odolná vůči nějakým kouzlům a bude se hojit o něco rychleji. Asi tak za tři dny se naše magie kompletně smísí s tou její a tyhle schopnosti zmizí,“ vysvětloval Samuel, neboť Harry právě teď hledal nějaký zdroj energie.

 „Dokázali by jste pomoci i ostatním?“ zeptala se Popy, který kontrolovala jen pro jistotu Lily.

 „Teď ne. K tomuhle není naše magie určena. Bylo tu riziko, že paní Potterová naši magii nepřijme. Možná díky tomu, že je Harry její syn se to povedlo,“ řekla Nora a stiskla Harrymu ruku.

 „Co se stalo?“ zeptal se Harry.

            Několik členů, kteří již byli v pořádku a postávali okolo, se zachmuřili a odvrátili zrak. Ženy začaly plakat. Harry se podíval na svého otce.

 „Nechal zničit mudlovský sirotčinec a nemocnic. Podařilo se nám zachránit několik lidí, ale většina jich uhořela,“ řekl zachmuřeně a pak zabodl svůj pohled do Harryho.

 „Promluvíme si?“ zeptal se.

            Harry přikývl a zvednul se. Již byl v pořádku. Vydal se za svým otcem do knihovny. Jakmile vešli, provedl James několik kouzel, aby je nikdo nemohl poslouchat.

 „Co se děje?“ zeptal se Harry a posadil se do křesla. James se posadil naproti němu.

 „Bylo tam tolik mrtvých. Nepovedlo se nám uhasit oheň,“ zamumlal bystrozor s pohledem zabodnutým do plápolajícího ohně v krbu.

 „Kouzelný oheň?“ zeptal se Harry. Přikývnutí.

 „To je mi líto,“ řekl Harry a stiskl otcovu ruku.

 „Mohli jste tomu zabránit,“ řekl James a obrátil svůj pohled na syna.

 „Jak?“ ptal se zmateně Harry.

 „Samuel ovládá oheň, kdyby jste byli s námi, mohli jste ten oheň zničit. Mohli jsme je zachránit.“

            Harry s povzdechem stal. Již několikrát s stalo, že se po nějaké akci na ně Moddy obořil. Obviňoval je ze smrtijedství nebo zbabělosti.

 „Věříš Moddymu,“ konstatoval.

 „Nevím. Nevím, co si mám myslet. Proč nám nechcete pomoct?“

 „Nemůžeme. To není náš úkol. Nechci pak stát proti tobě, protože jsem porušil pravidla a pomáhal dobru,“ řekl Harry a podíval se na svého otce. V jeho očích viděl, že mu nevěří.

 „Nejsem smrtijed,“ řekl Harry.

 „Pak jsi srab,“ odvětil James a odešel za svou manželkou.

            Harry zůstal nějakou dobu v knihovně. V očích ho pálily slzy, ale on jim nedovolil, aby přetekly přes víčka. Byl opřený o římsu krbu a hleděl do plamenů. Takhle ho našla Nora. Obtočila mu ruce kolem pasu a tvář mu zabořila do zad. Oba mlčeli. Když se Harry dotknul jejích rukou na jeho břiše, trochu se pousmála.

 „Promluvím si s Brumbálem. Řekneš ostatním, aby se sbalili?“ zamumlal a otočil se k ní čelem.

 „Bylo to zlé?“ zeptala se pohladila ho po tváři.

 „Zklamal jsem ho. Myslí si, že jsem srab,“ řekl a zavřel oči.

 „Bude to tak lepší,“ řekla, stoupla si na špičky a políbila ho. Pak si vydala za ostatními.

            Harry se naposledy zahleděl do ohně a pak se vydal do kuchyně. Zeptal se, kde by našel Brumbála. Remus byl jediný, kdo mu odpověděl. Musel do Bradavic.

 „Harry, chlapče, děje se něco?“ zeptala se Brumbál, když se chlapec ocitl před ním.

 „Vlastně ne. Jen se vracíme na ostrov.“

            Brumbál odložil pero sepnul ruce. Vyčkávavě na Harryho hleděl.

 „Dokud se nezničí viteály, jsme tu k ničemu,“ řekl Harry a posadil se do nabízeného křesla.

 „Takže?“ zeptal se Brumbál.

 „Takže až shromáždíte všechny viteály, zničte je. Pak nám dejte vědět. Pak uděláme, co bude třeba,“ řekl a pohladil Fénixe, který se posadil na opěrku jeho křesla.

 „Jak ti mám dát vědět?“ zeptal se Brumbál a napil se čaje.

 „Po něm. Najde nás, ať budeme kdekoliv,“ odpověděl s úsměvem a Fénix vesele zacvrlikal.

 

***

 „Sbalila jsem ti,“ řekla Nora, když Harry vešel do pokoje.

            Harry se na ni děkovně usmál, pak vytáhnul ze stolu papír a něco na něj napsal. Vložil hod o čistě bílé obálky a zalepil. Na vrchní stranu nadepsal jména svých rodičů a odnesl ho do kuchyně na stůl. Nikdo tu už nebyl. Všichni byli vyčerpaní a šli brzy spát. Když se vrátil, byli u něj v pokoji už i ostatní.

 „Takže na ostrov?“ zeptal se Samuel a Harry přikývl.

            V další chvíli byli pryč. A jedinou památkou na to, že tu někdy byli, byl dopis na kuchyňském stole.

    

17.10.2010 18:09:22
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one