Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)

20. První setkání PM

Obbetováno

Harry seděl v křesle s Norou na klíně a pozoroval svou sestru, jak hraje se zrzavým chlapcem šachy. Zrzek bez sebemenších problémů vyhrával. Samuel s Tarou a Amandou vyrazili na koupaliště a Alex, který to přehnal se sluníčkem, spal v pokoji a vyspával úpal.

 „Dala bych si něco sladkého,“ zamumlala Nora Harrymu do ucha.

 „Hm. Můžeme vzít útokem kuchyň, ale pochybuju, že tam najdeme něco jiného, než Bertíkovy fazolky nebo čokoládové žabky,“ odpověděl a se zaujetím se díval, jak zrzek dává jeho sestře šach.

            Dívka chtěla něco říct, ale do obýváku vpadl Snape a hledal někoho z dospělých. Na sobě měl stále smrtijedský plášť a vypadal, že má naspěch.

 „Táta se Siriusem jsou za domem,“ řekla Teresa, která se mračila na černobílou hrací plochu.

 „Dojdu pro ně,“ řekl zrzek a Snape s vděkem přikývl.

 „Co se děje?“ zeptal se Harry a trochu se narovnal.

 „Pán zla se rozhodl znovu udeřit. Hodlá se zemí srovnat jednu kouzelnickou vesnici. Žijí tam především motáci,“ odpověděl a vypil několik lektvarů.

 „Účastní se i on?“ zeptal se Harry a po uvolněném výrazu na jeho tváři nebylo ani památky.

            Přikývl.

 „Kde?“ zeptala se Nora, která se špehovi již plně věnovala.

            Snape jim sdělil jméno vesnice. Harry přikývl a poslal Noru, aby se podívala na mapu. Pak se spojil s ostatními a řekl jim, aby se co nejrychleji vrátili. Ti byli do tří minut na ústředí. Za další dvě mohli vyrazit. To samé se však nedalo říct o Řádu, který se teprve scházel.

 „Jdeme napřed,“ rozhodl Harry po chvíli.

 „Harry,“ chystala se ho zarazit Lily.

 „Neboj se, mami. Máme jediný cíl a bude nám chvíli trvat, než zjistíme, jak se k němu dostat,“ řekl Harry a rozplynul se v mlze. Ostatní ho následovali.

 „Jsme všichni? Severus mi tu zanechal informace, jedná se…“ Brumbál začal rozdávat v rychlost informace.

 

***

            Smrtijedi vypadali jako psi, kteří jsou po dlouhé době puštěni z vodítka. Zapalovali domy a se smíchem pozorovali jejich prchající obyvatele. Nikdo z nich neměl dostatek magie, aby se mohl bránit nebo se o cokoliv pokusit. A tak prchali. Jakmile se však dostali k hranicím vesnice, byli kouzlem přeneseni zpět na náměstí, kde někteří z nich byli umučeni k smrti. Jiní se znovu pokusili o útěk.

            Voldemort stál přesně uprostřed náměstí a sledoval své věrné. Vypadal jako dítě, které nesmírně zaujala nějaká nová hra a pozorováním svých přátel, hodlá přijít na to, jak se hraje. Na tváři měl spokojený úšklebek a trochu znuděně si pohrával s hůlkou. Ani jednou jí nepozvednul. Spíš to vypadalo, že na někoho čeká.

            Naše pětice byla na skrytá na střeše kostela. Nikdo je nespatřil nikdo po nich nepátral. Uši jim drásaly bolestné výkřiky, pláč a prosby. Prosby o smrt. Avšak zelený paprsek, který by nejrychleji ukončil jejich trápení se objevil málokdy.

 „Musíme počkat na Řád,“ pronesl chmurně Samuel.

            Harry přikývnul, ale ani jemu se tato možnost nelíbila. Znamenalo to nečině přihlížet tomu masakru. Ale taková byla pravidla. Kdyby se teď přemístili k Voldemortovi, smrtijedi by se do nich okamžitě pustili. Potřebovali odpoutat jejich pozornost.

            Najednou začal vzduch kolem vesnice probleskovat. Řád dorazil a ničil hradby, které Voldemort a jeho věrní vystavěli. Několik lidí proběhlo ven. Nic je nevrátilo zpět. Byli volní a měli velkou naději, že budou žít. Na náměstí vstoupil Řád s Brumbálem v čele. Okamžitě všichni začali bojovat. Harry na ostatní kývnul a přenesli se kousek od Voldemorta.

