Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. (R. Fulghum)
Tak tato kapitolka je opět rozdělená na dvě části. Tu druhou jsem dopsala včera večer a poslala jí Elišce, které děkuj za betu. Doufám, že se vám bude kapitolka líbit.

Toho dne se nikdo na ústřední řádu nevrátil. Harry, Samuel, Tara, Nora, Amanda a Alex se přemístili na onen ostrov. Před rokem a půl ho objevili na starých mapách školy. Dřív na něj studenti normálně jezdili a učili se tam, ale asi tak před sto lety tam jeden student umřel a od té doby tam nikdo nebyl. Podle záznamů byla smrt nehodou. On a jeden jeho kamarád procvičovali magii a vymklo se jim to z rukou. Nikdo ze školy to již nechtěl zažít a tak veškerá cvičení probíhala na mateřském ostrově.

            Harrymu a ostatním však vyhovoval. Ostrov nebyl nijak velký a až na několik budov v jeho středu, zde nebyla žádná známka po civilizaci. Dvě z pěti budov obsahovaly lůžka. Jednu předělali na ošetřovnu. Dívky sehnaly nějaké obvazy a po noční návštěvě bradavické ošetřovatelky i lektvary. V druhé budově nechali šest lůžek a přenesli si sem nějaké věci z ústředí. Třetí místnost měla sloužit jako umývárna. Tu zprovoznili hned při první návštěvě ostrova, tudíž se tu nic nemuselo měnit. Čtvrtá budova sloužila jako kuchyň s jídelnou a z poslední si udělali svou základnu.

Našlo se tu několik jeskyní, které byly navzájem propojené, spousta stromů a několik vzácných květin. Pokud jde o nějaké živočichy, mohl tu člověk najít maximálně nějakého pavouka nebo komára.

            Zrovna teď Harry seděl na útesu a sledoval východ slunce. Včerejší noc hovořili o boji asi hodinu a pak se toho rozhodli nechat. Nevěděli, co plánuje Řád a tak nemělo cenu, něco vymýšlet. Jediné, co udělali, bylo to, že určili místa, kde budou zajatci obou skupin a trochu prodiskutovali jejich možnosti a domněnky ohledně Řádu. Pak šli všichni spát. Harry usnul neklidným spánkem na několik hodin a probudil se půl hodiny před východem slunce.

 „Nemůžeš spát?“ ozval se za ním Nořin hlas a její ruce mu na ramena položily teplou deku.

 „Hm, přemýšlím. Co ty?“ odpověděl, přitáhl si deku blíže k tělu a podíval se na Noru, která si sedala na zem vedle něj.

            Dívka sice přinesla deku pro Harryho, ale na sebe už nemyslela. Brzy jí ranní mrazík pronik skrz oblečení a ona se otřásla zimou. Harry se k ní přisunul blíž a podělil se s ní o svou deku.

 „Probudila jsem se před chvílí žízní. Když jsem si všimla, že nejsi v posteli, šla jsem tě hledat,“ odpověděla a děkovně se na něj usmála.

 „Mám strach,“ přiznal se Harry a hleděl do vzdouvajících se vln oceánu.

 „Já vím. Když jsem našim oznámila, že odcházím, myslela jsem, že to nedokážu. Ty se se svými rodiči můžeš ještě nějakou dobu scházet, ale mým by bylo podezřelé, kdybych nestárla. Moji rodiče si myslí, že jsem nevděčná a že jsem se chytla pochybné party,“ řekla Nora a hleděla na pomalu se zbarvující nebe do ruda.

 „To je mi líto.“ Harry chytil dívku za ruku a Nora mu stisk opětovala.

            Pro všechny bylo těžké, nechat za sebou předchozí životy. Až na Samuela a Alexe. Alex byl démon a jeho rodiče věděli, že dříve či později si najde družku a odejde s ní. No a Samuela se rodiče zřekli, takže nemusel nikomu nic vysvětlovat. Tara svým rodičům namluvila, že hodlá cestovat. Rozhodli se jí to zakázat a dokonce jí zamkli v pokoji a hlídali jí, aby nikam neutekla. Po prázdninách už se neměla vrátit do školy. Taře nezbylo nic jiného než se přemístit. Bez rozloučení, beze slova. Amanda své loučení probrečela. Svým rodičům vysvětlila, že je zasnoubená s Alexem, kterého její rodiče už dávno znali a že se po škole chtějí vzít, ale že by si chtěli nějaký čas zkusit žít spolu. Nejprve to odmítali a pak, když pochopili, jak ho Amanda miluje, jí popřáli hodně štěstí a ať se jim co nejdříve ozve. Během školy jim chystala psát a volat. Po škole zmizet.