            Ten se právě připravoval k boji. Hodlal si to vyřídit s Brumbálem. Jedna dobře mířená kletbička do zad – kdo říkal, že musí hrát fér. On byl zmijozel a ti fér nehrají. A pak se přímo k němu přeneslo pět lidí s kápěmi na hlavě. Prohlédl si je a díky vzpomínkám svých smrtijedů, věděl o koho se jedná.

 „Čekal jsem na vás.“ Jeho syčivý hlas se kolem nich ovinul a zahryznul se jim do morku kostí.

            Bylo to nepříjemné, přesto se nezačali třást jako většina lidí, kteří měli tu smůlu a setkali se s ním. Harry vyslal energii. Ne, aby zaútočil, ale aby svého protivníka poznal. Ovinula se kolem jeho těla a začala pronikat do jeho nitra a do jeho duše. Avšak tam, kde měla být duše bylo…prázdno. Temná díra, ze které sálala temnota. A jeho magie… Nikdy takovou u žádného kouzelníka „neviděl“. Kvůli smrtijedům byla jeho magie spojena s tou jejich. Pokud zemře, smrtijedi budou oslabeni – přijdou o tu část magie, kterou si jejich pán vzal.

            Harry stáhnul svou energii zpět. Klepal se a po čele mu stékal ledový pot. Cítil hrůzu. Voldemort nebyl člověk. Kdysi ano, nyní ne. Zaprodal svou duši, vyměnil ji za něco temného. Otázkou bylo za co. Jisté však bylo, že pokud to nezjistí, neporazí ho. Smrt se mu držela v patách. Toužila po něm, ale něco jí v tom bránilo. Harry klesnul na kolena.

 „Jsi v pořádku,“ strachovala se Nora a položila mu ruku na rameno.

            Vzhlédl a podíval se jí do očí. Přikývnul a s třesoucíma se nohama se zvednul. Voldemort je se zaujetím sledoval.

 „Co jste zač?“ zeptal se po chvíli a protočil hůlku.

 „Tvoje smrt,“ řekl Samuel a Voldemort se rozesmál.

            Ledový krutý smích se roznesl bojištěm. Všichni přestali bojovat a zahleděli se směrem, odkud se smích ozýval.

 „To je vážně vtipné, když se tady ten ani neudrží na nohou,“ řekl a bradou kývnul k Harrymu.

 „Co jsi to provedl?“ šeptnul Harry.

            Voldemort ho však slyšel a zamyšleně se postavu v kápi prohlížel. Něco cítil, ale netušil, že to byl ten kluk.

 „Mám podobnou otázku. Co jsi zač?“ Začal se k nim přibližovat. Samuel proti němu vyslal ohnivou kouli. Voldemort ji odrazil a vyslal proti chlapci kouzlo, které ho odhodilo přes celé náměstíčko. Na chvíli mu krutýma očima problesklo překvapení. To kouzlo ho mělo pouze uhodit.

 „Chce tě sama smrt. Již několik let chce tvou duši, ale ty duši nemáš. Nemá co vzít, není co zabít,“ řekl Harry, jak mu docházely fakta, která díky své moci zjistil.

            Jeho slova se nesly ztichlou vesnicí. Všichni slyšeli chlapcova slova a pomalu jim docházel jejich význam. Smrtijedi se začali vítězoslavně usmívat, Řád si začal zoufat. Jen Brumbál si se zaujetím prohlížel hovořící dvojici. Jeho mysl pracovala na plné obrátky. 

 „Jsi chytrý,“ přiznal mu Voldemort a ukázal chlapci záda.

 „A ty domýšlivý. Neujdeš trestu. Zničil jsi svou duši a ztratil tak možnost na vykoupení. I duše, která nese hříchy se dá očistit. Avšak rozervanou duši, nikdy nic zcela nezpraví a nikdo z tvé duše neodstraní temnotu, kterou si spáchal. Čeká tě věčnost v očistci.“

            Voldemort se otočil. Za pěticí – Samuel se během jeho rozhovoru s Harrym vrátil zpět – stálo pět průsvitných postav.

            Černokněžník si odfrknul a dal znamení svým smrtijedům. Všichni se přemístili pryč.

 

***

 „Takže Voldemort nemá duši?“ ptal se již po několikáté Brumbál a znepokojeně přecházel po místnosti.

            Harry přikývnul a usrknul si horké kávy. Normálně ji moc nemusel, ale dnes potřeboval kofein. Hodně kofeinu.

 „Máte tušení, co to mohlo způsobit?“ zeptal se Harry.

 „Ano, ale budu muset provést nějaké pátraní. Lily, Remusi, co by jste řekli malé přátelské návštěvě u profesora Křiklana?“        

10.10.2010 19:41:55
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one