 

 

***

            Ani Řád neměl klidnou noc. Zůstali v Bradavicích a zkoumali mapy. Pak plánovali boj a ti, co měli bojovat, se učili nová kouzla. Charlie je učil vyčarovat štít proti ohni, profesorka Prýtová jim předváděla účinná kouzla proti rostlinám.Když došlo na výběr zajatce, opět se slova ujal Moddy. Měl obavy, že by  se Potterovi mohli při střetu s Harrym vzdát a tak vybral jako rukojmího Teresu. Několika lidem se to samozřejmě nelíbilo, ale Moddy měl pádné argumenty a tak nemohli nic dělat.

            Přespali ve velké síni. Někteří opravdu usnuli. Jiní projednávali strategii do rána.Na snídani se k nim připojila i madame Pomfreyová. Když se jí McGonallová zeptala, kam se chystá, ošetřovatelka jí odvětila, že byla požádána, aby se dnes připojila. Prý jí bude zapotřebí.

 „Alastore, vím, že to bereš vážně a že je pro tebe důležité vítězství, ale nezapomeň, že to jsou pořád děti,“ nabádal toho rána Brumbál starého bystrozora.

 „Nemějte strach, Brumbále,“ odvětil bystozor mrzutě. Měl v plánu si to s Potterem vyřídit. Po jeho včerejším představení ho stále bolelo celé tělo. Najednou se cítil na svůj věk.

 

***

 „Dobrá ráno,“ pozdravila Tara přicházející Řád.

 „Kde je Harry?“ ptala se ihned Lily.

 „S ostatními na nás čeká na ostrově. Nemějte strach, paní Potterová, je v pořádku,“ odpověděla Tara a mile se na rusovlásku usmála.

 „A jak se tam dostaneme?“ zajímal se James.

 „Přemístím vás,“ odpověděla s úsměvem Tara.

 „Všechny?“ zeptal se udiveně Arthur Weasley.

            Dívka místo odpovědi jen přikývla. Pak jim řekla, ať se postaví do kruhu a ona sama si stoupla do jeho středu. Zavřela oči a soustředila se. Po chvíli se všechny zahalila namodralá mlha. Nikdo z řádu neviděl na toho, kdo stál vedle něj. O tom, že jsou stále pohromadě je ujišťovali spojené ruce. Když se mlha rozptýlila, stály na kamenném nádvoříčku uprostřed lesa.

 „Jak…“

            Nikdo nechápal, jak se to dívce povedlo, ale jen robustní blonďák, který pracoval na ministerstvu v oddělení pro kontrolu magie, vyslovil svůj úžas nahlas.

 „Je to celkem lehký. No, i když vy by jste to asi nezvládli,“ odpověděla Tara a pak hlasitě zapískala na prsty.

            O několik minut později se z koupelen vyřítila Amanda s Alexem, Samuel vyšel z budovy, kde měli ložnice a z lesa vyšla Nora v Harryho doprovodu.

 „Copak jste dělali?“ zeptala se Tara s pozvednutým obočím, když si všimla složené deky v Harryho rukou.

 „Nebuď zvědavá,“ doporučil jí Harry s úsměvem. Nora mu zvedla náladu.

 „Ale tohle by nás zajímalo všechny.“ Samuel objal Taru kolem pasu a políbil ji na tvář.

            Nora na něj vyplázla jazyk a odnesla deku do budovy. Za chviličku byla zpět a sledovala, jak se Harry vítá s Řádem. Bylo na něm vidět, že je rád vidí, ale přesto se drží dál. Nikdo to nepoznal. Dokonce ani ostatní podle jejich ustaraných pohledů. Jen Nora na chlapci poznala, že jeho gesta v sobě nemají tu přívětivost, co dřív. Samuel možná něco tušil, ale nechtěl to Harrymu stěžovat, takže mlčel.

 „Jsi v pořádku?“ zajímalo Lily.

 „Jako rybička,“ odpověděl a opětoval matčino objetí. Pak se zašklebil na Teresu a šel si stoupnout vedle Nory.

 „Takže kdo je váš rukojmí?“ zeptala se Amanda, kterou zajímalo za koho má Alexe vyměnit.

 „Teresa,“ odpověděl s povzdechem James.

            Harry si pro sebe přikývnul. Čekal to.

 „Náš je Alex, ale to už jste věděli. Madame Pomfreyová, támhleta budova bude vaše působiště,“ řekla Tara a ukázala na budovu, kterou předělali na ošetřovnu a hodila Řádu váček, v kterém něco cinkalo. James ho chytil.

 „V tom váčku jsou kameny. Každý si vezměte jeden. Pokud z vás bude někdo příliš zraněný, že by nemohl dál pokračovat, jednoduše na ten kámen použijte ohřívací kouzlo. Tím se aktivuje a přenese vás na ošetřovnu. Pokud bude probíhat souboj a nebudete už moci bojovat, normálně řekněte, že se vzdáváte. Jakmile to však uděláte, musíte ten kámen aktivovat a hra pro vás končí. To platí i u nás. Nikdo nesmí útočit na toho, kdo se vzdal nebo kdo aktivuje kámen. Na rukojmí můžete použít jakékoliv kouzlo chcete, aby jste ho udrželi ve „vězení“. Čím déle nám bude trvat ho osvobodit, tím lépe možná pro vás, neboť i kdybychom se dostali k zajatci první my, ale vy ho první osvobodili a dostali se s ním sem, vyhráváte. Mohla bych někoho z vás kouzelníků poprosit o zvon?“

            Tara dořekla veškerá pravidla a požádala o laskavost, která byla nutností. Na zvon měl totiž zazvonit ten, kdo ke komplexu budov dovede jako první zajatce. Tím ukončí hru.

 „Ještě jedna maličkost. Nikdo nesmí útočit na zajatce. Můžeme bojovat spolu, porazit toho druhého a zajatce odvést zpátky, ale nesmí se na ně útočit. Je vše jasné?“ Harry všem oznámil poslední a jedno z nejdůležitějších pravidel. Chvíli čekal na případné otázky a pak kývnul na Taru.

 „Fajn. Takže, já vás teď s Alexem přenesu na místo, kde bude váš výchozí bod. Tam Alexe nějak uvězněte. Na mapě vám ukážu kde jste. Pak se přemístím pryč. Hodinu po mém přemístění začínáme. Ne dřív,“ řekla Tara a popadla Alexe za ruku.

            Ten to tak úplně nečekal a tak nebyl pro dívku problém, dovléci ho k řádu. Teresa mezitím přešla ke svému bratrovi.

 „To od tebe bylo podlý,“ řekla zamračeně Amanda, která se chtěla se svým snoubencem rozloučit.

 „Promiň, ale měli jste na sebe spoustu času. Je čas začít. Mohli by jste zase utvořit kruh? Vy běžte stranou,“ začala vydávat pokyny Tara.

            Čtyři členové Řádu a ostatní děti, kteří se i přes svou neúčast rozhodli doprovázet ostatní, poslechli.

 „Co tu máme dělat?“ optal se Ron Weasley.

 „Někteří z vás mohou pomáhat madame Pomfreyové, ale bylo by fajn, kdyby tu dva z vás vždycky zůstali. Dosvědčíte pak, že nikdo nepodváděl. Tam v té budově je když tak nějaké jídlo a tam v té knihy. Koupelny jsou tam. Nepotulujte se nikde v okolí, člověk se tu hrozně lehko ztratí,“ poučoval je Harry.

            V další chvíli se před nimi objevila Tara. Harry na ostatní kývnul, chytil svou sestru za ruku a pak se všichni přemístili. Dva členové Řádu zamířili na ošetřovnu, jeden si zapálil cigaretu a poslední se vydal do prostřední budovy, kde měla naše pětice základu, rozhodnut najít si nějakou knihu. Ron se po chvíli váhání vydal do kuchyně, aby přinesl nějaké jídlo a ostatní začali míchat karty, které si s sebou pro jistotu vzali. Jedna dívka se opřela o zvon a z malé kabelky si vytáhla knížku.

 

***

            Objevili se na malém ostrůvku uprostřed malého jezírka. To se začalo Tařinou a Nořinou pomocí po chvíli zvětšovat a prohlubovat. Pak se uprostřed ostrůvku objevilo jakési kamenné křeslo.

 „Posaď se. Vím, že to nebude nejspíš nejpohodlnější, ale bohužel se nedá nic dělat,“ vyzval Teresu Harry.

            Jakmile se dívka posadila, kamenné opěrky jí obalily ruce, zem nohy a kamenný pás ji objal kolem pasu. Všichni se přemístili na břeh a kolem ostrůvku vyšlehly ze země plameny a voda začala vřít.

 „Harry,“ ozvala se Teresa a v jejím hlase zazníval strach.

 „Neboj se. Všechno bude v pořádku. Kdyby se něco dělo nebo jsi cokoliv potřebovala, zavolej mě tak, jako jsme na sebe volali tenkrát na prázdninách u jezera, když jsem se ztratil v lese. Víš, že tě uslyším,“ uklidňoval ji Harry.

            Pak se lesem ozval vysoký hvízdavý zvuk. Hra začala.      

 

19.09.2010 19:14:58
aknelinka
Jen pro kouzlo vzpomínek nám stačí žít.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one